Quebec slavi!

Jupiii, to budes slavit St. Jean Baptiste s nama! ..reakce mych kamaradu na me prikyvnuti, ze tu jeste budu 24.6. Vedela jsem, ze je to svatek Quebecu a ze se slavi. Vic toho asi vedet potreba nebylo. Slavilo se na veliko, i v takovych vesnicich jako je ''dira'' Val-Morin byla velka show, ohnostroje, kapely a tak ruzne. A co teprve ve mestech?! Pripomnelo mi to atmosfery nasich letnich festivalu. Spousta lidi, co se bavi, poslouchaji kapely stridajici se na podiu, piji pivo v plastovych kelimcich, tanci do rytmu, ti, co znaji, zpivaji.. S rozdilem, ze tady znali slova k pisnickam snad vzdycky vsichni. (krome me, samozrejme..:)..ale kamosky mi predrikavaly, takze jsem se docela zapojila i tak..) Vlajecky Quebecu, praporky pro deti opet s vlajkou Quebecu ci minimalne barvami Quebecu, tetovani symbolu Quebecu, naramky a nahrdelniky v modro-bile, nekteri dokonce modro-bile obliceje. Prislo mi to legracni, pripominali mi hokejove fanousky :) Hlavne si to vsichni uzivali a hluboce prozivali kazdy vykrik jmena jejich provincie v repertoaru quebeckych pisnicek. Byla to prima atmosfera! Videly jsme zapad slunce nad jezerem, za tmy se pak na miste ztraceneho slunicka rozzarily ohnostroje. Kdyz kamoska vystrcila za jizdy quebeckou vlajku z okynka, rikala jsem si, ze se vsichni musi divat, co to tam jede za vlastence. Ale v zasade to az tak neobvykla nebylo. Byl St.Jean, svatek Quebecu. A oni si nerikaji Kanadani, ale Quebecani. Jsou na to hrdi a slavi... :)

Za tyden touhle dobou...

...budu sedet v letadle, ktere prave leti pres Atlantik
...se budu nervozne vrtet na sedacce
...budu nedockave sledovat na mape, jak se Evropa blizi
...budou zdi meho pokojiku prazdne
...se konecne nebudu stresovat, jak to vsechno zabalim
...budu mit za sebou vsechno to smutne louceni
...budu mit pred sebou vsechno to stastne vitani
...se budu vracet domu
...bude ma Canadian experience skoro u konce

Slzy smutnych louceni vystridaji slzy stastnych shledani. Vse bude stejne a jine zaroven. Jake? To se uvidi...

...ale cas bude plynout stale dal a dal...

Smile :)

V metru v Montrealu na elektronicke obrazovce blika spousta reklam, jako asi vsude.. Ale mezi temi vsemi vyhodnymi nakupy letenek a pozvankami na nejruznejsi festivaly me zaujalo americke prislovi:

Life is a camera, smile please!

(Le monde est une camera, souriez s'il vous plaît!)

No, me to k usmevu primnelo...:)

Vazne velka taska

Pripadala jsem si podivne, kdyz jsem se ho ptala, jestli maji takove ty mega velke tasky na hokej. Trochu si me meril pohledem, nechapal. Na vysvetlenou jsem rychle dodala, ze je to jen na veci na prevoz. Podaval mi jednu obrovskou a ptal se, jestli cestuju. S usmevem jsem musela prisvedcit, s dodatkem, ze mam jaksi trochu vic veci nez pri prijezdu. Tak se usmal a gentlemansky me s taskou doprovodil k pokladne. Slecna u pokladny se bezradne koukla pod prepazku a s omluvou mi sdelila, ze nema tak velkou tasku. Nevadi, vzdala jsem tasku pod kridlo a vyrazila na metro.
Uznavam, ze neni uplne hodne lidi, co se prochazi v cervnu s prazdnou taskou na hokej, o to min jeste divek. Takze se nedivim, ze me oslovil, jen to bylo legracni. Povida pry, zda-li hraju hokej. Tak jsem jen vysvetlila proc cestuju s takovym prazdnym mega zavazadlem. Dali jsme se do reci a povidali si az do te doby nez vystoupil. Vylezlo z nej, ze je to hokejista, ze byl v juniorske reprezentaci a ze byl v Praze a ze se mu tam libilo :) No vida k cemu vsemu se hodi takova hokejova taska. Minimalne muzu zacit balit, mam kam...

Jako princezna! Fakt!

Plesova horecka stoupala a stoupala. Cely rok, od uplneho zacatku jsme se tesili. Tak je ted trochu smutne, ze uz je po vsem. Clovek se rok tesi a pak behem jednoho vecera je po vsem. Ale zustaly vzpominky, co nebudou nikdy zapomenuty, zazitky, co jsou v me pameti zaryte dostatecne hluboko, aby tam zustali klidne navzdy! Byl to sice konec, ale ve velkem! Nezapomenutelnem!

A ted jak to vsechno bylo... Vyrazela jsem metrem od kamaradky, co me malovala a cesala. Nemuzu nezminit, ze je to profesionalni licitelka, coz bylo na mne docela poznat. WOW! Kdyz jsem se poprve videla v zrcadle, ucesana a namalovana, myslela jsem, ze to snad nejsem ja! Nikdy jsem nebyla tak krasna, pripadala jsem si jo princezna. A pritom jsem na sobe nemela vrstvu make-upu nebo tak, bylo to prirozeny, jen proste dokonaly! Ac to ted zni mozna trochu egoisicky nebo namyslene, vazne mi to sluselo! Cestou metrem a cestou do pristavu, kde kotvila nase plesova lod, jsem potkavala spoustu lidi, kteri se na me usmivali, vsimali si nebo jsem jen citila jejich pohled, jak si me prohlizi od hlavy az k pate. Obcas jsem se musela smat, jak je to obsurdni - clovek se hezky oblekne, nacese a namaluje a hnedka si ho vsichno vsimaji.. jak je ta spolecnost ovlivnitelna, konzumni, ..nevim..ale je to tak.. Od metra do pristavu to neni daleko, jen se ta vzdalenost ponekud prodlouzi, kdyz si vykracujete na podpatcich a navic trosku tempem, protoze mate lehky skluz. Nicmene vsechno jsem zvladla, a dorazila na nabrezi, kde kotvila nase plesova lod. Nastup uz zacal, tak jsem se jen zaradila do fronty. U mustku, co spojoval lod a pevninu cekali profesori, takova hlidka, co rozdavala papirky na koktejly a carkovala dochazku. Citila jsem jejich pohledy, jak si me prohlizi od hlavy k pate, usmali jsme se na sebe, ale pak uz jsem se musela soustredit na sestup schodu. Po prvnich krocich jsem pochopila, proc mi ten pekny cernoch v uniforme posadky lodi podava ruku - schody mely takove dirky, tudiz se muselo sestupovat velmi opatrne a nedoslapovat na podpatek. Ja jsem uspela, ale byly i slecny, co se saty nesaty svalily na zem. Cisnici se prochazeli v davu a nabizeli koktejl. Vsichni se vitali, obdivovali sve krasy, objimali se... Bylo to mile. Na co ale nezapomenu je privitani od me nej kamosky, co tu mam. ,,Tereza! Tobe to slusi! Tyjo, vypadas jako Rose z Titanicu! '' Prislo mi to legracni, tak jsem jen odpvedela, ze ale dnes neskocim :) Povidali jsme si, obdivovali se, koketovali a hlavne se fotili. Az do te doby nez nas zavolali dovnitr do jidelni kajuty. Bylo nas hodne, takze mezi predkrmem, jidlem a desertem jsem se vzdycky stihli jeste vyvetrat venku na palube, vyfotiti se s profesory, popovidat si, projit se, uzivat si.. Na venkovni palube to pozdeji zacal rozjizdet DJ, velka party mohla zacit. saty nesaty, podpatky nepodpatky. Vsichni tancovali. Jedna velka diskoteka, jedna velka party. Uzivali jsme si to! Slunicko mezitim zapadlo, romanticke cervanky vystridal osvetleny Montreal. Atmosfera byla vazne prima. Jen cas desne letel. Poprve, kdy jsem za cely vecer koukla na hodiny bylo 15 minut pred koncem. Posledni pisnicka a pak ono smutne louceni. Presouvali jsme se na after partym takze ja se jeste s vetsinou lidi neloucila, ale ti, co zvolili after party jinde se jinymi kamarady, s temi bylo louceni uz tady. Stejne tak jako s profesory. Bylo mi z toho smutno, mam je rada a vim, ze uz je nikdy neuvidim.. Nicmene vecer jeste nekoncil, presun ke kamaradovi na after party byl takovy moment utlumu vecera. Prevlekli jsme se, byla to rozhodne prijemna zmena vzit si balerinky misto bot na podpatku, co si budeme namlouvat. Zazitky z after party trochu preskocime, precejen nemusite vsichni vedet vsechno... Co ale musim zminit je muj odjezd z after party, asi nejdojemnejsi, nejsmutnejsi a moment, ktery nikdy nezapomenu, zustane zaryty v me pameti. S vetsinou kamaradu se jeste uvidim. Ale i tak, vedeli jsme, ze to vsechno konci. Za necele dva tydny letim pryc a kdo vi, kdy se zase sejdeme. Rozdala jsem vsem dopisy a zacala se loucit. Nakonec mi zbyl okruh tech nejblizsich. A... ne, nemam slov.. ani tehdy jsem nemela.. Slzy mi tekly po tvarich, neslo to zastavit, ikdyz mi bylo lito, ze se cela ta krasa, co mam na obliceji rozmaze. Vzala kytaru a zacala hrat. Zpivala mi Tears in heaven. V ocich byla pravda, uprimnost, smutek, diky... Staly jsme tam, vsechny ctyri a v hromadnem objeti si slibily, ze ja je prijedu navstivit a ze ony prijedou za mnou. Hrala pisnicku pro me, delal salta a jine akrobacie, pro me. Objala me a povida: ,, Nejezdi pryc! Budes mi chybet!'' Vedely jsme, ze to jinak nejde, ze to tak ma byt, ze nic nenadelame. A vedely jsme, ze na sebe nidky nezapomeneme. Ze tenhle vecer byl vyjimecny. Nasedla jsem do auta, ktere se pomalu rozdjizdelo. A Caro s kytarou bezela podel auta az do te doby, co nabralo rychlost. Ohledla jsem se, vystracila ruku s okynka a zamavala. Slzy mi tekly po tvarich. Bude se mi styskat. Hrozne moc. A na tenhle vecer nikdy nezapomenu! Nikdy!

Konecna! Prosime, vystupte!

Posledni skolni den. Posledni zkouska. Posledni vytaceni kodu na zamku me skrinky. Posledni kroky po ztichle chodbe. Posledni slova diku mym profesorum. Posledni den ve skolnim tricku. Posledni rozhovory a louceni s nekterymi profesory. Posledni pohled na parkoviste plne zlutych skolnich autobusu. Posledni cesta ze skoly.

...zbydou jen vzpominky...

Prselo, kapky delaly krouzky na kaluzich. Sterace stojicich cekajicich autobusu se cas od casu line pohnuly. Sedela jsem u okna a vyhlizela sve cislo busu. Svoji 200, ktera stejne vzdycky dorazila mezi poslednimi. Aspon ten posledni den neni vyjimka.

Smutek, ze uz to konci? Beznadej, ze cas tak padi? Uzila jsem si to dostatecne, slo to snad jeste vic? Mozna od vseho trochu. Na druhou stranu, posledni znamena prazdniny. A samozrejme, nejde se netesit na prazdniny, ze... :)

Uz mam i diplom!

V americkych filmech je to nedilna soucast high school zivota. Mozna o to vic me prekvapilo, ze jsem si pripadala jako v jednom z techto filmu, ikdyz vlastne na americke high school nejsem. Zkatka je to v Kanade dost podobne... S rozdilem, ze my jsme meli predavani diplomu k ukonceni skoly sice na konci roku, ale ponekud nelogicky po nem jeste nasledovalo par dni zkousek... ale tak detail..:)
No, a co rict o cele te udalosti, ne kterou se mnozi vystrojili skoro jako na ples, coz podle me na tech 15 minut pred oblecenim do cernych tog s cepicemi se strapeckem, co bimbal na strane, nemelo uplne cenu.. Nastrojeni vsichni uniformne v cernych, ne uplne pohodlnych habitech jsme se trochu vyparovali vedrem, coz ale samozrejme nemohlo zabranit foceni. Nejdriv se musel naaranzovat onen cepec a strapecek umistit hezky vlevo. A pak uz fotka s tebou, s tebou, spolecne, tady, tamhle, takhle... Kamaradka celekm vkusne prohlasila: ,,Hm, tak si myslim, ze dnes vecer kazdy dostaneme par mailu s tagem na facebook..'' Nebylo to poprve, co jsem mela na sobe togu (na zacatku roku jsme se fotily do alba a na maketu vyvesenou na chodbe ve skole), ale poprve jsem mela takovy podivny pocit. Ukoncovat stredni po jednom roce... A navic v Kanade... Bylo to takovy divny.. Navic uz ten skolni rok, jediny, co jsem tu stravila, jediny, za ktery mam ten diplom, uz je pryc.. Vsechno to uteklo tak rychle, ani to nedava smysl... Je to skoda, ze uz to konci... ale tom ted psat nechci..protoze bych se zase dostala do mych myslenek mezi dvema svety a to neni cilem tohoto clanku.... Takze pokracuju.. Po vyklikani poloviny pametove karty nastalo razeni podle abecedy. Vytvorit dlouheho 105ti clankoveho hada, hezky od A do Z. A pak uz jsem jen cekali na povely od vedeni. Kamaradka, co byla prvni v rade a prikladala nervozne ucho ke dverim, nakonec se ozvala ohlasena pisnicka, na kterou se dlouha zizala zacala kroutit dovnitr do salu. Volnym krokem ulickou, jako husy za sebou. Samozrejme, vecer se neobesel bez komentaru uvadecu panu profesoru, shrnuti celeho roku, pani reditelka mela proslov... A pak uz jsme po peticich podle abecedy (ano, opet jsem byla posledni, jako vzdycky...ale musi se to brat jako tresnicka na dortu:-D..) byli volani na podium. Dostali jsme diplom, pani reditelka nam prehodila strapecek na cepici na opacnou stranu - doprava, a pak jsme chvilku jen stali a uzivali si potlesk publika, ve kterem se blyskaly blesky fotoaparatu. Stala jsem tam, s diplomem, v plnem tleskajicim sale. Po roce. Po roce na francouzske skole. Po skolnim roce, ktery z akademickeho hlediska mi toho prilis nedal, ale ze vsech ostatnich hledisek to byl asi nejurodnejsi rok. Pres larvu v kukle, ktera proziva prvni dny samoty, vet plnych Quoi? Quoi? a pozadavku ''Mluvte pomalu'' jsem se dopracovala do stadia motyla. Letam si zvesela, povidam si s kym chci, jak dlouho chci, o cemkoli chci. Mam spoustu kamaradu, podnikam spoustu veci... V momente, kdy jsem stala nahore na podiu jsem nemohla jeste pravoplatne, nicmene ted uz klido muzu, rict - I did it! Kdyz si vzpominam, jak jsem se na zacatku strachovala francouzske skoly, jen se musim pousmat... Profesor francouzstiny mi pred odjezdem rikal, ze to urcite zvladnu. No, zase mel pravdu! Ale zpatky k predavani diplomu. Protoze jeste nez jsme opustili podium nasledoval ritual vyhazovani cepic. Hezky na pocitani - 3 2 1 go!...A cerne capky se strapecky se vznesly do vzduchu. Jako v americkem filmu! Nakonec probehla akce ''seber prvni capku, co uvidis'' a pak uz hura ven a svleknout z togy. Byli jsme uvareni! Venku na terase divadla probihalo jeste foceni, tentokrat s rodici, s kvetinami, co nekteri dostali... A to je konec. Dalsi zaziky do sbirky, dalsi vecina pamatku, jen to ma malou vadu - uz jsem stihla ztratit ten strapecek z me capky...

Posledni zvoneni

Jeste mi zbyva odnest badmintonovou raketu a skolni mikinu, vyzvednout sve prace z arts plastiques, odevzdat posledni ucebnici a nakonec naposledy zavrit svou skrinku. Teda, mam pred sebou jeste 5 rocnikovych zkousek, ale to se ted trochu nepocita. Dnesnim dnem je vyucovani u konce. Zadna matematika, s nekonecnymi priklady na procvicovani. Zadna francouzstina, kde po skonceni jednoho filmu zacneme dalsi. Zadna ekonomie na kterou se mi nechce, i pres profesorovy vtipy o pomerancich v Kalifornii a o teste na vyrobu papiru v Québecu. Zadna chemie, kde profesor sice spravne vysvetluje az do te doby nez to vsichni pochopi, ale pro ty, co pochopi pri prvnim vysvetleni je to desate vysvetleni ponekud nudne... Zadna anglictina, o jejiz urovni radsi no comment... Zadne arts plastiques, kde ikdyz se vazne snazim, portret, co kreslim, se orignalu vazne nepodoba. Zadne FPS/ECC, o kterem jsem zezacatku nevedela, co si myslet, ale nakonec se z toho vyklubal prima predmet. Zadny telocvik, s baseballem v telocvicne, ktery pripominal spis squash, ale u ktereho jsem se desne bavili. Zadne povidani o aktualitach a psani nejruznejsich clanku na zurnalistice.

Poledni 75ti minutova pauza, co vzdycky utikala tak pomalu, zmateny system, diky kteremu jsem se pokazde ptala, kolikaty ze den to dneska je. Zlute skolni autobusy, co kazde rano sbiraji deti, ktere se pred skolou cele natesene vyriti hlavnim vchodem do budovy, a co kazde odpoledne rozvazi deti zpet domu.

A vubec, kdo vi, co jeste. Tolik zazitku, tolik spolecnych chvili, tolik straveneho casu. Cely skolni rok. Zbydou jen vzpominky. Nektere stastne, nektere mene. Nektere ojedinele, nektere vsedni. Nektere se casem zakryji vrstvou prachu, jine zustanou naopak zive navzdy. Je to tak spravne. Kazdy zacatek ma svuj konec. A uz jen tim, ze tento konec znamena prazdniny, nikdo se zas az tak moc zlobit nebude, ze? Jen to proste uteklo tak rychle... pamatuji se na svuj prvni skolni den, pripada mi to tak nedavno... Posledni stranky ve skolnim diari se mi zdaly tak daleko, vsechno se to casovalo "na konci roku". Ted, kdyz na tom konci jsem, co dal? Rozloucit se, zamavat a odjet domu? Ve zkratce asi ano. Jeste ale nepredbihat, stale tu mam jeste 3 tydny...ikdyz oproti tomu celemu roku, co to je? Jen zrnko na hromade pisku. Ale i tak, bez zrnka by byla hromada mensi, ne tak dokonala.

Takze co vlastne rict? Snad jen ze ten skolni rok byl prima. A pak ze pujdu spat, at ta zitrejsi zkouska z francouzstiny nejak dopadne :)

Na zacatku nebo na konci?

Sedela na terase a usrkavala brckem ze sklenice. Pohodlne uvelebena na barevne pohovce, zvenku ji vyhrivalo slunicko, zevnitr chladila malinova limonada, naprosto idealni, co vic si prat. Zakratko jeji pozornost upoutal barveny motyl, co zacal kouzit kolem. Usadil se na okraji jeji barvene pohovky. Nejdriv svym sosakem obhlizel teren. Kdyz vse bylo v poradku, rozevrel sva krasna barevna kridla. Dokonale spektrum barev, vzorky, ktere vypadaly az nerealne. Sedel klidne, oteviral kridla, jako by se chlubil jejich nadherou, zaviral je, jako by se stydel, jako by se bal, ze mu je okoukame. A pak se najednou odlepil, obletel ji, jako by se chtel rozloucit, a zmizel. Za celou dobu pozorovani mileho tvorecka si ani nevsimla, ze jeji sklenice s malinovkou se vyprazdnila. Vzhledla k obloze, na ktere ted slunce zastinily mraky. Postavila prazdnou sklenici na stul pokrcila rameny. Jen tak pro sebe, na vysvetlenou. Vedela, ze vsechno pekny jednou konci... Zvedla se a, i tak s usmevem, opustila terasu. Protoze neco jineho zase zacina...

Canadian experience

Exchange is about collecting memories and learning new experiences. People came in and out of our lives, leaving us with footprints in our minds. Without the importance of latitudes and distances, there is always a place for us in this country of the Red and White Maple Leaf Flag. We grew, we learned, we taught, we gave and we recieved smiles never forgotten, that will always be in our thoughts and forever in our hearts.

(written by Lina Cordoba, my Colombian friend)

..nevim, co bych k tomu dodala... je to cista pravda. At jen tenhle rok moc nebo malo, at je jakykoli, nikdy na nej nezapomenu!

Posledni mesic

Vzpominam si, jak jsem sedela s tuzkou a papirem a psala tisice radku o deseti mesicich, co se v te dobe zdaly nekonecne. A ted tu sedim, tukam jednu klavesu za druhou, jednu smutne, jednu vesele. Pamatuji si na vecer, kdy jsme tu slavili muj prvni mesic. Dnes kracim vstric k tomu poslednimu. Neuveritelne, ze? Mne se to tak aspon zda. Stojim tu na okraji, hlavne vykrocit pravou. Ohlednu se a chce se mi vratit zpatky. Nechce se mi odsud vzdalit. Mam to tu rada. A zaroven vim, ze neni na vyber, ze spravna cesta je rovne za nosem. Za to tak musi byt, ze je to tak spravne. Ze vsechno jednou zacina a vsechno jednou konci. Jenze kracet zvolna, pomalu nebo bezet, utikat co mi sily staci? Jedna cast by chtela tak a druha tak, jedna by se vratila a jedna by zustala. A pritim obe tvori celek, jedna bez druhe se neobejde, proto se nemuzou rozdelit. Jak tedy zit v obou svetech?

Neni to o tom, ze bych se domu netesila. Doma je doma. Vim, kde je me misto, kde konci vsechny poute, kde skonci i ma Canadian Experience, kde me cekaji ti, co se jim cely rok styskalo, ti, co cekaji, ti co se tesi... Jenze navrat do tehle krasy pro me znamena nejen to hezke a ruzove. Loucit se se vsemi, co mi tu pomohli, co me tu poznali, co me tu pochopili, co se stali casti meho zivota tady a co v nem zustanou navzdy. Neni to jen obycejne "bye et à la prochaine"... Kdy se vratim? Kdy se uvidime? A az se jednou vratim, stejne to uz nikdy nebude stejne. Dva svety, ktere jsou od sebe tak daleko. Dva svety spojene pres moji osobu. Tady nebo tam? Kde je uprostred? ne, nema cenu se ptat. Cas jde dal, zivot jde dal, i ja pujdu dal. Jen me mrzi, ze uz to konci. Ze je asi jen malo lidi, kteri chapou, jak mi ted je. Ze je mi lito, ze cas tak padi. Ze to tu mam rada. A hlavne ze vim, ze kdykoli se ohlednu, uvidim svoje kroky, svou cesticku, co jsem si tu proslapala. Nekdy me to stale poradne poskrabane nozky, jindy jsem behala bosky po mechu. Rok se oproti memu dosavadnimu zivotu zda jen jako maly ulomek. Pro pohledu na muj puntikovany hrnek si rikam, ze tenhle ulomek je urcite ze dna. Sice maly, ale nepostradatelny.

Mela bych byt optimista a nemluvit o UZ JEN jednom mesici, ale o JESTE jednom mesici. Jenze kdyz jste tady rok, mesic je tak kratka doba. Nejdriv si pripadate jako pericko, ktere se poklidne vznasi vzduchem. Prvni mesice se vase cesta nekonecne vlece. Pozdeji naberete jstou rychlost. pak se vse kolem zace mihat trochu rychleji, nez se vam libi, ale stale je vse v poradku. Jenze dneskem mam pocit, ze nekdo zapnul obrovksy fen. Rychlost se vymkla kontrole, uz se jen ritim dal a dal...

Pismenka na klavesnici se slevaji dohromady. Vsechno se mlzi. Stacilo zamrkat a vse je hned jasnejsi. Jen par velkych kulatych slz se pomalu vsakuje to cerveneho tricka. Ovecky beci - nesed tady jako hromadka nestesti. Je to tvuj posledni mesic tady tak si ho sakra uzij! Maji pravdu. Jen se jim to lehce rika. Hlavne kdyz kazda vase aktivita bude doprovazena slovy naposledy...

Obcas se sama sebe ptam, co je tezsi - stastna shledani nebo smutna louceni? Cekaji me obe. Ale az za mesic...