Optimistická

Venku je spousta sněhu a já upekla vánoční štolu. Byla jsem běhat a taky na přednášce a v autoškole. A po dlouhé době jsem měla pocit, že s sebou netáhnu železnou kouli kolem kotníku. Jako by se najednou rozjasnilo, mraky se rozestoupily. Ten pocit znáte ne, jak vás sluníčko hřeje do hrbu a vy se jen spokojeně nakrucujete a sladtně mžouráte... Jako když běžíte zasněženou krajinou, prachová peřinka se třpytí jako když by někdo rozbil skleněnou kouli štěstí. Copánky mi bimbaly zpod čepice, připadala jsem si jako mašinka, co se jí kouří z komína, když mi šla při každém výdechu pára od pusy. Ale jako by kolem pasu už nebyla ta železná obruč, co mě svírala uvnitř. Byla jsem volná, volná jako pták. Zamáčkneme slzu lítosti, to je pravda. Zase bude dobře. Třeba líp. Už budou mít třeba jasnější kontury, třeba takové, jaké chci já a ne takové, jaké jsem nucena chtít. Zase se budu smát a tancovat. A poběžím maraton. Ne ten životní, ten opravdový!

...a listonoši klapky nosí na promrzlých uších...

Na adventním věnci jsme si zapálily první svíčku. Venku chumelilo, kaluže zamrzly a ráno řidiči nabručeně škrábou namrzlá okýnka. V obchodech už sice tak měsíc, bohužel, straší vánoční výzdoba a do schánky nám chodí katlogy s nabídkou, které dárky jsou letos pod stromeček nejvíc in. A víte co, je mi to fuk. Večer jsem se vracela ztichlou a prázdnou ulicí. Bylo mi krásně. Chumelilo se jako o vánocích. Když jsem jako malá koukala na chalupě z okna na zápraží a vyhlížela ježíška. Jako když jsem se vždycky večer vracela unavená z tréninku a ve světle pouliční lampy se sypaly droboučké bílé vločky jako by někdo nahoře roztrhl pytel z peřím. Jako když jsme jezdívali večer z tanečních a pod lapou vedli nekonečné debaty o zdánlivě neřešitelných, a samozřejmě velmi zásadních, otázkách. A já se stejně ze všeho nejradši koukala do toho světla, jak padá to dorbné bílé štěstí. Ráda na ty večery vzpomínám, i když je mi pak vždycky trochu smutno, když si uvědomíte, že je to dávno a že hlavně "nic už nikdy nebude takové, jako loni"...

Kabát a čepici a šálu jsem měla celou zasněženou než jsem došla ten kousek domů. Sníh pod nohama nekřupal, zas tolik ho ještě nenapadlo, škoda. Ale snad zítra. Už se těším. Jen ať se chumelí, pořádně! I velcí mohou mít přece dětskou radost, ne? V něčem je dobré zůstat dítě... A tak se sníh sypal dál a dál a ve světle to vypadalo, jako že to nikdy nepřestane. Najednou mi všechno přišlo tak povrchní, tak zbytečně přitažené za vlasy. Vždyť je to tak krásný, říkám si, a ty se pořád někam ženeš. No není ti snad takhle dobře? ... Dýchly na mě vánoce. Je to vlastně hroznej kýč, takhle o tom psát. Ale... ten sníh, ty vločky v tom světle, ta první svíčka na věnci... cukroví, stromeček a vůně skořice a vanilky a připálené purpury na kamnech. Těším se, až letos budu otat vánočku a vůbec mi to nepůjde. Jak budu péct skvěle improvizované a originálně nové druhy cukroví, o kterých stejně všichni řeknou, že jsou to "takové ty zdravé, no".. Ale hlavně bude sníh, prskavky a pohoda. Nebo aspoň to tak má být.. mělo by.. ale bude? Neskončí to všechn jen stresem ze zkoušek a psaním seminárek po večerech? Trochu se bojím, že jo... Jen dneska, právě jak jsem koukala do toho světla a pozorovala psí stopičky ve sněhu, jak mi vločky pleskaly do obličeje a tály na tváři, která pak byla úplně mokrá a vypadalo to, jako bych brečela.., řekla jsem si že to tak nechci. Že to asi nemá cenu, stále se takhle za něčím štvát a hnát. O tom vánoce nejsou. Dneska sice jo, ale je to přece škoda. jako v autoškole, ubírám na plynu. Slečno, brzděte trochu, cožpak nevidíte jak se krajina ryhcle míhá? Vždyť z ní nic nemáte a přitom je tak krásně. Podívejte děti, venku sněží! A teď bych se měla rychle nahrnout k oknu a dívat se na tu bílou peřinku, jak jsme to dělali v první třídě, když jsme byli malí a bezstarostní špunti (ač jsme si připadali jako ti velcí a rozumní). Měli jsme úplně jasno o tom, jací budeme až budeme "fakt velký", až nám bude třeba nedejbože dvacet... Jak to bylo krásné. Skoro jako dneska.. Jsem ráda, že sněží. Zvenku to venku sice zebe, ale uvnitř roztávám a ten úsměv tak pěkně hřeje, skoro jako horké mléko ve velkém bílém hrnku s červenými puntíky :)

Tak takhle by to nešlo!

Tak takhle by to teda holčičko nešlo. Koukej se sebrat a vzít si trochu k srdci, co tě na té škole učí. Mezi aktivní blogy se považují všechny ty, jejichž poslední příspěvek není starší než 1 měsíc. Slyšíš? Jeden měsíc! A ty tu máš naposledy září. Beru, sice konec, ale stejně. Hele, žiješ přece tím vysokošloksým ivotem, tím životem plným volného času a pohody, do školy přes rok nemusíš a pak se to o zkouškovém nějak sfoukne, ne? Tak koukej psát! .. Navíc, jak tě tak delší dobu pozoruju, zdá se mi, že nejsi úplně v pohodě. Co mi k tomu povíš? A nebo ne, takhle veřejně se ti do toho asi nebude chtít, viď... Víš, já to chápu. Jen ti chci pomoct. Chci ti říct, že tady pro tebe místo vždycky bude, že sem klidně můžeš něco napsat a ber to tak, že se zkrátka vykecáš. Já mám velkou kapacitu, vím, že toho máš na srdci hodně, ale neboj se, mě jen tak nezahltíš. A bude ti líp. Nebo aspoň někdo to tak dělá, že se z toho vypíše. Vždyť studuješ tu žurnalistiku, ne? No a navíc to překladatelství a češtinu, která tě nebaví. Hehe, jak že ti to říkali? Superman? Výstižný. Ne, nechci se ti smát. Jen je legrační, že většině lidí stačí jen jedna škola. Ale tys vždycky chtěla něco extra, že.. Ne? Já vim, neděláš to, aby ses zviditelnila. Vždycky jsi toho dělala hodně a stíhala hodně a když to vezmu kolem a kolem, holka, smekám. Všechna čest, o tom není žádná řeč, ale, nechci ti do toho teda kecat, ale nemáš pocit, že se ti to tvoje supermanovství začalo trochu vymykat z rukou? Jestli se pletu, jen dobře. Ale jak to tak sleduji a vidím, jak sklápíš oči a vzdycháš, zřejmě tím trefuji hřebík na hlavičku... Takže máme jádro pudla. Co s tím? Tvoje věž z kostek je vysoká, odně vysoká, ale začíná se povážlivě kývat a jestli s ní něco neuděláš, asi se ti brzy zřítí na kokos. A tentikrát mám obavy, že tomu neutečeš, i když tvoje forrestgumpovství už ti zachránilo krk mnohokrát, myslím, že z tohodle vede cesta někudy jinudy. Přestaň chodit kolem horké kaše a rozmýšlet nekonečné plány, které stejně skončí stejně, zkroskotají na útesechajk omalý papírový parníček v moři. Jako skladník, co se prokousává krabicemi ve skladu, začni je po jedné, hezky popořadě, odklízet. Jestli začít tady nebo tam? Hlavně někde! Už je čas, za chvíli bude pozdě a ty z toho zešílíš! Ne, dobře, to je docela silné slovo, ale rozhodně ti nebude víc hej než je ti teď, budeš se stále víc a víc trápit, nikam to nepovede a vůbec, nemá to smysl. Seber se, vždyť přece nejsi taková troska, ač vím, že si tak občas připadáš! Já to vím! A ty moc dobře taky! Ale notak, otři si ty slzy. Vždyť bez nich ti to sluší víc. A usměj se. Hned bude všechno růžovější. Vzpomínáš? Tak ti to někdo už někdy říkal. Je to už dávno, je to už pryč, ale i tak si z toho teď něco můžeš vzít. Jednou někdo říkal, že ze všeho nejvíc se bojí samoty. Svírá se to v tobě, když to říkám, já vím. Máš pocit, že se ti to vymklo z rukou, že si nic nedaří a všichni, kdo kráčeli s tebou se na rozcestí vždy oddělí a jsou si svou cestou. Jako poutník jdeš dál a uvnitř je ti samo. Ale rzhlédni se, nejsi sama. Možná uvnitř a jen dočasně. Věř, že bude líp. Podívej se, na horizontu se rýsuj lidé. Pospěš, ať je stihneš. Ale nespěchej moc, tvůj život je poklusu už dost. Oni počkají. A ti, kteří nepočkají, ti za to nestojí. Vím, nedaří se. Chtěla bys být trochu někdo jiný, trochu někde jinde a jindy. Bylo líp. Ale bylo i hůř. Ne? Nevíš? Achjo, je to s tebou těžké. Ale nenechám tě v tom. Potřebuješ podržet, o něco se opřít. Padáš, ale kolem není čeho se zachytit, stěny toho tunelu jsou úplně hladké. Ale díváš se pořádně? Jako z té pohádky, korálky v periskopu se přesýpají a vytváří obrázky. A princ si vzal princeznu a žili spolu šťastně a měli kupu dětí. Závidíš jim to, viď? Věř, že sposuta jiných princů po světě chodí a hledají své princezny. Nechceš věřit, pesimisto. Kam se podělo tvoje nadšení, tvoje jiskra? Chybí mi to. Chci tě zpátky, takovou jaká jsi byla, jakou jsme tě všichni znali. Vrátíš se? Podávám ti ruku, vidíš ji? Ještě kousek se natáhni, ať tě pořádně chytnu. Už tě držím. Pevně. Neboj, nepustím tě. Tak a teď hezky pravou a už žádné zmatky a panika. A žádně slzičky. Všechno se dá řešit, i ty se dáš do kupy a zas bude všechno tak, ja má být. Věř mi. A teď už jdi spát. Zítra zlom vaz a ukaž jim to. Budu ti držet palce, kámo!