Školáček

Dvě přednášky, z čehož jedna byla zrušena a prostřednictvím mailu byly jednomu ze studentů sděleny instrukce, ať jdeme do Karolina na World Press Photo, vybereme si jednu fotku, napíšeme o ní úvahu a pošleme ji profesorce na mail. A pak seminář, ze kterého vylezlo, že na tom e znalostí vyjmenovaných slov nejsem zase až tak zářně, jak jsem si myslela... První školní den na jedné ze svých škol mám za sebou a tohle by mohlo sloužit jako hrubé schéma dnešního dne. Ale opravdu jen hrubé, protože ve skutečnosti toho bylo dnes mnohem víc. Mohla bych jako prvňáček po prvnm dni ve školní lavici vyprávět zážitky a sypat z rukávu historky, některé úsměvné, některé lehce tragikomedické a samozřejmě i pár těch kušnivých řečiček...
Jednou vám třeba povím víc o "sklerotickém" panu profesorovi, který v jeho výkladu mezi všemi jeho odbočkami neustále ztrácel nit. Nebo o neznámé paní profesorce, co se nedostavila na první hodinu a jen nám vzkázala samostatnou práci. Nejprve jsme po sobě tak nechápavě a nevěřícně koukali a pak pokrčili rameny a se slovy: ,,No tak proč ne" jsme se vydali do Karolina na World Press Photo. Řeknu vám, takový pochod o berlích přes pražské centrum, po dlažebních kostkách, to se jen tak nevidí. A pak zase zpátky, se zastávkou na mátový čaj, na seminář, co začal slovy: ,,Vyndejte si tužky a papíry." Upřímně řečeno, měla jsem o svých znalostech vyjmenovaných slov vyšší mínění. Vlastně jsem měla pocit, že mé mozkové závity se po čtyřech měsících flákání roztáčí jen velmi velmi zvolna. Ale nutno podotknout, že jim to promazání chyběl, už bylo načase je zase uvést do chodu...
A jaký je to pocit, mít za sebou první školní den? Zatím fajn. Ostatní spolužáci vypadají sympaticky, a tak se nám doufejme vytvoří nějaká prima parta a budeme společně táhnout za jeden provaz proti odstrašujícím profesorským požadavkům a bububu kázáním. Že nic nebude zadarmo, o tom jsem se již přesvědčila, přecejen již několik málo dní šachuji s rozvrhy, přeměty,kredity, zápisy a kde čím... Ale jak někdo dnes říkal, skočíme do toho rovnýma nohama. Dnešním dnem se ta nová brána otevřela, proto neváhám ani chvilku a zítra opět vyrážím obhlížet terén!

Ten nejhezčí dárek

Nad dveřmi se rozezvonil malinký zvoneček. Hlásil nového příchozího a prodavačka v malém knihkupectví se na něj hnedka zkoumavě podívala. Dívka kývla na pozdrav, setřepala vodu ze sklapnutého deštníku a umístila ho do koše na paraplata, co stál hned u východu. Zákazníků v obchůdku bylo jen pár a všichni byli zaujati listováním ve vybraných titulech, probíráním se v regálech a vybíráním toho, za čím sem přišli. Nikdo ani nevzhlédl, když její podpatky klapaly, když sestupovala schůzky ode dveří. Mlčky se tedy zanořila také mezi regály knih, mezi vysouké sloupce titulů vyskládaných v policích až po strop. Takových písmen, takových slov, pomyslela si, když přejížděla prstem hřbety knih vyskládaných v polici. Náhle se její ukazováček však zastavil. Byla to docela úzká, spíš menší knížka. Vysunula ji z regálu, vzala její čtvercový formát do ruky a zběžně prolistovala první stránky. Byla to ona, přesně ta, co sháněla, co měla vyhlídnutou. Ta, o které byla přesvědčená, že se mu bude líbit, že ho potěší, že je tím vhodným dárkem. Vyrazila volným krokem k pokladně, nemělo smysl se dál zdržovat, měla vybráno, obava z toho, že požadované čtení nesežene, zmizela, a tak už se její myšlenky toulaly mezi barevnými papíry, kde přemýšlela nad tím nejvhodnějším z nejvhodnějších. Zaplatila a vydala se na tramvaj. Kapky jí bubnovaly do rozevřeného deštníku, sukně se jí vlnila nevlídněm větru a podzimní chlad se snažil zavrtat hlouběji pod kabát. Spíš ze zvyku než že by nad tím přemýšlela nastoupila do přeplněné tramvaje. Nevšímala si důchodců, co si vedle ní stěžovali na dnešní mláděž, z přemýšlení ji nevytrhlo ani plačící nemluvně, které se jeho matka snažila marně přimět ke spánku. Celou cestu byla schovaná ve své bublině, zamyšlená a tichá. Bude to pěkný dárek, bude se mu líbit a bude z něj mít radost... Také by takový asi vlastně chtěla. No ano, určitě by takový také chtěla od někoho dostat. Přesně tak, jak ho dnes dostane on. Pravda, mohla by si o něj říct, až se jí kamarádka bude ptát, co by chtěla k vánocům nebo až rodiče budou vyzvídat, co by jí udělalo radost k narozeninám, ale to by přece nebylo ono. Nechtěla to dostat proto, že si to přála, chtěla spontánní dárek. A tak jí nezbývalo než doufat, že někoho osvítí múza a napadne ho obšťastnit ji právě tím, o čem si snila...

Pozn. Snad tento příspěvek nepůsobí příliš ostentativně... Vždyť já vím, že základem pořádných narozenin je báječný dort a že dárky o vánocích nosí Ježíšek...

Úhel pohledu

"Je ta sklenice napůl plná, poloprázdná nebo dvakrát větší, než je potřeba?"

Taková vhodná inspirativní myšlenka do šedivého dne, jako je ten dnešní. Člověk by nejraději vzal oblíbenou knížku, navařil si termosku horké čokolády, tu si postavil k posteli, zavrtal se do chlupaté a měkoučké deky a nevystrčil z pod ní nos celý den a nebo vůbec dokud se to venku trochu neumoudří. O kolik to mají tito lidé pohodáři jednodušší než ti, co neuroticky, workoholicky, nezvózně, natěšeně nebo jakkoli jinak netrpělivě (a dnes zajisté marně) vyhlíží sluníčko na olověné obloze. Je skvělé být schopen vyprdnout se na všechno a uzavřít se do svého mikrosvěta, útulné bezstarostné bubliny a nechat všechny problémy a otázky jen bludně narážet do nepropustné membrány kolem. Někdo to umí. Dnes na to zkrátka "hodí bobek" a zítra se uvidí. Ale proč se zbytečně stresovat, válečka je fajn, takový medvěd to dělá celou zimu... A ti druzí stále sedí smutně u okna a počítají kapky, co se proudem tříští o parapet. Podzim začíná barvit koruny stromů, které se nevrle kývají v poryvech sychravého větru, cestičky v parku se zajisté proměnily v bahnitá korýtka a všichni běžci cvoci bruslí v mokru a domů se vrací jako čunčata... V očích ostatních jsou to blázni, tentokrát ještě mnohonásobně větší než normálně. Ale víte, jak jim musí být pak krásně, doma v teplíčku, s miskou zaslouženého horkého pudinku. Svou bublinu proti podzimní depresi si vystužili další ochrannou vrstvou, na rozdíl od těch ostatních, kteří mezitím propadají trudomyslnosti a fňukají jako tříletá děcka. Postěžovat si na to, jak je svět nespravedlivý, jak se jim nic nedaří, jak se mají špatně, nešťastníci...

A pak na této hlavní třídě zvané svět, uprostřed, mezi všemi šedými postavami a hromádkami neštěstí, stojí pán s velkým růžovým deštníkem. Jeho obrovitánské paraple září v ponuré ulici ještě tisíckrát víc než ojedinělí šťastlivci, běžci cvoci v bílém. Volným, houpavým krokem rozvážného a zkušeného staříka se proplétá mezi temnými postavymi, každého obšťatní úsměvem. Neurazí se, když do něj vrazí mladík, chmurným pohledem zarytý do chodníku. Naopak, vlídně mu poklepe na rameno a přátelsky mu pokyne ho následovat na stranu chodníku. Z brašny vytáhne sklenici a vyzve chlapce, aby mu jí podržel. Někteří kolemjdoucí se zastavují a čekají, co to bude za podívanou. Někteří se bez zájmu hrnou dál, hlavně pryč z té dněšní plýskanice... Kouzelný děděček vytáhne láhev vody a nalije trochu do sklenice mladíkovi. Na jeho rozpačitý a nechápavý pohled odvětí: ,, Myslel jsem, že máte žízeň..." Chlapec stál, obočí svraštěné a přemýšlel, co říct. Že se dědek moc nepředal, že slza na dně sotva ukojí jeho žízeň? Stařeček však, jako by ku četl myšlenky, zesmutněl a na vrásčitém obličeji se začal rýsovat zklamaný výraz. Nenene, to mu nemohu říct, vždyť je to od něj milé, nidko se ho o to neprosil a on sám mi takhle vodu nabídl, je to od něj hezké. A trocha vody lepší než vyschlo v krku, jako mám teď. Dědeček na něj koukal z pod hustého obočí. Jako by mu něco říkal, jen pohledem, beze slov. Nevěděl, jestli má ze slušnosti vodu vypít nebo odmítnout nebo co vlastně od něj dědoušek čeká. Poděkovat tedy rozloučil se a vydal se svou cestou, sklenici vody v ruce. Foukal studený vítr a kapky mu pleskaly do obličeje. Už aby byl doma. Ruka, ve které nesl sklenici ho zábla, přendal ji tedy do své levačky a pravou rukou vklouzl do kapsy, že si ji trochu ohřeje. Zkřehlé prsty však narazily na něco, čím si byl jistý, že do kapsy zcela jistě nedával. vytáhn zmuchlanou kuličku papíru. Kapky děště začaly okamžitě text rozpíjet, a tak co nejrychleji četl, o na papírku stálo. "Je ta sklenice napůl plná, poloprázdná nebo dvakrát větší, než je potřeba?" ... Co to mělo znamenat? Kde se takový kec vůbec ... a pak mu kousky mozaiky začaly do sebe zapadat. Dědoušek, jeho mrzutý pohled, jeho sklenice, kterou stále držel v ruce. Usmál se a zandal papírek do kapsy. Doma sklenici postavil v pokoji na poličku, uvařil si čaj a lenošsky se vyvalil do houapcí sítě. Přemýšlel. Najednou všechno dostalo nový rozměr. Všechno začalo dávat smysl, nesmyslné začalo mít smysl. A tak ho vlastně ani moc nepřekvapil balík, co mi přišel o týden později. Byl v něm velký růžový deštník, přesně takový, jako tehdy stařík na ulici měl. Hledal dopis, vzkaz, vysvětlení, pokyny, něco... Jediné, co nalezl, byl malý papírek, zrovna takový, jako našel onehdy zmuchalný v kapse. A na něm písmem, jako by z oka vypadlo onomu kostrbatému krasopisu na promočeném zmuchlaném lístečku v jeho kabátě, stálo: ,,Ať slouží..."

Beautiful freak

Připomnělo mi to vše, co bylo dřív. Jak jsme společně chodili na koncerty a připadali si již velcí a dospělí. A drsní, když nám jako nezletilcům prodali pivo. Jako všichni jsme řešili vztahy a jezdili domů posledním metrem. Občas přespávali u kamarádů, někdy prokecali hodiny v čajovně a pověrčivě na sebe foukali dým z vodnice. A tohle všechno se rozplynulo stejně jako kroužky z višňového tabáku, co mi vždycky voněl ze všech nejvíc. Zbyly vzpomínky, střípky z rozbité mozaiky, na které se teď jen práší... Ale mám jich plnou krabici, pečlivě převázanou mašlí, třeba v budoucnu nesoucí štítek "staré časy". Možná jednou budu někomu mnohé z historek vyprávět a říkat: ,,Ale víš, to už je dávno..." A budu si připadat staře, ač se budeme kolébat do rytmu a já budu v náruči usínat jako mrně a v hlavě mi bude donekonečna znít naše: ,, You´re such a beautiful freak....beautiful freak, beautiful freak, beautiful freak..."

Sedmá

Vstup do sestřina pokoje pro ní byl vždycky tak troch tabu. Již tehdy zvědavě nakukovala škvírou v pootevřených dveřích. Na stole se jí válela sada barevných pastelek libovolně rozházených po odstřižcích novinového papíru. Hromady počmáraných papírů zmuchlaných do kuličky vytvářely legrační pyramidu. Stačilo by jen šťouchnout a celá věž by spadla jako domeček z karet. Ujistila se, že v chodbě nikdo není, a opatrně vklouzla dovnitř. Zkoumavým pohledem si prohlížela místnost. Sestřin pracovní stůl na ni působil jako magnet. Všechny ta změť papírů popsaných známým písmem. Některé byly plné škrtanců, jiné se již pyšnily úhlednými odstavci. A uprostřed toho všeho ležel blok, jehož první stránka představovala bludiště laikovi nepochopitelných poznámek. Co jí však zaujalo mnohem víc byl podivný předmět a lahvička s černým uzávěrem a temně modrou tekutinou uvnitř.
Tenkrát to pro ni bylo něco tak nového, vždyť doposud znala jen své dřevěné barvičky, co jí dávala paní učitelka na kreslení. Proto se nemohla dočkat než zasedne do školní lavice a svým prvním perem začne čarovat oblé tvary písmena A. Vlastně pak bylo jen otázkou času, kdy večery jejího tajného psaní pod peřinou za svitu baterky našly své místo na denním pořádku.
Když se nad tím teď zamýšlela, musela se pousmát. Bylo to tak dávno, ale stejně se cítila, jako by krasopisné pasáže psala včera. Jak na ně tehdy byla hrdá! Ba i teď je, proto je má všechny pečlivě schované. Jednou to bude poklad, její tajemství, jenž bude jednou třeba odhaleno jejím vnoučatům.
Vzhlédla od papíru a podívala se na polici. Šest, už jich tam bylo šest. A každá jiná, v jiné vazbě, jinak tlustá, psané různými inkousty různých barev. Prstem přejela jejich hřbet. Na bříšku ukazováčku jí zůstala vrstvička prachu. Povzdechla si. Jako by každé zrníčko prachu představovalo zlomek jejího dosavadního života. Ne, přece to nemohlo utéct tak rychle? Cítila se být stále tou malou holčičkou, které maminka při vaření kuchyni vyloží na stůl pastelky a bílý karton a pobízí ji, ať jí něco pěkného namaluje. Nebo tou okolím ukřivděnou slečnou, co si těsnopisem píše do deníku zážitky z první hodiny tanečních. Či snad starostlivou maminkou, co zaznamenává první krůčky svého děcka. Vlastně i éra čtení pohádek na dobrou noc jejím vnoučatům už byla tatam… Čas je jako zrnka prachu. Tiše plyne, plachtí v prostoru pak se usadí. Vrstvička na vrstvičku, a i když jednou za čas na něj vezmeme prachovku, ty spodní vrstvy zůstanou už minulostí načichlé a prach v nich zarytý, jako jsou zapsána vyprávění ve tváři moudrých starců…
Vrásky na ruce jí připomínaly hory. Strmá stoupání a prudké sešupy zpět dolů do údolí. Jako by se vrcholky od propadlých údolí rok od roku vzdalovaly. Ale tak to na světě chodí. Namočila pero do inkoustu a začala psát další odstavec. Hrot škrábal do papíru a navozoval atmosféru písařské dílny. Pečlivě vážila slova, i když byla v podstatě profík. Jako by chtěla mít jistotu, že nic nevynechá, že neudělá chybu. Starostlivost a péče už jí zůstanou. Už je pozdě na to se měnit. A vlastně, proč by měla?
Z klidného rozjímání ji vyrušilo zaklepání na dveře. „Babi?“ Otočila se a v pootevřených dveřích spatřila usměvavou malou slečnu. S důkladnou péčí držela na podnosu velký dort s hořícími svíčkami… Odložila pero, naposledy se podívala na poslední stranu, zavřela knihu a postavila ji do poličky vedle ostatních…

(25.3.2010)

Bety a Molly a spřádání v parku

Zase je krásně. Teda teď se zrovna přihnal šedý mrak, takže by člověk skoro řekl, že je hnusně, ale my, co jsme zdatní berlo-chodci a navíc ranní ptáčata, my už jsme si na zdravotní procházku vyšli! Jasně že když se člověk belhá pomalu k laviččce v parku a kolem něj sviští cyklisti, neví, jestli jim tiše závidět nebo je vzteky přetáhnout berlí. Ale byla jsem přející, a tak mi rodinky s dětmi ani nedělali vrásky na mém egu, když mě předjížděli. Jak jsem se tak vyhřívala na lavičce na sluníčku jako ještěrka s pochroumalnou nožkou, měla jsem nemálo jedinečných příležitostí buď přemýšet, nebo pozorovat kolemjdoucí. Sobota dopoledne, zářijový podzimní víkend v Praze, ledaskterá rodinka vyrazila vyvětrat děti do parku. A právě tady to všechno začalo. Člověk sedí, pozoruje, baví se a spřádá, eventuelně se pak baví tím, co spředl... Každopádně tento velice výstižný pojem nemám ze své hlavy, ale věřím, že kamarádka na něj nemá autorská práva, a tak odpustí, když vám do něj také trochu namočím nos, abyste ho znali, následně popřípadě mohli používat. Začneme hezky názorně. Už jste někdy pozorovali lidi a říkali si: ,,Hm, ti vypadají, jako by jeli z dovolené. I když ba ne, to by měli víc zavazadel, ta maminka vypadá, že je pěkná lejdyna, co si potrpí na pořádněj kufr plnej krámů..." A nebo něco jiného, zkrátka jakékoli vymýšlení si příběhů jiných kolemjdoucích, spolucestujících, spolubydlících... Jestli ano, gratuluji. Vámi prováděná činnost je totiž právě zmiňované spřádání. Může to být docela legrace, jen škoda, že neexistuje takové kukátko, kterým by se člověk mohl přesvědčit, jestli "vyvspřádal" správně či nikoli. Inu, seděla jsem si tak a spřádala, kolem chodili rodinky s dětičkami, maminky se špunty na odstrkovadle, kolem prošel i tatínek, co byl zřejmě vyslán na misi venčení dětí, zatímco mamina doma kmuchní obídek... Vyvspřádala jsem příběh rodinky s dvěma pubestento-adolescenty, kteří podle mě museli jít na rodinný oběd k babičce, jinak nevím, kam by si rodinka takhle úospolu vyšla... legrace byla s paní pejskařkou, která své psici Jessie vysvětlovala, že papírový pytlk na hovínka může tedy v hubě nést, ale jen nést, prý žádné trhání. A tak štěněcí Jessie hupky za roh za strom a už vesele porcovala papírový kartónek, psisko mazaný! Na onen strom přišly také vylézt dvě holčičky, k jedné z nich by se jako charakterový popis určitě v malé míře hodilo anglické "bossy", zaslechla jsem jen část jejich rozhovoru ve větvích, kdy se drala výš než ta druhá se slovy: ,,Tam můžou jen velitelé..!" Rozkošní byli i dva bráškové. Ten starší vyprávěl mladšímu dračák. Prý: ,,No a jaká můžu být postava?" ,, Počkej, nejdřív si vyber období, až pak postavu." ,, Hm, a kde to bylo takový to jak se vyráběly ty zbraně tam.." ,,Jo, myslíš středověk!" A prcek nadšeně: ,,Nooo!!" Ale abych se vůbec dostala k jádru mého psaní, k Bety a Molly, je skoro neuvěřitelné, jak inspirativní může být hodinka a půl v parku... Počkejte, ještě jednu historku si neodpustím, a pak už definitivní třešinka na dortu s Bety a Molly. Seděla jsem na lavičce, kolem nikde nikdo. Přišla skupinka pejskařů a jeden nabzený buldoček začal vesele hopkat kolem mě, že by si rád hrál. Očuchával berle, já trnula, kdy mi hupsne na nohu, a pak začal očmuchávat dudlík, který ležel vedle mě na lavičce. Asi ho tu někdo zapomněl, co já vím. Každopádně legrační bylo, když páníček svého hafíka starostlivým hlasem okřiknul, ať hlavně dudlík neolizuje a nečmuchá k němu. Toho, že v okolí široko daleko není mimča, které by si ho chtělo strčit do pusy a hlavně že JÁ ŽÁDNÉ MIMČO NEMÁM, toho si zkrátka jednoduše nevšiml...

A teď ta tečka na závěr. Na dědečkovi, co jde na procházku se svou vnučkou ještě není nic nebvyklého. Ani na psici Bety, co pobíhala ztřeštěně kolem. Tak pětileté děvčátko v růžové mikině, holčina docela od rány s pěkně prořízlou pusou, nevybitá a zvědavá. Betynka očmuchávala kdeco, holčička vždycky přiběhla, lácla ručkou psa po ocase se slovy: ,,Betyno jdeme!" A pak potrhle obě pobíhaly kolem. Chudák dědeček postrkoval kočárek. Dětský kočárek na panenky, co si holčička, jak jsem ze svého spřádání předpokládala, vydupala, že bez něj dnes ven nejde. (nebo aspoň u nás to tak asi bylo, že jsme si vydupaly, že panenka musí ven, a skončilo to za prvním rohem, kdy nás přestalo bavit kočárek tlačit, a tak po zbytek procházky se za jeho držadlem krčil chudák rodič...) Každopádně neobvyklostí tohoto kočárku byl jeho obsah. Jak jsem špatně spřádala! Kdepak panenka! V kočárku se vezl zakrslý králíček. Ouška mu koukala ven, vlastně tak čumáčkem čmuškal do vzduchu. Ušáček se jmenoval Molly. Vždycky, když její zvědavost začala přerůstat boky kočárku, dědeček pohoově zasáhl a velkou rukou drobečka pohladil, čímž naznačil, ať hezky zůstane hačat vevnitř. Holčička mezitím energicky pobíhala kolem. O pár laviček vedle seděly dvě maminky se svými ratolestmi, co se batolily kolem. Slova: ,,Hele králíček, tady v kočárku, koukej na ty ouška!" zapůsobila jako by maminky zvolaly: ,,Pojďte děti, přijel cirkus!" Špunti oblehli kočárek. A to holčička hnedka přestala nezbedně hupkat kolem a plácat Bety po zadku, ale důstojně stála vedle dědy a hrdě přihlížela, jak se dětičky a ostatní kolemjdoucí, trochu jako v cirkuse, kochají a rozplývají nad ušáčkem v kočárku. Jojo, člověk by byl zase dítě, když to takhle vidí. Je to legrace, jak je na tom světě hezky...

Klauniáda

Dnes se mám dobře. Mám dobrou náladu. A nevím, jestli je to tím, že je venku pěkně. Nebo možná tím, že jsem se dobře vyspala. Nebo tím, že se velikost úhlu v ohnutí mého pravého kolene zvětšila o takových pět stupňů. Což vy si říkáte: ,,Hehe, to se teda překonala." Ale když pomalillinku krčíte a krčíte, vevnitř to pne tak, že se skoro bojíte, aby vám stehy pod náplastí (lidově, nebo možná kulantněji řečeno domácky, jim říkáme fousky) neprdly, a stále to jde a jde a pak už to teda nejde, ale stejně jsem svým naprosto exaktním okem usoudila, že dnes na otázku: ,,Tak co, jak je?" odpovídám: ,,Lepší!" Další věc, co může mít prsty v mém dnešním fajnovém rozpoložení je nezvyklá produktivita. Víte, člověk superman, kterému k nze přiděláte železnou kouli už je takový pomalejší superman, na tom se asi shodneme. No, a přesně tak si teď připadám. Respektive dnes právě mám pocit, že mi závaží jaksi ubylo. A nebo možná začínám mít roupy. Pravda, včera se mě do telefonu ptali tónem "ty-chudinko-naše", jestli to ještě bolí a já jsem mohla nešťastnicky kecat, ale co by mi to bylo platné. A tak jsem povídala jen: ,,Ne, už moc ne..." Jenže v tom je právě ten nejháčkovatější háček. Když nemůžete, ale tělo si říká, že už by trochu mohlo. A sluníčko jako y mě lákalo: ,,Pojď za mnou ven, je tu hezky, bude se ti tu líbt, no tak nelež furt doma a pojď se vyvětrat.." Jenže brachu, s prominutím, ale tobě se to sakra kecá! Ač tedy možná začnu i tak masíroat svaly na rukou a zítra třeba vyrazím! No a další věcí, která může mít co do činění s hodnocením dneška jako "dobrej den", jsou zase plány. Včera večer mě to zase všechno tak nabudilo, zase bych plánovala, co dál. Vlastně taková cesta kolem světa. Rakousko, Kanada, Francie nebo Švýcarsko a nebo možná již zmiňovaná Korsika, možná taky zase Kanada... víte, mám pocit, že bych si na to mohla udělat živnostenský lista založit si na tom business. Myslím, že by m to fakt šlo. Představovala bych si to tak, že by ke mně chodili lidé, co nemají do čeho píchnout, co jsou ukousaní nudou, co neví kam jet a co tam dělat, co mají příliš volného času...a tak... A já bych jim něco pěkně naplánovala. Nesměli by chodit s tím, abych jim pomohla s rozhodováním, to ani náhodou. Leda tak za pár let, až se v tomhle oboru trochu proškolím, zatím není moc na čem stavět... Jen bych se trochu obávala, že se samým tím vymýšlením programu pro ostatní bych se v lecjakém z nich shlédla, a tak bych chtěla taky takhle někam jet, něco začít dělat, něco se učit.. Na tom by bohužel asi můj business systém poněkud pokulhával... Ale stejně, to by byl job, všichni by byli spokojení, skoro bych na konec měla napsat takové to "and they lived happily ever after"! :)

Šedá eminence

Tentokrát vám nepřináším žádný veselý příběh s velice inspirujícím neznámým hrdinou. Vlastně tak celkově nejsou teď příliš inspirativní podmínky. Venku je hnusně, dnes jen místo kapek pleskajících do okna poslouchám poryvy větru, který kymácí s korunami stromů přes ulici. A můj již několikátý den účasti v klubu "sedánek a lehánek" mi jaksi neumožňuje přílišný rozhled a kontakt s venkovním prostředím. Ale snažím se si moc nestěžovat. Pravda, z mého klubu "plavu a jezdím na kole" je teď už o úroveň nižší klub "sedánek a lehánek", ale představa, že níž už to snad nepůjde, mě drží nad vodou. Člověk by si měl říct, že se aspoň bude věnovat všem těm nedodělaným sedavým a lehavým aktivitám. Jak jsem si říkala v dobách nesčetných návalů povinné četby, jak to bude skvělé, jak si budu moct číst, co budu chtít. Samozřejmě, je to prima, ale asi jsem pro celé dny strávené vyvalováním se a de facto poleháváním, no, zkrátka jsem asi narostla tak nějak jinak. A tak člověk ztrácí čas zbytečným uvažováním nad tím, co dělat, i dkyž má tisíc věcí vymylených, tisíc věcí, které mlže dělat, ale samozřejmě že by raději dělat těch dalších tisíc jiných věcí, které ale dělat nemůže (protoje to uvažoání zbytečné), a proto veškěré myšlenkové pochody se otočí v kruhu a skončí opět u jedné z těch aktivit navrhivaných v začátku... Ba ne, musí se o vzt sportovně. Vždyť to se jen tak nepoštěstí sledovat kolotoč pracovního týdne z polohy ležmo. Spoluobyvatelé naší domácnosti volně přichází a odchází, občas se úspěně míjí, a tak se nejednou ustane, že se vidí večer a pak při troše štěstí opět večer... někteří přichází, když druzí jdou na kutě, jedni vstávají, když druzí ještě tlučou špačky... a uprostřed toho veho jsem teď já, chromajzna, se svým "prosím přineseš mi tohle" a !prosím, v pokoji má mu postele tohle, podáš mi to"... Hehe, u něčeho stačí lusknutí prstů, u něčeho lezení ve strži a hned člověk poklesne o významný stupínek v žebříčku samostatnosti. Na druhou stranu, celou věc lze otočit a pohlédnout na ní tak, že si to starání druhých člověk musí trochu užít. No uznejte, kdy vám někdo namydlí a vydrbe záda nebo bez okolků, únavička neúnavička, pohodné ležení nepohodlné ležení, uvolní pohovku, a jediné, co pro to vy uděláte, že se o berličkách octnete ve dveřích... Ne, kdepak, žádnou nemoc ani vylepšeninu chodícího aparátu si kvůli tomu, abyste tohle zažili, nepořizujte, zas až tak moc za to to nestojí... Ale pozorovat chod domácnosti z leže, jako takový nezávislý pozorovatel, jako čtvrtý člen, který tu ale de facto je jen jako šedá eminence (a nebo taky jako ten lazar, co prd může dělat) vám nabídne takový o trochu jiný rozměr. Zkrátka tu sice jsem, ale vlastně nejsem :)

Zápisky z nemocnice

Nebojí se jen blázni!

Bílá postel, bílý nemocniční náramek, výhled na lampami osvětlenou ulici, milá spolubydlící a nesmírně ochotné sestřičky. Ještě včera jsem mohla po pokoji šmajdat, jak jen se mi chtělo. A dnes už jen na lůžku v pozici „prosím podáš mi támhleto“. Kdepak, člověk si ty pravé hodnoty uvědomuje, až když jde do tuhého, když je ztrácí. Jako třeba mě teď zatraceně dochází, jak špatně se píše s kanylou v ruce… Ba ne, to je to poslední. Nohu mám jako bakuli ze solárka, ale překřižme prstíky a řekněme si takové to „and everything´s gonna be all right“… To nejhorší je snad za mnou. I když možná ne to nejhorší, ale rozhodně to, čeho jsem se nejvíc bála… Nejistota, s jakou vás s okřížkovaným kolenem naloží a vezou na sál bez jednoznačného rozhodnutí, co s vámi vlastně bude. Ne, jistě že jsem věděla, do čeho jdu, ale nikdo mi nedovedl říct, jestli budu běhat jak srnka a kdy. Ostatně ani teď to stále nevím, pan doktor dorazí až zítra. Ale aspoň už dnes nesdílím postel s podivnými obavami a strachem. Že jsem jako malá holka? Že o nic přece nešlo? Že jsou lidé, kteří na sále byli třeba i víc než 3 hodiny? NO A CO! Nehledě na to, že nebojí se jen blázni! (hehe, tento výrok nemám ze své hlavy, ač ho mile ráda používám)…Jo, a poznámka na okraj, vážně tohle všechno nepíšu proto, abyste mě litovali a říkali mi, jaká jsem chudinka a smolař. Jediné, co chci, je podpora. Podpora, kterou zatím mám. A jsem za ní vděčná.

Plány

Tak tu také při jedné z mých návštěv padlo slovo „plány“. Říkala jsem něco ve smyslu, že nemám na nejbližší dobu žádné plány, Ano, myslela jsem to ve smyslu pochodových nebo sportovní cvičení, kterými mi na nadcházejících pár týdnů bude leda tak lemrapřesun mezi obývákem a pokojem… Ale vzít to kolem a kolem, muselo mé „nemám žádné plány“ zní to opravdu směšně. Obzvlášť když jsem rodiče nedávno seznámila s plánem studia na Korsice, eventuálně v Grenoblu, v Kanadě nebo možná úplně někde jinde, když jim o pár dní před tím byl předložen k schválení návrh, že bych někdy vyrazila pracovně třeba na Vancouver. Nebo že bych na magistra studovala bilingvní překlad, což by tedy znamenalo naučit se ještě jeden jazyk na úroveň C1. Nebo vize maratonu, Krále Šumavy a orienťáku vůbec. Nebo už vůbec má vysokoškolská studia, do kterých se vrhám po hlavě hned v říjnu a to hned dvěma rourami tobogánu. No, a když to všechno člověk poslouchá a takhle si to napíše, nedá se říct, že bych NEMĚLA plány…:) Možná skoro naopak… Že bychom opět mířili do obdobného stádia „nestíhám alias chci stíhat vše a ještě tisíc dalších nových věcí, co mi přijdou zajímavé“? Asi jo. Jo, asi mě budete mít za cvoka. Věřte, už jsem si zvykla. Navíc, upřímně řečeno, vyhovuje mi to tak. Trochu jako workoholik, trochu asi jako neurotik, trochu jako magor, trochu jako závislák na pohybu, trochu jako záletník, co by furt někam razil a trochu prostě jako já…ale vím o způsobu, o kterém se tvrdí, že z těchhle móresů léčí… Ale nechám si ho pro sebe, nemusíte vědět všechno :)

Drobek

Už vám někdy bylo ouzko? Teď nemám na mysli poci, kdy s bušícím srdcem čekáte, jestli dnešní zkoušení vyjde na vás nebo ne. Myslím spíš ten pocit prázdnoty, vnitřního sevření, zmaru. Někteří tomu říkají trudomyslnost. Někteří to nazývají jednoduše smutkem. A já tomu dnes říkám ouzko. Něco málo od každého. Když se nic nedaří, když celá tíha okolního světa klesá na vaše ramena a vy se jen marně rozhlížíte po někom, kdo by se s vámi o váhu rozdělil. Jenže bochník okoral, rozdrobil se na malé částečky, které teď můžete leda tak smést ze stolu. Zatím sice jen tak bez ladu a skladu ležím na ubruse, který je sice krásný, moc fajn, ale už by to chtělo, aby příšla velká mocná ruka, s ubrusem třepla a já se nachomýtla k nějakým novým, neokoralým drobečkům. A když o tom tak přemýšlím, když byste někdo chtěl vyměnit ubrus za nějaký neokoukaný, exotický, jiný, asi bych byla pro všemi deseti. Tenhle schovejte, věřím, že přijde čas, kdy se zase ráda vrátím na starou známou půdu. Ale teď, klidně mě vstřelte na Mars, jen prosím nějakou změnu...

Paradoxy

Už jsem se zmiňovala, že jsem si dnes kupovala nové tkaničky do pohorek. A hned naproti Hudy sportu jsem zamířila do zdravotních potřeb a koupila si gumové násady na berle... Trochu od zdi ke zdi...

Včera jsem jela na pohovor na Vinohrady. cesta tam mi trvala necelých 40 minut. Cesta zpátky asi tak podobně. Stihla jsem cestou vystřídat všechny dostupné dopravní prostředky. A vlastní pohovor trval něco málo déle než 15 minut... Trochu nepoměr...

A na závěr třešnička na dortu. Opravdu se nepovažuji za člověka, který se neobejde bez mobilního telefonu. Ať je to z mé strany potřeb volat a smskovat se škálou roztodivných lidí, či ze strany lidí, co shání mě. Zkrátka nejsem nějaký businessmen, co potřebuje být na telefonu 28 hodin denně... Jenže zrovna dnes mi měli volat z nemocnice. Hovor, který se v důležitosti vyšplhal v žebříčku tak vysoko, že jsem na něj měla i upomínku v mobilu! Jenže ouha, mobilní telefony nemají neomezenou kapacitu baterky. Žádná novinka. A tak se vám vybijí přesně v moment, kdy to nejméně potřebujete. To také není nic nového. Situace se v mém případě zkomplikovala tím, že ač doma bydlíme normálně čtyři plus pes a za normálních okolností se u nás vyskytují tři nabíječky, tak momentálně je doma se mnou tak možná pěkných pár plyšáků. Každý člen rodiny si zabalil nabíječku s sebou, nebo aspoň jsem žila v tom domnění poté, co jsem proštrachala všechny možné skrýše, kde by mohla být schovaná, dokonce jsem přebrala celý šuplík plný roztodivných šňůr a konektorů, člověk by se divil, k čemu která patří, tolik spotřebičů snad doma ani mít nemůžeme... Nicméně veškěrá snaha byla neúspěšná, a tak jsem jen s hrůzou pohlížela na displej, na kterém se čas od času rozsvítilo sténavé "battery low". Jistě, škemrala jsem u pár lidí, zda-li mi nepůjčí svůj přístroj. Jenže teleport na věci ještě nevynalezli, proto jsem křečovitě svírala skřížené prsty, ať mi Motol zavolá co nejdřív, než telefon zemře úplně. No, nebudu to protahovat, nakonec zavolali, já celou dobu trnula, kdy mi mobísek zdechne, ale přežil. Vše potřebné vím, s lehčím srdcem jsem ho nechala dál vybíjet. Na večer jsem měla domluvenou předávku nabíječky od jedné dobré duše. Starostliví a zvědaví rodičové psali z dovolené a představa že napíšu sms a při odesílání mi telefon umře? Ne, ani náhodou. Psala jsem tedy z internetu. Odpovědí mi přišlo: ,,...jukni k taťkovi za postel, jestli tam není..." Cože?!? Člověk se tu stresuje, hledá na všech možných místech jako cvok, a pak dostane instrukce hledat ZA POSTELÍ! Nemám slov... Hlavně že se teď teleon vesele nabíjí. Ačkoli je to vlastně jedno, teď už mě nikdo shánět nebude. Prostě zákon schválnosti, co dodat...

Hlavně sledujte web!

Dnes jsem si konečně koupila nové tkaničky do pohorek. A protože v Hudy sportu mají na ISIC slevu, pohotově jsem ji u kasy vytáhla. Jenže už ne tu s nápisem "Gymnázium Nad Alejí", nýbrž tu s dvojjazyčným "Karlova univerzita/Charles University". Pak mi to všechno začalo docházet. Respektive se tak děje už od prvního zápisu, kdy mi na žurnalistice nasolili takový rozvrh, že jsem se z toho možná ještě teď nevzpamatovala. Věřte, instrukce byly velmi sporé a to, jak skombinuji dvě vyvolené fakulty, o to už se tuplem nikdo nezajímá. Nezbyde nic jiného než se pečlivě zanořit do tajů naprosto nepřehledných a času-požírajících internetových stránek a snažit se vyšťourat odpovědi na nejrůznější otázky, pod jejichž tlakem mi občas praská hlava. Samozřejmě že jsme jako prváci vybaveni praktickými brožurkami, kde "najdete vše potřebné, co si zařídit". Ano, praktické jsou a mnoho se tam vyčte. Bohužel to druhé mnoho ne. A tak zbývá stále stres, jak to všechno dopadne. Na posledním dnešním zápisu, jako by můj osud byl zpěčetěn. Bylo rozhodnuto, stojím v blátě až po kolena. Asi bude chvilku trvat, než se v něm naučím chodit. I když pravda, možná ani tak moc ne, oni nám moc času na nějaké rozkoukávání stejně nědají, takže zkrátka do vody a plav. Na informační schůzce vše probíhalo přesně dle očekávání, spousta "bububu"...ale i mnohé konstruktivní a praktické informace. Bylo fajn, když s vámi jednají polopatě, ač ne jako s totálním vymatlancem. Prozatím se však člověk stejně nedozvěděl víc, než že si má prostudovat web a sledovat stránky, na kterých se v následujících týdnech, v týdnech, kdy už půjde do tuhého, objeví rozvrh. No, opravdu jsem na to zvědavá. Abyste neřekli, že jen tak planě kecám, náhodou jsem stránky už pečlivě studovala. Nemám pocit, že jsem něco vydumala a z toho, co jsem sice vydumala, nejsem příliš moudrá. Ale co, třeba mě ještě svítí vysokoškolský duch... Hehe... Každopádně dvouhodinové čekání na ISIC mám za sebou, komedie, dražba a výměna pořadových čísel mě jen utvrdila v tom, že ostatní na tom nejsou o mnoho lépe a že jsme všichni na stejné lodi. A ač bych vlastně už ráda začala řešit reálné problémy, reálně zjistila, kolik předmětů se mi kryje a reálně se seznámila s realitou, že si budu muset pořídit teleport pro přesun mezi fakultami, sice zápis mám úspěšně za sebou, ale prakticky rozvrhy vyvěšené ještě nejsou... Pravda, kdo by se honil, že... Času dost.. A tak se ve svých úvahách jen točím v kruhu. Vyjde? Nevyjde? Stihnu? Nestihnu? Jak? Co když...? ... A vše končí stejně - uvidíme... Dodám snad jen - už aby to bylo!

Máslový krém

Nevěřili byste, ale inspirací pro následujících pár řádků se mi stala paní pošťačka. Robusní dámě s vozíčkem se znakem České pošty stačily pouhé čtyři minuty na to, aby mě svými činy zaujala do té míry, že o ní teď píšu. Teď už jen záleží, v jakém světle se otiskla v mé mysli. Blahořečit ji věru nebudu, nabízí se tedy otázka, co vlastně mé oči viděly...

Čekala jsem na autobus, zastávka byla plná lidí. Zrovna jsem byla v hlubokém zamyšlení nad tím, proč chlapeček vedle mě dostal od maminky tak vynadáno, když si to mezi lidmi svižným krokem vozík nevozík přištrádovala paní pošťačka. Korespondence roznesena, kolečka drnčela po chodníků a lidé uskakovali z cesty. Jinak by totiž s rázností dámy vyvázli minimálně s přejetou špičkou nových polobotek. Inu dobře, někdo se loudá a někdo naopak chodí energicky. Co však přilákalo mou pozornost byl papírový tácek, který držela paní v ruce. Netvrdím, že šlo o elegantní hmat, ale jakž takž esteticky přidržovala dortík na tácku. Byl to větrník. A pořádně nešizený, tedy alespoň co se velikosti týče. Chuťově pravděpodobně také, protože podívaná, která se mi naskytla v následujících dvou minutách (ze čtyř minut celkového čekání). Bylo půl čtvrté, takže dejme tomu čas na svačinu. A zajisté není nad to udělat si dobře a osladit si život. Nebo aspoň tak naše hlavní hrdinka asi uvažovala, když si přikvačila se gigantickým větrníkem na tácku. Ležérně se opřela o zaparkovaný vozík, ve kterém se povalovaly už jen asi tři obálky, pravděpodobně typu "adresát nezastižen", kdo ví. Když byla zaujata svačinová pozice, nezbývalo než jít na věc. Mohutným hryzancem zanořila zubiska nejprve do cukrové glazury, pak do těsta a nakonec to hustého žlutého máslového krému. Zmáčknutím jedné strany se korpusy na straně opačné oddálily a vnitřek se hrnul ven. Našlehaná hmota vylézala na tácek, a tak dáma pohotově a lačně větrník obrátila a aby ani kapička krému nebyla nazmar, olízla hezky po celém obvdu všechen vymáčknutý krém. A pak zvesela pokračovala v porcování své svačinky. Zbytek lidí na zastávce už netrpělivě vyhlížel autobus, kterému nabíhaly první minuty zpoždění, ale dáma nevzrušeně a soustředěně oblizovala krém a ukusovala ze zákusku. Nevím na kolik kousanců by si s takovou porcí poradil obyčejný člověk, ale nedivila bych se, kdyby tato paní byla přebornice v porcování giga větrníků na čas. za ty dvě minuty ho měla v sobě celý, stačila se ještě oblíznout a pozor, na papírovém tácku ani kapka krému, nic nevyhazujeme, jaká škoda! Hlavně toho krému, ostatní se přece oželí, ale nadýchaná žluťoučká slaďoučká hmotička, doslova pošušňáníčko! ... Stála jsem a pozorovala ji. Krémy nepatří mezi mlsky, které mě dostanou do kolen, a tak jsem to brala s rezervou, každý má rád něco jiného. A když bychom k tomu přičetli můj vztah k máslu, oleji a tuku, sečteno a podtrženo, neváhala jsem ani vteřinu, jestli ji požádám, jestli by mi nedala kousnout. Faktem bohužel bylo, že způsob, jakým se tahle dravá dáma futrovala svou denní dávkou sladkého pro život, ve mě neevokoval příliš příjemné pocity. Lačně napádlovala mohutným jazykem ultra porci krému a s celou hroudou náplně pak mířila přímo k chuťovým pohárkům. Jistě, pro někoho kouzlus mňamózus, ale mě v ten moment vytanula na mysl jen jediná otázka: ,,To je jablko o tolik méně chutné?"

Ňuňuňu, pod okny máme ňuňánky

Sedím a popíjím čaj. Občas mi na obrazovce počítače zabliká zpráva, tak odpovím. Venku už je tma, přes světlo lampičky ani nevidím na světlo pouliční lampy, co stojí pod oknem. Otevřeným oknem do pokoje fouká večerní vítr, už docela chladný na to, že je začátek září. Vlastně je to na palici, je 6.září a hlásili přízemní mrazíky. Ale co, my, co jsme v teple postýlky, pod peřinou, nám je dobře. V bytě je ticho, jen ťukání do klávesnice zní čtyřmi stěnami místnosti. Nikdo tu není. A teď se určitě ptáte, že nemám doma žádnu party, viďte. Každého "volného bytu" se přece mu sí řádně využít,ne.. Abych pravdu řekla, tak ne. Pravda tentokrát to není ani tak o tom, že by mě honily samotářské myšlenky, jako spíš o potenciálních účastnících takového dýchánku. Avšak o tom zase jindy, to je jiná povídačka a dá se říct, že možná až moc "intimčo". Každopádně, když si tu tak vysedávám jako na trůně, ticho pondělního večera prořízlo ňuňavé: ,,No pojď zlatíčko, ty prdelko moje!" Věřím, že ten, kdo neví, by teďvalil bulvy a možná šel vyhlédnout z okna. My, zanlí, my, také pejskaři, kteří se této dámě snaží vyhnout stůj, co stůj, víme. Korpulentní panička venčí svého bílého načesaného hafíka Adélku. Ne, opravdu nepotřebuji, aby mi někdo jako ona říkala miláčku, ne opravdu mě nezajímá, jak si narazila kostrč a syn jí musel chodit nakupovat a ne, ani našeho Sama nezajímá její šišlavé lichocení" ,,Ňo ti ši kjášnéééj!" Dobrá, člověk si to tak sesumíruje a vyjde mu z toho, že madam je trochu churavá na hlavu a poněkud "in love" do svého psíka. Jenže když jsem jednou u metra potkala tuto ženštinu ve společnosti dvou kamarádek, kterým pes nepes, lidé nelidé říkala prdelky a miláčkové, řekla jsem si, že to s ní, chuděrou, asi vážně není "oukej". Nebo se třeba jen cítí osaměle, tak si povídá s chlupatou fifi Adélkou. Nevím, ale jaké štěstí, že Adélka neumí mluvit a nemyslí nahlas... Pravda, pohádky jsou prima, ale teď sem Zlatovlásku netahejme, nedopado by to dobře. Jo, uznávám, ta dáma je asi chudák, ale i tak i přes věškerou mou mírumilovnost a laskavost se v momentě, kdy slyším za rohem ňuňavé: ,,Ńo pojď honem, prdelko, no poběž domů!" , otáčím zády a zdraháme se Samem na opačnou stranu...

Sportem ke zdraví

,,Co všechno člověk musí udělat, když chce běžet maraton? Nic zvláštního. Dostat se do dobré kondice? Naběhat desítky či píše stovky kilometrů? Pořídit si kvalitní výbavu? Ano, to všechno pomůže, ale neneí to to nejdůležitější. Hlavní je se rozhodnout. Chci běžet! "

(Miloš Škorpil, Jak uběhnout maraton za 100 dní)

Vlastně jsem namátkou otevřela knihu a hned na první stránce stály tyto řádky. Nejen že mě okamžitě přesvědčily o tom, že si knihu mám půjčit, ale navíc se ve mě hnuly emoce do té míry, že se s vámi musím podělit. Pravda, ten chlap je trochu cvok. Nebo tedy aspoň pro mě je 1368 km za 16 dní šílenost, stejně tak jako jeho běh bez zastavení a to hezky z Prahy až na Sněžku. Lidi, ten chlap je blázen, to přece není možný! Na druhou stranu ale mi to přijde skvělý. Prostě to chce běžet. Ti, co si běhání zamilovali budou vědět o pocitu naprosté svobody, když klušete někde loukou, o spokojenoti těla, když dřete do kopce, o euforii a spokojenosti sám se sebou a se světem, když doběhnete... Běh je dokonalý pohyb a nechápu, jak jsem ho mohla nemít ráda...

Víte, ani sama moc nevím, kde se vzalo to rozhodnutí, ale od určité doby jsem trochu jako Forest Gump... Tedy, teď moc ne, ale za pár měsíců už přestanu své plány jen teoreticky kreslit na papír a vymýšlet, jestli je opravdu vhodné, abych dle vzoru snídaně vytrvalců snídala 200g müsli... Jak mi vždycky říkali - chce to mít plán. A věřte, že teď mám takového času, že bych mohla plánovat ještě dalším třem lidem. Jo, je to zvláštní, ale mám čas. Tak zvláštní, že je mi to skoro nepříjemné. A tak mi pak, když sedím sklíčeně nad knihou o běhání, říkají, že vypadám jako hromádka neštěstí. Pardon za trudomyslnost, ale víte, běh je takový skvělý čistič filtru. Když neběhám, zanáší se... Když běhám, krásně filtruje. No, a protože teď mám spoustu času na teoretické ladění výbavy, to teprve uvidíte čóro móro, až se zase moje mašinka dá do pohybu!