Uz jsem z toho jelen...

Vim, ze me ted budete mit asi za uplnehoi blazna. A ze mi asi stejne nebudete verit. Ale tak co...

Je 31.5. Kveten, skoro cerven. Je to neco pres 9 mesicu, co jsem tady. A stejne me jiste veci stale vyvadi z miry... Sla jsem si dolit caj do sveho oblibeneho zeleneho hrnecku s bilymi puntiky. Teplomer hlasil 3 stupne nad nulou. Kouknu ven z okna. Se slovy: ,, Uz zase prsi.." se otocim na Sophie. Odpovedi je mi rezignovane: ,, Za chvili bude snezit.." Vyhlednu zpet z okna a udivem temer preliju svuj hrnek. VAZNE SNEZILO! Ne zadna velka chumelenice, trvalo to asi 2 minuty, ale vazne snezilo, bile vlocky zustavaly sedet na prednim skle auta a strese kulny. ALE STEJNE!! Pripominam dulezite udaje - je KVETEN, za 3 hodiny je cerven a venku jsou NEJEN 3 stupne, NAVIC do toho SNEZI!!!

Snila jsem... a co z toho bylo?

Nikdy jsem si nemyslela, ze se mi tenhle sen splni. A splnil. Stala jsem sice ne na sjezdovce, ale na podiu, nozky sice ne skriple do lyzarskych bot, za to hezky bolave od bot na podpatku, sice bez mych vernych kamaradu lyzi, za to s mymi kamarady z lyzarskeho tymu. Stala jsem s medaili kolem krku, s medaili, jejiz vyjimecnost zle jen tezko vyjadrit slovy. S ocenenim a certifikatem v jedne a s viteznou vlajkou juniorske kategorie v druhe ruce. Vedela jsem, ze zraky celeho salu putuji od trenera mluviciho do mikrofonu ke mne. Ke mne, ktera stala a poslouchala ty slova, proslov, ktery jsem naprosto necekala, ale za ktery jsem byla vdecna, ktery mi otevrel oci a prinutil uvedomit si, co jsem dokazala. Potlesk a uprimne ovace v sale me spolu se slovy trenera uvadeli do rozpaku. Nevedela jsem, zda se smat nebo brecet. Stala jsem, smala se a nevedela, co rict. Vyslo ze me jen tiche diky, ktere ale zajiste zaniklo v tleskajicim davu. A co bylo vyjimecneho na reakci publika?Tlekali mne. Nejdriv uspechu a zlate medaili. Napodruhe oceneni, oceneni adaptace a integrace do neznameho prostredi.

Jeho proslov byl spis takove vypraveni. O tom, jak v rijnu potkat na regionalnich zavodech v cross country jednu holku. Vypadala sportovne, prohodil s ni par slov, ze kterych hned od zacatku bylo jasne, ze neni odsud. Studentka, co sem z Prahy v Cechach prijela za zkusenosti, co pristala po hlave do neznameho prostredi, nezname skoly, nezname kultury plne neznamych lid mluvicich jen trochu znamym jazykem. Divka, co se nadsene zapojila do skolnich sportovnich aktivit, at uz ve volejbalovem tymu ci prave lyzarskeho tymu. A hlavne ta, co pres to vsechno nove a nezname uspela. Dotahla to az sem, na medaili, a ted tu zaslouzene stoji pred vami na podiu. Hrdinkou jeho pribehu jsem byla ja.

Nepotrebovala jsem obdiv a potlesk divaku za to, co jsem udelala. Necekala jsem jejich reakci tak uprimnou a na veliko. Necekala jsem, ze se o tom trener vubec zmini. A doted vlastne nedokazu vyjadrit sve diky a vdek vuci nemu a vuci tomu, co rekl, s jakou uprimnosti a pravdivosti. Ne proto, ze cely sal vi, kdo jsem. Dalo mi to vic nez jen nezapomenutlny zazitek a vzpominku vrytou do pameti, moment dojeti, stesti a diku.

Sedela jsem s medaili na krku a byla stastna. Splnil se mi sen, jeden z blaznivych detskych snu zkusit zavodni lyzovani. A nejen to, mela jsem vic. Uvedomeni, ze jsem neco dokazala a co jsem dokazala. Nejen v lyzovani, i v rozhodnuti vyrazit na svou Canadian experience... Pred tim jsem to asi moc nevnimala. Muj rok tady ubihal a protoze cas kvapi, posledni dobou se promenil spis ve sprint nebo v zavody na horske draze. A ted mi nekdo pratelsky polozil ruku na rameno se slovy: ,, Zastav se na chvilku a ohledni se. Ohledni se zpet a uvidis, co jsi dokazala, jak daleko jsi dosla. Cesta za tebou nejsou vzdycky pravidelne kroky, nekde jsi se poradne zaborila do snehu, umazala od blata nebo ti teklo do bot pri skakani pres kaluze. Ale i tak jsi dosla az sem. A ver, ze at jsou to stopy v blate, ve snehu ci v pisku, zustanou tu naporad. Na pamatku, aby az se ti nejaka prekazka bude zdat moc velka, bude to treba prave vzpominka na tuhle tvoji cesticku, co se klikati dolu do udoli, co ti pomuze ji prekonat a jit dal. Rovne za nosem, za svym cilem." Dekuju te pratelske osobe. Jen tezko lze vyjadrit muj vdek, jak moc si jeho slov vazim. Jsou veci na ktere se nezapomina. Jako treba tahle...

S medaili na krku jsem sedela na pohovce a divala se do ohne horiciho v krbu. Plameny polykaly kusy dreva a najednou se vsechno zacalo mlzit a rozmazavat se. Zamrkala jsem. Po tvarich se mi kutalely slzy. Slzy dojeti, slzy stesti...

Domu trochu jinak

17.5.2009, probudila jsem se v New Yorku a vecer usinala zpet v kanadske vesnici Val-Morin. Ponekud velikostni zmena. Dopoledne jsme si "zatrsali" na cernosske gospel msi a pak uz se autobusem rozlehalo jen: ,,Bye bye New York" a hned nasledne: ,,Jéé, ja uz se tesim domu!" Holky na vedlejsi sedacce si povidaly, jak se tesi domu na svou postylku, jak se tesi na brachu, jak se radi vraci domu... Za oknem se mihal osviceny nocni Montreal. Prejizdeli jsme reku Sv.Vavrince. Vracime se domu. Ale ja, vracim se opravdu domu? Ne, jeste ne. Je to uz skoro rok, co jsem nebyla doma. I tak jsem si tu ale vytvorila takove doma. Jine, nahradni... Jen jsem se pri pohledu na svitici Montreal a pri zaslechnuti onoho rozhovoru same sebe ptala, jake to bude, muj navrat domu. Tam, kde je opravdove doma. Tam, kde na me ceka ta moje postylka, ta segra, to o cem holky mluvily. Lehke si to predstavit, lehke si to vysnit. Tezke rict, tezke odhadnout, jak to vlastne bude doopravdy. Ted se vracim z vyletu z New Yorku, domu, kde to vlastne neni uplne doma, protoze je to take v zasade vylet...

Z vysky...

Kdyz jsem mamce do telefonu rekla, ze jsme byli v 68.patre Top of the Rock, jedne z high buildings Rockfeller's center, jeji prvni reakce byla: ,,Jak dlouho tam ten vytah jede?"

Me samotnou rychlost, jakou jsem se ocitla nahore, prekvapila. Skrz proskleny strop vytahu jsem sledovala postupne ubyvajici modra neonova svetylka. Dokonce mi stihly zalehnout usi. A vystupem nahore mi k tomu vsemu jeste dosly slova. Myslim, ze jsem se zmohla na neco podobneho jako: ,,Wow!" Smrakalo se a mesto se rozsvecelo. Nespocet svetel, svetylek, lamp, zaricich neonu, a to vse z neuveritlene vysky. Auta na silnici vypadala jako svetlusky poletujici v nocni tme. A vubec pohled dolu do ulice stal poradne nakloneni se az k okraji plastikove ochranne bariery. Byla jsem pohlcena velikosti a vyskou, pripadala jsem si jako drobek chleba ve smesi, co Popelka dostala na roztrideni... Bylo to mimoradne, nedokazu ten pocit popsat... Ale vim, ze je ulozeny, v me mysli, v suplicku s napisem "New York"...

This e-mail is originated from a Canadian Exchange student. I really
can't say a whole lot about it. Just read it and it will get under your
skin...........................


ONE MONTH...
A year has passed and now we stand on the brink of returning to a world where we are surrounded by the paradox of everything, yet nothing, being the same. In one month we will reluctantly "faire les bisous" and, fighting the tears, say goodbye to people who were once just names on a sheet of paper and a town that was once just a dot on a map, to return to the people who we hugged and fought the tears to say goodbye to before we ever left. We will leave our best friends to return to our best friends. We will go back to the places we came from and go back to the same things we did last summer and every summer before. We will come into town on the same familiar road, and even though it has been months, it will only seem like yesterday. As you walk into your old bedroom, every emotion will pass through you as you reflect on the way your life has changed and the person you have become. You suddenly realize that the things that were once most important to you a year ago, don't seem to matter so much anymore, and the things you hold highest now, no one at home will completely understand. Who will you call first? Where are you going to work? Who'll be at the party Saturday night? What has everyone been up to? Who from Canada will you keep in touch with? Who will go "chercher" the fresh baguettes every morning for the "petit dejeuner"? How long before you adjust to eating at your normal dinner hour and how long before you realize you haven't had pastries for “gouter" in awhile? Then you realize how much things have changed. You realize that the hardest part of being an exchange student is balancing the two completely different worlds you now live in, trying desperately to hold on to everything all the while trying to figure out what you have to leave behind. In a matter of one day's traveling time, we will leave our world of bonding with host families, walking everywhere in the rain, conjugating verbs, having wine and cheese with your meal, and discovering a new culture, to a world that will seem foreign to us despite the fact that we have lived in it for 17 years. But it is different now... We now know the true meaning of friendship. We know the friends back at home who we kept in touch with over the past year will be held dearest to our hearts. We've left our little high school worlds to deal with the real world. We've had our hearts broken, we've fallen in love, we've helped each other through the tough times with the language, host families, and school that our best friends back home couldn't be there for. We've stayed up all night with the talking pineneedles, exchanging stories and speaking franglais. There have been times when we've felt so helpless being hours away from home when we needed our families the most, and there are times when we know we've made a difference in the world we live in today. One month from now we will leave. One month from now we will take down our pictures and pack up our clothes. No more going to Tim Hortons and parks to do nothing for hours on end. We will leave our friends, whose random emails and phone calls will bring us laughter and tears this summer. We will take our memories and dreams and put them away for now, saving them for our return to this world one day. One month from now we will arrive. One month from now we will unpack our bags and eat dinner with our real families. We will drive (yes, DRIVE) over to our best friends house and do nothing for hours on end. We will return to the same friends, whose random emails and phone calls have brought us laughter and tears over the past year. We will unpack and dust off old memories and dreams that have been put away for the past year. In one month we will dig deep inside to find the strength and conviction to adjust to change and still keep each other close. And somehow, on someway, we will find our place between these two worlds .
In one month. Are you ready???.....Send this to every exchange student you know. If you do, you will make them cry.

Tady i tam...

Vlastne uz rano u autobusu me to prekvapilo - vetsina lidi nastoupila s koleckovym kufrem, jehoz velikost se prilis nelisila od toho, co jsem do nej balila na rok. A to jsme jeli na dva dny. Nechapu... Kazdopadne kdyz holky rano vybalily zehlicky na vlasy, feny a vsemozne dalsi laprcajky, uz jsem se nedivila... Stejne zi mohly vlasy vyzehlit a naarazovat jak chtely, na lodi zatracnee foukalo, tak byli vsichni paradne rozcuchani. Opustili jsme South port a vypluli na hodinovou vyhlidkovou projizdku. Fotaky byly nazhavene, Brooklyn bridge, Manhattan, financni ctvrt plna novych vysokych modernich budov a tak celkove, vyhled na na mesto z rybi perspektivy...A samozrejme dlouho vyhlizena a ocekavana modla New Yorku - Socha svobody. Co budu povidat, stale tam stoji a vypada uplne stejne jako na vsech obrazcich, co jste zajiste videli. Chchete-li neco vic, musite byt na miste. Neucaruje vas krasa nebo neobvyklost sochy samotne. nebo aspon na me to z tohodle uhlu moc dojem neudelalo. Co na me silne zapusobilo byl samotny fakt, ze se nachazim pred Sochou svobody, tou, o ktere cely svet mluvi, tou, co reprezentuje New York a mnohokrat i USA na obrazcich, fotkach, v ucebnicich, vsude. Byla jsem tam, s vedomim, kde jsem. A pokazde, kdyz se podivam na nejakou z mych fotek, co jsem v ten moment vyfotila, vzpomenu si na ten pocit, jak mi bylo. Nikdo mi to nevezme...

Bylo to podobne jako se vsim ostatnim.Kolikrat jsem o ni slysela mluvit a ted jsem tu byla. Pro zmenu vysoke stihle budovy Wall Street. Financni a bankovni ctvrt se neobesla bez newyorkse burzy, American Express company, vsemoznych svetovych bank a samozrejme, abychom nezapomneli, v jake ze to jsme zemi, americke vlajky vsude a v dostatecnem mnozstvi...

"A to je jen tohle?" znely zklamane hlasy kdyz jsme dorazily na Ground zero. Vanze nic extra k videni, velka dira v zemi a kolem plno bagru a jerabu, co prave hloubi zaklady pro ctyri nove vyskove budovy, rovnez trade centers. Ale pocit, co na me dychal jen z faktu, byt na miste one tragedie z 11.zari... Kdyz jste na miste, mezi davy lidi na chodnich a autami stojicimi v kolone, to vse uzavrene mezi vysokymi budovami, musi vam byt jasne, jake peklo to muselo byt, panika, ze se z tohodle labyrintu neni sance dostat, ze neni kam a kudy utect. jen vzhladnout na vysku budovy a predstavit si kolik lidi uvnitr pracuje. A pak drcnout a vse spadne jako domecek z karet...Uff, vazne mi bylo docela tezko, skliceny pocit, sevreni mezi budovami, bezmocni...

Hlasy vsech nadrzencu na nakupovani byly vyslyseny hned v zapeti, dalsi zastavka nasi prochazky po meste bylo zname China town. Pro me, jako cloveka anti-shopping to byl ale i tak zazitek. Obchudky a stanky, prodavaci, co se snazi upoutat klienty za kazdou cenu, prodejci, co vas premlouvai ke koupi bajecnych slunecnich bryli nebo znackovych hodinek ci vam strkaji temer pod nos kabelku s otazkou "handbags, handbags?"... Najdete snad uplne vsechno, ale kabelky, bizuterie, slunecni bryle, parfemy a obleceni I love New York vede.. A pri pohledu na ceny, ktere jsou kolikrat jeste usmlouvany na mene nez polovinu, no nekup to!..tedy, vetsina mych spolucestujicich to tak brala.. Proto se na sraz vratili obtezkani taskami, idealne uz nasli i zachody, kde se prevleknout do nove "uniformy" v podobe tricka I love New York. Prislo mi to silenstvi, ale opravdu jsem se pobavila... Vic kravin, suvenyru a lakadel pohromade jsem asi jeste nidky nevidela...

A protoze jen dvoudilne pribehy jsou nuda, necham vas jeste trochu napnute na dalsi pokracovani me mise New York. Blizil se totiz dalsi pusobivy moment meho vyletu, ale zatim povim jen to, ze jsme se presouvali k Rockfeller's center...

Vazne tady!

Cim vetsi tma byla tim jasneji byly videt blikajici napisy a svitici bilboardy plne reklam avsemozne barevna jina osvetleni. Pri pohledu na to vsechno si clovek rekl, ze to v zasade neni moc hezke. Ne, na krasu se tentokrat opravdu nehralo. Momentalne kralovala atmosfera, pocit. Vedomi, ze jsem vazne tady, v New Yorku, vazne tady na Broadway, vazne tady na Times Square! Sedela jsem, tise, s usmevem na tvari, jen si vychutnavala to pusobeni. Nekonecne davy lidi putujicich tam i zpatky, vchazejici a vychazejici do tisicu vsemoznych obchodu, zastavujici se pred velkym zlutym sviticim M a zanedlouho pokracujici ve sve nocni prochazce ruku v ruce s kelimkem Coca Coly. Ne nadarmo se New Yorku prezdiva "mesto, co nikdy nespi". I v jedenact vecer je vsude zivo, veselo, plno. V ulicich se vas mistni rozdavaci listku pokousi premluvit,ze zrovna dnes vecer je pro vas ten nejlespi cas videt tu a tu komedii! V jistem smeru me veta: ,,No, thanks." docela lezla usima. Pri pohledu na velky plakat Mamma Mia jsem si hned vzpomnela na muj posledni den pred odjezdem. Jak to je ted davno... A hned vedle plakat West side story, vzpominky jeste davnejsi. Cestou k M&M obchodu jsme krome dalsich odmitnutych listku na divadelni predstaveni odmitly i kondomy s Obamou. Absurdni, ze uz je Obama i na takovych vecech jako kondomy. Ostatne klucici ironie vecer znela :,,No jasne ze se mi chce videt ksicht Obamy!" Nicmene jsme se prokousaly pres M&M plysaky, tricka a vsechno mozna az do tretiho patra M&M obchodu. Cela jedna zed byla plna svislych regalu plnych nejruznejsich barev M&M bonbonu. Bylo jen na vas vybrat velikost vaseho pytliku, vzit lopaticku a namichat si kolik od jake barvy chcete. A pro ty mane kreativni mame uz i namichane smesi, at uz dvoubarevne, tribarvne nebo jeste vic... A ze se v tech jedenact vecer lidi cpali bonbony zdravi nezdravi. Bylo to ztrestene, ujete. Jestli se spravne pamatuju, nevypadlo ze me vic nez: ,,Wow, it's crazy." Vratily jsme se nocnim osvetlenym Times Square as nasatou atmosferou a s horkou cokoladou se usadily na lavicce v parku. Bylo mi dobre, jen tak jsme si povidaly. O obycejnych vecech, v neobycejne atmosfere, v malem klidnem parku, v nikdy nespicim velkem slavnem New Yorku...

New York poprve!

Je legracni, ze tim, jak moc jsem se tesila, mi to vstavani v 3:50 rano ani moc nevadilo. Ikdyz tech 9 hodin v autobuse bylo docela dlouhych, bylo na co se tesit. A ted zpetne muzu rict, ze to stalo za to. Presne tak, mam za sebou dalsi "vyzkumnou vypravu" behem meho pobytu tady za louzi. A tentokrat jsem i prekrocila hranice Kanady a okusila trochu od sousedu USA. Jestli se tedy New York se svou velikosti jeste vejde do kategorie "trochu"..coz je pomerne spekulativni...

Prejeli jsme hranice a autobusem probehla vlna sumu s obdivnym: "Uz jsme ve Spojenych statech, wow..." V televizi bezel profesorem zvoleny film - Celisti. Spali jsme, povidali jsme si, poslouchali hudbu a tak ruzne, co se pri cestovani dela. A vzdalenost do New Yorku ubyvala a ubyvala a najednou jsme uz vystupovali u Central parku a prochazeli Strawberry fields s lennonovym Imagine. jako dav 56 lidi jsme klickovali mezi bezci, bruslari, maminky s kocarky, lidmi vencicimi psy a vsemi ostatnimi akcnimi Americany, co si uzivali slunecny den. Vynorili jsme se u Plaza hotelu, odkud se tahla znama 5th Avenue s jeste znamejsimi obchody. A samozrejme, 80% autobusu melo za cil v New Yorku prave nakupovani. Me na to moc neuzije, ale i tak jsem si nenechala ujit Walt Disney world, kde mely vsechno od obrovskeho plysoveho Nemo az po oblecek pro psy s Mickey Mouse. Pred luxusnim obchodem panske mody neslo jen tak projit. Jak holky trefne prohlasily, bylo to tam citit testosteronem. A to poradne. U vchodu stal well-build cernoch do pul tela a slecny se s nim mohly vyfotit, cely obchod vonel panskou vuni, pansky personal byl, co vam budu povidat, wowo, hezky kluci. Z hlediska nakupu me to nezaujalo, ale vsecny ty atrakce kolem mi prisly legracni, kam az to vse muze dojit...Mezitim, co se vetsina skupiny vrhla do viru obchodu, my, co zastavame nazor ze nakupovat se da kdekoli, jsem se jen tak prochazeli v ulicich. Zni to asi dost nezazivne, co? Ale New York je New York, atmosfera je naprosto specialni. Ocima vyjizdite az nahoru modernich budov a div si nevykroutite krk, aby vas pohled vubec dorazil na samy vrchol. S focenim je to taky legrace, kolikrat se marne snazite skroutit div ne lehnout si na zem, jen aby se vam vse veslo do zaberu. Chodniky jsou plne lidi, zanda novinka kdyz se zkratka porchazite ve fronte. A vsichni vypadaji jako mravenci, co putuji mezi obrovksymi hradbami. Vsechno je vysoke, velike. Auta stoji permanentne v kolone, kazdou chvili se pres prechod prehrne dav chodcu, kolikrat nedbajic na signalizaci semaforu. Mezi vsemi vozidly nelze neprehlednout newyorske zlute taxi. Slysela jsem, ze oficialne zaregistrovanych jich je neco kolem 13000. Takze ve skutecnosti jeste mnohem vic. Kdyz reknu, ze se to jimi hemzi, myslimto doslova, kolikrat na semaforech stoji v prvnich trech radach jen ony "yellow cabs". A samozrejme, nebyla by to prava Amerika bez pravych "hot dogs". Stanky jsou vsude. Na kazdem rohu, na kazde krizovatce, kolikrat i tri hned po deseti metrech od sebe. A nabidku doplnuji bile dodavky s tocenou zmrzlinou. Jejich frekvence je ponekud nizsi nez parku v rohliku, nicmene stale - jsou vsude! Jo, a nesmime zapomenout na slane velke precliky, co se prodavaji ve vetsine hot dog stanku! Celkove co sestravovani tyce, zadne prekvapeni - Mc.Donald's a podobne burger fastfoody, lide se bezne prochazi s pro me nepredstavitlene enormni nadobou Coca Coly, eventuelne o trochu mensim kelimkem kavy Starbucks. A samozrejme vsichni jsou mobilni. Nejen tim, ze se stale jako breberky pohybuji v ulicich mezi vsemi temi high buildings, navic u toho vseho pojidani zmrzliny a popijeni Coca Coly stihaji jetse psat smsky nebo mluvit do telefonu... Opravdu, atmosfera jedinecna. Jen pozorovat vsechny ty lidi, co stale nekam spechaji. Ale jedno se jim musi nechat - jsou vazne hrozne mili, privetivi a usmevavi. Zadny pohled do zeme nebo chladny ocni kontakt. Uprimny usmev, ochotna rada, mila a otevrena povaha. Nebo aspon z meho kontaktu s mistnimi to na me tak pusobilo. A to jsem v ten moment jeste nevedela, ze nejpusobivejsi moment prvniho dne, se teprve blizi. Prochazkou pres Grand Central terminal a pres budovy knihovny jsme meli randicko s mnoha slavnymi osobnotmi v madame Tusand's Wax Museum, muzeu voskovych figurin. Uz jsem podobne muzeum navstivila v Londyne, ale stejne jsem se nechala nachytat a pri drcnuti do sochy ze me vypadlo: "I'm sorry.." Zpatky ven jsems e dostaly az kolem pul devate. Stmivalo se. Byli jsme na 42th Street, kousek odtud uz se velke bilboardy a neonove reklamy rozsvecovaly. Cekalo nas nocni Times Square!

...pokracovani priste, jednak se mi chce spat a druhak je to stejne podle me lepsi na cteni, kdyz je to vic kratsich odstavcu nez jeden nekonecny dlouhy blok textu... tak dobrou noc :)

Zachvat smichu

Jen tak pro pobaveni ... :) A zapnete si zvuk!

Destiva sobota

Nesnazte se v tomto clanku hledat nejakou hlubokou myslenku, zadna tam neni. Jen jsem se chtela podelit o ten pocit, kdy mi bylo dobre. Nic min, nic vic. Sedela jsem v jedne male kavarne na hlavni tride Mont Royal v Montrealu. Popijela jsem kafe s vanilkou a sledovala davy lidi prochazejici se tam a zpatky, nakukujici do vyloh obchodu, promotavajici se v lidskem bludisti. V jedne ruce destnik, v druhe tasky plne nove nakoupenych veci. Seda obloha se kabonila a kapky deste se rozpleskavaly na uz tak mokry chodnik. Ale idkyz bylo tak osklivo, ja zustala na vlne s nazvem "dobra nalada". Vsechen ten mumraj venku me necim nabijel. Ikdyz obloha smutkem plakala, me bylo zivo a veselo. Vzala jsem tuzku a papir a zacala psat. Radek po radku, o tom, jak je mi dobre, v mem novem zelenem tricku, v montrealske kavarne, s vonavym kafem. O tom vsem, co mi dlouho chybelo. O male utulne kavarne s drevenymi zidlemi a milou obsluhou. O panovi z velkym cernym destnikem, co prave prosel pred vylohou a mile se usmal. O obycejnych vecech, ktere nemaji zadny vyznam, zadnou pointu. Nejsou nijak zajimave, snad jen tim, ze jsou obycejne. Ale stejne pro me tahle chvile znamenala tolik. Bylo mi dobre. Asi tak jako kdyz zajdete za destiveho odpoledne do Dobre trafiky na horkou cokoladu. S tim rozdilem, ze pred tim stravite nejakych osm mesicu v sice roztomilem tichem, ale vesnickem domecku...

Aby cesta ubihala

Cestou z Vancouveru do Banff jsem se divala z okna. Rada se divam z okna, jak se krajina miha, dal a dal se objevuje neco novejsiho a novejsiho. A pokazde, kdyz jsem videla vlak vesele drncici vedle po kolejich, pocitala jsem jeho vagony. Frceli jsme po trans Canada highway, dalnici cislo 1 spojujici vychod a zapad zeme a zeleznice, co spojuje vychod a zapad take, vedla casto hned vedle. Prilezitosti k pocitani vagonu jsem mela hned nekolik. Poprve jich bylo 90! Nikdy jsem tak dlouhy vlak nevidela. Podruhe jsem to vzdala u 110ti. Vazne nechapu, jak muze jedna lokomotiva utahnout tolik vagonu...

Zajem o vlacek vystridalo povidani naseho pruvodce. Podel obou stran dalnice po cele delce NP Banff jsou pletiva, aby zvirata nevbihali pod auta. Jenze bylo by to prece na nic zit cely zivot jen na jedne strane dalnice, ne? Takze je vybudovana cela rada podchodu a mostu pres dalnici. Samozrejme s dokonalym maskovanim, most vypada jako obycejny kopecek pres silnici, jsou tam vysazene stromy, nahazene kameny a hlina, abych tak shrnula 100% prirodni. Do zadneho podchodu jsem nevidela (logicky, kdyz jsme frceli po dalnici..), ale udajne i takovy los ci sob s parozim tam projde... Ikdyz pruvodce me pobavil tim, ze "pry to nemaji moc radi chodit do podchodu, ze jdou radsi pres most..". Skoro se mi chtelo rypnout, jak to vi, ze to nemaji radi.. Kazdopadne ale napad plotu s mosty a s podchody se mi zda docela dobry...

Z opacneho konce

Tak konecne, ikdyz s temer dvoutydennim zpozdenim, napisu par radku o me "vyprave" na druhy konec Kanady... Pojdte se mnou procestovat Vancouver, Nanaimo, Victorii, hory a Banff a Calgary, ukazu vam, ze Kanada neni jen stanice polarni... :)

Pripomelo mi to onu reklamu na jackpot: "Zlata horecka stoupa..." Jen ta moje horecka byla cestovni, nikoli zlata ani nijaka jina. Proto uz hned v letadle padlo prvni "We did it!" na znameni uspechu, ze vazne jedem. Letadlo pomalu klesalo a nocni Vancouver s tisicem svetel caroval obdivne usmevy na rtech. A co teprve ve dne! Prochazely jsme centrem, na "nabrezi" Canada Place ze me uzasem vypadlo jen "WOW". Nepopsatelna vyjimecna atmosfera tvorena morem, vysokymi modernimi prosklenymi budovami, pristavem s plachetnicemi a to vse se zasnezenymi vrcholky hor na horizontu. Mozna to v radcich tak nevypada, ale v ten moment to na me opravdu zapusobilo. Vsechno nove a moderni, ale ciste a svezi. Po sedivem Quebecu, kde v dobe naseho odletu jeste odtaval snih, byly kvetiny, kvetouci stromy nebo jen obycejna ZELENA travicka mile na pohled. Cistota doslova bila do oci, k videni byli i panove, co omyvali verejne lavicky!..to se mi zdalo uz trochu prehnane, ale pohled na chodniky bez nedopalku cigaret byl docela fajn..:) Navstivily jsme samozrejme znamy Staley park, kde si nepripadate vubec jako ve meste, nevynechaly jsme Gastown s parnimi hodinami, Chinatown, popovezly jsme se do ctvrti Capilano v Severnim Vancouveru, dokonce i Sophie se zavratemi se prekonala a presla visuty Capilano suspension brigde vedouci pres kanon reky Capilano. Centrum vystridaly klidne rezidencni ctvrti s upravenymi domecky a zahradkami.Prozatim jsme zamavaly Vancouveru pri opousteni Horseshoe Bay, trajektem jsme mirily na Vancouver Island, cilova stanice Nanaimo. Odtud pak busem do Victorie, hlavniho mesta Britske Kolumbie. Vsemi doporucovane Butchart Gardens ve Victorii se vyplatily, stalo to za to, nespocet jarnich kvetinek, od tulipanu pres nadherne narcisky, hyacinty, rododendrony, ... Obloha modra, slunicko, vsechno vonelo, nerikam jen tak, ze to nemelo chybu! Vecer jsme okusily tajemstvi "floating house". Doslova domek na vode. Maji jich tam asi 30, rozdelene hezky do jednotlivych doku predstavujicich ulice, pri veceri se vam vino ve sklenicce obcas trochu zavlni, ale jinak bydleni neobvykle, utulne a roztomile. Sspecialni bydleni, specialni lide - potkaly jsme se s holkou, co se pred nedavnem vratila z expedice na Antarktide. Takove lidi se nepotkavaji kazdy den... Bylo to jako v pohadce, osviceny parlament a luxusni Empress hotel s pristavem vypadaly skoro nerealne. Z vyletu do Mount Douglas park nas uz cekal dalsi presun, trajekt zase zpet do Vancouveru. Z toho, co je pro turisty ve Vancouveru k videni nam zbyvala Broadway, 4th Avenue, Grenville Island s proslulym trzistem se snad uplne vsim, na co si vzpomenete. Projely jsme se mistnim skytrain, ktery bych nazvala spis jen train, jelikoz mi prijde jako obycejny vlak...A tresnicka na dortu z Vancouveru bylo opet doporucovane Akvarium. Delfini show, krmeni lachtanu, morske vydry, rybicky, koraly a morske potvurky prapodivnych tvaru, tropicky les s lenochodem a opickami, zaby, meduzy, zraloci a zelvy, bylo toho spousta. Jenze my nechaly Vancouver definitivne za zady, vhuru do hor! Minibus s pruvodcem, "jump on, jump off". Zastavka u vodopadu a pralesa se stromy porostlymi mechem, povidani o zeleznici napric Kanadou, projizdeni skrz Columbia mountains, stale bliza bliz nasemu cili - Banff, mestecku v centru Rockies. Ale 850 km neni jen tak, pauza byla u Shoeswap lake. Majitel hospody a pokoju byl vesely chlapik, po veceri nam zapnul horkou vyrivku, pujcil nam kola na prijizdku a navic, jake stesti, zrovna se vecer konal zivy koncert mistni kapely! Verte, ze neni nad zivy koncert v zapadakove! :) Jeste musim dodat k pujcenym kolum, vetsi hajtru jsem asi nikdy nevidela. Rezave, rozviklane, riditka se kinklala, pneumatiky zpuchrele, ale jelo to! Nejvetsim nedostatkem bylo, ze moje kolo nemelo brzdy. Takze jeste stesti, ze vsude byla plus minus rovinka, nebo aspon protikopec, kde zastavit. Dalsi den nase ceta pokracovala, dest se nahore v Rogers pass zmenil ve snih, zastavili jsme v turistickem centru, co bylo udelane spis jako muzeum, od modelu zeleznice (trans Canada railway), pres vycpane medvedy az po nahravky zvuku zvirat. Male Columbia mountains se zmenily ve velke Rockies. Narodni park Yoho (Yoho znamena Wow v domorodem jazyce) nam ukazal kanon reky Kickinghorse, Emerald lake, ktere je dokonce na seznamu UNESCO ale ktere bylo jaksi zamrzle a zasnezene jeste, takze jeho uchvatne modra barva nebyla zase tak uchvatne modra... Pri prejezdu do Alberty jsme posunuly hodinky o hodinu, jaka zmena, ze rozdil s CR jen 8 hodin! A vecer uz jsme pozorovaly srnky okolo hotelu v Banff. Sirokanske udoli s vysokou barierou zasnezenych stitu hor na oboustranach, reka klikatici se jako had v udoli, hezky pohled z Tunel mountain. Podel Bow river az k zasnezenym vodopadum, ktere bych osobne nazvala asi spis kaskadami, pusobivy pohled na Banff Sprig hotel, luxusni hotel a klenot mistniho lazenstvi hrde vykukujici mezi stromy. Termalnich a mineralnich pramenu jsme vyuzily hned vecer, kdy jsme se nalozily do velke horke lazne. Ranni pohled z okna na oblohu bez mracku mluvil za vsechno, jako by me vrcholky volaly. Jenze nic nebylo tak evidnetni, precjen vsude na trasach byla jeste spousta snehu a ledu, Mount Rundle jsem nakonec prohlasila prilis nebezpecnou pro vystup v techto jarnich mesicich, navic sama pri predstave setkani s chlupatym medou.. Vydala jsem se tedy podel Spray river, pak vyhlidkovo okruzni trasu kolem Tunel mountain. Ti, co videli fokty zkratka vi. Nadherne vyhledy, fotak byl v plne pohotovosti. Vazne... WOW! Bylo mi lito nechavat hory za zady, sjizdeli jsme busem udolim mezi stity hor smerem do Calgary. Hrebeny se vzdalovaly, ale ja mela uvnitr onen "wow pocit", moje laska k horam nikdy nezmizi. Pohled z okynka na placate plane Alberty, na jejichz horizontu byla stale zubata linie hor. A ja vedela, ze se tam chci jednou vratit! Posleni vecer nasi cesty, nocni Calgary, usinaly jsme plne planu, kam poslednich pul dne vyrazime, co navstivime.. Jenze to by vse bylo "moc v pohode". V domneni, ze letadlo nam leti "nekdy odpoledne, tak kolem treti..", jsme si daly rano hezky na cas. Vstavani v 8:50, sprcha, baleni, zadny stres. Bylo 9:40 kdyz jsem jen tak prohlasila "v kolik ze nam to leti?" a koukla do papiru s rezervaci. Nejdriv jsem mela pocit, ze se mi to zda. Bohuzel ne. Letadlo odletalo v 10:50! Tzn. za hodinu a deset minut. A my byly v hotelu, nezabaleny... Ale s plany, jak si zajdeme na snidani, jak navstivime tohle, jak pak dojdeme vyzvednout nase velke batohy v hotelove uschovne... Pak to slo raz na raz, naklusaly jse ma recepci, ti nam zavolali taxi a frcely jsme na letiste. Ale stale - ZANDY STRES! Jen mi to prislo vtipny, musela jsem se smat celou cestu na letiste. Bylo 10:20. Zbyvalo vyzvednout letenky. check-in zavazadla, projit kontrolou a pak uz jen koupit neco k jidlo a do letadla. Docela jsem vydechla s dosednutim na sedacku. "We did it!" Pomalu jsme se rozjizdeli, motory nabidaly na sile, runway se mihala v okynku a uz letime. Bylo mi trochu smutno, ze uz to konci. Ale do takoveho Vancouveru jsem se vazne zamilovala a slibila si, ze se tam jednou vratim! Bylo to uzasny! Skvely! Vratila jsem se nadsena! A zpet v Montrealu na letisti jsem se otocila na Sophie se diky, ze me takhle vzala s sebou. A nekde uvnitr jsem se otocila s diky ke vsem, co stoji za tim, ze jsem takhle vyrazila. Ne kazdy ma takovou moznost. Ja ji mela. Vazim si ji! A jak jinak by nase desetidenni putovani mohlo skoncit nez nasim zaverecnym - "WE DID IT!"