Stromečky, šéfredaktor a perníčky

Stromečky na Mísečkách, celodenní anglická naljevárna, esej a třídní straz, rozhovor s šéfredaktorem, běhání a další eseje, cukroví, volejbalový turnaj a další eseje, perníčky a termín v autoškole. Hehe, a v diáři tohle všechno na v posledních 14ti dnech. Jojo, už se zase vracíme nohama na zem, už se zase poznávám. A musím říct, že jsem takhle mnhem šťastnější, je to paráda!

Začalo to rozhodnutím last minute, vzdala jsem se sice nostalgie Velkého sálu, ale stálo o za to! Málem jsem sice umrzla a zapadla v závějích cestou pro běžky, ale nakonec i navzdory kalamitě jsme šťastně dojeli. Setkání vítězy Bike Adveture bylo dobrým znamením, že by stejná krevní skupina? Konečně? Není možná! Nemohla jsem tomu věřit, a to byl teprve začátek. Čtyři dny mi konečně někdo řekl, že šoupat nohama a šupat nohama je rozdíl a že žádný čáp na hnoji ani žádné pejsek čůrá. Vymrzlí z -15ti se všichni nafurtovali večeří a teplou polívčičkou, a pak v sedm trenérka velí vzhůru do běžek. Šílenství? Ne, nejdřív se jen težko věří, že by to někdo mohl myslet vážně. Ale jo, za chvilku už klepeme kosu před chatou. Vyráží se běhat stromečky. Nejřív sfrčet dolů, stopou z kopečka do tmy, a pak výběh nahoru. Hezky jako fretka nožku před nožku. Potom už zasloužená hospoda a cestou zpátky noční sáňkování. Jé, to mě zábl zadek! Ale stálo to za to. Sníh se třpytil, já jen v tričku a v bundě, ale co by čověk neudělal pro legraci, že... Dokonalé. Zpětně se mi zdá, že jsem tehdy byla zase po dlouhé době šťastná. Tak jako uvnitř, jak to má být. Úplně mě to pomyšlení hřeje u srdce :)

Asi tak jako dnes, kdy jsem stihla dopsat esej, jít běhat - samozřejmě, nejlepší část dne, bylo nááádherně, sníh se třpytil a funění mi dělalo obláček u pusy. Byla jsem tam nahoře, na skálách, dolů sice trochu jako koza na ledě, ale stojí to za to, paráda, člověk se cítí tak volně, svobodně... Přednášel nam Michal Kubal a horečně nás ujišťoval, že choleru bychom od něj chytli jen kdybychom sahali na hovínka, takže snad v pohodě...

Už na vás lezou vánoce? Dneska jsem zmákla, s pomocí pravé ruky sister, dva druhy cukroví! Taková turbo myš, hehe. Máme perníčků, že bychom z nich mohli postavit pořádnou chaloupku, možná i několikapatrovou. Kdypak, to se sní, cukroví se nám ještě nidky nezkazilo. I když pamatuju, že jednou jsme jedne druh měli až do velikonoc. Byly to takové mrkvové ovesné hrudky, ale nikomu moc nchutnaly. Teda kromě mě, že.. já vím, řekli byste já a moje chutě...

Každopádně ale Vánoce tu jsou co by dup. je to prima, ne? napsali jste si ježíškovi? Já ne.. ještě ne.. a nevím, jestli to vlbec stihnu..blbý, co... Asi teda nic nedostanu..:(..To nevadí, už se těším, Vánoce jsou prima. Hlavně když je sníh. Jen občas si říkám, že je to děs, že už je prosinec, že už jsou další Vánoce, nebyly nedávno? Ech jo, vždycky si vzpomenu jak Barbara v jednom mailu psala: Time flies! Enjoy! Nikdy na to nezapomenu. Právě proto má mna tento týdne naplánovaných deset tisíc aktivit, vždyť přece enjoy, ne? No, hlavně budu muset opět zpravidelnit ventilaci mých mozkových pochodů sem, když se toho sejde takhle víc najednou, je to celé zmatené a vlastně vůbec neřeknu to ,co bych chtěla, potože už je pozdě a chche s emi spát a taky proto, že už to není tak aktuální a vbec, je to lepší napsat bezprostředně. Jenže když má k tom učlověk psá ještě eseje a kdesi cosi, do háje, zase jsme tam, kde jsme byli... Ale nevadí, nepropadejme panice ani depresím, všechno se stihne..

No, ale aby tenhle přípevek nebyl jen zmateným výčtem a vychrlením nesouvislých informací, což ostatně asi je a ani tenhle rádoby učesaý zvěr ho moc nezmění..ale jen jsem zkrátka chtěla říct, že je mi dobře, že má dobrou náladu, že sice jsem ve stresu, ale vlstně v pohodě, že se mám fajn, že jsem potkala bezva lidi a že se teším na vánoce. Že mám radost, že je zima, i když teď je mi už trochu moc zima, a tak musím jít zavřít okno. A vůbec, stačilo tak málo a jsem štastnější.. prostě jsem chtěla říct, že jsem v pohodě. A je jedno, že se mě na o nikdo z vás neptal!

Optimistická

Venku je spousta sněhu a já upekla vánoční štolu. Byla jsem běhat a taky na přednášce a v autoškole. A po dlouhé době jsem měla pocit, že s sebou netáhnu železnou kouli kolem kotníku. Jako by se najednou rozjasnilo, mraky se rozestoupily. Ten pocit znáte ne, jak vás sluníčko hřeje do hrbu a vy se jen spokojeně nakrucujete a sladtně mžouráte... Jako když běžíte zasněženou krajinou, prachová peřinka se třpytí jako když by někdo rozbil skleněnou kouli štěstí. Copánky mi bimbaly zpod čepice, připadala jsem si jako mašinka, co se jí kouří z komína, když mi šla při každém výdechu pára od pusy. Ale jako by kolem pasu už nebyla ta železná obruč, co mě svírala uvnitř. Byla jsem volná, volná jako pták. Zamáčkneme slzu lítosti, to je pravda. Zase bude dobře. Třeba líp. Už budou mít třeba jasnější kontury, třeba takové, jaké chci já a ne takové, jaké jsem nucena chtít. Zase se budu smát a tancovat. A poběžím maraton. Ne ten životní, ten opravdový!

...a listonoši klapky nosí na promrzlých uších...

Na adventním věnci jsme si zapálily první svíčku. Venku chumelilo, kaluže zamrzly a ráno řidiči nabručeně škrábou namrzlá okýnka. V obchodech už sice tak měsíc, bohužel, straší vánoční výzdoba a do schánky nám chodí katlogy s nabídkou, které dárky jsou letos pod stromeček nejvíc in. A víte co, je mi to fuk. Večer jsem se vracela ztichlou a prázdnou ulicí. Bylo mi krásně. Chumelilo se jako o vánocích. Když jsem jako malá koukala na chalupě z okna na zápraží a vyhlížela ježíška. Jako když jsem se vždycky večer vracela unavená z tréninku a ve světle pouliční lampy se sypaly droboučké bílé vločky jako by někdo nahoře roztrhl pytel z peřím. Jako když jsme jezdívali večer z tanečních a pod lapou vedli nekonečné debaty o zdánlivě neřešitelných, a samozřejmě velmi zásadních, otázkách. A já se stejně ze všeho nejradši koukala do toho světla, jak padá to dorbné bílé štěstí. Ráda na ty večery vzpomínám, i když je mi pak vždycky trochu smutno, když si uvědomíte, že je to dávno a že hlavně "nic už nikdy nebude takové, jako loni"...

Kabát a čepici a šálu jsem měla celou zasněženou než jsem došla ten kousek domů. Sníh pod nohama nekřupal, zas tolik ho ještě nenapadlo, škoda. Ale snad zítra. Už se těším. Jen ať se chumelí, pořádně! I velcí mohou mít přece dětskou radost, ne? V něčem je dobré zůstat dítě... A tak se sníh sypal dál a dál a ve světle to vypadalo, jako že to nikdy nepřestane. Najednou mi všechno přišlo tak povrchní, tak zbytečně přitažené za vlasy. Vždyť je to tak krásný, říkám si, a ty se pořád někam ženeš. No není ti snad takhle dobře? ... Dýchly na mě vánoce. Je to vlastně hroznej kýč, takhle o tom psát. Ale... ten sníh, ty vločky v tom světle, ta první svíčka na věnci... cukroví, stromeček a vůně skořice a vanilky a připálené purpury na kamnech. Těším se, až letos budu otat vánočku a vůbec mi to nepůjde. Jak budu péct skvěle improvizované a originálně nové druhy cukroví, o kterých stejně všichni řeknou, že jsou to "takové ty zdravé, no".. Ale hlavně bude sníh, prskavky a pohoda. Nebo aspoň to tak má být.. mělo by.. ale bude? Neskončí to všechn jen stresem ze zkoušek a psaním seminárek po večerech? Trochu se bojím, že jo... Jen dneska, právě jak jsem koukala do toho světla a pozorovala psí stopičky ve sněhu, jak mi vločky pleskaly do obličeje a tály na tváři, která pak byla úplně mokrá a vypadalo to, jako bych brečela.., řekla jsem si že to tak nechci. Že to asi nemá cenu, stále se takhle za něčím štvát a hnát. O tom vánoce nejsou. Dneska sice jo, ale je to přece škoda. jako v autoškole, ubírám na plynu. Slečno, brzděte trochu, cožpak nevidíte jak se krajina ryhcle míhá? Vždyť z ní nic nemáte a přitom je tak krásně. Podívejte děti, venku sněží! A teď bych se měla rychle nahrnout k oknu a dívat se na tu bílou peřinku, jak jsme to dělali v první třídě, když jsme byli malí a bezstarostní špunti (ač jsme si připadali jako ti velcí a rozumní). Měli jsme úplně jasno o tom, jací budeme až budeme "fakt velký", až nám bude třeba nedejbože dvacet... Jak to bylo krásné. Skoro jako dneska.. Jsem ráda, že sněží. Zvenku to venku sice zebe, ale uvnitř roztávám a ten úsměv tak pěkně hřeje, skoro jako horké mléko ve velkém bílém hrnku s červenými puntíky :)

Tak takhle by to nešlo!

Tak takhle by to teda holčičko nešlo. Koukej se sebrat a vzít si trochu k srdci, co tě na té škole učí. Mezi aktivní blogy se považují všechny ty, jejichž poslední příspěvek není starší než 1 měsíc. Slyšíš? Jeden měsíc! A ty tu máš naposledy září. Beru, sice konec, ale stejně. Hele, žiješ přece tím vysokošloksým ivotem, tím životem plným volného času a pohody, do školy přes rok nemusíš a pak se to o zkouškovém nějak sfoukne, ne? Tak koukej psát! .. Navíc, jak tě tak delší dobu pozoruju, zdá se mi, že nejsi úplně v pohodě. Co mi k tomu povíš? A nebo ne, takhle veřejně se ti do toho asi nebude chtít, viď... Víš, já to chápu. Jen ti chci pomoct. Chci ti říct, že tady pro tebe místo vždycky bude, že sem klidně můžeš něco napsat a ber to tak, že se zkrátka vykecáš. Já mám velkou kapacitu, vím, že toho máš na srdci hodně, ale neboj se, mě jen tak nezahltíš. A bude ti líp. Nebo aspoň někdo to tak dělá, že se z toho vypíše. Vždyť studuješ tu žurnalistiku, ne? No a navíc to překladatelství a češtinu, která tě nebaví. Hehe, jak že ti to říkali? Superman? Výstižný. Ne, nechci se ti smát. Jen je legrační, že většině lidí stačí jen jedna škola. Ale tys vždycky chtěla něco extra, že.. Ne? Já vim, neděláš to, aby ses zviditelnila. Vždycky jsi toho dělala hodně a stíhala hodně a když to vezmu kolem a kolem, holka, smekám. Všechna čest, o tom není žádná řeč, ale, nechci ti do toho teda kecat, ale nemáš pocit, že se ti to tvoje supermanovství začalo trochu vymykat z rukou? Jestli se pletu, jen dobře. Ale jak to tak sleduji a vidím, jak sklápíš oči a vzdycháš, zřejmě tím trefuji hřebík na hlavičku... Takže máme jádro pudla. Co s tím? Tvoje věž z kostek je vysoká, odně vysoká, ale začíná se povážlivě kývat a jestli s ní něco neuděláš, asi se ti brzy zřítí na kokos. A tentikrát mám obavy, že tomu neutečeš, i když tvoje forrestgumpovství už ti zachránilo krk mnohokrát, myslím, že z tohodle vede cesta někudy jinudy. Přestaň chodit kolem horké kaše a rozmýšlet nekonečné plány, které stejně skončí stejně, zkroskotají na útesechajk omalý papírový parníček v moři. Jako skladník, co se prokousává krabicemi ve skladu, začni je po jedné, hezky popořadě, odklízet. Jestli začít tady nebo tam? Hlavně někde! Už je čas, za chvíli bude pozdě a ty z toho zešílíš! Ne, dobře, to je docela silné slovo, ale rozhodně ti nebude víc hej než je ti teď, budeš se stále víc a víc trápit, nikam to nepovede a vůbec, nemá to smysl. Seber se, vždyť přece nejsi taková troska, ač vím, že si tak občas připadáš! Já to vím! A ty moc dobře taky! Ale notak, otři si ty slzy. Vždyť bez nich ti to sluší víc. A usměj se. Hned bude všechno růžovější. Vzpomínáš? Tak ti to někdo už někdy říkal. Je to už dávno, je to už pryč, ale i tak si z toho teď něco můžeš vzít. Jednou někdo říkal, že ze všeho nejvíc se bojí samoty. Svírá se to v tobě, když to říkám, já vím. Máš pocit, že se ti to vymklo z rukou, že si nic nedaří a všichni, kdo kráčeli s tebou se na rozcestí vždy oddělí a jsou si svou cestou. Jako poutník jdeš dál a uvnitř je ti samo. Ale rzhlédni se, nejsi sama. Možná uvnitř a jen dočasně. Věř, že bude líp. Podívej se, na horizontu se rýsuj lidé. Pospěš, ať je stihneš. Ale nespěchej moc, tvůj život je poklusu už dost. Oni počkají. A ti, kteří nepočkají, ti za to nestojí. Vím, nedaří se. Chtěla bys být trochu někdo jiný, trochu někde jinde a jindy. Bylo líp. Ale bylo i hůř. Ne? Nevíš? Achjo, je to s tebou těžké. Ale nenechám tě v tom. Potřebuješ podržet, o něco se opřít. Padáš, ale kolem není čeho se zachytit, stěny toho tunelu jsou úplně hladké. Ale díváš se pořádně? Jako z té pohádky, korálky v periskopu se přesýpají a vytváří obrázky. A princ si vzal princeznu a žili spolu šťastně a měli kupu dětí. Závidíš jim to, viď? Věř, že sposuta jiných princů po světě chodí a hledají své princezny. Nechceš věřit, pesimisto. Kam se podělo tvoje nadšení, tvoje jiskra? Chybí mi to. Chci tě zpátky, takovou jaká jsi byla, jakou jsme tě všichni znali. Vrátíš se? Podávám ti ruku, vidíš ji? Ještě kousek se natáhni, ať tě pořádně chytnu. Už tě držím. Pevně. Neboj, nepustím tě. Tak a teď hezky pravou a už žádné zmatky a panika. A žádně slzičky. Všechno se dá řešit, i ty se dáš do kupy a zas bude všechno tak, ja má být. Věř mi. A teď už jdi spát. Zítra zlom vaz a ukaž jim to. Budu ti držet palce, kámo!

Školáček

Dvě přednášky, z čehož jedna byla zrušena a prostřednictvím mailu byly jednomu ze studentů sděleny instrukce, ať jdeme do Karolina na World Press Photo, vybereme si jednu fotku, napíšeme o ní úvahu a pošleme ji profesorce na mail. A pak seminář, ze kterého vylezlo, že na tom e znalostí vyjmenovaných slov nejsem zase až tak zářně, jak jsem si myslela... První školní den na jedné ze svých škol mám za sebou a tohle by mohlo sloužit jako hrubé schéma dnešního dne. Ale opravdu jen hrubé, protože ve skutečnosti toho bylo dnes mnohem víc. Mohla bych jako prvňáček po prvnm dni ve školní lavici vyprávět zážitky a sypat z rukávu historky, některé úsměvné, některé lehce tragikomedické a samozřejmě i pár těch kušnivých řečiček...
Jednou vám třeba povím víc o "sklerotickém" panu profesorovi, který v jeho výkladu mezi všemi jeho odbočkami neustále ztrácel nit. Nebo o neznámé paní profesorce, co se nedostavila na první hodinu a jen nám vzkázala samostatnou práci. Nejprve jsme po sobě tak nechápavě a nevěřícně koukali a pak pokrčili rameny a se slovy: ,,No tak proč ne" jsme se vydali do Karolina na World Press Photo. Řeknu vám, takový pochod o berlích přes pražské centrum, po dlažebních kostkách, to se jen tak nevidí. A pak zase zpátky, se zastávkou na mátový čaj, na seminář, co začal slovy: ,,Vyndejte si tužky a papíry." Upřímně řečeno, měla jsem o svých znalostech vyjmenovaných slov vyšší mínění. Vlastně jsem měla pocit, že mé mozkové závity se po čtyřech měsících flákání roztáčí jen velmi velmi zvolna. Ale nutno podotknout, že jim to promazání chyběl, už bylo načase je zase uvést do chodu...
A jaký je to pocit, mít za sebou první školní den? Zatím fajn. Ostatní spolužáci vypadají sympaticky, a tak se nám doufejme vytvoří nějaká prima parta a budeme společně táhnout za jeden provaz proti odstrašujícím profesorským požadavkům a bububu kázáním. Že nic nebude zadarmo, o tom jsem se již přesvědčila, přecejen již několik málo dní šachuji s rozvrhy, přeměty,kredity, zápisy a kde čím... Ale jak někdo dnes říkal, skočíme do toho rovnýma nohama. Dnešním dnem se ta nová brána otevřela, proto neváhám ani chvilku a zítra opět vyrážím obhlížet terén!

Ten nejhezčí dárek

Nad dveřmi se rozezvonil malinký zvoneček. Hlásil nového příchozího a prodavačka v malém knihkupectví se na něj hnedka zkoumavě podívala. Dívka kývla na pozdrav, setřepala vodu ze sklapnutého deštníku a umístila ho do koše na paraplata, co stál hned u východu. Zákazníků v obchůdku bylo jen pár a všichni byli zaujati listováním ve vybraných titulech, probíráním se v regálech a vybíráním toho, za čím sem přišli. Nikdo ani nevzhlédl, když její podpatky klapaly, když sestupovala schůzky ode dveří. Mlčky se tedy zanořila také mezi regály knih, mezi vysouké sloupce titulů vyskládaných v policích až po strop. Takových písmen, takových slov, pomyslela si, když přejížděla prstem hřbety knih vyskládaných v polici. Náhle se její ukazováček však zastavil. Byla to docela úzká, spíš menší knížka. Vysunula ji z regálu, vzala její čtvercový formát do ruky a zběžně prolistovala první stránky. Byla to ona, přesně ta, co sháněla, co měla vyhlídnutou. Ta, o které byla přesvědčená, že se mu bude líbit, že ho potěší, že je tím vhodným dárkem. Vyrazila volným krokem k pokladně, nemělo smysl se dál zdržovat, měla vybráno, obava z toho, že požadované čtení nesežene, zmizela, a tak už se její myšlenky toulaly mezi barevnými papíry, kde přemýšlela nad tím nejvhodnějším z nejvhodnějších. Zaplatila a vydala se na tramvaj. Kapky jí bubnovaly do rozevřeného deštníku, sukně se jí vlnila nevlídněm větru a podzimní chlad se snažil zavrtat hlouběji pod kabát. Spíš ze zvyku než že by nad tím přemýšlela nastoupila do přeplněné tramvaje. Nevšímala si důchodců, co si vedle ní stěžovali na dnešní mláděž, z přemýšlení ji nevytrhlo ani plačící nemluvně, které se jeho matka snažila marně přimět ke spánku. Celou cestu byla schovaná ve své bublině, zamyšlená a tichá. Bude to pěkný dárek, bude se mu líbit a bude z něj mít radost... Také by takový asi vlastně chtěla. No ano, určitě by takový také chtěla od někoho dostat. Přesně tak, jak ho dnes dostane on. Pravda, mohla by si o něj říct, až se jí kamarádka bude ptát, co by chtěla k vánocům nebo až rodiče budou vyzvídat, co by jí udělalo radost k narozeninám, ale to by přece nebylo ono. Nechtěla to dostat proto, že si to přála, chtěla spontánní dárek. A tak jí nezbývalo než doufat, že někoho osvítí múza a napadne ho obšťastnit ji právě tím, o čem si snila...

Pozn. Snad tento příspěvek nepůsobí příliš ostentativně... Vždyť já vím, že základem pořádných narozenin je báječný dort a že dárky o vánocích nosí Ježíšek...

Úhel pohledu

"Je ta sklenice napůl plná, poloprázdná nebo dvakrát větší, než je potřeba?"

Taková vhodná inspirativní myšlenka do šedivého dne, jako je ten dnešní. Člověk by nejraději vzal oblíbenou knížku, navařil si termosku horké čokolády, tu si postavil k posteli, zavrtal se do chlupaté a měkoučké deky a nevystrčil z pod ní nos celý den a nebo vůbec dokud se to venku trochu neumoudří. O kolik to mají tito lidé pohodáři jednodušší než ti, co neuroticky, workoholicky, nezvózně, natěšeně nebo jakkoli jinak netrpělivě (a dnes zajisté marně) vyhlíží sluníčko na olověné obloze. Je skvělé být schopen vyprdnout se na všechno a uzavřít se do svého mikrosvěta, útulné bezstarostné bubliny a nechat všechny problémy a otázky jen bludně narážet do nepropustné membrány kolem. Někdo to umí. Dnes na to zkrátka "hodí bobek" a zítra se uvidí. Ale proč se zbytečně stresovat, válečka je fajn, takový medvěd to dělá celou zimu... A ti druzí stále sedí smutně u okna a počítají kapky, co se proudem tříští o parapet. Podzim začíná barvit koruny stromů, které se nevrle kývají v poryvech sychravého větru, cestičky v parku se zajisté proměnily v bahnitá korýtka a všichni běžci cvoci bruslí v mokru a domů se vrací jako čunčata... V očích ostatních jsou to blázni, tentokrát ještě mnohonásobně větší než normálně. Ale víte, jak jim musí být pak krásně, doma v teplíčku, s miskou zaslouženého horkého pudinku. Svou bublinu proti podzimní depresi si vystužili další ochrannou vrstvou, na rozdíl od těch ostatních, kteří mezitím propadají trudomyslnosti a fňukají jako tříletá děcka. Postěžovat si na to, jak je svět nespravedlivý, jak se jim nic nedaří, jak se mají špatně, nešťastníci...

A pak na této hlavní třídě zvané svět, uprostřed, mezi všemi šedými postavami a hromádkami neštěstí, stojí pán s velkým růžovým deštníkem. Jeho obrovitánské paraple září v ponuré ulici ještě tisíckrát víc než ojedinělí šťastlivci, běžci cvoci v bílém. Volným, houpavým krokem rozvážného a zkušeného staříka se proplétá mezi temnými postavymi, každého obšťatní úsměvem. Neurazí se, když do něj vrazí mladík, chmurným pohledem zarytý do chodníku. Naopak, vlídně mu poklepe na rameno a přátelsky mu pokyne ho následovat na stranu chodníku. Z brašny vytáhne sklenici a vyzve chlapce, aby mu jí podržel. Někteří kolemjdoucí se zastavují a čekají, co to bude za podívanou. Někteří se bez zájmu hrnou dál, hlavně pryč z té dněšní plýskanice... Kouzelný děděček vytáhne láhev vody a nalije trochu do sklenice mladíkovi. Na jeho rozpačitý a nechápavý pohled odvětí: ,, Myslel jsem, že máte žízeň..." Chlapec stál, obočí svraštěné a přemýšlel, co říct. Že se dědek moc nepředal, že slza na dně sotva ukojí jeho žízeň? Stařeček však, jako by ku četl myšlenky, zesmutněl a na vrásčitém obličeji se začal rýsovat zklamaný výraz. Nenene, to mu nemohu říct, vždyť je to od něj milé, nidko se ho o to neprosil a on sám mi takhle vodu nabídl, je to od něj hezké. A trocha vody lepší než vyschlo v krku, jako mám teď. Dědeček na něj koukal z pod hustého obočí. Jako by mu něco říkal, jen pohledem, beze slov. Nevěděl, jestli má ze slušnosti vodu vypít nebo odmítnout nebo co vlastně od něj dědoušek čeká. Poděkovat tedy rozloučil se a vydal se svou cestou, sklenici vody v ruce. Foukal studený vítr a kapky mu pleskaly do obličeje. Už aby byl doma. Ruka, ve které nesl sklenici ho zábla, přendal ji tedy do své levačky a pravou rukou vklouzl do kapsy, že si ji trochu ohřeje. Zkřehlé prsty však narazily na něco, čím si byl jistý, že do kapsy zcela jistě nedával. vytáhn zmuchlanou kuličku papíru. Kapky děště začaly okamžitě text rozpíjet, a tak co nejrychleji četl, o na papírku stálo. "Je ta sklenice napůl plná, poloprázdná nebo dvakrát větší, než je potřeba?" ... Co to mělo znamenat? Kde se takový kec vůbec ... a pak mu kousky mozaiky začaly do sebe zapadat. Dědoušek, jeho mrzutý pohled, jeho sklenice, kterou stále držel v ruce. Usmál se a zandal papírek do kapsy. Doma sklenici postavil v pokoji na poličku, uvařil si čaj a lenošsky se vyvalil do houapcí sítě. Přemýšlel. Najednou všechno dostalo nový rozměr. Všechno začalo dávat smysl, nesmyslné začalo mít smysl. A tak ho vlastně ani moc nepřekvapil balík, co mi přišel o týden později. Byl v něm velký růžový deštník, přesně takový, jako tehdy stařík na ulici měl. Hledal dopis, vzkaz, vysvětlení, pokyny, něco... Jediné, co nalezl, byl malý papírek, zrovna takový, jako našel onehdy zmuchalný v kapse. A na něm písmem, jako by z oka vypadlo onomu kostrbatému krasopisu na promočeném zmuchlaném lístečku v jeho kabátě, stálo: ,,Ať slouží..."

Beautiful freak

Připomnělo mi to vše, co bylo dřív. Jak jsme společně chodili na koncerty a připadali si již velcí a dospělí. A drsní, když nám jako nezletilcům prodali pivo. Jako všichni jsme řešili vztahy a jezdili domů posledním metrem. Občas přespávali u kamarádů, někdy prokecali hodiny v čajovně a pověrčivě na sebe foukali dým z vodnice. A tohle všechno se rozplynulo stejně jako kroužky z višňového tabáku, co mi vždycky voněl ze všech nejvíc. Zbyly vzpomínky, střípky z rozbité mozaiky, na které se teď jen práší... Ale mám jich plnou krabici, pečlivě převázanou mašlí, třeba v budoucnu nesoucí štítek "staré časy". Možná jednou budu někomu mnohé z historek vyprávět a říkat: ,,Ale víš, to už je dávno..." A budu si připadat staře, ač se budeme kolébat do rytmu a já budu v náruči usínat jako mrně a v hlavě mi bude donekonečna znít naše: ,, You´re such a beautiful freak....beautiful freak, beautiful freak, beautiful freak..."

Sedmá

Vstup do sestřina pokoje pro ní byl vždycky tak troch tabu. Již tehdy zvědavě nakukovala škvírou v pootevřených dveřích. Na stole se jí válela sada barevných pastelek libovolně rozházených po odstřižcích novinového papíru. Hromady počmáraných papírů zmuchlaných do kuličky vytvářely legrační pyramidu. Stačilo by jen šťouchnout a celá věž by spadla jako domeček z karet. Ujistila se, že v chodbě nikdo není, a opatrně vklouzla dovnitř. Zkoumavým pohledem si prohlížela místnost. Sestřin pracovní stůl na ni působil jako magnet. Všechny ta změť papírů popsaných známým písmem. Některé byly plné škrtanců, jiné se již pyšnily úhlednými odstavci. A uprostřed toho všeho ležel blok, jehož první stránka představovala bludiště laikovi nepochopitelných poznámek. Co jí však zaujalo mnohem víc byl podivný předmět a lahvička s černým uzávěrem a temně modrou tekutinou uvnitř.
Tenkrát to pro ni bylo něco tak nového, vždyť doposud znala jen své dřevěné barvičky, co jí dávala paní učitelka na kreslení. Proto se nemohla dočkat než zasedne do školní lavice a svým prvním perem začne čarovat oblé tvary písmena A. Vlastně pak bylo jen otázkou času, kdy večery jejího tajného psaní pod peřinou za svitu baterky našly své místo na denním pořádku.
Když se nad tím teď zamýšlela, musela se pousmát. Bylo to tak dávno, ale stejně se cítila, jako by krasopisné pasáže psala včera. Jak na ně tehdy byla hrdá! Ba i teď je, proto je má všechny pečlivě schované. Jednou to bude poklad, její tajemství, jenž bude jednou třeba odhaleno jejím vnoučatům.
Vzhlédla od papíru a podívala se na polici. Šest, už jich tam bylo šest. A každá jiná, v jiné vazbě, jinak tlustá, psané různými inkousty různých barev. Prstem přejela jejich hřbet. Na bříšku ukazováčku jí zůstala vrstvička prachu. Povzdechla si. Jako by každé zrníčko prachu představovalo zlomek jejího dosavadního života. Ne, přece to nemohlo utéct tak rychle? Cítila se být stále tou malou holčičkou, které maminka při vaření kuchyni vyloží na stůl pastelky a bílý karton a pobízí ji, ať jí něco pěkného namaluje. Nebo tou okolím ukřivděnou slečnou, co si těsnopisem píše do deníku zážitky z první hodiny tanečních. Či snad starostlivou maminkou, co zaznamenává první krůčky svého děcka. Vlastně i éra čtení pohádek na dobrou noc jejím vnoučatům už byla tatam… Čas je jako zrnka prachu. Tiše plyne, plachtí v prostoru pak se usadí. Vrstvička na vrstvičku, a i když jednou za čas na něj vezmeme prachovku, ty spodní vrstvy zůstanou už minulostí načichlé a prach v nich zarytý, jako jsou zapsána vyprávění ve tváři moudrých starců…
Vrásky na ruce jí připomínaly hory. Strmá stoupání a prudké sešupy zpět dolů do údolí. Jako by se vrcholky od propadlých údolí rok od roku vzdalovaly. Ale tak to na světě chodí. Namočila pero do inkoustu a začala psát další odstavec. Hrot škrábal do papíru a navozoval atmosféru písařské dílny. Pečlivě vážila slova, i když byla v podstatě profík. Jako by chtěla mít jistotu, že nic nevynechá, že neudělá chybu. Starostlivost a péče už jí zůstanou. Už je pozdě na to se měnit. A vlastně, proč by měla?
Z klidného rozjímání ji vyrušilo zaklepání na dveře. „Babi?“ Otočila se a v pootevřených dveřích spatřila usměvavou malou slečnu. S důkladnou péčí držela na podnosu velký dort s hořícími svíčkami… Odložila pero, naposledy se podívala na poslední stranu, zavřela knihu a postavila ji do poličky vedle ostatních…

(25.3.2010)

Bety a Molly a spřádání v parku

Zase je krásně. Teda teď se zrovna přihnal šedý mrak, takže by člověk skoro řekl, že je hnusně, ale my, co jsme zdatní berlo-chodci a navíc ranní ptáčata, my už jsme si na zdravotní procházku vyšli! Jasně že když se člověk belhá pomalu k laviččce v parku a kolem něj sviští cyklisti, neví, jestli jim tiše závidět nebo je vzteky přetáhnout berlí. Ale byla jsem přející, a tak mi rodinky s dětmi ani nedělali vrásky na mém egu, když mě předjížděli. Jak jsem se tak vyhřívala na lavičce na sluníčku jako ještěrka s pochroumalnou nožkou, měla jsem nemálo jedinečných příležitostí buď přemýšet, nebo pozorovat kolemjdoucí. Sobota dopoledne, zářijový podzimní víkend v Praze, ledaskterá rodinka vyrazila vyvětrat děti do parku. A právě tady to všechno začalo. Člověk sedí, pozoruje, baví se a spřádá, eventuelně se pak baví tím, co spředl... Každopádně tento velice výstižný pojem nemám ze své hlavy, ale věřím, že kamarádka na něj nemá autorská práva, a tak odpustí, když vám do něj také trochu namočím nos, abyste ho znali, následně popřípadě mohli používat. Začneme hezky názorně. Už jste někdy pozorovali lidi a říkali si: ,,Hm, ti vypadají, jako by jeli z dovolené. I když ba ne, to by měli víc zavazadel, ta maminka vypadá, že je pěkná lejdyna, co si potrpí na pořádněj kufr plnej krámů..." A nebo něco jiného, zkrátka jakékoli vymýšlení si příběhů jiných kolemjdoucích, spolucestujících, spolubydlících... Jestli ano, gratuluji. Vámi prováděná činnost je totiž právě zmiňované spřádání. Může to být docela legrace, jen škoda, že neexistuje takové kukátko, kterým by se člověk mohl přesvědčit, jestli "vyvspřádal" správně či nikoli. Inu, seděla jsem si tak a spřádala, kolem chodili rodinky s dětičkami, maminky se špunty na odstrkovadle, kolem prošel i tatínek, co byl zřejmě vyslán na misi venčení dětí, zatímco mamina doma kmuchní obídek... Vyvspřádala jsem příběh rodinky s dvěma pubestento-adolescenty, kteří podle mě museli jít na rodinný oběd k babičce, jinak nevím, kam by si rodinka takhle úospolu vyšla... legrace byla s paní pejskařkou, která své psici Jessie vysvětlovala, že papírový pytlk na hovínka může tedy v hubě nést, ale jen nést, prý žádné trhání. A tak štěněcí Jessie hupky za roh za strom a už vesele porcovala papírový kartónek, psisko mazaný! Na onen strom přišly také vylézt dvě holčičky, k jedné z nich by se jako charakterový popis určitě v malé míře hodilo anglické "bossy", zaslechla jsem jen část jejich rozhovoru ve větvích, kdy se drala výš než ta druhá se slovy: ,,Tam můžou jen velitelé..!" Rozkošní byli i dva bráškové. Ten starší vyprávěl mladšímu dračák. Prý: ,,No a jaká můžu být postava?" ,, Počkej, nejdřív si vyber období, až pak postavu." ,, Hm, a kde to bylo takový to jak se vyráběly ty zbraně tam.." ,,Jo, myslíš středověk!" A prcek nadšeně: ,,Nooo!!" Ale abych se vůbec dostala k jádru mého psaní, k Bety a Molly, je skoro neuvěřitelné, jak inspirativní může být hodinka a půl v parku... Počkejte, ještě jednu historku si neodpustím, a pak už definitivní třešinka na dortu s Bety a Molly. Seděla jsem na lavičce, kolem nikde nikdo. Přišla skupinka pejskařů a jeden nabzený buldoček začal vesele hopkat kolem mě, že by si rád hrál. Očuchával berle, já trnula, kdy mi hupsne na nohu, a pak začal očmuchávat dudlík, který ležel vedle mě na lavičce. Asi ho tu někdo zapomněl, co já vím. Každopádně legrační bylo, když páníček svého hafíka starostlivým hlasem okřiknul, ať hlavně dudlík neolizuje a nečmuchá k němu. Toho, že v okolí široko daleko není mimča, které by si ho chtělo strčit do pusy a hlavně že JÁ ŽÁDNÉ MIMČO NEMÁM, toho si zkrátka jednoduše nevšiml...

A teď ta tečka na závěr. Na dědečkovi, co jde na procházku se svou vnučkou ještě není nic nebvyklého. Ani na psici Bety, co pobíhala ztřeštěně kolem. Tak pětileté děvčátko v růžové mikině, holčina docela od rány s pěkně prořízlou pusou, nevybitá a zvědavá. Betynka očmuchávala kdeco, holčička vždycky přiběhla, lácla ručkou psa po ocase se slovy: ,,Betyno jdeme!" A pak potrhle obě pobíhaly kolem. Chudák dědeček postrkoval kočárek. Dětský kočárek na panenky, co si holčička, jak jsem ze svého spřádání předpokládala, vydupala, že bez něj dnes ven nejde. (nebo aspoň u nás to tak asi bylo, že jsme si vydupaly, že panenka musí ven, a skončilo to za prvním rohem, kdy nás přestalo bavit kočárek tlačit, a tak po zbytek procházky se za jeho držadlem krčil chudák rodič...) Každopádně neobvyklostí tohoto kočárku byl jeho obsah. Jak jsem špatně spřádala! Kdepak panenka! V kočárku se vezl zakrslý králíček. Ouška mu koukala ven, vlastně tak čumáčkem čmuškal do vzduchu. Ušáček se jmenoval Molly. Vždycky, když její zvědavost začala přerůstat boky kočárku, dědeček pohoově zasáhl a velkou rukou drobečka pohladil, čímž naznačil, ať hezky zůstane hačat vevnitř. Holčička mezitím energicky pobíhala kolem. O pár laviček vedle seděly dvě maminky se svými ratolestmi, co se batolily kolem. Slova: ,,Hele králíček, tady v kočárku, koukej na ty ouška!" zapůsobila jako by maminky zvolaly: ,,Pojďte děti, přijel cirkus!" Špunti oblehli kočárek. A to holčička hnedka přestala nezbedně hupkat kolem a plácat Bety po zadku, ale důstojně stála vedle dědy a hrdě přihlížela, jak se dětičky a ostatní kolemjdoucí, trochu jako v cirkuse, kochají a rozplývají nad ušáčkem v kočárku. Jojo, člověk by byl zase dítě, když to takhle vidí. Je to legrace, jak je na tom světě hezky...

Klauniáda

Dnes se mám dobře. Mám dobrou náladu. A nevím, jestli je to tím, že je venku pěkně. Nebo možná tím, že jsem se dobře vyspala. Nebo tím, že se velikost úhlu v ohnutí mého pravého kolene zvětšila o takových pět stupňů. Což vy si říkáte: ,,Hehe, to se teda překonala." Ale když pomalillinku krčíte a krčíte, vevnitř to pne tak, že se skoro bojíte, aby vám stehy pod náplastí (lidově, nebo možná kulantněji řečeno domácky, jim říkáme fousky) neprdly, a stále to jde a jde a pak už to teda nejde, ale stejně jsem svým naprosto exaktním okem usoudila, že dnes na otázku: ,,Tak co, jak je?" odpovídám: ,,Lepší!" Další věc, co může mít prsty v mém dnešním fajnovém rozpoložení je nezvyklá produktivita. Víte, člověk superman, kterému k nze přiděláte železnou kouli už je takový pomalejší superman, na tom se asi shodneme. No, a přesně tak si teď připadám. Respektive dnes právě mám pocit, že mi závaží jaksi ubylo. A nebo možná začínám mít roupy. Pravda, včera se mě do telefonu ptali tónem "ty-chudinko-naše", jestli to ještě bolí a já jsem mohla nešťastnicky kecat, ale co by mi to bylo platné. A tak jsem povídala jen: ,,Ne, už moc ne..." Jenže v tom je právě ten nejháčkovatější háček. Když nemůžete, ale tělo si říká, že už by trochu mohlo. A sluníčko jako y mě lákalo: ,,Pojď za mnou ven, je tu hezky, bude se ti tu líbt, no tak nelež furt doma a pojď se vyvětrat.." Jenže brachu, s prominutím, ale tobě se to sakra kecá! Ač tedy možná začnu i tak masíroat svaly na rukou a zítra třeba vyrazím! No a další věcí, která může mít co do činění s hodnocením dneška jako "dobrej den", jsou zase plány. Včera večer mě to zase všechno tak nabudilo, zase bych plánovala, co dál. Vlastně taková cesta kolem světa. Rakousko, Kanada, Francie nebo Švýcarsko a nebo možná již zmiňovaná Korsika, možná taky zase Kanada... víte, mám pocit, že bych si na to mohla udělat živnostenský lista založit si na tom business. Myslím, že by m to fakt šlo. Představovala bych si to tak, že by ke mně chodili lidé, co nemají do čeho píchnout, co jsou ukousaní nudou, co neví kam jet a co tam dělat, co mají příliš volného času...a tak... A já bych jim něco pěkně naplánovala. Nesměli by chodit s tím, abych jim pomohla s rozhodováním, to ani náhodou. Leda tak za pár let, až se v tomhle oboru trochu proškolím, zatím není moc na čem stavět... Jen bych se trochu obávala, že se samým tím vymýšlením programu pro ostatní bych se v lecjakém z nich shlédla, a tak bych chtěla taky takhle někam jet, něco začít dělat, něco se učit.. Na tom by bohužel asi můj business systém poněkud pokulhával... Ale stejně, to by byl job, všichni by byli spokojení, skoro bych na konec měla napsat takové to "and they lived happily ever after"! :)

Šedá eminence

Tentokrát vám nepřináším žádný veselý příběh s velice inspirujícím neznámým hrdinou. Vlastně tak celkově nejsou teď příliš inspirativní podmínky. Venku je hnusně, dnes jen místo kapek pleskajících do okna poslouchám poryvy větru, který kymácí s korunami stromů přes ulici. A můj již několikátý den účasti v klubu "sedánek a lehánek" mi jaksi neumožňuje přílišný rozhled a kontakt s venkovním prostředím. Ale snažím se si moc nestěžovat. Pravda, z mého klubu "plavu a jezdím na kole" je teď už o úroveň nižší klub "sedánek a lehánek", ale představa, že níž už to snad nepůjde, mě drží nad vodou. Člověk by si měl říct, že se aspoň bude věnovat všem těm nedodělaným sedavým a lehavým aktivitám. Jak jsem si říkala v dobách nesčetných návalů povinné četby, jak to bude skvělé, jak si budu moct číst, co budu chtít. Samozřejmě, je to prima, ale asi jsem pro celé dny strávené vyvalováním se a de facto poleháváním, no, zkrátka jsem asi narostla tak nějak jinak. A tak člověk ztrácí čas zbytečným uvažováním nad tím, co dělat, i dkyž má tisíc věcí vymylených, tisíc věcí, které mlže dělat, ale samozřejmě že by raději dělat těch dalších tisíc jiných věcí, které ale dělat nemůže (protoje to uvažoání zbytečné), a proto veškěré myšlenkové pochody se otočí v kruhu a skončí opět u jedné z těch aktivit navrhivaných v začátku... Ba ne, musí se o vzt sportovně. Vždyť to se jen tak nepoštěstí sledovat kolotoč pracovního týdne z polohy ležmo. Spoluobyvatelé naší domácnosti volně přichází a odchází, občas se úspěně míjí, a tak se nejednou ustane, že se vidí večer a pak při troše štěstí opět večer... někteří přichází, když druzí jdou na kutě, jedni vstávají, když druzí ještě tlučou špačky... a uprostřed toho veho jsem teď já, chromajzna, se svým "prosím přineseš mi tohle" a !prosím, v pokoji má mu postele tohle, podáš mi to"... Hehe, u něčeho stačí lusknutí prstů, u něčeho lezení ve strži a hned člověk poklesne o významný stupínek v žebříčku samostatnosti. Na druhou stranu, celou věc lze otočit a pohlédnout na ní tak, že si to starání druhých člověk musí trochu užít. No uznejte, kdy vám někdo namydlí a vydrbe záda nebo bez okolků, únavička neúnavička, pohodné ležení nepohodlné ležení, uvolní pohovku, a jediné, co pro to vy uděláte, že se o berličkách octnete ve dveřích... Ne, kdepak, žádnou nemoc ani vylepšeninu chodícího aparátu si kvůli tomu, abyste tohle zažili, nepořizujte, zas až tak moc za to to nestojí... Ale pozorovat chod domácnosti z leže, jako takový nezávislý pozorovatel, jako čtvrtý člen, který tu ale de facto je jen jako šedá eminence (a nebo taky jako ten lazar, co prd může dělat) vám nabídne takový o trochu jiný rozměr. Zkrátka tu sice jsem, ale vlastně nejsem :)

Zápisky z nemocnice

Nebojí se jen blázni!

Bílá postel, bílý nemocniční náramek, výhled na lampami osvětlenou ulici, milá spolubydlící a nesmírně ochotné sestřičky. Ještě včera jsem mohla po pokoji šmajdat, jak jen se mi chtělo. A dnes už jen na lůžku v pozici „prosím podáš mi támhleto“. Kdepak, člověk si ty pravé hodnoty uvědomuje, až když jde do tuhého, když je ztrácí. Jako třeba mě teď zatraceně dochází, jak špatně se píše s kanylou v ruce… Ba ne, to je to poslední. Nohu mám jako bakuli ze solárka, ale překřižme prstíky a řekněme si takové to „and everything´s gonna be all right“… To nejhorší je snad za mnou. I když možná ne to nejhorší, ale rozhodně to, čeho jsem se nejvíc bála… Nejistota, s jakou vás s okřížkovaným kolenem naloží a vezou na sál bez jednoznačného rozhodnutí, co s vámi vlastně bude. Ne, jistě že jsem věděla, do čeho jdu, ale nikdo mi nedovedl říct, jestli budu běhat jak srnka a kdy. Ostatně ani teď to stále nevím, pan doktor dorazí až zítra. Ale aspoň už dnes nesdílím postel s podivnými obavami a strachem. Že jsem jako malá holka? Že o nic přece nešlo? Že jsou lidé, kteří na sále byli třeba i víc než 3 hodiny? NO A CO! Nehledě na to, že nebojí se jen blázni! (hehe, tento výrok nemám ze své hlavy, ač ho mile ráda používám)…Jo, a poznámka na okraj, vážně tohle všechno nepíšu proto, abyste mě litovali a říkali mi, jaká jsem chudinka a smolař. Jediné, co chci, je podpora. Podpora, kterou zatím mám. A jsem za ní vděčná.

Plány

Tak tu také při jedné z mých návštěv padlo slovo „plány“. Říkala jsem něco ve smyslu, že nemám na nejbližší dobu žádné plány, Ano, myslela jsem to ve smyslu pochodových nebo sportovní cvičení, kterými mi na nadcházejících pár týdnů bude leda tak lemrapřesun mezi obývákem a pokojem… Ale vzít to kolem a kolem, muselo mé „nemám žádné plány“ zní to opravdu směšně. Obzvlášť když jsem rodiče nedávno seznámila s plánem studia na Korsice, eventuálně v Grenoblu, v Kanadě nebo možná úplně někde jinde, když jim o pár dní před tím byl předložen k schválení návrh, že bych někdy vyrazila pracovně třeba na Vancouver. Nebo že bych na magistra studovala bilingvní překlad, což by tedy znamenalo naučit se ještě jeden jazyk na úroveň C1. Nebo vize maratonu, Krále Šumavy a orienťáku vůbec. Nebo už vůbec má vysokoškolská studia, do kterých se vrhám po hlavě hned v říjnu a to hned dvěma rourami tobogánu. No, a když to všechno člověk poslouchá a takhle si to napíše, nedá se říct, že bych NEMĚLA plány…:) Možná skoro naopak… Že bychom opět mířili do obdobného stádia „nestíhám alias chci stíhat vše a ještě tisíc dalších nových věcí, co mi přijdou zajímavé“? Asi jo. Jo, asi mě budete mít za cvoka. Věřte, už jsem si zvykla. Navíc, upřímně řečeno, vyhovuje mi to tak. Trochu jako workoholik, trochu asi jako neurotik, trochu jako magor, trochu jako závislák na pohybu, trochu jako záletník, co by furt někam razil a trochu prostě jako já…ale vím o způsobu, o kterém se tvrdí, že z těchhle móresů léčí… Ale nechám si ho pro sebe, nemusíte vědět všechno :)

Drobek

Už vám někdy bylo ouzko? Teď nemám na mysli poci, kdy s bušícím srdcem čekáte, jestli dnešní zkoušení vyjde na vás nebo ne. Myslím spíš ten pocit prázdnoty, vnitřního sevření, zmaru. Někteří tomu říkají trudomyslnost. Někteří to nazývají jednoduše smutkem. A já tomu dnes říkám ouzko. Něco málo od každého. Když se nic nedaří, když celá tíha okolního světa klesá na vaše ramena a vy se jen marně rozhlížíte po někom, kdo by se s vámi o váhu rozdělil. Jenže bochník okoral, rozdrobil se na malé částečky, které teď můžete leda tak smést ze stolu. Zatím sice jen tak bez ladu a skladu ležím na ubruse, který je sice krásný, moc fajn, ale už by to chtělo, aby příšla velká mocná ruka, s ubrusem třepla a já se nachomýtla k nějakým novým, neokoralým drobečkům. A když o tom tak přemýšlím, když byste někdo chtěl vyměnit ubrus za nějaký neokoukaný, exotický, jiný, asi bych byla pro všemi deseti. Tenhle schovejte, věřím, že přijde čas, kdy se zase ráda vrátím na starou známou půdu. Ale teď, klidně mě vstřelte na Mars, jen prosím nějakou změnu...

Paradoxy

Už jsem se zmiňovala, že jsem si dnes kupovala nové tkaničky do pohorek. A hned naproti Hudy sportu jsem zamířila do zdravotních potřeb a koupila si gumové násady na berle... Trochu od zdi ke zdi...

Včera jsem jela na pohovor na Vinohrady. cesta tam mi trvala necelých 40 minut. Cesta zpátky asi tak podobně. Stihla jsem cestou vystřídat všechny dostupné dopravní prostředky. A vlastní pohovor trval něco málo déle než 15 minut... Trochu nepoměr...

A na závěr třešnička na dortu. Opravdu se nepovažuji za člověka, který se neobejde bez mobilního telefonu. Ať je to z mé strany potřeb volat a smskovat se škálou roztodivných lidí, či ze strany lidí, co shání mě. Zkrátka nejsem nějaký businessmen, co potřebuje být na telefonu 28 hodin denně... Jenže zrovna dnes mi měli volat z nemocnice. Hovor, který se v důležitosti vyšplhal v žebříčku tak vysoko, že jsem na něj měla i upomínku v mobilu! Jenže ouha, mobilní telefony nemají neomezenou kapacitu baterky. Žádná novinka. A tak se vám vybijí přesně v moment, kdy to nejméně potřebujete. To také není nic nového. Situace se v mém případě zkomplikovala tím, že ač doma bydlíme normálně čtyři plus pes a za normálních okolností se u nás vyskytují tři nabíječky, tak momentálně je doma se mnou tak možná pěkných pár plyšáků. Každý člen rodiny si zabalil nabíječku s sebou, nebo aspoň jsem žila v tom domnění poté, co jsem proštrachala všechny možné skrýše, kde by mohla být schovaná, dokonce jsem přebrala celý šuplík plný roztodivných šňůr a konektorů, člověk by se divil, k čemu která patří, tolik spotřebičů snad doma ani mít nemůžeme... Nicméně veškěrá snaha byla neúspěšná, a tak jsem jen s hrůzou pohlížela na displej, na kterém se čas od času rozsvítilo sténavé "battery low". Jistě, škemrala jsem u pár lidí, zda-li mi nepůjčí svůj přístroj. Jenže teleport na věci ještě nevynalezli, proto jsem křečovitě svírala skřížené prsty, ať mi Motol zavolá co nejdřív, než telefon zemře úplně. No, nebudu to protahovat, nakonec zavolali, já celou dobu trnula, kdy mi mobísek zdechne, ale přežil. Vše potřebné vím, s lehčím srdcem jsem ho nechala dál vybíjet. Na večer jsem měla domluvenou předávku nabíječky od jedné dobré duše. Starostliví a zvědaví rodičové psali z dovolené a představa že napíšu sms a při odesílání mi telefon umře? Ne, ani náhodou. Psala jsem tedy z internetu. Odpovědí mi přišlo: ,,...jukni k taťkovi za postel, jestli tam není..." Cože?!? Člověk se tu stresuje, hledá na všech možných místech jako cvok, a pak dostane instrukce hledat ZA POSTELÍ! Nemám slov... Hlavně že se teď teleon vesele nabíjí. Ačkoli je to vlastně jedno, teď už mě nikdo shánět nebude. Prostě zákon schválnosti, co dodat...

Hlavně sledujte web!

Dnes jsem si konečně koupila nové tkaničky do pohorek. A protože v Hudy sportu mají na ISIC slevu, pohotově jsem ji u kasy vytáhla. Jenže už ne tu s nápisem "Gymnázium Nad Alejí", nýbrž tu s dvojjazyčným "Karlova univerzita/Charles University". Pak mi to všechno začalo docházet. Respektive se tak děje už od prvního zápisu, kdy mi na žurnalistice nasolili takový rozvrh, že jsem se z toho možná ještě teď nevzpamatovala. Věřte, instrukce byly velmi sporé a to, jak skombinuji dvě vyvolené fakulty, o to už se tuplem nikdo nezajímá. Nezbyde nic jiného než se pečlivě zanořit do tajů naprosto nepřehledných a času-požírajících internetových stránek a snažit se vyšťourat odpovědi na nejrůznější otázky, pod jejichž tlakem mi občas praská hlava. Samozřejmě že jsme jako prváci vybaveni praktickými brožurkami, kde "najdete vše potřebné, co si zařídit". Ano, praktické jsou a mnoho se tam vyčte. Bohužel to druhé mnoho ne. A tak zbývá stále stres, jak to všechno dopadne. Na posledním dnešním zápisu, jako by můj osud byl zpěčetěn. Bylo rozhodnuto, stojím v blátě až po kolena. Asi bude chvilku trvat, než se v něm naučím chodit. I když pravda, možná ani tak moc ne, oni nám moc času na nějaké rozkoukávání stejně nědají, takže zkrátka do vody a plav. Na informační schůzce vše probíhalo přesně dle očekávání, spousta "bububu"...ale i mnohé konstruktivní a praktické informace. Bylo fajn, když s vámi jednají polopatě, ač ne jako s totálním vymatlancem. Prozatím se však člověk stejně nedozvěděl víc, než že si má prostudovat web a sledovat stránky, na kterých se v následujících týdnech, v týdnech, kdy už půjde do tuhého, objeví rozvrh. No, opravdu jsem na to zvědavá. Abyste neřekli, že jen tak planě kecám, náhodou jsem stránky už pečlivě studovala. Nemám pocit, že jsem něco vydumala a z toho, co jsem sice vydumala, nejsem příliš moudrá. Ale co, třeba mě ještě svítí vysokoškolský duch... Hehe... Každopádně dvouhodinové čekání na ISIC mám za sebou, komedie, dražba a výměna pořadových čísel mě jen utvrdila v tom, že ostatní na tom nejsou o mnoho lépe a že jsme všichni na stejné lodi. A ač bych vlastně už ráda začala řešit reálné problémy, reálně zjistila, kolik předmětů se mi kryje a reálně se seznámila s realitou, že si budu muset pořídit teleport pro přesun mezi fakultami, sice zápis mám úspěšně za sebou, ale prakticky rozvrhy vyvěšené ještě nejsou... Pravda, kdo by se honil, že... Času dost.. A tak se ve svých úvahách jen točím v kruhu. Vyjde? Nevyjde? Stihnu? Nestihnu? Jak? Co když...? ... A vše končí stejně - uvidíme... Dodám snad jen - už aby to bylo!

Máslový krém

Nevěřili byste, ale inspirací pro následujících pár řádků se mi stala paní pošťačka. Robusní dámě s vozíčkem se znakem České pošty stačily pouhé čtyři minuty na to, aby mě svými činy zaujala do té míry, že o ní teď píšu. Teď už jen záleží, v jakém světle se otiskla v mé mysli. Blahořečit ji věru nebudu, nabízí se tedy otázka, co vlastně mé oči viděly...

Čekala jsem na autobus, zastávka byla plná lidí. Zrovna jsem byla v hlubokém zamyšlení nad tím, proč chlapeček vedle mě dostal od maminky tak vynadáno, když si to mezi lidmi svižným krokem vozík nevozík přištrádovala paní pošťačka. Korespondence roznesena, kolečka drnčela po chodníků a lidé uskakovali z cesty. Jinak by totiž s rázností dámy vyvázli minimálně s přejetou špičkou nových polobotek. Inu dobře, někdo se loudá a někdo naopak chodí energicky. Co však přilákalo mou pozornost byl papírový tácek, který držela paní v ruce. Netvrdím, že šlo o elegantní hmat, ale jakž takž esteticky přidržovala dortík na tácku. Byl to větrník. A pořádně nešizený, tedy alespoň co se velikosti týče. Chuťově pravděpodobně také, protože podívaná, která se mi naskytla v následujících dvou minutách (ze čtyř minut celkového čekání). Bylo půl čtvrté, takže dejme tomu čas na svačinu. A zajisté není nad to udělat si dobře a osladit si život. Nebo aspoň tak naše hlavní hrdinka asi uvažovala, když si přikvačila se gigantickým větrníkem na tácku. Ležérně se opřela o zaparkovaný vozík, ve kterém se povalovaly už jen asi tři obálky, pravděpodobně typu "adresát nezastižen", kdo ví. Když byla zaujata svačinová pozice, nezbývalo než jít na věc. Mohutným hryzancem zanořila zubiska nejprve do cukrové glazury, pak do těsta a nakonec to hustého žlutého máslového krému. Zmáčknutím jedné strany se korpusy na straně opačné oddálily a vnitřek se hrnul ven. Našlehaná hmota vylézala na tácek, a tak dáma pohotově a lačně větrník obrátila a aby ani kapička krému nebyla nazmar, olízla hezky po celém obvdu všechen vymáčknutý krém. A pak zvesela pokračovala v porcování své svačinky. Zbytek lidí na zastávce už netrpělivě vyhlížel autobus, kterému nabíhaly první minuty zpoždění, ale dáma nevzrušeně a soustředěně oblizovala krém a ukusovala ze zákusku. Nevím na kolik kousanců by si s takovou porcí poradil obyčejný člověk, ale nedivila bych se, kdyby tato paní byla přebornice v porcování giga větrníků na čas. za ty dvě minuty ho měla v sobě celý, stačila se ještě oblíznout a pozor, na papírovém tácku ani kapka krému, nic nevyhazujeme, jaká škoda! Hlavně toho krému, ostatní se přece oželí, ale nadýchaná žluťoučká slaďoučká hmotička, doslova pošušňáníčko! ... Stála jsem a pozorovala ji. Krémy nepatří mezi mlsky, které mě dostanou do kolen, a tak jsem to brala s rezervou, každý má rád něco jiného. A když bychom k tomu přičetli můj vztah k máslu, oleji a tuku, sečteno a podtrženo, neváhala jsem ani vteřinu, jestli ji požádám, jestli by mi nedala kousnout. Faktem bohužel bylo, že způsob, jakým se tahle dravá dáma futrovala svou denní dávkou sladkého pro život, ve mě neevokoval příliš příjemné pocity. Lačně napádlovala mohutným jazykem ultra porci krému a s celou hroudou náplně pak mířila přímo k chuťovým pohárkům. Jistě, pro někoho kouzlus mňamózus, ale mě v ten moment vytanula na mysl jen jediná otázka: ,,To je jablko o tolik méně chutné?"

Ňuňuňu, pod okny máme ňuňánky

Sedím a popíjím čaj. Občas mi na obrazovce počítače zabliká zpráva, tak odpovím. Venku už je tma, přes světlo lampičky ani nevidím na světlo pouliční lampy, co stojí pod oknem. Otevřeným oknem do pokoje fouká večerní vítr, už docela chladný na to, že je začátek září. Vlastně je to na palici, je 6.září a hlásili přízemní mrazíky. Ale co, my, co jsme v teple postýlky, pod peřinou, nám je dobře. V bytě je ticho, jen ťukání do klávesnice zní čtyřmi stěnami místnosti. Nikdo tu není. A teď se určitě ptáte, že nemám doma žádnu party, viďte. Každého "volného bytu" se přece mu sí řádně využít,ne.. Abych pravdu řekla, tak ne. Pravda tentokrát to není ani tak o tom, že by mě honily samotářské myšlenky, jako spíš o potenciálních účastnících takového dýchánku. Avšak o tom zase jindy, to je jiná povídačka a dá se říct, že možná až moc "intimčo". Každopádně, když si tu tak vysedávám jako na trůně, ticho pondělního večera prořízlo ňuňavé: ,,No pojď zlatíčko, ty prdelko moje!" Věřím, že ten, kdo neví, by teďvalil bulvy a možná šel vyhlédnout z okna. My, zanlí, my, také pejskaři, kteří se této dámě snaží vyhnout stůj, co stůj, víme. Korpulentní panička venčí svého bílého načesaného hafíka Adélku. Ne, opravdu nepotřebuji, aby mi někdo jako ona říkala miláčku, ne opravdu mě nezajímá, jak si narazila kostrč a syn jí musel chodit nakupovat a ne, ani našeho Sama nezajímá její šišlavé lichocení" ,,Ňo ti ši kjášnéééj!" Dobrá, člověk si to tak sesumíruje a vyjde mu z toho, že madam je trochu churavá na hlavu a poněkud "in love" do svého psíka. Jenže když jsem jednou u metra potkala tuto ženštinu ve společnosti dvou kamarádek, kterým pes nepes, lidé nelidé říkala prdelky a miláčkové, řekla jsem si, že to s ní, chuděrou, asi vážně není "oukej". Nebo se třeba jen cítí osaměle, tak si povídá s chlupatou fifi Adélkou. Nevím, ale jaké štěstí, že Adélka neumí mluvit a nemyslí nahlas... Pravda, pohádky jsou prima, ale teď sem Zlatovlásku netahejme, nedopado by to dobře. Jo, uznávám, ta dáma je asi chudák, ale i tak i přes věškerou mou mírumilovnost a laskavost se v momentě, kdy slyším za rohem ňuňavé: ,,Ńo pojď honem, prdelko, no poběž domů!" , otáčím zády a zdraháme se Samem na opačnou stranu...

Sportem ke zdraví

,,Co všechno člověk musí udělat, když chce běžet maraton? Nic zvláštního. Dostat se do dobré kondice? Naběhat desítky či píše stovky kilometrů? Pořídit si kvalitní výbavu? Ano, to všechno pomůže, ale neneí to to nejdůležitější. Hlavní je se rozhodnout. Chci běžet! "

(Miloš Škorpil, Jak uběhnout maraton za 100 dní)

Vlastně jsem namátkou otevřela knihu a hned na první stránce stály tyto řádky. Nejen že mě okamžitě přesvědčily o tom, že si knihu mám půjčit, ale navíc se ve mě hnuly emoce do té míry, že se s vámi musím podělit. Pravda, ten chlap je trochu cvok. Nebo tedy aspoň pro mě je 1368 km za 16 dní šílenost, stejně tak jako jeho běh bez zastavení a to hezky z Prahy až na Sněžku. Lidi, ten chlap je blázen, to přece není možný! Na druhou stranu ale mi to přijde skvělý. Prostě to chce běžet. Ti, co si běhání zamilovali budou vědět o pocitu naprosté svobody, když klušete někde loukou, o spokojenoti těla, když dřete do kopce, o euforii a spokojenosti sám se sebou a se světem, když doběhnete... Běh je dokonalý pohyb a nechápu, jak jsem ho mohla nemít ráda...

Víte, ani sama moc nevím, kde se vzalo to rozhodnutí, ale od určité doby jsem trochu jako Forest Gump... Tedy, teď moc ne, ale za pár měsíců už přestanu své plány jen teoreticky kreslit na papír a vymýšlet, jestli je opravdu vhodné, abych dle vzoru snídaně vytrvalců snídala 200g müsli... Jak mi vždycky říkali - chce to mít plán. A věřte, že teď mám takového času, že bych mohla plánovat ještě dalším třem lidem. Jo, je to zvláštní, ale mám čas. Tak zvláštní, že je mi to skoro nepříjemné. A tak mi pak, když sedím sklíčeně nad knihou o běhání, říkají, že vypadám jako hromádka neštěstí. Pardon za trudomyslnost, ale víte, běh je takový skvělý čistič filtru. Když neběhám, zanáší se... Když běhám, krásně filtruje. No, a protože teď mám spoustu času na teoretické ladění výbavy, to teprve uvidíte čóro móro, až se zase moje mašinka dá do pohybu!

Tak vás tu všechny vítám po prázdninách....

Je 1.září. Ještě zachumlaná pod peřinou slyším pod okny švitoření dětí, nedočkavých prvňáčků, jejich ustaraných rodičů i těch, co už ví, a tak jim k nadšení kapka chybí... Na sešitech mají jistě už krasopisem napsáno "školní rok 2010/2011", poprvé hrdě nandali nový penál, desky na písmenka, pravítko (a kdo ví, co je dnes ještě neodkladná výbava každého prvňáčka) do nové školní aktovky, hup na záda a vstříc dobrodružství. Věřte (a vy malí teď stejně věřit nebudete, já jsem taky nevěřila), cesta bude trnitá. Už žádné spinkání po obídku! Oujé! říkáte si, viďte. No, jen počkejte, ono na vás také dojde... A co vy gympláci, staré pixly? Profesor vám bude opět, již pokolikáté že?..posedmé?, číst školní řád, naskonale dlouho vykládat o tom, jak už jste zase o rok starší, o rok rozumnější a kdesi cosi, jako byste to nevěděli sami, že... Až úplně nakonec, jen tak mezi řečí, vás seznámí s harmonogramem týdenní rutiny, vy si spolu se spolužáky zanadáváte, jak je rozvrh nerozvržený, prodrbete žhavé letní novinky a love story z prázdnin a co, půjde se domů. pro dnešek stačilo, zítra začínáme!...Třináct let (vlastně dvanáct - Canadian experience) jsem takhle chodívala také. To je docela dlouho. Minimálně dost dlouho na to, aby dněšní "tak čau", které jsem říkala sestře, co vyrážela vstříc školní lavici, bylo zamyšleníhodné. Kdepak, už nejsem jen jednou nohou v jiném světě. Hezky oběma a až po uši. Nebo možná zatím jen po pás, ještě musím k zápisu... Jojo, vysokoškolský živote, všichni si tě pochvalují, tak jsem zvědavá, co mi ukážeš, že umíš. Jen doufám, že nebudu muset psát sloh o "nejlepším zážitku z prázdnin", kreslit "prázdninový obrázek" nebo vyprávět zvědavým profesorům "jak jsem se měla prázdninách"...:)

So sweet little girl

Když mi před kamarádkou jen tak mezi řečí uniklo, že si chci koupit sukni, přerušila mě slovy: ,, Cože?! Tak to jedeme snad hned teď, než si to rozmyslíš!" Je to legrační, ale věřte, že věděla, proč to říká, a pokud mě aspoň trochu znáte, pochopíte jistě, proč mě málem naložila do auta a vezla do nejbližšího obchodu s oděvy. Vlastně ani nevím, jak se to tak stalo a kdy přišel ten zlom, vzpomínám si totiž, že jako malá jsem sukýnky nosila ráda, ale pak najednou šmik a holčičí manýry zmizely. Ano, sukně je sice bezva věc, ale z praktického hlediska mě stále nepřesvědčila o její funkčnosti. A tak vůbec, v zimě je v tom zima, když člověk dobíhá autobus, je to takové nevhodné, nemůžete si jen tak někde sednout, a pak když si sednete, stále si nemůžete jen tak sednout...no prostě chlapi, máte to v tomhle lehčejší... Každpádně si myslím, že u nás doma to minimálně některým člonům rodiny začínalo trochu dělat vrásky. Mít doma dvě holky, co nemají rády nakupování, neustále by někde lítaly a řasenkou by si spíš vypíchly oko než se ráno matlat s větším objemem řas... Na ségru tyhle móresy vlezly dřív, začala sukňařit už je to pár let, ale já jsem stále odolávala. Vlastně mi to nedalo ani moc práci, prostě mi sukně nechyběly, stejně tak jako pravidelné návštěvy kadeřníka a modeláže nehtů a kdei cosi, co se asi od děvčat očekává, že se o to budou zajímat že je to bude přitahovat. Řekněme, že jsem byla taková černá ovce, co jde proti proudu. No, byla, to je možná přehnané, stále asi jsem. Jen mám pocit, že se ve mě ony zapomenuté ženské manýry začínají trošičku probouzet. Nakupování asi budu vždycky nenávidět a malovat se asi opravdu nezačnu, ale věřte nebo ne, dnes jsem zvládla objednání ke kadeřnici a ...teď to přijde - koupila jsem si sukni! Heuréka! Pravda, v sekáči za 45 korun, ale co? Pravda, červenou s puntíky, co nosí slečna Mickey Mouse, ale co? Pravda, je trochu kratší než by mohla být, ale co? Pravda, vypadám v ní o pěkných pár let mladší, vlastně možná jen jako přerostlá tříletá holčička, ale co na tom? Hlavně že se mi líbí a mám z ní takovou radost! Ostatně, mamince se podle mě trochu ulevilo, když viděla, jak se ve svém novém modelu nadšeně nakrucuju před zrcadlem. Skoro jako by říkala: ,,No uf... že bychom konečně z toho našeho Terouška měli i něco málo z mladé dámy?" Hehe, to se teprve uvidí, jak rychle mě to přejde. Ale minimálně eurofie z dnešního úspěšného sukničkového nákupu ve mě ještě chvíli zůstane. Rozhodně tedy při pohledu na svůj model :)

Krok do neznámé vody

Zpočátku jsem přemýšlela tom, zda-li vám tenhle příběh vůbec vyprávět. Jestli si náhodou nezadělávám na snůšku posměchu a titul budižkničemy nebo ťunťy. Ale pak příšel dnešek strávený na tzv. wellness semináři a já mám ve věcechm ve kterých jsem měla předtím jasno, zase trochu nejasno a v těch, které byly mlhavé a matné, už netápu. Zkrátka a dobře jsem si řekla, že něco málo o své životní zkušenosti v novém světě, ve světě práce, napíši.
Jak začít? Třeba bylo nebylo. Takže bylo nebylo, jednoho krásného momentu mi začalo připadat hloupé stále jen být závislá na penězích rodičů a rozhodla jsem se trochu do prasátka začít přidávat něco svého. Hehe, jenže nohama na zem, nebylo to tak jednoduché. O vysněné brigádě nejprve v Norsku, později dle slevených požadavků v Anglii budu psát třeba zase jindy, to je jiná stórka. Teď je na řadě moje bleskové školení a hup, už jsem byla v blátě až po krk - vítejte v pozici wellness poradce. Najednou jsem během několika málo okamžiků stála ve vodě, ve které absolutně neumím chodit. Najednou stále před rozhodnutíma, které jsem dříve nepotkávala a které, stejně jako jakákoli jiná a menší, mi dělala problémy. Ještě donedávna jsem vlastně ani pořádně nevěděla, co se ode mě očekává a chce. Lépe řečeno, teprve před nedávnem jsem se dozvěděla celou pravdu. Zamýšlím se nad tím a je to docela kulišárna, práce je úplně o něčem jiném, než jsem myslela. Člověk by řekl, že wellness poradce se specializací na výživu bude sestavovat lidem jídelníčky a radit jim, co a jak změnit v jejich životním stylu stran zdravé životosprávy. Nebo, možná jsem naivní, ale taková byla moje vize. Jenže pan školitel se jaksi nezmínil, že jde o práci, kde vše je nalinkovaně dané, i sms, které posíláte klientům! A hlavně, kdo by to byl tušil, že vše bude založené na doplňcích. Možná jsem měla předjímat a jasnovědecky vytušit léčku dřív, než sklapne past, ale to se lehko řekne, ale bez zkušeností se to člověku dělá težko. A tak to dopadlo tak, že teď jsem v tom namočená hezky až po ouška. Ba ne, zas tak zlé to není, věřím, že z toho bude cesty ven. Veřte, že i kdyby to měla být cesta trnitá, hodlám ji zkusit, Ne, teď nemám co ztratit a můžu akorát tak dokázat sobě, že to zvládnu, že na to mám, a svým skeptickým rodičům, že nejsem úplná naivka a budižkničemu. Uf, to zní odhodlaně, skoro abych se sama sebe a svých rázných rozhodnutí bála! Jenže bez nich to bohužel nejde. Rozhodnutí a akce jsou hybnou silou. Říkám si: ,,Chceš jet do Kanady? Chceš! Tak pro to něco dělej!" Zkrátka by v tom byl čert, kdybych nějaké klienty nesehnala. Nepotřebuju jich šedesát, jako má jedna slečna, co dnes na semináři nadšeně hovořila o svém businessu. Stačí jich pár... nebo lidé, kteří budou chtít experimentovat a vyzkoušet něco, sportovci s ionťákem, nevím... Jasně, je to na hlavu, když sama nejsem na 100% přesvědčená, že bych dokázala svůj jídelníček omezit na tyčinky, koktejly a tabletky, už jen tím, že si nemyslím, že snídám špatně a bez svých vloček a ovoce s eráno prostě neobejdu. Na druhou stranu je nutno myslet na ty, kteří snídají světlé pečivo se salámem. Oukej, přesně tyhle hledám, potenciální klienti jako víno. Jenže najít je? No, uvidíme, hlavně nepropadat panice a stresu, všechno se nějak vyřeší. Nejsem takový extrovert, abych zastavovala lidi na ulici. Osobně nejsem schopná propagace typu: ,,Kupte si... Je to to nejlepší na trhu..." Jo, asi bych tomu věřila. Ale momentálně mi hlášky typu: ,,Pokud budete použivat tehnle krém, budete jako plyšoví!" nebo ,,Tankueika v kabelce, to je základ!" (mimochodem, tankueikou se myslí Tang Kuie, výtažek z bylin kombinovaný s guaranou, který si oblíbily zejména ženy, ale všeobecně je využíván při bolestech svalů, celkově uvolňuje tělo a navíc dodá energii) připadají spíš legrační než pravdivé, ale kdo ví... Zkrátka sečteno a podtrženo, v současné době je třeba udělat krok vpřed. Nakoupit výrobky. Co s nimi? Komu je budu prodávat? Hm, komukoli. Komukoli, kdo bude mít zájem. Věřím, že takoví lidé budou. Doufám. Nějaké seženu. Bude to motor, co mě bude hnát dopředu. Ne, není to mlj šálek kávy, nahánět lidi a přemlouvat je. A už vůbec ne ať si něco koupí. Jenže když se člověk namočí, tak se z toho nějak vyhrabat musí. A třeba se při tom vyhrabávání naučím nový styl, trochu v tom chodit, třeba to bude jiné než čekám, třeba mě to začne bavit, nevím... Jo, skepse je bezva, ale teď mi nepomůže. A kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale chybami se člověk učí. Odhodlání je bezva věc, ale i tak jsem na sebe zvědavá. Už jen při představě znechuceného odtažitého a skeptického: ,, To je ten Herbalife?" mi běhá mráz po zádech z toho, že si v ten moment budu muset hrát na obchodníka, podnikatele, lovce zisku, business svini...no, nevím jak se to dá nazvat... Ale my, školení, máme i na tohle odpověď: ,, Víš co? Mě je to jedno, jak se to jmenuje. Hlavně že to funguje!"

Tak hurá do práce! Hehe, a vy, co to čtete, kdybyste měli zájem něco vyzkoušet, víte, na koho se obrátit... I´ll be there for you...:)

C-CV-CVO-CVOK

,, Každý idiot může běžet maraton. Ale musí to být speciální idiot, kdo chce běžet ultramaraton."

(Alan Cambelly)

Jen aby bylo hned pro začátek jasno - nehodlám běžet ultramaraton! Co mě však na tomhle pěkném citátu pobavilo, bylo to slovo idiot. Tak to vidíte, sportem si holt dnes člověk vyslouží jen nálepku cvoka. Je to legrační, lidé dnes každý den řeší, kolik toho snědli a jestli zhubli pár gramů špeku nebo vyběhali knedlo vepřo, které do sebe se šesti knedlíky nafutrovali k obědu. Ano, tohle beru, zajímat se a něco s tím dělat, jsem pro všema deseti. A ideální samozřejmě je, když si k tomu ještě nechají ti lidé poradit, ale s poradcem na výživu by to byl zase jiný příběh, ten budu vyprávět třeba jindy... Dneska jsem se chtěla jen zastavit na absurdností toho, jak by všichni byli rádi štíhlí a fit do plavek jako miss na Aquile nebo nařachaný frajírek na deodorantu pro pravé muže, kteří navíc také mají své dny... Jenže každý by to chtěl rychle a bezbolestně a bez námahy. Což dost dobře nejde, hlavně tedy v případě, že se chcete válet na pohovce, jíst k obědu kachnu s knedlíkem a do toho hubnout... A právě pro tyhle coach potatoes mus být už tuplem nepochopitelné, že někdo třeba jde běhat rád a dobrovolně a hlavně že ho to BAVÍ! Zkrátka není možná... Na druhou stranu, když bych se nad tím vším měla zamyslet, někde musí být hranice toho, na co i ti valnohové řeknou, že je "eště oukej" a co už je "magořina". Jenže kde. Osobně mám pocit, že se mi hranice tohodle naprosto zbouraly. Vlastně se mi občas zdá, že jsem tak trochu cvok. Respektive si tak připadám asi pořád. Jednou někdo jen tak mezi řečí povídal: ,,Koho taky baví jezdit na kole, že jo..." S úsměvem a pochopením, jasná narážka na můj tehdejší výlet. Ne, vůbec si to neberu osobně a vůbec tomu člověku nevyčítám, že něco takového řekl. Jen si říkám, že jsem asi opravdu blázen. Trochu magor, trochu workoholik a k tomu všemu mám prázdniny. A kdo by si nedělal, co se mi zlíbí, co ho baví, že... Stejně tak jako si někdo celý den čte nebo celý den paří na počítači nebo vaří nebo kouká na filmy nebo...já vlastně ani nevím, co ti lidé všechno dělají. Nedokázala bych se bez sportu zabavit. Právě proto jsem vděčná aspoň za svůj "klub Plavu a jezdím na kole". Ať si kdo chce, co chce říká a myslí, ale já nějaký pohyb jednou denně potřebuju. Jinak mé tělo chátrá :-D... Jen počkejte za pár měsíců, až budou všechny součástky v běhacím aparátu zase v pořádku! To se nebudu držet zpátky jen v pozici mamčina osobního trenéra. A i když, jak jsem na začátku psala, se ne utramaraton nechystám, na maraton třeba někdy jo a tak vůbec, kdo ví, jaká sportovní challenge mě potká. Jen by to chtělo někde splašit nějakého parťáka. Jenže to se lehko řekne, občas si říkám, kdo by s takovým cvokem, jako jsem já, chtěl mít něco společného...

Trychtýř

Trychtýř. Velice praktická součást kuchyňské výbavičky a to ať doma nebo třeba v takové táborové kuchyni. Obzvlášť když si člověk vzpomene na trpělivostberoucí přelévání šťávy do úzkého hrdla PET lahve...

Trychýř. Takový náš domácí krycí název. Ba ne, v poslední době nepříliš často používaný. Možná je to nedostatkem podnětů. Možná jsem překročila na další úroveň svých komunikačních schopností. Každopádně pro vás neználky málé vysvětlení. Někteří, jako třeba tatínek, si stěžují, že mluvím moc rychle a to hlavně ve cvhílích, kdy líčím nějaký emotivní zážitek nebo jen nadšeně něco vypravuji. Pravda občas se přistihnu v euforickém chrlení detailů a zážitků... A to jsou přesně momenty, kdy tatínek pod touto slovní sprchou přerušuje tok mých emocí slovy "trychtýř". Moc informací, pro které je jen malý otvor, kterým mohou téct dál...

Trychtýř. Rozpačité naťukání několika řádek z jedné myšlenky, které je ale v zápětí převálcována nemilosrdným stiskem klávesy delete. Ne, tohle přece psát nechci, a tak začínám znovu, z jiného konce a něčím jiným. Ale ani druhý pokus se nedaří a tak mám na stránce opět prázdno. Chci psát. Vím co psát, je toho spousta. Jenže kde začít? Jojo, zase jsme u toho, starý známý trychtýř...

Možná právě proto to dnes dopadlo jen takhle, malý a v očích některých asi hloupý příspěvek o trychtýři. na druhou stranu si říkám, že je lepší mít nadbytek cihel pro stavbu domu než chtít z dvaceti cihel postavit vilu...

Jen abyste věděli...(památeční)

Je to uz 3 mesice, co jsem s vypetim vsech sil zavrela kufr s vecmi na 4 rocni obdobi. Uz 3 mesice, co jsem dorazila na americky kontinent, do Zeme javoru, do vesnicky Val-Morin. Uz 3 mesice, co zacala moje rocni Canadian experience. Pro ty, co netusi, opravdu jsem se rozhodla stravit 10 mesicu v Kanade, bez rodicu, bez ceskych kamaradu, bez sve postylky v Praze v pokojiku sdilenem se svou sestrickou... A ikdyz zacatky nebyly jednoduche, ted si to tu opravdu uzivam! Ne nadarmo existuje anglicke slovicko CHALLENGE!

(napsano 28.11.2008)

Dávno tomu, kdy jsem ťukala tato slova...ale jsou památeční! Takže je sem hezky připíšu, abych je omylem v záchvatu klikání a vylepšování blogu neposlala do jámy lvové...:)

Jen abyste věděli...

Jojo, je to tak, když má člověk čas, hnedka jde všechno líp. A tak jsem si teď, když mi táhne na poslední, dalo by se říct čtvrtý měsíc prázdnin, řekla, že stejně tak jako já dělám od října krok do neznámé a nové vody, i blog by si zaloužil pár renovací a aktualizací. Pravda, možná škoda předělávat to staré kanadské, ty vzpomínky. Jenže čas jde dál, život jde dál a já chci jít taky dál. A navíc, příspěvky zůstanou, jen ten design trošku poupravíme. Jak by řekla paní kadeřnice dámě, co si přijde nechat obarvit vlasy - žádné drastické změny :) Canadian experience tu zůstává, takovýto fenonemální název přece nebudu měnit! Stejně tak jako mé památeční a první "jen abyste věděli". A tak vůbec, spousta věcí zůstane stejná, příspěvky budou mít stále stejný "štájl", to uvnitř zůstane beze změny. Jen navrch navlékneme nové a čisté tričko... :)

Podělit se se světem

Nebyla jsem si jistá, že si na mě vůbec bude pamatovat, ale i tak jsem klikla na tlačítko "envoyer". Na druhé straně, snad jen s rozdílem 6ti hodin, mé bývalé profesorce žurnalistiky skočil do schránky můj mail. Nepříliš obsáhlý, jen tak se připomenout a hlavně se podělit o rdost z přijetí na jí vyučovaný obor. Vlastně už tehdy, když jsme se spolu bavily, se vyptávala, kam půjdu dál ač teď už o prvořadosti studia novinařiny přesvědčená nejsem, tehdy a mnohdy to pro mě byla jasná volba. Nebo minimálně zkusit přijímačky. A teď, když jsem je, nějkou záhadou, zázrakem as asi i trochu náhodou, měla úspěšně za sebou, přišlo mi fér jí to dát vědět. Nejen fér, zkrátka něco jako zpětná vazba. Říkala jsem si, že by jí to zkrátka mohlo potešit. A dle briskní a ryclé odpovědi soudě i potěšilo. Jako by mě zdálky podporovala, fandila mi. Nadšení které z mailu čišilo, radost z toho, že jsem se ozvala a navíc šťastná zpráva o přijetí. Uznávám, nebyl to člověk mě nejbližší, ale věřte, že i tak potěší, když vám někdo z novinářské branže řekne, že vy na to máte, že z vás má radost, že to dotáhnete daleko...a tak vůbec, zkrátka to bylo milé, abych pravdu řekla jsem odpověď nečekala a už vůbec ne takhle brzkou a pozitivní...

Blog to zachránil

Seděla jsem na lavičce v parku na nábřeží. Bylo svěží ráno, svítílo sluníčko, pozorovala jsem lidi chvátající ulicemi a jedla hroznové víno. Šla jsem až dvanáctá v pořadí, měla jsem spoustu času. Nebylo moc jak se na ústní kolo připravit a upřímně jsem vůbec nečekala, že písemným projdu. takžemilé překvapení hned na žačátek. Problém byl trochu s ukázkami prací. S sebou jsem měla seminárky a vytištěný blog. Původní pán vybrat některé příspěvky se ukázal nakonec jako taková mission impossible, takže jsme vytiskli všechny mé kanadské příspěvky. V kroužkové vazbě tak teď mám celou mou kanadskou reportáž, což je fajn. A jak jsem tk seděla na té lavičce a trochu kill time, začala sjem namátkově listovat stránami a pročítat jednotlivé zápisy. Začalo se ve mě rozlévat takové blaho, radost z tho, že jsem si blog fakt začala psát, Bylo to prima si o tom číst, Na jednu stranu tak dávno, ale když si to přečtu, jako bych to viděla a prožila včera. Nakonec se z mého namátkového čtení stalo čtení kontinuální, a tak jsem ještě před tím, než jem na samotný pohovor šla, měla všechnyčlánky přečtené. A že jich nebylo málo. Až mě to samotnou překvapilo, kolik jsem toho napsala. Navíc některé z obratů, vyjádření a článků jsou na můj vkus povedené, což jsem byla také doscela zaskočená. Nikdy jsem po sobě příspěvky nečetla, vždycky jsem jen ťukala všechny myšlenky a pak už nebyla energie na to ještě to přečítat. Navíc, od toho blg nemám, chtěla sjem vždycky stihnout zachytit celý mů tok myšlenek, to co chci říct, a vyjádřit, považuju to za prioritu i před chybami a překlepy. Což možná pro někter velká vada na kráse, ale já říkám. že chyby se dají opravit, když vám však kvůli chybám unikne myšlenka, je vám to naprd... Tak s tím jsem nesla vytisklý balík mé canadian experience, takhle jsem byla připravená jim vysvětlit mé chybějící háčky a čárky, překlepy a chyby... Jasně že jsem měla trochu předtavu, jak své ukázky prací uvedu, ale jak celkově bude pohovor vypadat, to jsem představu neměla. Minimálně část ohledně všeobecného přehledu a prověřeí orientace v politice, kultuře, historii ..a kdečem, ne, to nemohlo prostě dopadnout dobře. Respektive spíš mi bylo líto těch zkoušejícíhc, předpokládali, že test jim udělal síto, kterým prošli jen ti, co "tu mají, co dělat"...ale já si tak moc nepřipada a na všeobecný kulturně-historicko-geopolitický přehled jsem se opravdu necítila. Bylo mi to hloupé kvůli nim... Ale co, nemělo smysl to moc vymýšlet, stějně jsem nic nevymyslela a když jsem kolem poledne vcházela do osvětlené místnosti a sedala si naproti tříčlenné komisi, měla jsem pocit, že se uvidí, že si to aspoň zkusím. Nejprve jsem měla prostor pro svůj motivační rozhovor. A právě tam byl hlavní aktérem právě tenhle blog. nechci, aby to znělo vychloubačně, ale zdálo se mi, že o n ně zapůsobilo. Jistě, že nečetli očima připíchlma na papír každou stránečku, ale se zájmem listovali, místy se pozastavili, poptali... Přišlo mi, že je to zaujalo. A evidentně zto, co jsem k tomu říkala, asi také, dali mi totiž 15 bodů z 20, což není vůbec málo! Každopádně to zlo mselo ještě přijít, vylosovala sjem si tedy otázku. Jdnozněčně štěstí v neštěstí. Vytáhla jsem si něco jako proměnu médií po roce 1989. Nějaký základní přehled o novinách, časopisech a televizi člověk má, to je jasné, ale redaktory a tak vůbec jména, to šlo úplně mimo mě. Pravda, něco jsem jim tam řekla, rozhodně to bylo lepší, než kdybych si vytáhla českou kulturu nebo třeba finanční a ekonomickou situaci ČR. Prostě jsem zae měla docela kliku. I tak ale můj výkon nebyl dle mého tehdejšího úsudku nic moc, ještě mě čekala doplňující otáza k mé četbě. Zachránila mě dětská literatur,akterou jsem měla v seznamu jen tak něco namátkově uvedeného, byl to ten samý seznam, co jsem meěla k maturitě a já neměla elán ani vůli ho jkkoli měnit. Takže jsem duchapřítomně docela racionálními a sebevědomými argumety (které jsem opravdu netušila, kde se tak ve mě vzaly...!) obhájila a z místnosti jsem vycházela de facto vysmátá. Komise byla super, byli moc milí a když se koukám zpětně, docela sjem sti to užila. Tím, že jsem nečekala, že to bude nějaký světoborný výkon něměla moc ambice na rekordy... Venku na chodbě jsem čekala na výsledek. A dalšípřekvápko - z druhé části mi dali 40 bodů ze 60!... Celkově tedy 105 bodů. Hodně hustý a hodně dobrý! Absolutně jsem to nečekala! Prostě milé překvapení. Paní z komise mi ještě říkala,že si myslí, že to bude dobré, že je toasi dost bodů, že to vidí slibně. Neměla jsem tu vůli jí říct, že ještě ani nevím, jestli to chci studovat, že to posdle mě byla jen náhoda a že žurnalistika pro mě byl jen tak pokus, zkusit to... Asi by jí to ohlo být líto, zdálo se mi, že mě vidí jako uchazečku která moc moc chce jen a jen na žurnalsitik ua nikam jinam a tak mě trochu chlácholila, že jako prý dobrý, že to bude stačit bodově. Poděkovala jsem, rozloučila se a vysmátá vyšla ven. Absurdní! Prostě vtip všech vtipů. Navíc, včera definitivní verdikt - přijata, takže ...no, asi nemám slov, mnozí si stejně o mě budou myslet, že jsem to, že to byla náhoda a že jsem měla štěstí a že jsem nečekala, že se dstanu a tak vůbec, že jsem s tím takhle nepočítala, že jsem to všechn říkala jen tak... Ale víte co, mě je to asi buřt, sem přijatá a ty zkoušky samy o sobě byly vlastně docela legrace...:)

To naše...!

Pohoda. Když to vezmu kolem a kolem, marně hledám výstižnější slovo. Vstávání až se probudím, běhání třeba každý den, bruslení na Ladronce, kolo s Denisou, plánování vandru, kompletace lékárny, sváča ségře, upečená bábovka, poslech hudby, četba knížek ze stohu "chci si přečíst" (nikoli "musím číst"!), venčení psiska, plánování velké pracovní cesty do Anglie, poklidné posezení s kamarády, s vínem a věčeří, kterou násm uvařili kluci (!!)... Ne nestěžuju si, tohle přece nevypadá jako život, který by měl být terčem stížností! Musím přiznat nemožné (nebo minimálně se mi to tak zdálo), mám čas. Druhá strana věci, fakt, že stále něco dělám a tím se pojem má mčas značně okleštil, je zas jiná pohádka. Nepřekvapivě bych toho klidně chtěla stihnout ještě víc, takže jaksi opticky vzniká kolem mě bublina "no-time". Srovnávat ji však s tou přijímačkovou, studijní, stresovou a školní moc nejde, tahle současné je prostě jen atributem mého života. Svým způsobem žiji trochu workoholický život. Tak to vidí jedni. Já tomusi spíš říkám aktivní. Ale to je asi fuk. Vzpomínám si na naše: ,,Il fait beau, il fait chaud, on est bien, la vie est belle!"...:)

Takže dobrý...

Jak mula jsem se vyhrabala do druhého patra. A s jakou lehkostí jsem pánovi začala vykládat svůj náklad. Jestli knížek bylo osmnáct, tak nějak, ani přesně nevím, jisté je však to, že teď je na nějakých pár měsíců nebudu potřebovat. Knihovní regály se opět zpátky rozšíří i na beletrii, budu si číst co chci, kdy chci, jak dlouho chci, bez dělání si poznámek a snahy zapamatovat si aspoň něco ze změti sociologických, psychologických a andragogických a vlastně kdejakých teorií a faktů. Začínají prázdniny. Ty nejdelší, snad ty nejlepší. Studijní mataron je u konce, cílovou pásku jsem proběhla. Teď už je jen otázka, jak doběhli ostatní. To ale uvidíme až za pár dní, FF nás zkrátka ráda napíná, takže s výsledky si počká... Stejně ale člověk mohl hodit všechno za hlavu, výsledky už nějak dopadnou, nejdou už nějak ovlivnit, změnit, nemá cenu s jimi zabývat. Takže prázdniny, oujé :) Ba ne, stále je tu ta nejistota, trochu úzkost, co když se člověk někam nedostane. Jo, je pravda, že ám svůj "plán B", ale stejně, představa, že jsou všichni kolem přijatí a já jsem ten tydýt, co ne... Nehledě na všechny vychechtané umělce, architekty, scio pisálky a všechny ty, co už měli přijímačky za sebou mnohem dřív a tak jsou s výsledky už seznámeni. Ale proč o tom vlastně mluvím, včera jsem se, netrpělivě, zvědavě a neponěkolikáté, přihlásila do studentského systému s tím, že třeba tam budou novinky o průběhu přijímacího řízení. Oficiální výsledky měly být až 23.6., tak jsem si velké naděje nedělala, ale tak znáte to, za pokus člověk nic nedá, obzvlášť když mu to nedá... Ha, a tentokrát mě čekalo překvápko. A ne jen tak ledajaké! Polila me vlna nepopsatelné úlevy, nadšení, radosti, štěstí... Prostě mě to potěšilo a užívala jsem si pohled na kolonku "celkový výsledek - přijata". Je to v suchu. A navíc pěkně absurdní! Chápete, že jsem přijatá na žurnalistiku, n školu, kam jsem to přece chtěla "jen tak zkusit, protže to dost pravděpodobně nevyjde"... Ne, neuvěřitelný, ale kdo by si stěžoval, že? Takže už mám zkrátka pocit, že moje nohy, co se v nejistotě nořili do měkkého bahna se teď zarazily na něčem pevném, už žádné další klesání do hlubin lepkavé kaše zvané "loterie přijímacího řízení". Takže dobrý...

To už je opravdu konec...

Co je doma, to se počítá. A držet v ruce "ten papír" bylo tudíž dost usrdcehřející pocit. Černé na bílém, a tak jsem si v odškrtla pomyslnou kolonku "maturita". Potřetí a naposledy jsme se sešli v Tereziánském sále, tam, kde jsme před osmi lety dostávali imatrikulační papír, na který dnes Lenka trefně zavzpomínala slovy: ,,To byl nějakej ten s rukou, ne?". Tam, kde jsme oficiálně ukončili naši povinnou školní docházku, už je to mu pěkné čtyři roky. A tehdy si člověk říkal, že je v půlce... teď se jen sama sebe ptám, jak se to tak stalo, že to uteklo tak rychle... Trocha nostalgie, pár vlídných slov, pár slov díků, radost dělat druhým radost. Ale tohle přece nemůže být konec. Ještě ne. Vždyť se uvidíme večer, viď? A pak? Kdo ví... Sedím doma a svým způsobem už je po všem. Dá se říct, že tohle je asi ten konec, ten opravdový, konečný. Na jednu stranu mě mrzí, že jsme se společně nerozloučili, nezařvali si "raz, dva, tři...ahoj". Nepřiťukli si na těch společných osm let. Konec vyzněl trochu do prázdna, každý podle svého. Ale vždyť co se tomu divíš? Ohlédni se jen na poslední rok, všech 31 lidí jsme nebyli kompaktní parta. Osm let je dlouhá doba a naše koule důsledkem různých vnitřních a vnějších vlivů začala mít trchu ostré hrany a proměňovat se tudíž v jakýsi nepravidelnoněkolikaúhelník. Takže hromadné loučení by bylo strojené, vím.. Ale co když jsme se v plném počtu takhle viděli naposledy? To se uvidí.. Ale všem přeji, ať se mají blaze, ať jejich vozíček hrká po jakékoli koleji, ať je to ta, kterou si vybrali, taková, kde se jim krajina líbí, ta, kterou oni sami chtějí jet. Tak ahoj...

Tak pravou Štěpánku!

,, Lidi, je konec!!! Máme to za sebou!!! "

Oujé! Teď už úplně chápu, jak se tehdy cítil. Nadšení a radost, které u nás všech čtyřech někde uvnitř explodovala, štěstí, euforie, ale také obrovská úleva. Ještě jsme se držely a důstojně, tiše stály v řadě, když pak předseda z velkých růžových desek pronášel verdikt. Povídám, není nad to se jmenovat Vrabcová, obzvlášť, když seznam je abecední a maturujete s Lucovou, Marečkovou a Pospíchalovou... Ale tak dělám, jako bych n to nebyla za te léta zvyklá, že... Každopádně na to, co se stalo potom nidky nezapomenu. Po formální gratulaci, blahopřáním a zejména Hanzlíkovu: ,,Hodně štěstí!" a jemu šibalskému úsměvu zpod vousů, začal nezřízený výbuch. Byly jsme jak ti hovada fotbalisti, když střelí gól, Jako my v Belgii, kdy jsme vyrovnaly na tie-break s místními Amigos. Jestli jste někdo chtěl vidět jednoznačně nefalšovaně upřímnou reakci, naprosto čistý, dětský gejzír nadšení, měli jste se přijít podívat. Ne, nemohla jsem tomu uvěřit. V totální euforii jsme se vyhrnuly na chodbu a začala mobil party. Nevěděla jsem, kdomu dřív zavlat. Do telefonu jsem se zalykala radostí, slyz štěstí se mi draly do očí. Jako malá, kdo by to byl řekl, že šlo o zkoušku dospělosti... (teda spíš nervů a náhody, ale tak každý tomu říká jinak...)
No, tak už to víte, odmaturovala jsem, skóre snad lépe dopadnout nemohlo, take jsem spokojená. První překážku jsem přeskočila, dokonce by se dalo říct, i s rezervou několika centimetrů. Škoda, že na té přístí překážce si těhle pár desítek čísel nebudu moct propůjčit. Tam se bude hodit víc nějaký ten náskok... Ale první překážka nespadla, to člověka nakopne! Jen hezky dál, po špičkách, s pravidelnou frenvencí a dobrý odraz před každou další překážkou!

Hehe, ale když s jen kouknu zpět, co všechno tomu předcházelo. Skoro se mi zdá, že víc než na samou přípravu Tour de France :) Už jen fakt, že můj poslendní příspěvek je někdy z konce dubna. Snad si nemyslíte, že jsem neměla o čem psát! Nebo žě bynebylo o čem psát! Ale nervíky pracovaly a každá minuta na studium dobrá. Ne, teď nechci vytvořit bublinu, že jsem se učila už někdy o dávna dávnoucího. Vždyť víme, jak to bylo - zpočátku v září: ,,Tyjo, letos maturujem, měli bysme se začít učit!" , pak září uteklo a vlastně celý podzim, psaly se seminárky a blížily se vánoce a další: ,, Tak o vánocích už se na to kouknu, fakt už s musím začít!" . Jenže všude spousta sněhu, na horách krásně... a hlavně Hanzlík už se v lenošce u krbu moc těšil na seminárky. Po vánocích tak trochu panika: ,,Už je leden a já nic neumim, musim si to začít zpracovávat aspoň.. už se fakzt začnu učit!" Zbývaly poslendí dva záchytné body - jarní prázdniny a velikonoce. Pak už začínal náběh do cílové rovinky. Poslední dny (týdny) bylo ve škole už jen ticho a klid před bouří. Chodili jsme tam sporadicky, profesoři byli milí, dávali nám rodičovské rady a povídali hlavně, ať se nebojíme, že všechno dobře dopadne. Jé, jak to zní pěkně, jako v nějaké dětské knížce. m, ale jen zní, ve skutečnosti už nervíky hezky pracovaly. A jako vždycky, opět šlo vše s přesností matematické křivky - sinusoidy. Jednou jsem měla pocit, že je to dobrý, že to zvladnu... (do háje nejsem přece blbá ne!?). A pak najednou rychlý skluz a všechno bylo v kýbli, prostě nebylo možné si zapamatovat tříslovná jména římských básníků nebo druhy stratifikačních systémů. Prostě se to do té hlavy nemohlo vejít! ...(a vešlo nakonec, i když doteď nechápu jak, a hlavně už mám opět pocit, že nic nevim a že jsem zase úplně dutá...)
Pak už to šlo ráz na ráz - poslední zvonění naznačovalo, že tentokrát už bez legrace, konec se blíží. tehdy před školou to na mě tak dolehlo, bylo mi z toho až úzko. Ruku do ohně na to, jak se na vejšku těším, ale tehdy mě sevřel smutek, že to tady končí. Gympl, osm let je fuč s rychlostí blesku. ,, A nic už nikdy nebude takové, jako loni..." Zase ta věčná slova. Jen tentokrát tíživější v jiných směrech. Po osmi letech stojíme před krokem do neznáma. Víme, že pošlápneme zase na zem, možná trochu tvdě zpočátku, ale to se rozchodí. Ale gympl, zlaté roky středoškolskéo života, budou už tím, co "bylo". Vím, že zážitků je nespočet, že ti lidé neumřeli, že se i tak budeme vídat. Jen trochu jinak, každý se rozjede svým vláčkem po své koleji. Všichni budeme hledat své štěstí, každý jinak, každý jinde, možná se rozjedeme do různých koutů světa a republiky, ale vzpomínky, to společné nám nidko nevezme. Jen teď doufám, že nejsem sama, komu tohle všechno bude chybět. Ač možná v sextě, kdo ví, asi i letos v září, bych klidně řekla, jak se těším, až vše skončí, teď, když už to skončilo, byla bych na jednu stranu radši, kdyby se čas zase vrátil zpátky. Na druhou stranu, jsem ráda, že už je konec, maturovat bych znovu nechtěla! A tak vůbec, čeká mě nový svět, takže mu kráčím vstříc. Je to potřeba, změna je život!
No, ale abyh dokončila líčení mé předzávodní přípravy... Babička volala již několikrát několik dní předem, aby se ujistila, kdy že ted opravdu přijedu a kdy že pro mě mají přijet autem k busu. No, nejprve jsem se kasala, že taškudonesu sama, ať nejezdí. Když mi ale málem svou tíhou uřízla ruku už doma v pokoji a to jsem ji nesla jen do předsíně, významně jsem změnila názor... Pokojík v podkroví s eproměnil v studijní doupě. Stěny se postupně zaplňovaly, stejně tak jako moje hlava, za pár dní jsem měla pocit, že jednou stranu dávám a druhou stranou zase něco leze ven. Vše šlo podle plánu, žádný skluz, ale jak se blížil víkend a tím i den D, o to méně věcí v hlavě bylo. Nebo aspoň se mi zdálo... Babička s dědou nezklamali, jejich pocit, že jakožto pilně studující musím neustále něco jíst, takže vařili, pekli, krmili, pobízeli... no znáte to, prarodiče. Vlastně už první den jsem dostala vynadáno, že jsem si nevzala 4 knedlíky :-D Jenže stres mi nějak zabíral místo i v žaludku... Zachraňovalo mě běhání. Jako Forest Gump. Prostě každý den se zníčit. Hned to do hlavy lezlo líp. Podkrkonošský vzduch dvakrát denně dělá zázraky, to mi věřte! Připadala jsem si jako spotřebák. Chodila jsem dolů hlavně na jídlo, najíst se a zas jít. Ale babi s dědou se strarali, bylo to milé. A v sobotu mi do papírů vlítnul Samuel, rodičové si nadšeně prohlíželi mé polepené stěny, a pak zase odcházeli, že mě nachají v klidu. Vstřícné gesto, díky za něj, musela jsem ještě v sobotu dojet plán. Nejhorší otázky... třeba básníci... uf, jak se mi ulevilo, když jsem na žlutém kolečku z pytlíčku vytáhl číslo 29 - Vývojové tendence světové poválečné tvorby. Ségra byla skvělá, četla pro mě Alenku v říši divů, schiza... Pak s babičkou upekly buchty a do jedné - mé šťastné buchty - mi zapekly tři skleněná prasátka, tak, co mám už několik let v penále..pro štěstí... V neděli mi ani müsli nejelo. Pocit, že nic neumim, ale zárověň pocit nesmyslnosti se něco učit, navíc nulové soustředění, apatie, stres... šílený! Ale pondělní ráno a den vůbec byl ještě větší psycho. O ZSV jsem si říkala, jak krásně tématické by bylo vytáhnout si otázku Náročné životní situace... Každopádně jsem ale měla číslo 4 - Schopnosti a dovednosti ovlivňující výkon člověka. takže krásný - usmálo se na mě štěstí... (nebo buchta? nebo Břéťa? nebo rozum v hrsti s pohlazenou srstí? nebo to, že jsem šla pravou?..)
Ráno jsem si připadala úplně dutá. Z francouzštiny, na kterou jsem šla první, jsem se nidky nějak nestresovala, ale nakonec jsem byla vyklepaná i z ní! Nechápu to.. ale otázka Prague, ma ville natale byla dobrá "volba"...a hned jak jsem začala mluvit, jako by ledové království kolem roztálo... Čas ubíhal hrzně zvláště a pokaždé jinak. Jednou hrozně rychle, ale čekání mezi předměty se zase děsně vleklo. První tři toázky jsem měla docela štěstí, čtvrtá to musela zákonitě teda vyvážit - Politics and gouvernment of the USA...no, vážně nic moc, navíc broader view jako masmédia v kontextu voleb...no, jako vyloženě moje silná parketa... Moc jsem se necítila na výkon na jedničku. Ale... tak profesoři to videli jinak no, zázraky se dějí :) Takže dobrý... Podpisy až na letišti :-D

Kdepak, jen velký dík všem co za mnou stáli. Od začátku až do posledních chvil (viď prcku :)..) Je skvělé ohlédnout se teď a uvědomit si, koli klidí a jak moc se přizpůsobovali a dělali vše pro to, abych byl v co největší pohodě, aby vše klaplo, aby byly vhodné rozptylové podmínky... Jo, byla jsem nerudná, protivná a v něčích očích asi trchu pernamentně nasraná, ale.. přežili jsme! Takže dobrý a hlavně díky. Dostala jsem báseň, tu jste si třeba už přečetli, předala jsem žezlo dál, štafeta putuje do další generace... Ale času dost, jen si chystejte prasátko - vsadit na tohodle koně by vám mohlo hodně vynést!!! :)

Nevím, jestli jsem víc ráda za to, že to mám za sebou a jak, nebo jestli mě těší jen to uspokojení vědět, že jsem nezklamala, že se za mě nemusí stydět, že ti, co na mě vsadili majlant, nejsou teď na mizině... Asi obojí... Ale hřeje mě pocit, že jsou na mě hrdí. Je to pro mě víc než ten papír se samýma "výborný"...

Žebřík k maturitě

Ač na konci u jména nebylo to malé céčko znamenající copyright, dostala jsem souhlas k publikaci takhle veřejně... No, čtěte sami a pochopíte, že jsem si to nemohla nechat pro sebe :)

Žebřík k maturitě


Do primy když nastoupila,
malá holka ještě byla.
Všechno vědět chtěla rychle,
četla učebnice, a i bichle. :)


A na lyžáku v sekundě?
Támhle! 1.družstvo, ta v modré bundě.
Nebyla jen s nejmladšími,
bavila se i se staršími. :)


A v tercii první lásky,
usměvavé, dobrné krásky.
Vyrazila do Anglie,
aby věděla, jak se tam čaj pije. :)


V kvartě, na Šanci, kolektiv se tmelil,
od prváků jen rok je dělil.
Vyměnili Langrovou
za hodnou ženu - Töpferovou. :)

V kvintě v Postalmu byla,
najvíc si to tam užila.
Fotbálek pořád jen hráli,
ještě se tomu dlouho smáli. :)

V sextě první semináře,
svačiny dávala kousnout Báře.
Na vodě v červnu na jezu
vyváděli, jak utržení z řetězu. :)

Septimu strávila v Kanadě
se Sophie na velké zahradě.
Elaine a Kanaďany tam poznala,
celá šťastná se nám po roce vrátila. :)

V srpnu rychle na rozdílovky:
,, Nepatřím vůbec mezi bábovky!..."
Byla to přece samozřejmost,
ale učení měla opravdu dost. :)

Do maturitního ročníku se úsěšně dostala,
mezi spolužáky své kamarády hledala.
Příprava na maturitu, zkoušení...
čekalo jí snad samé učení??? :)

Věnovala se dál i volejbalu,
předtančovala na plese ve Velkém sálu. (Lucerny)
Na zkoušku DELF se neučila
a nad certifikátem hravě zvítězila. :)

Poslední rok z "nedokončených" osmi,
takhle to přece skončit nesmí!!
Proto při posledním zvonění oslavovali
a se školou se hlasitě rozloučili. :)

Na svaťák do Paky odjela,
aby se tam učila.
(A babička jí krmila.)
Přípravu zvládla na pohodu,
v tom měla značnou výhodu. :)

Každý den chodila běhat -
učení musela na chvíli nechat.
Po stěnách otázky vylepovala si,
nevstávaly jí při tom hrůzou vlasy. :)

Prasátka pro štěstí do buchty zapekla,
aby jí maturita tychleji utekla.
Vzala si s sebou žirafáka,
že to dá, byla přece jasná páka!! :)

Fránina, ájina, ZSV, čeština,
to nám ta zkouška začíná!...
Teď přišel čas prokázat znalosti,
záleželo však na správnosti. :)

První otázku - Prahu - si "vybrala"
francouzsky mluvit neváhala.
K hodnocení Hruška přidal: ,, S hvězdičkou...",
takžeodcházela s jedničkou. :)

Základy společenských věd,
tak ty uměla hned!
Otázka psychologie a dovednosti
přivedla komisi k úplné spokojenosti. :)

Politika Spojených států a Bush,
maturita z angličtiny byla tu už.
Byla to "její" nejhorší otázka,
nakonec růžovým sadem procházka. :)

Završovala zkouškou z českého jazyka.
Kdo zná profesora Hanzlíka, naříká.
Velmi přísný na ně celá léta byl ,
úspěšnou maturitu všem tak zařídil. :)

Odcházela se samýma jedničkama,
dlouho nemohla tomu věřit sama.
Úleva, štěstí, radost a život šel dál,
utíkal, takže se člověk ani nenadál. :)
Uteklo to rychle, tech 8 let,
možná by vrátila pár let zpět.
Ale gymplu je konec, a tak zazvonil zvonec...

,,Teď jí čekaj jiný věci."
,, Jaký?"
,, No, vějška přeci!!! "

...pro Terku napsala její ségra Markéta (18.5.2010)