Melounové orgie

Meloun k létu zkrátka patří. Snad je to nostalgie z dětství, snad vzpomínky na cesty autem, kde jsme celý ho celý dlabaly lžící, snad chuť na letní party drink s dužinou zabijácky nacucanou sangrií. Tohle když se sejde s akcí, kilo za čtyři koruny, no nekupte to, zvlášť vy, co jste z táborů vycvičení jít po akcích! Nahnuly jsme se do krabic se zelenými žulvami a snažily se vybrat "nějaký ten menší kus". Zakrátko už jsme, spolu s další zásobou ovoce, kvačily regály k pokladně s šestikilovou zelenou šiškou. Směšný nákup, šestikilový meloun, dva banány, blumy, hruškový mošt... Pravda, zrovna úplně letní počasí nebylo, vlastně jen co jsme se prskly na deku, zatáhlo se a skoro to vypadlo, že i sprchne, nicméně nic nám nezabránilo v našem melounovém piknikování. Podotýkám, byly jsme dvě. Meloun měl 6kg. Šest. Nepočítala jsem kolik metrů se nazvedala ruka se lžící od melounové misky a až do pusy. Co můžu ale směle potvrdit, že meloun vás zavodní jako nikdy! První půlku jsme udolaly, zbytek druhé máme doma v lednici, ale věřím, že klidně 3kg melouna jsem spásla. Po pravdě, cítila jsem se jako bych snědla kilo třeba deset. Totálně nafutrovaná až po strop jsem ležela na dece a tak tak oddechovala. Skutečně jsem si dala do těla, ani ne tak na těch inlinech, jako spíš při souboji s melounem...Ale byl vynikající!

Nebyly bychom to ale my, kdyby se příběh obešel bez veselé zápletky. Zpětně vzpomínám na Dřevěnice a na dědův skvělý ovocný salát, nezapomenutelná hitorka! Všechna ta skvěle zdravá vláknina, co jsme v něm spořádaly, nám zrychlila krok, že... Člověk ovoco-zelenino-vločko-každoděňo-žravý by se strávením, dle mých původních přdpokaldů, neměl mít problém. Zdáví klame... Snad jen že si teď chvilku dám od melounu pauzu...:)

Žluté tričko a jahody

Pohupuju se v křesle, nožku přes nožku na podnožce, nas stole se povaluje průvoce po Provence. Otevřenými balkonovými dveřmi proudí čerstvý vzduch, venku je po dešti. Nebo ještě prší? Můj sourozenec dudek ještě spí, ostatně nic překvapivého, vždyť je teprve půl desáté... Po dlouhé době jsem otevřela složku "music" a zapnula repráčky. Jsem skoro nesvá z toho, že nemusím nic dělat. Že můžu jen tak sedět a něco si ťupat do počítače. Najednou mám čas na všechno, co jsem odsouvala, co mělo nálepku "až budu mít čas", jenže jak jsem vykulená, že už jsem tu cílovou pásku přetrhla, úplně jsem z toho všeho zapomněla, co všechno jsem to vlastně chtěla. Tak vám místo toho povím veselou historku. Ne každý zná můj šatník, ale třeba si vzpomenete na mé žluté tričko s dlouhým rukávem. Pravda, kromě toho, že je moje na něm není nic neobvyklého. Tak jsem si jednou vykračovala na metro vyfintěná právě v něm a zabraná do psaní smsky jsem si zpočátku nevšimla, že se mnou drží krok asi třináctileté slečna. Měla růžové tričko. Periferně jsem cítila její pohled. Vzhlédla jsem od displeje svého skvělého ultra-trvanlivě-nabitelného (krásných celých cca 30 hodin) telefonu, ale než jsem stačila cokoli říct, slečna se ujala slova.
,, Máte hezký tričko." povídá. Zarazilo mě to, běžně mě lidé na ulici nechválí. Pousmála jsem se, poděkovala jí a myslela si, že tím náhodný rozhovor končí. Samá voda!
,, Kde jste ho koupila?" vyptávala se zvídavě. Zřejmě nezáludně zamýšlená otázka měla zludně vypadající odpověď, ačkoli úmysl to rozhodně nebyl. Skutečně jsem nevěděla, protože tričko byl dárek. Na druhou stranu jsem si řekla, že když ji vyšlu do jakéhokoli obchodu, minimálně podobné tričko určitě sežene. Tím však moje módní poradenství stále nekončilo.
,, Jo, a hezky voníte." Další kompliment, ojojoj... Zase jsem slušně poděkovala a musela jsem se smát. To opravdu působím tak autoritativně, že mi vyká jako by mě brala za vzor? A na závěr této podivné konverzace jsem se ještě dozvěděla, že jde koupit jahody, což bylo trochu zvláštní, vzhedem k tomu, že bylo pul desáté a měla by být ve škole. Pak se ještě ptala, kam jedu, ale moje cílová destinace pro ni zřejmě nepředstavovala lukrativní cíl, protože mi popřála, ať se mám hezky, rozloučila se (jak jinak než na shledanou) a odběhla. Hezké, že?

Zelená

Vzpomněla jsem si na období, kdy jsme všichni měli nejoblíbenější barvu modrou. Jen jsem už zapomněla, kdy nás to přešlo a kdy jsme už vyrostli z "oblíbených" barev a začali dospělácky říkat "barva, kterou mám ráda". Každopádně se teď nemusím ani hnout z postele se zeleným povlecčením, abych jen ve svém dohledu našla zelený župan s obláčky, zelenou mikinu, želvičkové zelené náušnice, zelenou tašku, zelené tílko "Zn. nemám čas, ale všechno stíhám, už 20 let a hodlám tak pokračovat dál", ze skříně prosvítá zelená bunda, pod kterou na ramínku visí zelená vesta... Asi by se mi někomu těžko namlouvalo, že zelenou nemám ráda. A nejsou to tentokrát žádné králičí móresy, to, že brokolice, salát, okurka, paprika nebo cuketa jsou zelené, je více méně shoda náhod. Tak když jsem se celá zelená proklikala do slavného sisu a v kolonce "splněno" viděla zeleně odšktrnutý sloupeček předmětů, euforie a nadšení nemělo mezí. Podívejte se totiž do diáře, vždyť je teprve 11. června a já už si můžu začít balit svůj prázninový kufřík. Kdepak, to chce odměnu. Pořádnou. Zaslouženou. Myslím, že jsem si tehdy k obědu udělala cuketu, brokolici a a salát s avokádem.

Jezdím! A bez nehod!

V Austrálii je prý jeden úsek silnice dlouhý skoro padesát kilometrů neustále rovina. Stačí dát cihlu na pedál volant zajistit řetězem a můžete si dát nohy z okýnka nebo si schrupnout. Zní to báječně, ale realita zní trochu nudně. Minimálně jestli jste tak vášniví řidiči jako já. A věřte, nasazuju laťku pěkně vysoko! Taťka na sedadle spolujezdce sice bez obalu konstatoval, že jezdím jako šílenec, ale do auta se mnou i tak příště sedl. Z toho soudím, že to zas takový průšvih není. Je to zvláštní pocit, když si člověk připustí, že má moc nad vozem, nad takovým kolosem, a jediným pohybem volantu si ho nasměruje kamkoli podle sebe. Vlastně už jen s onou kartičkou si člověk připadá tak nějak dospěleji, i když pak sedne za volant, je pěkná poseroutka. Pak si poprvé vyzkouší parkování a věřte, že někteří jsou vskutku mistři na přesnost, troufám si říct, že dělicí čára tehdy procházela prostředkem auta na milimetr přesně! Člověk se zařekne, že se bojí předjíždět a šine si to pomalu v lévém pruhu, jenže hlemýžď před vámi je neuvěřitelně rozčilující objekt a tak obavy stranou, pedál na zem a protáhneme ručičku na tachometru a sousedova ulita se vzdaluje ve zpětném zrcátku (mimochodem, zrcátka jsou moc chytrá udělátka, pracuji na tom, abych se s nimi naučila zacházet a používala je..). Do zatáček sice najíždím "jak kdybych jezdila s autobusem", ze zavařovacích sklenic navršených v kufru jsem málem udělala sklárnu, ale kdo by to byl řekl, že "ten vůz bude tak řezat zatáčky". Kdepak, v autoškole mi sice říkali, že mě bude omlouvat, že jsem ženská a navíc blondýna, ale na to nehraju. Pocit, když vám taťka hodí klíčky a k obědu si dá pivo se slovy: ,,Vždyť já tu mám řidiče!", stojí za to!

Růžový obláček

Neumím lhát. Možná proto mi nikdy nikdo moc nenaletěl na aprílové vtípky. A tak jsem je přestala dělat. Teď si akorát lidé střílí ze mě, to jsem to vyhrála! Ale kdo ví, třeba se bude letos všechn jinak. Upřímně řečeno bych se asi ničemu nedivila. Poté, co za věci za poslední měsíc až dva zpět udělaly kotrmelec, ze kterého bych dostala na tělocviku určitě jedničku s hvězdičkou, i když mě profesorka neměla ráda a jedničky s hvězdičkou nedávala. Tak rychlý obrat, chvilku jsem byla vzhůru nohama, zmatená, viset hlavou dolů mi nedělá dobře, proto jsem ostatně nesnášela hrazdu a výmyk a gymnastiku vůbec. Brr, to je úleva vědět, že už nidky víc! Teď už jsem zase hezky po směru, jen možná stále trochu v letu, místy ne úplně nohama nahoře, trochu se vznáším, plachtím, pluju. Všechno je pod kontrolou a to co není, nevadí... Hlavně že už nikam nepadám, naopak si říkám, jestli ten výstřel z praku nebyl skoro až moc, že bych možná snesla o trošičku zvolnit, že nahoru frčím nějak rychle. Chvilkami se zdá, že už už brzdíme, ale pak se ukáže, že to bylo stejně jen mezipřistáníčko, že ještě letíme dál, výš a výš... Sedím na velkém, nadýchaném obláčku. Je celý růžový a načechraný jako cukrová vata. Měkoučký a pohodlný, sladký a je mi na něm dobře. Už nechci žádné temné propasti a neznámé bezedné hlubiny plné nejistot. Vlastně jsem netušila, že cukrová vata mlže být tak dobrá... :)

Comeback u kafe

V neděli se u nás na kafe stavila babička. K mnoha přístrojům a spotřebičům totiž v naší domácnosti přibyl ještě presovač. A tak se frekvence mamčiných návštěv "tchibíčka" lehce snížila a zpod dveří našeho bytu se občas line neodolatelná kávová vůně, přesně jak tomu bylo v jedné reklamě, kde se škvírkou nad prahem plížil voňavý obláček. Háček tohoto přístoje spočívá v jeho nabíjení. Kapsle, jak jsem se dozvěděla, že se říká podivnému barevnému předmětu, který se asi tři dny válel na kuchňské lince a sypal se z něj tmavý nadrcený prášek, si totiž jen tak někde nepořídíte. Proto se ten "největší kofeinový závislák" z naší rodiny, tatínek, který kávu pije ještě méně často než zřídkakdy, a to pouze ledovou a vylepšenou dostatečnou dávkou cukru, aby se trochu utlumila ta kávová chuť, vydal na výzvědy do jedné luxusní pražské uličky s jednou luxusní pražskou kavárnou a obchůdkem. Mise splněna, od té doby máme barevnou kazetu plnou kávových kapslí asi čtvnácti různých druhů kafat. A jako bonus, bednu a od každého druhu deset navíc. Celkem to vychází na něco kolem stovky kafíček, takže ospalost členy naší rodiny trápit nemusí. Či spíš nemusela by... Každopádně historka s naším novým coffee-friend je jen tak na okraj. Hlavní roli má babička, která poté, co se mamka chlubila mou pisálkovskou žurnalistickou prvotinou, podotkla, že se občas koukne sem, na "ten tvůj blog", a že prý "teda moc nepíšu"... Na to nezbývalo než trochu s ostudou souhlasit. Samozřejmě, že jsem dodala patřičné argumenty, asi víc pro svoji vlastní obhajobu než pro ospravednění se před okolím. Že mám spoustu psaní do školy, do redakce, že není čas a kdesi cosi. Z jednoho konce je to pravda. Žádná tvůrčí krize, témata by byla, zvlášť poslední dobou, kdy se se mnou svět otočil trochu naruby.. Jen ten čas, v tom se toho moc nezměnilo, ostatně jak se tak znám, ani nezmění. Každopádně stejně si říkám, jestli to není škoda... Je. Respektive by byla, ale zachraňuju situaci - beru si k srdci babiččina slova a souhlasné pohledy ostatních, kteří se k jejímu konstatování jen tiše přidali, a píšu. Když jsem z posledních sil dopsala seminárku, když jsem konečně prohlásila reportáž za hotovou, když jsem doupravila články zaslané ke zpracování, dolehlo na mě vyčerpání a pocit, že "teď na chvíli nechci písmenka ani vidět".. Jenže holka, to sis vybrala špatnou školu! Nehledě na to, není pisálkovství náhodou to, co budeš jendou třeba dělat? :)

Pojďte se hecnout a Fofrem Na Maraton!

„Ve čtyřiceti se zbláznit, najednou začít běhat a sestavit tým na štafetu. Nechat se takhle ukecat může vážně jenom šílenec!“ se smíchy komentují své sportovní rozhodnutí. Je půl páté. Před hlavní bránou obory Hvězda se srotila skupinka deseti lidí. Netrpělivě koukají na hodinky a poskakováním se snaží udržet alespoň zbytky tělesného tepla. Postupně se trousí další účastníci, konečný počet se zastavuje na čtrnácti. Náhodní kolemjdoucí by byli velmi překvapeni, že tito běžci, kteří na sobě ještě před chvílí měli bílý plášť a sterilní roušku s logem FN Motol, tu trénují, aby za necelý měsíc štafetově pokořili půlmaratonskou trať.

Akce s názvem Fofrem Na Maraton (FNM) je v rámci Projektu Zdraví zařazena do seriálu Prague international marathon (PIM). Jde o nezávislý společensko-sportovní projekt, jehož hlavním cílem je propagace zdravého životního stylu. Pokouší se motivovat jak širokou veřejnost, tak i firmy a management, snaží se vzbudit zájem médií o danou problematiku. Úslovím, že příklady táhnout, se nechala inspirovat i hlavní organizátorka zdravotnického běhu, MUDr. Dagmar Heroldová z kliniky dětské chirurgie z pražské motolské nemocnice. „Znala jsem se s Carlem Capalbou, zakladatelem Prague international marathonu a prezidentem jeho organizačního týmu, už dřív. Celý projekt ale vlastně začal trochu náhodou, jeho bolavým palcem. Tehdy jsme se dali do řeči, o práci, o běhání, a já si uvědomila, že sice mám sport ráda, ale při mém způsobu života ho moc nestíhám. Pan Capalba pak nadchl pro běh mého kolegu kardiologa, doktora Hájka. Jeho výkon a euforie mě nakazily, stejně tak jako celková atmosféra na maratonu, kde jsme se byly s dcerou podívat. Bylo to úžasné, naprosto mi to dobilo baterky! “ vysvětluje počátky. „Najednou jsem měla jasno, že si to nemůžu nechat pro sebe. Věděla jsem, že když to funguje na mě, bude fungovat i na ostatní. Bylo to, co potřebujeme.“ A tak se rozhodla, že rozběhá nejen sebe, ale rovnou celou nemocnici.

Její iniciativa, nadšení a organizační schopnosti inspirovaly další organizátory PIM. „Jsme si velmi dobře vědomi, jak velký vliv má názor a příklad lékařů na chování veřejnosti. Proto velmi rádi, že právě lékaři se zapojí do našich aktivit a "poběží" příkladem.“ říká Jiří Nečásek, marketingový ředitel PIM.

„My jsme z anestezie, takže běžíme za Bez vědomí,“ prozrazují mi hrdě dvě sestřičky svůj týmový název. Originalitě se skutečně meze nekladou. Na start trať dlouhou 21,0975 km tak 2. dubna vyběhnout čtyřčlenné týmy jako Srdeční záležitost (kardiologická klinika), Slepej OReL (klinika dětské ORL) nebo Divoké alely (Ústav biologie a lékařské genetiky UK 2 LF a FNM). Celkem je doposud registrovaných 28 lékařských či zdravotnických týmů. Na moji otázku, jak se doktorce Heroldové podařilo přesvědčit a motivovat tolik lidí, se nejprve se smíchem se ptá: „ Myslíte, proč ten největší chcípák vyhecuje půlku baráku?“ Pak ale dodává, že to šlo samo. „Když k běhu hecuje neběžec, je to důvěryhodnější. Sportovci nikdo neuvěří, že je to dobré, protože on je běžec od přírody.“

Tréninky s Milošem Škorpilem

Dobrovolné tréninky probíhají pod vedením Miloše Škorpila, uznávaného běžce, ultramaratonce, poradce a trenéra PIM běžeckého klubu. Běhu se věnuje již přes čtyřicet let. Mezi jeho obdivuhodné výkony patří třeba výběh z Prahy na Sněžku za 22 hodin 40 minut, třikrát oběhl Českou republiku, je dvojnásobným mistrem České republiky v běhu na 24 hodin. S lékaři má zkušenosti zejména z oblasti pohybového aparátu, tréninky v rámci FNM s ním sjednali po domluvě s doktorkou Heroldovou organizátoři PIM. „Ve čtvrtek tady ve Hvězdě je to primárně pro doktory, v úterý pak ve Stromovce spíš pro běžecký klub, tam chodí víc lidí, i ti co trénují na maraton,“ vysvětluje Škorpil. Jeho červená bunda s nápisem Prague international marathon (PIM) a vyběhaná postava technicky vynikají v běžící skupině. „Správnou běžeckou technikou ušetříte až 20% energie, což je při maratonu nějakých 8 km,“ upozorňuje. Dnešní tréninkový okruh má 4 km. Běží se společně, pohodovým tempem. Atmosféra je přátelská, všichni si vzájemně tykají, konzultují běžecké úspěchy a trable. „Motivace, bez ní se člověk nevykope. Jinak bych se nepřinutil, jinak bych asi teď dělal něco úplně jinýho, a ono v tomhle počasí je lepší jít si zaběhat než sedět zavřenej doma,“ přiznává Vítek z anestezie. Doktorka Hyršlová souhlasí: „Nechceme běžet na to, že chceme vyhrát. Všechny nás přemluvila Dáša, odchytla mě na obědě se slovy, že jsem takovej sportovní človíček, ať s ní jdu běžet maraton. Už tři roky si říkám, že začnu běhat, nedokopala jsem se. Tak konečně teď.“

Spolupráci s Milošem Škorpilem iniciovala doktorka Heroldová. „Jsem zvyklá sahat po tom nejlepším, a on mi přišel ten pravý. Odchytla jsem ho ve Stromovce v rámci nějakého uzavírání sezóny před vyhlášením zářijových běhů. Od začátku byl projektem nadšen, dodával mi vždy patřičnou sebedůvěru a podporu,“ svěřuje se.

Žádná politika!

Ačkoliv by projekt mohl být spojován s odchody a výpověďmi lékařů a kampaní Děkujeme-odcházíme, doktorka Heroldová důrazně uvádí věci na pravou míru. „Nechci, aby se naše pobíhání politizovalo. Lékaři léčí apoliticky, tak se také pro radost apoliticky proběhnou. I když nás v očích veřejnosti média zdiskreditovala, myslím, že na lékaře ještě lidi dají, tudíž svým počinem můžeme být opravdu trochu příkladem i námětem k zamyšlení pro ostatní.“
Jádrem akce je filosofie PIM, podle níž sport je, nebo by se měl stát, neoddělitelnou součástí našeho života. Konkrétně běh, po chůzi jeden z nejpřirozenějších pohybů. Je dostupný pro všechny, stačí si obou boty, překonat lenost a vylézt ze dveří, pak už to jde. „ Běhání neuvěřitelně čistí hlavu, spaluje a likviduje stres. Toho mají lékaři až dost. Je potřeba kompenzace, upouštět hromadící se páru, abychom zabránili přetlaku. Jakýsi pojistný ventil…, “ mluví z osobní zkušenosti iniciátorka FNM. Odkazuje na staré Řeky, kteří tvrdili, že ve zdravém těle, zdravý duch! Formou štafetových běhů navíc účastníci posílí týmového ducha, vždyť už třem mušketýrům neslo heslo: „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“ své ovoce.

Natrénovaní borci, co funí čtyřicet kilometrů po asfaltu

Doktorka Heroldová chce spolu s ostatními lékaři nabídnout jiný pohled na maratonské dění. „Reklamy na PIM jsem dřív vždycky přehlížela. Byla to pro mě akce, která se týká té úzké skupiny natrénovaných borců, bláznů, co funí čtyřicet kilometrů po asfaltu, akce, co mně přináší jen stres, jsem zpruzená, kde zas budou uzavírky.“ Zapojení se do projektu má mezi lékaři pozitivní ohlas. Akčnost a zápal, který tryská z jeho organizátorky, je nakažlivý. Je to výzva, hec. Sice bláznivá myšlenka, ale mnozí neváhají a jdou do toho. Z nejedněch úst již zaznělo proslulé: „Co mě nezabije, to mě posílí.“

STOB - stop obezitě

V rámci propagace zdravého životního stylu se jako partner Projektu Zdraví zapojila i organizace STOB - stop obezitě. Sedavý životní styl, nedostatek pohybu a špatná životospráva mohou stát na počátku řady onemocnění, dříve souborně označované pojmem civilizační choroby. „Dnes už se spíš používá pojem neinfekční onemocnění hromadného výskytu, mezi ty hlavní a nejznámější zahrnujeme obezitu, cukrovku a vysoký krevní tlak,“ poučila mě MUDr. Marie Skalská, která je od roku 2007 lektorkou a cvičitelkou STOBu. Organizace se do Projektu Zdraví měla zapojit formou nordic walking (chůze s hůlkami) procházky spojené s edukací, soutěžemi, výstavkami, ukázkami a ochutnávkami výživy apod. Měla být určena především pro ty, kteří ze zdravotních či jiných důvodů nemohou trať absolvovat během. „Nakonec z toho ale sešlo, nepohodli jsme se s panem Nečáskem, a tak chystáme něco až pro příští ročník PIM.“ vyjádřila se Ivana Málková ze STOBu. Podporu v rámci projektu však nezrušili. Jejich působení se sice zaměřuje zejména na změnu stravovacích návyků a boj proti obezitě, nicméně i ty jsou vázány k životnímu stylu. „Mezi dospělými má 70% lidí nadváhu, obézních je kolem 10% a obě čísla stále stoupají,“ odhaluje mi alarmující statistiky doktorka Skalská. Programy STOBu jsou určeny zejména široké veřejnosti, v současné době se soustředí hlavně na pomoc diabetikům, jejichž počet každým rokem stoupne o 50 tisíc nově diagnostikovaných.

Ladit formu

Je kolem šesté, začíná se šeřit a ochlazovat. Pro dnešek je trénování u konce. Všichni se loučí a odbíhají do svých teploučkých domovů. Do závodu zbývají ještě čtyři týdny, dost času na vyladění formy. Probuzená soutěživost a natěšení se začínají mísit se strachem a výčitkami, do čeho jsem se to zase namočila! „Jak to celé dopadne zatím nevím, ale když ne dobře, blbě určitě, říkal můj ne zrovna optimistický dědeček…Uvidíme.“ říká doktorka Heroldová. Zatím však jí ani motivovaným kolegům lékařů nadšení nechybí. Jak řekl Ghándí: „Udělat věc, které se bojíme, je první krok k úspěchu.“