Poklady

Sběratelské mánie mě sice vždycky tak nějak minuly, snad kromě té samolepkové. Ale nálepky byly stejně přece vždycky lepší než ty "hloupé klučičí hokejové kartičky"! Vzpomínám si, že jsme si doma zakládaly krabice, kam se všechny naše "poklady" skládaly. Nedávno jsem byla svědkem také takového sběratele, mohly mu být tak čtyři, možná pět. Procházka s maminkou byla zřejmě u konce a chlapeček vyzhodně vykročil přes práh ruce plné "pokladů" v jeho očích, kamínků v očích maminky a šutrů v očích široké veřejnosti. Chudák se ze všech sil soustředil, aby mi žádný z nich nevypadl, ručičkama tisknul hromadu šedivých různě velkých kamenů, prasil si bundičku, jazýček vystrkoval ze samé koncentrace, ale jen špičičku, jako to dělají kočky nebo psi a lidé si pak myslí, že se smějí. Jenže maminka, zřejmě v zájmu zachování životního prostoru v dětském pokojíčku, u dvěří vyslovila limit - povolen jen jeden kamínek. Klučík sice zklamaně koukal, ale pak šibalsky usoudil, že to mamince nedá zadarmo, že jí ještě trošku potrénuje. Sednul si na bobeček, vysypal kamínky na zem a začal je třídit. Zbyly čtyři. Tak akorát dva do každé ruky. První pokus ale nevyšel, maminka dveřník byla neoblomná. Bez odmlouvání teda opět přidřepl a po důkladněm rozvážení proběhla další eliminace. Nejdřív to vypadalo, že do dalšího kola postoupí jen dva, ale nakonec přecejen, ještě mamku trochu vycukáme! Takže dva menší do jedné a ten větší do druhé ruky a jdem. Ani tentokrát ale neprošlo, navíc mamka začala s intelektuálskýma řečičkama typu: ,,Víš kolik je jeden, to je takhle.." (ukazovala zdvižený palec). Chlapeček si toto gesto ale nevyložil jako thumb up, protože poslušně vytřídil ještě jeden poklad. Určitě si smutnil, že svou sbírku dnes příliš neobohatí... Stejně ale svým způsobem vyhrál. Mamince už byla zřejmě zima, snad se jí zželelo děcka, co by srdceryvně muselo určit vítěze posleního kola, vyměkkla a oba spokojeně, klučina v každé ruce šutrák, vklouzli domů do tepla...

Když se zazelená

Jak krásný pohled na ten sloupeček zelených "splněno". Dneska se i ten poslení červený křížek zazelenal, oujé! Tak jsem si dnes ráno vzala misku vloček do postele a četla si knížku. Ne povinnou literaturu ani studijní doporučenou četbu, prostě jednu těch, co už mi dlouho leží na hromádce a čekají, až na ně dojde řada... SKVĚLÝ!!! Taky jsem si konečně přečetla návod k diktafonu, co jsem dostala k Vánocům. To víte, když se sejdem netechnik, nečtenář návodů a navíc běžec, podtrženo seštěno, zkrátka jsem to dřív nějak nestihla, už jen proto, že jsem čekala podivné technické složitosti a záludnosti...které nakonec vůbec nebyly, ale tak to jsem nemohla vědět že.. Víte, neříkám, že mám nějaký přebytek času, to rozhodně ne, do té fáze se už asi, připustme si bolestnou pravdu, nidky nedostanu, jak se tak znám... Ale stejně mám pocit, že KONEČNĚ jsem se dostala k tomu napsat otázky na rozhovor, uvařit cizrnovou polívku, pustit si nějakou hudbu, psát příspěvek na blog.. a tak...Prostě být v pohodě, trochu free, trochu crazy, trochu happy...jen tak se mít dobře..A je to PARÁDA!!! Navíc, když jsem dneska promazávala plnou paměť v telefonu, bylo tam spousta "gratuluju smsek"... Říkám si, že by? Že by? Že by konečně obdoví nedaření se končilo? No, sedmnáctého si jdu pro řidičák, zkouška z ekonomie za jedna, CAE result - passed, na prvních závodech čtrnáctá z dvaceti osmi... jako lepší než drátem do oka, že... Pravda, v Rakousku omrzlý nos je pořád jakoby nahatej, takže je mi na něj pořád zima, ale tak do Francie jsme žádnou brutální kosu neobjednávali, tak jsem v klidu. Asi jako náš Samuel. Včera sice prý předvedl husarský kousek, že se schoval do povlaku na peřinu a zbytek rodinky zmateně a zřejmě už i poněkud nervózně, volalo a pobíhalo po bytě a hledalo psa. Ostatně jak by se taky mohl v bytě ztratit pes, že? Každopádně náš velký pohodář si vynašel hodně dobrou schovku. Sice nikoho nezapykal, ale myslím, že tentokrát vyhrál na celé čáře. Škoda že jsem to pozdvižení neviděla...