Jednou v noci..

Nadskocila jsem v posteli asi 10 cm, jak jsem se lekla. Citila jsem, jak mi busi srdce. Do haje, co to bylo? Takova rana. Znelo to jako by na zem spadnul "velkej sutr" a hned po nem poklicka nebo neco plechoveho. Ale odkud by to padalo? A proc? Pak mi ale vsechno doslo. Rozsvitila lampicku a chvili jen mzourala do svetla. Me kroky po schodech byly dosti vratke, ale co byste chteli od rozespaleho vydeseneho tvora uprostred noci. Svetlo na verandu nefunguje, tak chte nechte zazenu tmu v obyvaku velkym svetlem. Prilepila jsem nos na dvere na verandu. Kolem oci jsem si musela udelat z rukou kukatko, abych videla pres odrazy ve skle. Na stole byla hotova spoust. Sakra, meli jsme tu navstevu. Nevitanou. Velmi nevitanou. Otevrely jsme dvere a zacaly "scitat skody". Bylo tomu asi sest hodin zpatky, co jsme v kuchyni vytvoriluy manufakturu na krajeni zeleniny. Dva obrovske kastroly na plotne zvesela bublaly, sem jsme pridaly mrkev, sem nudlicky, sem fazole... Vonelo to uzasne. A chili, co jsme mely k veceri bylo vynikajici. V lednicce na tyhle dva hrnce ale nebylo misto. Nabizela se tudiz veranda. Sophie varovala pred proradnymi zvirecimi predatory, tak jsem na kazdy hrnec dala poklicku naopak, aby bylo tezsi ji zvednout a navrch jeste zatizila tremi, podotykam TREMI kusy dreva. A nechala jsem tuhle pyramidu na stole a s klidnym srdcem a jistotou, ze je vse v bezpeci, sla spat. Nemohla jsem usnout, furt jsem se prevalovala a kdyz jsem konecne zacala proplouvat do krajiny snu, rana jako z dela, ktera mi malem zpusobila zastavu srdce, jak jsem se lekla. Ted jsme jen koukaly na tu spousta, dreva, co jsem pouzila jako zavazi byla rozhazena po verande, poklicka asi 2 metry od hrnce. Ubrus pokydany cervenou omackou z chili, zbytky fazoli a masa. Evidnetne jim chili chutnalo vic nez nase skvela zeleninova polevka. Prenesly jsme zbytky v hrncich do kuchyne. Ikdyz je v zadnem pripade nemuzeme jist, prece je nenechame tem zatracenym chlupatym myvalim potvoram. Ne, byla jsem vazne vztekla a nastvana. Jak muze myval, ne medved nebo jine velke zvire, ale MYVAL, zvednout pro nej podle me tezke kusy dreva, navic 3 KUSY DVERA a poklicku, co je obracne?!? Bylo mi lito tech dobrot, jejichz osud ted miril do zachodovy misy. Vztekala jsem se takhle asi ctvrt hodiny. A stejne to ted bylo k nicemu. Jen se mi to zdalo ciste absurdni. Chvili jsme cekaly, jestli neprijdou znovu pro pridavek, ale pak jsme to vzdaly. Usinala jsem a v duchu radila tem chlupacum at si ty zbytky hezky dojdou dojist, ze to po nich uklizet nebudu. Za to, co nam provedli ani nahodou! Na jednu stranu me to vsechno pekelne zralo. Navic jsem se musela podrobit dalsimu pocitani ovecek, abych se vubec dostala k pokracovani sveho snu, ktery tak pekne zacal a ktery byl tak krute prerusen myvali navstevou, kterou jsem navic ani nepristihla pri cinu! (cemuz se mezi nami neni moc co divit, nez jsem se rozespala vyhrabala tak by snad i zelva stihla utect..). Na druhou stranu to bylo vtipne. Vtipne az absurdni. Ted se musim nasi nocni prihode smat. Neodpustila jsem jim to, ale celkove je to legracni. No, uznejte sami, ze myvali navsteva podobneho typu v jednu v noci je docela rarita, ne?

P.S. A pak ze je myval mile zviratko!...

Jede jede masinka...

Jako na tabore ve stanu. Nebo u babicky v podkrovnim pokojiku. Slysela jsem jak kapky bubnuji na strechu. Ne, nebylo to stejne, ted ten dest sumel jinak, tak smutne. Lezela jsem na zadech, kazdy pohyb pusobil pronikavou bolest, tak jsem se radsi nehybala a jen zirala do stropu a poslouchala. Kapky deste a Mnagu, co zpiva "...za oknem prsi, ale dest stejne nic nesmyje...". Druhy den nicnedelani. Druhy den intenzivniho nahrivani zad, ktere se rozbolely jen tak z niceho nic. Nemela jsem na vyber. Zvedla jsem sluchatko, vytocila cislo a s omluvou, ze volam tak pozde jsem zrusila svuj vecerni ctvrtecni a tolik milovany volejbal. Nemohla jsem delat vubec nic, coz me dohanelo k silenstvi. Ci spis presneji ma nalada se ocitala pod bodem mrazu. Momentalne klesala neco pod -150 stupnu...Neslo nic delat, jen cekat. Vedela jsem to, a tenhle fakt jeste urychloval vozicek drncajici po kolejich meho naladoveho teplomeru.

Kapky deste se rozplacavaly na skle a stekaly klikate dolu k parapetu. Stejne tak jako slzy, co se mi nekontrolovane kutalely po horkych tvarich. Lide na fotografiich se mlzili a moje myslenky se stridaly jako mistni nevyzpytatelne pocasi. A nebyl nikdo, kdo by rekl tu obycejnou vetu:
,, ...usmej se prece, vzdyt je to tak lepsi, hm? " Nikdo. Bylo mi to lito.
Hlasek v hlave mi naseptaval: ,, Sakra holka, seber se! Prestan se tady uzirat a delej neco!" Ale co do haje!? To uz mi chytraku neporadis, co?! Pripadala jsem si jako mys v pasticce. Uz jen zvednout se byla operace. Skoro aby na to zavolali jerab...

Nalozila jsem se do horke vany s dvojnasobkem peny nez obvykle. Nekde jsem si to musela vykompenzovat. Nabrala jsem do dlane hrst bublin vonave peny a foukla. Bile cucky se rozprskly do vsech stran. A pak znovu a znovu. Neni divu, ze jsem z vany vylezla v o par stupnu lepsi nalade. Vylustila jsem par sudoku a snedla mandarinku, jejiz stava vystrikla kocce, co mi sedela na kline, do oci. Jen nevrle zamnoukala a odbehla. Ja vim, chudak cica, ale jednak, nebylo to naschval a pak me to docela pobavilo a primelo minimalne k usmevu.

Lezela jsem zase ve sve posteli a poslouchala bubnovani deste. Dum byl tichy, temny. Cas plynul a ja, jakoby v jinem svete, jsem provetravala mozkove zavity. Jen jsem premyslela, nic min, nic vic. Tolik planu, co bych chtela uskutecnit, tolik veci, co bych na sobe rada zmenila. Rozhodnuti padla, s uzasem jsem zjistila, jak cas neuveritelne pokrocil. Zhasla jsem lampicku a chvilku jen zirala do tmy. Ne, myslela jsem to vazne, byl to dalsi cil, ze kterym jsem chtela jit, ktereho jsem jednou chtela dosahnout. Jenze s vozickem riticim se dolu do cernoocerne cernoty to asi moc nepujde. Nechtela jsem se usmat, ale neco ve mne se zkratka usmalo. A ja citila, ze muj vozicek zacina pomalu ale jiste brzdit. Zpomalovat, aby mohl po kolejich tvaru sinusoidy opet zacit stoupat k obloze...

Vzdyt je jaro, zapni si ksandy, pozdravuj vlastovky a muziko ty hraj...

Jedna kapka, pak druha a dalsi a dalsi. Dvoumetrove bariery se promenily v tajici pulmetrove hromady mokreho hrudkovateho snehu. Silnice byla sucha az na okraje, kde podel spinavych krajnic stejaly prouzky tajiciho snehu. Potucek v lete jen ztezka prekonavajici kaskady z pisku a kaminku ted plny vody vesele zurcil. Jeste neodtate zaveje pro nej vytvarely jakysi tunel. Nedavno dlouhe rampouchy ted jen tise dokapavaly, jen posledni centimetry stale hrde celily slunecnim paprskum. Kam se podela krasne bila perina zakryvajici vsechny strechy ve vesnici? Ted z nich zbyvaly jen tajici bile fleky, z nichz slunicko pravidelne po kapkach ubiralo zivot. Chodnik byl plny pisku a sterku, coz bylo nicmene stale lepsi nez rozblacena cesta, kterou jsem se vydala dal. Presla jsem pres most, reka jen tise plynula dal a dal, na jejich okrajich byl zbytek neodtateho ledu, ale jinak bylo jasne, ze brusleni jsme pro tuto sezonu dali sbohem. Spodni vetve smrku podel silnice se probouzely k zivotu, po cele zime stravene zahrnute barierami snehu bylo jejich jehlici cele pocuchane. V postranni ulicce cele ve stinu jsem si jeste "zabruslila" na ledu, jedno z poslednich mist, kde se zima jeste hlasi. Slunicko lakalo lidi ven, i na mistech, kde normalne neni ani noha bylo nezvykla zivo. Babicky na prochazce vesele stebetaly, asi byly spokojene, ze se jim mrazem pri nadechu nelepi nosni dirky k sobe. Nebo ze konecne neni potreba na sebe navlect deset vrstev kabatu, poradne omotat salu, cepici narazit hezky az po usi a ruku nevyndat z rukavice. Ci se snad snazily konkurovat vesele prozpevujicim ptakum, kteri vyvolavali, ze jim hlasivky pres zimu rozhodne nezamrzly? Mijela jsem jizdarnu, kone se klidne vencili v ohrade, rozmocena zeme vytvarela pri kazdem jejich kroku mokry dolicek kolem jejich kopyta. Derava silnice byla plna kaluzi se spinavou vodou. Slecna s neosedlanym hnedakem prosla kolem me, ohledka jsem se za pravidlenym klapotem kopyt. Konik se take ohledl, zdalo se mi, jako by na me mrknul. Usmala jsem se, jen tak pro sebe. Asi se mi to vazne jen zdalo. Cesta se stocila proti slunci, musela jsem dokonce primhourit oci. Obloha byla jasne modra. Vitr, co pofukoval nebyl po dlouhe dobe studeny. Jen co jsem se vzdalila od jizdarny, vzduch zase zacal vonet teplem, svezi vuni rozmrzajici se prirody, ktera se probouzi po dobe ledove. Ikdyz sedive zaveje vypadaly vlastne hrozne smutne, kdyz clovek vzhledl pres vrcholky stromu na aurovou oblohu, z hluboka se nadechl sladkeho cerstveho vzduchu, pak zavrel oci a zaposlouchal se do ptaciho zpevu a uvedomil si, ze ma na sobe jen tricko a mikinu a NENI MU ZIMA, nasledujici pohled na tajici snih byl uz jen s pokrcenymi rameny a s usmevem. Zima si odvedla svou praci, prisla rada na nekoho jineho. Nebylo o tom pochyb, jaro je tady. Jaro prislo do Kanady, sezona doby ledove pomalu konci. A kdyz jsem po tom vsem koukla na teplomer a rtut ukazovala 6 stupnu nad nulou, proste neverim tem, co stale tvrdi, ze nas tu jeste ceka aspon jedna poradna chumelenice. Rychle si zvyknete misto deseti vrstev na sebe navleknout jen jednu. A i kdyby mistni meli nahodickou pravdu a snih se nam tu jeste vazne objevil, stejne mi nido nevezme, ze dnes zkratka bylo v Quebecu jaro...

A to se vyplati!

Profesorka zurnalistiky patri mezi oblibence. Je mila a je s ni sranda. A protoze dneska mela narozeniny, holky dorazily do tridy s dortem, se zapalenyma svickama a s pisnickou Bonne fête (Happy birthday) na rtech. Roztomile. Cela trida se cpala dortem, profesorka cela vedle neprestavala dekovat a vsichni byli spokojeni. V ten moment by nikdo neveril, ze tomu neni tak davno, vlastne to bylo jen nekolik minut pred "prekvapenim dort". Kluci si prinesli do hodiny velikou roli plastoveho celofanu. Pripomnelo mi to trochu balirny na letisti, kde si muzete nechat omotat vase zavazadlo pruhlednou folii, aby se vam neposkodilo. Nidko netusil, co maji v planu, ale uz usmevy na tvarich a pratelske poplacavani profesorky po rameni budilo ve vsech podezrely dojem. Taky ze jo, najednou se na profesorku vrhli a zacali ji omotavat folii. Samozrejme, ze hned jak se vzpamatovala z prekvapeni si to nenechala libit, takze mise "uplne spoutani" s klukum nepodarila. Zbytek tridy pobavene sledoval podivanou a dokonce vesele zatleskal, kdyz vse skoncilo. Jen me tak napadlo, ze kdyby se u nas o hodine kdokoli vrhnul na jakkoli oblibeneho profesora s celofanem, asi by to uplne vtipne nebylo... Tady to vzali jakz takz sportovne, ikdyz nutno dodat, ze nepochybuji o tom, ze si tyhle narozeniny bude jeste nejakou chvilku pamatovat... Neni nad to rict zakum, kdy mate narozeniny...

Ta postava jsem byla ja...

Snih krupal pod nohama pri kazdem kroku. Kdyz jsem zastavila bylo ticho. Kolem proletl jakysi ptak, zacvrlikal, jako by mi rikal: ,, Pospes si, uz na tebe cekaji..." Koukam na hodinky a opravdu, cas letel. Pridala jsem do kroku. Cestu jsem znala, zatacka doprava, pak podel jezera stale rovne a jsem tam. Smrakalo se. Na druhe strane jezere se pomalu rozsvecela svetla v kazdem domecku. Zamrzla hladina jezera vrhala matne tajuplne stiny. V dalce bylo ticho preruseno stekotem psa. Ale po par hafnutich zase ticho. Zastavila jsem se a poslouchala to ticho. Zvedla jsem oci k obloze. Mraky se hnaly vpred jako by je nejaka sila pritahovala kamsi do dalky. Stala jsem a koukala jak se zenou. Jako by cely svet kolem me nekam spechal a za necim se hnal. A pro me jako by se cas zastavil. Byla jsem tam, sama se sebou. S pocitem nevyjadritelneho vnitrniho stesti. Ze cas a zivot tak leti a mne se ho povedlo aspon na chvilku zastavit a zamyslet se. Byla jsem ted, tady, stastna. Ocima jsem prejela vrcholky stromu kyvajich se ve vetru, pokracovala pres jezero a domecky osvicene jako roje svetlusek pri letni noci a okruh ukoncila opet pohledem na proud mraku valicich se nezavratnou rychlosti. Skoro to pusobilo zavrat. Ale byla to krasa. A ja vedela, ze je to dar, byt ted tady a videt tu krasu. Jen mi bylo lito, ze ti, kteri mi umoznili tohle videt, to nevidi. Usmala jsem se do mraku, trochu v nadeji, ze treba dopluji po obloze az daleko pres ocean, k tem, se ketrymi jsem se chtela podelit o sve momentalni stesti. Protoze si ho zaslouzi, bez nich bych se takhle daleko nikdy nedostala. Premyslela jsem o tom, jak cas plyne a zivot jde dal, ale uvahy mi prerusil muj stenajici zaludek, ktery svym zakrucenim prorizl ticho. Az ted jsem si vlastne vzpomnela, ze mam hlad a ze je mi docela zima. Vykrocila jsem vstric poslendnim metrum k domovu. Ale nez jsem zavrela dvere, naposledy jsem se jeste ohledla po obloze. Mraky se stale hnaly vpred. S usmevem jsem zavrela dvere a prala jsem jim, at dorazi vcas.

Jahodova zmrzlina

Vlastne to byl nejlepsi turnaj, co jsme tady od zacatku sezony mely. Holky se snazily a mne delalo nejvetsi radost videt je stastny, ze jsme vyhraly. Ne, ikdyz uroven nebyla takova, jakou bych si prala a jakou bych potrebovala, nemohla jsem ty holky nechat. Mela jsem je na to moc rada. I pres to, ze jsem kolikrat nedostala ani nahru dosahujici nad pasku. Uz jen vedomi, ze na trenincich s nima sice nic moc nenadelam, ale na turnaji jim muzu ukazat, jake to je vyhrat. Vytahnout je z bryndy. Obcas to stoji hodne hluboky nadech a vydech, a sebeovladani. Obcas zoufalstvi, ze zkratka nemuzu zastat vsechny funkce, pocinaje prijmem, nahrou a koncici utokem. A nekdy jen smutek a stesk po mem tymu. Po necem, co v mem srdci zabira velke misto, ktere ted zeje prazdnotou. Tentokrat to bylo jine. Se zvlastnim nabojem. Jako by holky vazne chtely hrat. Ze by pochopily, proc je nas na hristi sest a ne jen dve? Konecne? Nevim, proste jsem hraly...

O volejbale bych mohla psat stranky a stranky, nekonecne uvahy plne stesku a obav nebo naopak nadeje, naplneni, zivota. A stejne je tak malo lidi, kteri opravdu chapou. Kteri vi. Kteri by tyhle radky necetli s ohrnutym nosem a slovy "zase mluvi o volejbale". Nechci psat pro tuhle malou skupinku lidi. Protoze oni uz to vsechno vi. Znaji me a tuhle dlouho story si uz vyslechli. A pochopili. Vim, ze tu jsou, ze mozna ctou tyhle radky a s usmevem prikyvuji. Vedet tohle mi staci. Ta vetsina, v jejichz myslich jsem "Terka, co hraje volejbal" asi stejne nechce znat detaily. Zustanu tedy ve svem povidani jen na okraji te velke misy s domaci jahodovym zmrzlinou uvnitr. Chvilkami namocim prst a ochutnam sladkou studenou hmotu. Ale ne vic, at zbyde i na ostatni!

V pomerne dobre volejbalove nalade jsem vcera otevrela stranky Dansportu. Usmev mi rozzaril tvar. Vlastne nejen tvar, nekontrolovatelne stesti se dralo ven. Nadsene a mozna trochu prehnane hlasite juchu se rozlehlo celym domem. Dokazaly to! Vazne splnila to, co slibila! Vyhraly! Mame ligu, pristi rok hrajeme ligu! Dokazaly to! Ne, Sophie nemohla chapat. Vlastne z jejiho pohledu bylo evidentni, ze nechape. Chvilku jsem proste stestim drmolila pate pres devate a nakonec ze me ale vypadlo neco, co melo hlavu a patu. Vzpominala jsem na svuj odjezd, na slib, ze sezonu vyhraji "pro me", abych si s nima mohla zahrat ligu az se vratim. Dokazaly to. Byla jsem stastna. A tolik si prala byt tam s nimi. Ne kvuli zlate medaili, ale kvuli vedomi, ze pristi rok je liga. Ze se splnilo, co jsme si praly. Jste skvely holky, vazne mam hroznou radost. A je mi jedno, ze to tady nikdo nechape. Jen ja sama, se skvelym pocitem uvnitr. Pocitem, ktery me ted pozene dopredu. Ktery pokazde, kdyz se budu chtit v behu zastavit mi pripomene, ze makam pro ne, pro ty holky, co pro me vyhraly ligu na pristi rok, pro ty, co pro me uz neco udelaly. Ted je rada na me. A nechci zklamat. Ani holky, ani sebe...

Zapominat je lidske, ale ...

Je normalni, ze zapomenete na ukol z anglictiny nebo cislo k stryckovi vaseho kamarada. Obcas se to proste stane a tak nad tim mavnete rukou. Ukol prinesete na dalsi hodinu anglictiny a cislo si najdete ve zlatych strankach. Vzdycky to jde nejak vyresit, nedelate si z toho hlavu, zivot jde dal. Jenze jsou veci, ktere nejsou jen tak nejake malickosti. Jsou veci, na ktere se proste nezapomina. Veci, u kterych nejde rict, ze to nevadi, ze to napravite pozdeji. A co tedy kdyz precejen zapomenete?
Polilo me horko. Nebo mozna spis me behal mraz po zadech. V krku sucho, srdce se rozbusilo jako na poplach. Cervena kontrolka "Do haje, to se nemelo stat!" v mozku blika a alarm pusobi bolest ve spancich. Nervozne jsem se zacala kousat do rtu. Ruka, ve ktere jsem svirala mobil se nepatrne trasla. Jako by ted slo o minuty. C o ominuty, o vteriny. A ve skutecnosti, co je par minut oproti dvema dnum? Jestli jsem si nekdy vazne prala vratit cas, urciyte to bylo v tenhle moment. Jenze cas bezel dal a dal, jen se nahlas vysmival me hlouposti. Nebo nezodpovednosti? Nebo nespolehlivosti? Bylo mi jasne, se ted uz to nemuzu napravit do dokonalosti. Na mem opravenem obraze bude vzdycky ona smouha, ktera nepujde vymazat, byt by to byl sebelepsi umelec se sebelepsimi barvami a kouzelnym stetcem. Tak jsem udelala maximum z toho, co jsem v dany moment mohla. Nebo aspon si myslim, ze to bylo maximum, co jsem mohla udelat. Bylo moc pozde, neprisla mi zadna odpoved. Navic, co jsem cekala, co se na to dalo napsat? Mozna takove "hmmm", nic vic. O to hur mi z toho bylo. Usinala jsem s vidinou nocni mury. Byla jsem na sebe nastvana, zklamana ze sebe sama. Bylo mi lito, ze jsem zapomnela. Stydela jsem se za sebe. A obraz v me mysli nesel vymazat, hlas stale opakovat slova "tys na to zapomnela". nemohla jsem usnout, prevracela jsem se z boku na bok, chvilkama vydesene otevrela oci tapajice po stene pokoje, kde to vlastne jsem. Tolik jsem si prala jednou otevrit ty oci a probudit se u nas v pokoji. Tise se priblizit a rict do oci, ze me to mrzi. Obejmout a citit se sice provinile, ale ne sama, na lodi kymacejici se ze strany na stranu v rozbourenem mori. Jenze to proste nejde. Tady je tady a tam je tam. Mohla jsem jen snit a doufat. Doufat, ze mi bude odpusteno, ze se i pres mou chybu vse vrati do starych koleji. Do tech koleji, co sice obcas skripou v zatackach, ale jinak si masinka vesele piska.
Vim, ze mozna ted rozpatlavam rozmacklou boruvku po celem papire misto toho, abych nechala umatlanou jen cast. A ze mozna prehravam dokola stale tu samou starou desku ve starem gramofonu. Ale jde jen o to, ze nerada ublizuju lidem. A jeste mene radsi tem, ktere mam rada. Moc rada. Hlavu mam studem, litosti, bezradnosti a smutkem nafouklou jak balon. mavnout rukou a zivot jde dal? Ne, tentokrat to nejde. Neumim to. A proto vypoustim balon po castech, pismeno po pismenu, radku po radku. Nevedela jsem, jestli prispevek vubec publikovat. Pak jsem si rekla, ze je to bude treba tenhle clanek, co prehodi vyhybku, masinka zahouka na prejezdu a z rozbite zeleznicni trati prejede zpet do starych, spravnych koleji. Doufam, protoze tenhle tunel je cernejsi nez jakekoli jine tunely na stare dobre trati a ja se v te tme tady zacinam bat...

Javorova zkusenost

Minulou nedeli jsem podnikla dalsi z misi za poznavanim quebecke kultury. Tentokrat z te gastronomicke stranky. Vsichni se jednoznacne shodli na tom, ze nez odsud odjedu, musim alespon jednou zazit Cabane à sucre. V doslovnem prekladu "bouda na cukr", ve volnejsim prekladu zkratka barak, kde muzete ochutnat vsemozne mistni vyrobky, pricemz hlavni ingredienci je javorovy sirup. Protoze ikdyz se tu radeji pouziva oznaceni, ze "jsme v Quebecu" nez "jsme v Kanade", javorova sladkost se nezapre. Vedle mleka a arasidoveho masla je to dalsi nedilna soucast kazde domacnosti. Jen tak mezi nami, cisty samotny javorovy sirup je "sladky jak cumel". A pri zjisteni, ze jim polevaji i sunku nebo brambory jsem trochu zapochybovala, jestli me rozhodnuti podstoupit kanadskou gastronomicko uzkusenost, bylo to prave. Nakonec to nebylo tak horke a celou akci jsem si prijemne uzila. (ostatne jako vetsinu aktivit, ktere tady delam :) ..)

Cabane à sucre je tady v okoli asi miliony. Ikdyz se jedna o male vesnice ci mestecka, kazde ma onu budku na sladke. A samozrejme vsichni tvrdi, ze ta jejich je nejtradicnejsi a tudiz nejlepsi... Ale v ramci "ferovosti" byla vybrana jedna v St. Gregoire, asi 2 hodiny autem odsud. Ostatni EF studenti jsou rozprskli vsude mozne po provincii, tak se misto pro spolecnou aktivitu vybere vzdy tak, aby to bylo co nejvic fer pro vsechny. V aute mi GPS navigace zvatlajici neco jako "po 200m zahnete vpravo" pripomnela nase rodinne dovolene a GPS hlasici na dalnici "sjedte a potom sjedte". Bylo krasne, jakoby se jaro uz hlasilo. Nechce se mi verit, ze bude jeste snezit.. Ale veci tykajici se pocasi asi radsi necham na tech, kteri vi. Projeli jsme Montreal a pokracovali dal. Krajina se zmenila v naprostou zemedelskou rovinu. Pole, lany, erablières (mista, kde se vyrabi javorovy sirup), farmy s konmi, cedule z lonskeho roku lakajici pocestne na rucni sber jahod. Bylo to az divne, jak byla krajina najednou placata. Jen jsem si v ten moment rekla, ze jsem stastna, ze netravim rok v nektere z kanadskych prerijnich provincii.

Parkoviste pred obri budovou s napisem La Goudrole bylo skoro plne. Pry to byl idealni den na navstevu Cabane à sucre. Nemohla jsem na to nic rict, moc jsem nevedela, o cem to vlastne bude. Jako vzdycky se vsichni objimali, celi stastni, ze se zas vidi. Bylo nas neco kolem 35. Vyrazili jsme do lesa. Vlastne to nebyl uplne pravy les, ze ktereho se bere stava ze stromu. Tenhle byl tradicni, turisticky. Normalne jsou stromy propojene zmeti hadicek, kterymi diky jejich sklonu steka stava do velikanske nadoby. Tady byl u kazde diry do stromu zaveseny plechovy kyblik, hezky s vickem, aby zadny bodrel nenapadal dovnitr. Pry se to tak delavalo driv, dnes je vse sofistikovane propojene. Nahledla jsem do kybliku. Vypadalo to jako voda. bezparva tekutina, co kapala s pravidelnou frekvenci. Koukly jsme se na sebe s Yasmin, moji svycarskou kamaradkou, obema nam bylo jasne, ze mame stejny napad. Prece se nebudeme jen tak koukat? Namocily jsme prst do tekutiny. Ochutnat jen kapicku. Chutnalo to sladce, jen trochu s prichuti dreva... Krome prochazky v lese jste se mohli projet na kare tazene konmi nebo za 25 centu koupit v automatu zrni pro krmeni zviratek v "mini ZOO". Vevnitr v budove bylo krome tradicni vyroby "cuc na klade z javoroveho sirupu" take spousta komercnich aktivit, mohli jste si treba nechat pomalovat oblicej, koupit masku nebo si jit jen tak zatancovat na parket do rytmu disko hudby peclive vybirane mistnim DJem. Urcite to spoustu lidi prilakalo, holcicky s oblicejem pomalovanym jako lvicek se vesela kroutily do rytmu, kluci jako pirato se snazili o neco jako break-dance... Bylo to legracni, jako by na parket vysypali celou tridu deti z materske skolky se slovy "tancujte". Opustili jsme tanecni sal a vydali se na vyzvedy po smerovkach "maple tuffy" neboli ono jiz zminene "cuc na klade". V podstate se jedna o rozehraty javorovy sirup, ktery se naleva do snehu. Vy si pak jen vezmete spachtli podobne te od nanuku a napatlate na to tolik te castecne utuhle hmoty, kolik chcete. Mela jsem co delat, abych vubec skoncila svuj pidi kousek na spejli, jak to bylo sladke, a tak me prekvapil rozhovor dvou holcicek.
- ,, To je moje sesta!"
- ,, Hm, to ja mam teprve patou..."
Blize nespecifikovatelne citoslovce ze me vypadlo aniz jsem tomu mohla zabranit. Ale holcicky se na me jen vesele usmaly a smele pokracovaly ve spravovavani sladkosti.
Priblizil se cas vecere, vsichni jsme se nahrnuli do velke jidelny. Vse sladeno do tradicniho stylu, ubrus a zastery servirek byly cerveno-bilo kostkovane, konstatovala jsem, ze jsou stejne, jako mame zaclony a ubrus u nas na chalupe. Ani jsme se nestihli poradne rozkoukat a uz se stul zacal plnit. Hrachova polevka, jeste teple housticky s maslem, misky s nakladanyma okurkama, cervenou repou, zelnym salatem. Doprostred stolu nam slecna polozila podnos s asi 3 cm vysokou porovitou omeletou, ktera byla zachumlana pod vrstvou platku dusene sunky. A kdyz uz skoro nebylo na stole misto, dorazily brambory (neco mezi pecenyma a smazenyma..), fazole v cervene omacce, talirek se spoustou malych zavrenych kalisku s podivnou hmotou uvnitr a miska plna svetle zlutych tvrdych zakroucenych kousku ceholi. Samozrejme na kazdem stole nechybel ciry javorovy sirup v dzbanku, ketry mne osobne pripominal nadobu vazu na kvetiny, ale evidentne je to vec nazoru... A jeste jsme meli jakousi omacku, byla sladka, tak si myslim, ze v ni byl asi taky javorovy sirup.... Vetsinu veci jsme znali. Zbytek cekal na vyzkouseni. Hmota v malych kaliscich se ukazala jako masova smes pro namazani na ony housticky. Ikdyz verte, ze vzhled nic moc. Co jsou tvrde divne zakroucene veci v misce jsem vedela. Les oreilles de Crist, nazyvaji to tu jako "Jezisovy usi". A je to v zasade pry spek, osoleny a smazeny az do te doby, ze je tvrdy.. moc nevim, jak se to dela, kazdopadne jsem ochutnala asi 2 mm a nasledovala cela sklenice vody. Je to hnusne, slane, spekate neco, co vazne neni dobre... Samozrejme, ze sposuta lidi to tady zboznuje a jezdi do Cabane à sucre hlavne kvuli tomuhle. Ale me, ktera nema rada ani slaninu, natoz neco jeste spekatejsiho, to vazne neoslovilo. Jako instrukce nam bylo dano pouzivani javoroveho sirupu temer na vsechno. Odvazila jsem se ho nalit kapku na omeletu a na sunku. Dalo se to. Jen se chut zmenila ve sladkou, ale nebylo to nechutny. Na brambory jsem pouzila tu druhou omacku neidentifikovatelneho druhu. Byla dobra, sice taky sladka, ale nebyl to sirup. Co me prekvapilo, ze byli i taci, co si nalili javorovy sirup i na fazole. Jo, chapu, ze jsme tam byli za ucelem poznat a ochutnat, ale na tohle jsem zaludek vazne nemela. Jedli jsme a povidali si a pili, "prekvapive" v nabidce bylo na prvnim miste mleko, pak nastesti voda, caj, kafe nebo tak. A jidlo nemohlo byt nezavrsene dezertem, takze se stul zaplnil plnenymi kosicky, kulickami, ktere cekaly na politi javorovym sirupem a podivne smazene krouzky v cukru a skorici.
Jak celkove zhodnotiti tuhle gastronomickou zkusenost? Jsem rada, ze jsem ochutnala, ale jednou za rok, mozna jednou za zivot mi to stacilo. Vzdyt si vsechno tohle muzu udelat doma k veceri sama. Nehlede na to, ze to neni uplne muj stravovaci styl.. Sirup ma dobrou chut, jen je zratka prilis sladky. Aspon teda pro me. Sunka nikdy nebyla moje hobby, fazole a hrachovka mi pripomnely to, co obcas varime doma (krome toho, ze doma je doma, a je to tam lepsi :) ). Mam dalsi zkusenost do sbirky, ale tentokrat ani netousim po tomsi ji zopakovat. Pro jednou to stacilo, ikdyz nechci, aby to vyznelo jako ze se mi to nelibilo nebo ze mi to vubec nechutnalo. Jen jsem na jine gastronomicke vlne...

Cela, stastna, zlata!

Ctvrtek je prima den. Mam vecer volejbal, coz drzi muj volejbalovy zivot nad vodou. A kdyz se k tomu ted pridal i bezva zbytek dne? Mozna se tento ctvrtek vyhoupl mezi nejlepsi dny tady vubec.

Sedela jsem rozespale u sve "zavodnicke snidane". Bylo sedm rano, mzourala jsem do vychazejiciho slunicka. Uz nejakych 10minut jsem travila nad miskou müsli. Pak jsem ale opet koukla na hodiny. A sakra, musim sebou hodit! Lyze, boty, hulky, helma, rukavice, "tyhle" nebo "tamty", podivam se na teplomer, ktery hlasi -20, nasledne beru "tyhle", nasedat a odjizdime!
Cestou mi to vsechno dochazelo, vazne jedu na zavody. Obri slalom. To, co jsem vzdycky chtela zkusit. Tesila jsem se. A ikdyz mi o nic neslo, ambice na medaili jsem si nedelala ani v nejmensim, stejne ve mne trocha stresu byla. Ale takoveho toho prijemneho stresu, nedockavosti, zvedavosti.
Ucastnici pomalu dorazeli, kafeteria se plnila, stoly byly zaskladany bundami, helmami a rukavicemi, ulicka mezi stoly se promenila v prekazkovou drahu "skok pres lyzarskou botu". Cekali jsme az se treneri doradi a dostaneme cisla s pasem a vyrazime doladit posledni taktiku na snehu. Teda rekneme spis ledu, po stredecnim destivem dni a mrazive noci, po 14 dnech bez snezeni, bylo jasne, ze snih zadna slava nebude. Na sjezdovkach treba jen vystrouhana mista, ale na trati pravdepodobne led... Prislo mi to legracni pozorovat ostatni. Prave zavodniky, ty, kteri jezdi za nejaky tym a travi vsechny vikendy na sjezdovce, ale i ty, co si na zavodniky jen hraji. Rozdil byl videt na prvni pohled, rozdelila bych je na "myvalove" a "nemyvalove". Cele dny na sluinicku v helme a brylych se nekde objevit musi, ze?
Navlikali se do lyzarskych oblecku, chranice tady, chranice tam, vypolstrovane tricko, vesticky, ktere konci v pulce bricha. Jen co se otevrel bufet, nakupovali energeticke drinky nejruznejsich barev, nejoblibenejsi byla podle meho pozorovani tyrkysove modra. Kdyz pro me prosla dvojice holcicek, odhadem tak 12 let, obe v lyzarske kombineze, jako opravdove zavodnice, proipadal jsem si vazne malinka v mych normalnich lyzarkych kalhotech a bunde. Ale co, jen jsem zvedava, jak se budou vsichni tvarit nahore na kopci, az tam teplota klesne kvuli vetru jeste neco pod -20. To si pak povime, kdo je obleceny lip!
Cisla dorazila, obdrzela jsem cislo 139. A krome faktu, ze pojedu na trat az mezi poslednimi jsem se dozvedela, ze jsem ve sve kategorii sama. Verte, vazne me to prekvapilo. Cekala jsem spoustu nabouchanych holek z vsemoznych tymu, proti kterym nebudu mit zadnou sanci. Jo, spousta takovych tu byla. Ale ne v me kategorii. Asi jsem moc stara :) Melo to vyhodu - kdyz nespadnu a neminu zadnou branku, mam jistou medaili. Ale co z toho, kdyz nemam s kym zavodit? Zadna souperka, nic, co me pozene dolu co nejrychleji (ale zaroven bezpecne, mami!). Nevedela jsem, jsetli se radovat, ze pokud nic nezvoru, budu mit medaili, nebo jestli byt zklamana, ze nebudu zavodit v pravem slova smyslu. Prestala jsem se tim xabyvat, protoz ejsem jeli projet trat. Nebo spis prohlednout si. Nesmeli jsem jet rychle, jen pluhem ci pomalymi obloucky smykem. Po hranach znamenalo diskvalifikaci. Byla to ledova hurka. Zpocatku jsem se snazila zapamatovat, u jake branky je ledova plotna. Po prvnich trech jsem to vzdala. Byla to ledova hurka. Uz ted, kdyz jeste zadny zavodnik nebyl na trati. Bylo mi jasne, jak to bude vypadat az prijdu na radu ja...
Vydaly jsme se s holkama rozhybat trochu kostru. Dve vedlejsi sjezdovky se hemzily ocislovanymi lyzari. Jedni trenovali oblouky bez hulek, jini s hulkami pred telem, jini jezdili zkratka dolu.. Sjezdovka byla pekna. Tvrda, ale nebylo to ledovate. Bajecny den. Bylo vazne krasne. Nahore na startu stal chumel zavodniku pripravenych na sjezd, treneri rozdavali posledni rady, organizatori preslapovali ve snaze rozehrat se trochu. Foukalo, snih se metelil. A konecne, ti v elegantnich zavodnickych kombinezach sundavali sve svrchni bundy a pobihali a poskakovali do posledni chvile. Jinak by umrzli. A i tak jim musela byt zatracena zima.
Kolem cisla 110 jsem uz pockala nahore. Malem jsem si odsroubovala ramena ve snaze rozmrazit ruce cvicenim "vetrne mlyny". Povedlo se, jen ta zatracena bolest, kdyz rozmrzaly... Cislo 115 odjelo. Uz se to blizilo. Byla jsem nervozni, ikdyz nebyl moc duvod. Tusila jsem, ze to bude dost extremni a ledovaty. A hlasy tech, kteri uz prvni kolo absolvovali, s tim, ze je to "cistej led", mi moc nepridavaly. Rekla jsem si, ze uvidim, co to da. Nepotrebuju si dokazovat, ze na ledovate trati sjedu co nejrychleji. Chtela jsem neminout branku, nespadnout, jet hezky. Uzit si to. Treneri si ze me delali standu, poplacavali me po rameni se slovy: ,,Terezo, jinou nez zlatou nechceme, jasny!" Prislo mi to fajn, takovy mily. Cislo 138 odjelo. Rada byla na mne. Zavodnicka startovni pozice, hulky vpred, trener s organizatory : ,, Ready.. 3, 2, 1, ..go!" Odrazila jsem se, lyze se prehouply pres okraj startovniho kopecku. Jeste u prvni branky jsem slysela povzbuzovani treneru. Pak uz jsem se jen soustredila. Do haje, bylo to hodne extremni. Par vystrouhanych branek, jinak prakticky led. Stastne v cili. Nemela jsem z toho dobry pocit, nebylo to "hezke". Chtela jsem si uzit prave najezdy do branek, slyset vzdy tuknuti hulky o brankovou tyc. Tady to prakticky neslo. Nebo asi slo, ale ja jsem byla rada, ze jsem lyze, co stale ustrelovaly na ledu, dala do kupy. Pak branek bylo fajn, ale vetsinou jsem mela dost prace jen s tim, abych to ustala na ledu. Na zbytek nebyl moc cas...
Po obede se menila trat, respektive branky zustaly stejne, ale cele posunute o kousek na stranu. Menilo se poradi v kategoriich, coz mne ale nedalo zadnou vyhodu, byla jsem jedina, tak prvni a posledni nic nemenilo. Chtela jsem tentokrat jet rychleji. Trochu agresivneji, lip. Na startu mi bezelo hlavou ono "nespadnout", "neminout gate", "medaile". Opet startovni pozice, hulky vpred. Skoda, ze nesel zastavit cas. Chtela jsem si vychutnat ten moment, prvni a asi posledni v mem zivote, na startu zavodu obriho slalomu. Povzbuzovani a rady treneru, poplacavani po rameni. Chtela jsem tam zustat, aspon o chvili dele. Nebyl cas. 3, 2, 1, go...! Uzij si to! Ukaz, co umis! Vyrazila jsem mnohem lepe nez v prvnim kole. Trat byla opet ledovata, ale rekla bych, ze lepsi nez prvni. Z varovani ostatnich jsem vedela, ze posledni cervenou branku spousta lidi minulo, ze je tam ledova plotna, ktera vyhodi hodne doprava. Najela jsem opatrneji a stejne jsem mela co delat, abych stihla zatocit do dalsi branky. Bylo to tesne. Cil.

Zvladla jsem to. Dokazala jsem to. Nejen to, ze budu mit medaili. Dosla jsem az na konec. Splnila jsem si sen. To, o cem jsem snila uz dlouho. Videla jsem, co jsem chtela. Zazila jsem, co jsem si prala jednou zazit. Asi to bylo naposledy, asi uz jinou prilezitost mit nebudu, mozna proto jsem tak rada, ze mam medaili. Neni uplne zaslouzena v pravem slova smyslu, kdyby nas bylo v kategorii vic, asi by to zlata nebyla, kdo vi, jestli by byla vubec, ale stejne, je to neco, co mi navzdy bude pripomonat muj splneny sen. Pocit, na ktery nikdy nezapomenu, tam nahore, s hulkami pred telem, odraz a najezd do prvni branky, v usich pozvbuzovani treneru... Asi nikdo nemuze uplne chapat, ze jsem ze sve zlate medaile tak stastna, ikdyz jsem o ni nemusela s nikym bojovat. Je to pro me vzpominka, pamatka na pocit, ktery mi nikdo nikdy nevezme...

Zivot je plny prekvapeni

Celou cestu na postu jsem premyslela, kdo mi pise. Nebylo to poprve, co jsem dostala balik, ale vzdycky to byla jen karticka, za kterou mi u prepazky dali mou zasilku. Ne jako ted, kdy na klice domovnich dveri viselo upozorneni na zasilku, ktera vsak muze byt predana jen do vlastnich rukou. Ze by dorazil onen balik, co mamka mela v planu poslat? Proc bych ho ale musela prevzit osobne, kdyz minule to vzdycky mohl vyzvednout kdokoli? Ze by neco z EF? Ale zadna z odpovedi, ktere jsem si pripoustela nebyla spravna. Kdyz mi slecna u prepazky podala krabici a ja videla pismo, bylo mi jasne, kdo balik poslal. A verte, ze jestli bych od tohodle cloveka neco necekala, bylo by to posilani peclive zalepene krabice. Zivot je plny prekvapeni...

Ale aby tenhle pribeh precejen aspon trosku mel pointu, prozradim, co jsem to vlastne dostala. Protoze ten clovek proste vi, co poslat, aby potesil. Vi, co napsat, aby to zahralo u srdce. Zkratka vi...

A tak se ted koukam na uz prazdnou lahev od Kofoly. Po nejakem pul roce a stejne chutnala. Z reproduktoru se ozyvalo, ze "...vyhledove, budeme vsichni stastni..." a ja se musela usmat nad basnickou bez nazvu:

Proc se komar tolik mraci,
proc zatina pesticky?
Protoze ho v brisku tlaci
ctyri krevni desticky.

Dekuju :)

Zavaz mi strevicek!

Sundavala jsem si brusle a navychazela z uzasu. Podivana, ktera se odehravala prede mnou proste stoji za zminku. Opravdu mi dosla slova...

Odhadem tak 14ti leta dcera s maminkou se vydaly bruslit. Maminka jiz obuta klecela pred dceruskou a zavazovala ji brusle. Marne jsem hledala ruku v sadre nebo nejaky jiny problem, co by holce branil obout se samotna. Marnivost. Rozmazlenost. V usich sluchatka, otraveny vyraz. At se maminka snazi. Neslo nezaslechnout cast jejich rozhovoru...

Holka: ,, Pekne me stves, trva to dlouho..."
Maminka: ,, Tak si to muzes udelat sama.."
Holka: ,, Neumim to."
Maminka: ,, Mela by ses zeptat taty, at ti ukaze, jak se to dela."
Holka: ,,Uz mi to ukazoval."
Maminka :,, A?"
Holka: ,, Nic jsem z toho nepochopila."
Maminka: ,, Hmm.."
Holka: ,, Tlaci to."
Maminka nic neodpovi, jen zacne dceri rovnat shrnutou ponozku.
Holka: ,, Ta blba ponozka je moc tlusta, stejne mi tam bude vadit..."

Nemela jsem slov. Ctrnactileta holka, ne trilete mimino! Jak ji to maminka muze trpet? Ja bych se tak stydela... Kam az ta rozmazlenost muze dojit...

Jak se delaji znamosti

Byla jsem na ne nastvana, chtela jsem spat a oni si klidne pusti televizi, uvari si kafe a povidaji si pri snidani. Ale stejne jsem jim to tak trochu odpustila a svolila, ze dnesni den zasvetime tajum brusleni na jezere Ste.Margueritte. Obcas me prepadala nejistota, kdyz se jednou za cas ozvalo podivne zakrupani v ledu. Nemam to rada. Na druhou stranu, jsem si rekla, ze budu verit onomu mladikovi, co prave meril tloustku ledu a co na muj vystraseny pohled odpovedel: ,,Nebojte se slecno, nepropadne se to.." Jen to chtelo davat si pozor, aby vam brusle nezajela do one praskliny v ledu. Kdo nedaval pozor, plesknul sebou a co si bueme povidat o mekkosti ledu, ze? Mnohem vic nez diry v ledu me vyvedl vykrik jedne pani: ,,Hanko, tam nechod, tak je napsano "Danger", tam je to nebezpecny!" Do haje, zdalo se mi to, nebo to ta pani vazne rekla cesky? jako bych zmrzla, koukala jsem jako spadla z visne, poklesla celist. Sophie se jen s usmevem otocila s otazkou: ,, Nahodou jim nerozumis, zda se mi to stejne podivna rec jako cestina.." V hlave mi blikaly napisy "sen" a "realita". Pak ale povidam, trochu hloupou otazku, ale hezky pocesku: ,,Vy mluvite cesky?" A dostavam odpoved: ,,Jo, ty taky?"

Tak tomuhle se rika vazne nahoda. Ceska rodina z prazskych Jinonic, jiz 20 let zijici ve Washingtonu D.C., na dovolene u kanadskeho strycka. Uznejte, ze jsem mela pravo byt vedle. A verte nebo ne, jako by cestina byla vytlacena do zadnich casti meho mozku a vubec se ji odtud nechtelo. Takze se rozhovor vedl trilingvne, obcas trocha cestiny, sem tam neco francouzsky, ale anglictina kralovala. A co z toho? Vymenene e-maily a adresy a kdybych pry nahodou mirila do washingtonu, jsem u nich vitana, at se pry urcite ozvu... Hezke setkani na kanadskem jezere, ne?