Kazdy zacatek je tezky

Tak konecne.. to je asi uplne nejlepsi zacatek... Sedim doma, u sebe na posteli s novou pohodlnou matraci, v pokoji se spoustou veci, ktere tu jen tak jsou, se svym stolem zavalenym spoustou veci, ktery kontrastuje se stolem me sestricky, ktera, ikdyz dnes odjela na soustredeni, tu po sobe zanechala stul krasne uklizeny. Jediny rozdil je ten sestrin notebook, do ktereho ted tukam tu trochu, co mi beha po mysli...(uceni cestiny a mileho pana Karla Capka, kteremu bych momentalne nejradeji rekla, proc toho ten tunta psal tolik, kdo se to ma ucit...) A pak to, ze jsem o rok strasi. Jinak je tu vsechno stejne. A uplne jine zaroven. jako by se vse vratilo naprosto do starych koleji, jen jsme o rok starsi, ale jedeme dal. jenze uvnitr je to jine, proste jsem jina. Jen tezko se to popisuje, o to hur, kdyz spousta lidi zadnou zmenu nevidi a nadsene se mi vrhaji kolem krku se slovy, jak me radi vidi a jakou maji radost, ze jsem se vuuuuubec nezmenila. Je o hezke. A je to prima. A asi mi nevadi, ze nevidi moji zmenu, dela mi radost videt jejich radost a zkratka jen byt s nimi. Vedet, ze oni mou spolecnost oceni, ze jsou radi, ze jsem zpatky. Ja jsem rada, ze je vidim, povypravime si a jdeme dal, jako bychom se nevideli jen delsi letni prazniny. Pak jsou tu jini, co tvrdi, ze se jim vratil nekdo rozumejsi a dospelejsi.. A dalsi posouzeni jsem zatim neslysela. Kazdopadne jak se vlastne citim ja? Zmenena, nabita, jina, rozumejsi, starsi, schopnejsi, samostatnejsi, odolnejsi, obohacena,... je to tezke posat vsechno, seznam by byl dlouhy a mozna ani tak bych nepopsala, jak se vlastne citim. Nejdulezitejsi pro me je, ze se citim stale z velke casti kanadska. A takova uz i zustanu. Chci zustat. Mozna si reknete, ze kdyz pisu po takove dobe po mem navratu, nebudu si to vsechno pamatovat. Naopak. Vsechno se rozlezelo a tohle jsou veci, na ktere se nezapomina. Ty uz budou zaryte v hlave navzdy. Je uzasne vitat se a objimat se s temi, po kterych se vam cely rok styskalo, kteri se na vas tesi a uprimne z nich vyzaruje nadseni, ze vas vidi. Je smutne loucit se emi, co udelali vas rok tak skvely, jako byl ten muj, a vedet, ze pristi setkani je s datem neznama. Ziti ve dvou svetech neni zalezitost jen poslednich mesicu v Kanade. Vlastne i ted jsem stale jednou nohou v Kanade. Ne ze by se mi doma nelibilo, jen jsem na cestovatelske vlne, zase bych nekam jela. Navic se mi po Kanade styska. Chybi mi lide, chybi mi jazyk, chybi mi to, co jsem tam brala za samozrejme a tady to neni. A nici me predstava te dalky...Obcas cloveka prepadne takova bezmoc. Jen tak z niceho nic se objevi a usidli se v hlave a ne a ne jit pryc. A cloveku se o tom treba ani nechce verejne mluvit, proc kazit naladu tem, co jsou tak statsni, ze jsem tady. Co by z toho bylo, stejne v nejblizsi dobe nikam nejedu... Mrzi me to. jela bych hned. Jenze to by to asi bylo moc jednoduche. Tak to na svete nechodi a hlavne to tak nechodi s experience jako je ta moje. Jeden clovek mi jednou rekl, ze odjezdem to nekonci. Taky si to myslim. Treba je to jen takovy zacatek, Zacatek neceho noveho. Tenhle rok me nabil neuveritelnym potencialem. Vystreli moji vesmirnou raketu vysoko a ta ted vesele stoupa vys a vys skrz mraky. Proto necham nazev sveho blogu stejny a klidne budu psat dal a dal prispevky, ktere se mozna kanady tykat nebudou. Treba na prvni pohled ne, ale v kazdem bude v hloubi neco. neco ze me a neco z meho kanadskeho ja. Neco z onoho potencialu z tohodle roku. A jednou se tam vracim. A vsechny navstivim...

Mohla bych o navratu psat dlouho. Ale koho to vsechno zajima, kdo by to cetl...A mimo jine, kdo by se s tim vsi mtukal?..to bych tu byla jeste dlouho...a stejne nenapsala vsechno, protoze neco se apsat neda, to musi clovek zazit. zazit a pak teprve pochopi. Zkusenosst je nesdelitelna. Ted uz ti vim...