Tak vás tu všechny vítám po prázdninách....

Je 1.září. Ještě zachumlaná pod peřinou slyším pod okny švitoření dětí, nedočkavých prvňáčků, jejich ustaraných rodičů i těch, co už ví, a tak jim k nadšení kapka chybí... Na sešitech mají jistě už krasopisem napsáno "školní rok 2010/2011", poprvé hrdě nandali nový penál, desky na písmenka, pravítko (a kdo ví, co je dnes ještě neodkladná výbava každého prvňáčka) do nové školní aktovky, hup na záda a vstříc dobrodružství. Věřte (a vy malí teď stejně věřit nebudete, já jsem taky nevěřila), cesta bude trnitá. Už žádné spinkání po obídku! Oujé! říkáte si, viďte. No, jen počkejte, ono na vás také dojde... A co vy gympláci, staré pixly? Profesor vám bude opět, již pokolikáté že?..posedmé?, číst školní řád, naskonale dlouho vykládat o tom, jak už jste zase o rok starší, o rok rozumnější a kdesi cosi, jako byste to nevěděli sami, že... Až úplně nakonec, jen tak mezi řečí, vás seznámí s harmonogramem týdenní rutiny, vy si spolu se spolužáky zanadáváte, jak je rozvrh nerozvržený, prodrbete žhavé letní novinky a love story z prázdnin a co, půjde se domů. pro dnešek stačilo, zítra začínáme!...Třináct let (vlastně dvanáct - Canadian experience) jsem takhle chodívala také. To je docela dlouho. Minimálně dost dlouho na to, aby dněšní "tak čau", které jsem říkala sestře, co vyrážela vstříc školní lavici, bylo zamyšleníhodné. Kdepak, už nejsem jen jednou nohou v jiném světě. Hezky oběma a až po uši. Nebo možná zatím jen po pás, ještě musím k zápisu... Jojo, vysokoškolský živote, všichni si tě pochvalují, tak jsem zvědavá, co mi ukážeš, že umíš. Jen doufám, že nebudu muset psát sloh o "nejlepším zážitku z prázdnin", kreslit "prázdninový obrázek" nebo vyprávět zvědavým profesorům "jak jsem se měla prázdninách"...:)

So sweet little girl

Když mi před kamarádkou jen tak mezi řečí uniklo, že si chci koupit sukni, přerušila mě slovy: ,, Cože?! Tak to jedeme snad hned teď, než si to rozmyslíš!" Je to legrační, ale věřte, že věděla, proč to říká, a pokud mě aspoň trochu znáte, pochopíte jistě, proč mě málem naložila do auta a vezla do nejbližšího obchodu s oděvy. Vlastně ani nevím, jak se to tak stalo a kdy přišel ten zlom, vzpomínám si totiž, že jako malá jsem sukýnky nosila ráda, ale pak najednou šmik a holčičí manýry zmizely. Ano, sukně je sice bezva věc, ale z praktického hlediska mě stále nepřesvědčila o její funkčnosti. A tak vůbec, v zimě je v tom zima, když člověk dobíhá autobus, je to takové nevhodné, nemůžete si jen tak někde sednout, a pak když si sednete, stále si nemůžete jen tak sednout...no prostě chlapi, máte to v tomhle lehčejší... Každpádně si myslím, že u nás doma to minimálně některým člonům rodiny začínalo trochu dělat vrásky. Mít doma dvě holky, co nemají rády nakupování, neustále by někde lítaly a řasenkou by si spíš vypíchly oko než se ráno matlat s větším objemem řas... Na ségru tyhle móresy vlezly dřív, začala sukňařit už je to pár let, ale já jsem stále odolávala. Vlastně mi to nedalo ani moc práci, prostě mi sukně nechyběly, stejně tak jako pravidelné návštěvy kadeřníka a modeláže nehtů a kdei cosi, co se asi od děvčat očekává, že se o to budou zajímat že je to bude přitahovat. Řekněme, že jsem byla taková černá ovce, co jde proti proudu. No, byla, to je možná přehnané, stále asi jsem. Jen mám pocit, že se ve mě ony zapomenuté ženské manýry začínají trošičku probouzet. Nakupování asi budu vždycky nenávidět a malovat se asi opravdu nezačnu, ale věřte nebo ne, dnes jsem zvládla objednání ke kadeřnici a ...teď to přijde - koupila jsem si sukni! Heuréka! Pravda, v sekáči za 45 korun, ale co? Pravda, červenou s puntíky, co nosí slečna Mickey Mouse, ale co? Pravda, je trochu kratší než by mohla být, ale co? Pravda, vypadám v ní o pěkných pár let mladší, vlastně možná jen jako přerostlá tříletá holčička, ale co na tom? Hlavně že se mi líbí a mám z ní takovou radost! Ostatně, mamince se podle mě trochu ulevilo, když viděla, jak se ve svém novém modelu nadšeně nakrucuju před zrcadlem. Skoro jako by říkala: ,,No uf... že bychom konečně z toho našeho Terouška měli i něco málo z mladé dámy?" Hehe, to se teprve uvidí, jak rychle mě to přejde. Ale minimálně eurofie z dnešního úspěšného sukničkového nákupu ve mě ještě chvíli zůstane. Rozhodně tedy při pohledu na svůj model :)

Krok do neznámé vody

Zpočátku jsem přemýšlela tom, zda-li vám tenhle příběh vůbec vyprávět. Jestli si náhodou nezadělávám na snůšku posměchu a titul budižkničemy nebo ťunťy. Ale pak příšel dnešek strávený na tzv. wellness semináři a já mám ve věcechm ve kterých jsem měla předtím jasno, zase trochu nejasno a v těch, které byly mlhavé a matné, už netápu. Zkrátka a dobře jsem si řekla, že něco málo o své životní zkušenosti v novém světě, ve světě práce, napíši.
Jak začít? Třeba bylo nebylo. Takže bylo nebylo, jednoho krásného momentu mi začalo připadat hloupé stále jen být závislá na penězích rodičů a rozhodla jsem se trochu do prasátka začít přidávat něco svého. Hehe, jenže nohama na zem, nebylo to tak jednoduché. O vysněné brigádě nejprve v Norsku, později dle slevených požadavků v Anglii budu psát třeba zase jindy, to je jiná stórka. Teď je na řadě moje bleskové školení a hup, už jsem byla v blátě až po krk - vítejte v pozici wellness poradce. Najednou jsem během několika málo okamžiků stála ve vodě, ve které absolutně neumím chodit. Najednou stále před rozhodnutíma, které jsem dříve nepotkávala a které, stejně jako jakákoli jiná a menší, mi dělala problémy. Ještě donedávna jsem vlastně ani pořádně nevěděla, co se ode mě očekává a chce. Lépe řečeno, teprve před nedávnem jsem se dozvěděla celou pravdu. Zamýšlím se nad tím a je to docela kulišárna, práce je úplně o něčem jiném, než jsem myslela. Člověk by řekl, že wellness poradce se specializací na výživu bude sestavovat lidem jídelníčky a radit jim, co a jak změnit v jejich životním stylu stran zdravé životosprávy. Nebo, možná jsem naivní, ale taková byla moje vize. Jenže pan školitel se jaksi nezmínil, že jde o práci, kde vše je nalinkovaně dané, i sms, které posíláte klientům! A hlavně, kdo by to byl tušil, že vše bude založené na doplňcích. Možná jsem měla předjímat a jasnovědecky vytušit léčku dřív, než sklapne past, ale to se lehko řekne, ale bez zkušeností se to člověku dělá težko. A tak to dopadlo tak, že teď jsem v tom namočená hezky až po ouška. Ba ne, zas tak zlé to není, věřím, že z toho bude cesty ven. Veřte, že i kdyby to měla být cesta trnitá, hodlám ji zkusit, Ne, teď nemám co ztratit a můžu akorát tak dokázat sobě, že to zvládnu, že na to mám, a svým skeptickým rodičům, že nejsem úplná naivka a budižkničemu. Uf, to zní odhodlaně, skoro abych se sama sebe a svých rázných rozhodnutí bála! Jenže bez nich to bohužel nejde. Rozhodnutí a akce jsou hybnou silou. Říkám si: ,,Chceš jet do Kanady? Chceš! Tak pro to něco dělej!" Zkrátka by v tom byl čert, kdybych nějaké klienty nesehnala. Nepotřebuju jich šedesát, jako má jedna slečna, co dnes na semináři nadšeně hovořila o svém businessu. Stačí jich pár... nebo lidé, kteří budou chtít experimentovat a vyzkoušet něco, sportovci s ionťákem, nevím... Jasně, je to na hlavu, když sama nejsem na 100% přesvědčená, že bych dokázala svůj jídelníček omezit na tyčinky, koktejly a tabletky, už jen tím, že si nemyslím, že snídám špatně a bez svých vloček a ovoce s eráno prostě neobejdu. Na druhou stranu je nutno myslet na ty, kteří snídají světlé pečivo se salámem. Oukej, přesně tyhle hledám, potenciální klienti jako víno. Jenže najít je? No, uvidíme, hlavně nepropadat panice a stresu, všechno se nějak vyřeší. Nejsem takový extrovert, abych zastavovala lidi na ulici. Osobně nejsem schopná propagace typu: ,,Kupte si... Je to to nejlepší na trhu..." Jo, asi bych tomu věřila. Ale momentálně mi hlášky typu: ,,Pokud budete použivat tehnle krém, budete jako plyšoví!" nebo ,,Tankueika v kabelce, to je základ!" (mimochodem, tankueikou se myslí Tang Kuie, výtažek z bylin kombinovaný s guaranou, který si oblíbily zejména ženy, ale všeobecně je využíván při bolestech svalů, celkově uvolňuje tělo a navíc dodá energii) připadají spíš legrační než pravdivé, ale kdo ví... Zkrátka sečteno a podtrženo, v současné době je třeba udělat krok vpřed. Nakoupit výrobky. Co s nimi? Komu je budu prodávat? Hm, komukoli. Komukoli, kdo bude mít zájem. Věřím, že takoví lidé budou. Doufám. Nějaké seženu. Bude to motor, co mě bude hnát dopředu. Ne, není to mlj šálek kávy, nahánět lidi a přemlouvat je. A už vůbec ne ať si něco koupí. Jenže když se člověk namočí, tak se z toho nějak vyhrabat musí. A třeba se při tom vyhrabávání naučím nový styl, trochu v tom chodit, třeba to bude jiné než čekám, třeba mě to začne bavit, nevím... Jo, skepse je bezva, ale teď mi nepomůže. A kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale chybami se člověk učí. Odhodlání je bezva věc, ale i tak jsem na sebe zvědavá. Už jen při představě znechuceného odtažitého a skeptického: ,, To je ten Herbalife?" mi běhá mráz po zádech z toho, že si v ten moment budu muset hrát na obchodníka, podnikatele, lovce zisku, business svini...no, nevím jak se to dá nazvat... Ale my, školení, máme i na tohle odpověď: ,, Víš co? Mě je to jedno, jak se to jmenuje. Hlavně že to funguje!"

Tak hurá do práce! Hehe, a vy, co to čtete, kdybyste měli zájem něco vyzkoušet, víte, na koho se obrátit... I´ll be there for you...:)

C-CV-CVO-CVOK

,, Každý idiot může běžet maraton. Ale musí to být speciální idiot, kdo chce běžet ultramaraton."

(Alan Cambelly)

Jen aby bylo hned pro začátek jasno - nehodlám běžet ultramaraton! Co mě však na tomhle pěkném citátu pobavilo, bylo to slovo idiot. Tak to vidíte, sportem si holt dnes člověk vyslouží jen nálepku cvoka. Je to legrační, lidé dnes každý den řeší, kolik toho snědli a jestli zhubli pár gramů špeku nebo vyběhali knedlo vepřo, které do sebe se šesti knedlíky nafutrovali k obědu. Ano, tohle beru, zajímat se a něco s tím dělat, jsem pro všema deseti. A ideální samozřejmě je, když si k tomu ještě nechají ti lidé poradit, ale s poradcem na výživu by to byl zase jiný příběh, ten budu vyprávět třeba jindy... Dneska jsem se chtěla jen zastavit na absurdností toho, jak by všichni byli rádi štíhlí a fit do plavek jako miss na Aquile nebo nařachaný frajírek na deodorantu pro pravé muže, kteří navíc také mají své dny... Jenže každý by to chtěl rychle a bezbolestně a bez námahy. Což dost dobře nejde, hlavně tedy v případě, že se chcete válet na pohovce, jíst k obědu kachnu s knedlíkem a do toho hubnout... A právě pro tyhle coach potatoes mus být už tuplem nepochopitelné, že někdo třeba jde běhat rád a dobrovolně a hlavně že ho to BAVÍ! Zkrátka není možná... Na druhou stranu, když bych se nad tím vším měla zamyslet, někde musí být hranice toho, na co i ti valnohové řeknou, že je "eště oukej" a co už je "magořina". Jenže kde. Osobně mám pocit, že se mi hranice tohodle naprosto zbouraly. Vlastně se mi občas zdá, že jsem tak trochu cvok. Respektive si tak připadám asi pořád. Jednou někdo jen tak mezi řečí povídal: ,,Koho taky baví jezdit na kole, že jo..." S úsměvem a pochopením, jasná narážka na můj tehdejší výlet. Ne, vůbec si to neberu osobně a vůbec tomu člověku nevyčítám, že něco takového řekl. Jen si říkám, že jsem asi opravdu blázen. Trochu magor, trochu workoholik a k tomu všemu mám prázdniny. A kdo by si nedělal, co se mi zlíbí, co ho baví, že... Stejně tak jako si někdo celý den čte nebo celý den paří na počítači nebo vaří nebo kouká na filmy nebo...já vlastně ani nevím, co ti lidé všechno dělají. Nedokázala bych se bez sportu zabavit. Právě proto jsem vděčná aspoň za svůj "klub Plavu a jezdím na kole". Ať si kdo chce, co chce říká a myslí, ale já nějaký pohyb jednou denně potřebuju. Jinak mé tělo chátrá :-D... Jen počkejte za pár měsíců, až budou všechny součástky v běhacím aparátu zase v pořádku! To se nebudu držet zpátky jen v pozici mamčina osobního trenéra. A i když, jak jsem na začátku psala, se ne utramaraton nechystám, na maraton třeba někdy jo a tak vůbec, kdo ví, jaká sportovní challenge mě potká. Jen by to chtělo někde splašit nějakého parťáka. Jenže to se lehko řekne, občas si říkám, kdo by s takovým cvokem, jako jsem já, chtěl mít něco společného...

Trychtýř

Trychtýř. Velice praktická součást kuchyňské výbavičky a to ať doma nebo třeba v takové táborové kuchyni. Obzvlášť když si člověk vzpomene na trpělivostberoucí přelévání šťávy do úzkého hrdla PET lahve...

Trychýř. Takový náš domácí krycí název. Ba ne, v poslední době nepříliš často používaný. Možná je to nedostatkem podnětů. Možná jsem překročila na další úroveň svých komunikačních schopností. Každopádně pro vás neználky málé vysvětlení. Někteří, jako třeba tatínek, si stěžují, že mluvím moc rychle a to hlavně ve cvhílích, kdy líčím nějaký emotivní zážitek nebo jen nadšeně něco vypravuji. Pravda občas se přistihnu v euforickém chrlení detailů a zážitků... A to jsou přesně momenty, kdy tatínek pod touto slovní sprchou přerušuje tok mých emocí slovy "trychtýř". Moc informací, pro které je jen malý otvor, kterým mohou téct dál...

Trychtýř. Rozpačité naťukání několika řádek z jedné myšlenky, které je ale v zápětí převálcována nemilosrdným stiskem klávesy delete. Ne, tohle přece psát nechci, a tak začínám znovu, z jiného konce a něčím jiným. Ale ani druhý pokus se nedaří a tak mám na stránce opět prázdno. Chci psát. Vím co psát, je toho spousta. Jenže kde začít? Jojo, zase jsme u toho, starý známý trychtýř...

Možná právě proto to dnes dopadlo jen takhle, malý a v očích některých asi hloupý příspěvek o trychtýři. na druhou stranu si říkám, že je lepší mít nadbytek cihel pro stavbu domu než chtít z dvaceti cihel postavit vilu...

Jen abyste věděli...(památeční)

Je to uz 3 mesice, co jsem s vypetim vsech sil zavrela kufr s vecmi na 4 rocni obdobi. Uz 3 mesice, co jsem dorazila na americky kontinent, do Zeme javoru, do vesnicky Val-Morin. Uz 3 mesice, co zacala moje rocni Canadian experience. Pro ty, co netusi, opravdu jsem se rozhodla stravit 10 mesicu v Kanade, bez rodicu, bez ceskych kamaradu, bez sve postylky v Praze v pokojiku sdilenem se svou sestrickou... A ikdyz zacatky nebyly jednoduche, ted si to tu opravdu uzivam! Ne nadarmo existuje anglicke slovicko CHALLENGE!

(napsano 28.11.2008)

Dávno tomu, kdy jsem ťukala tato slova...ale jsou památeční! Takže je sem hezky připíšu, abych je omylem v záchvatu klikání a vylepšování blogu neposlala do jámy lvové...:)

Jen abyste věděli...

Jojo, je to tak, když má člověk čas, hnedka jde všechno líp. A tak jsem si teď, když mi táhne na poslední, dalo by se říct čtvrtý měsíc prázdnin, řekla, že stejně tak jako já dělám od října krok do neznámé a nové vody, i blog by si zaloužil pár renovací a aktualizací. Pravda, možná škoda předělávat to staré kanadské, ty vzpomínky. Jenže čas jde dál, život jde dál a já chci jít taky dál. A navíc, příspěvky zůstanou, jen ten design trošku poupravíme. Jak by řekla paní kadeřnice dámě, co si přijde nechat obarvit vlasy - žádné drastické změny :) Canadian experience tu zůstává, takovýto fenonemální název přece nebudu měnit! Stejně tak jako mé památeční a první "jen abyste věděli". A tak vůbec, spousta věcí zůstane stejná, příspěvky budou mít stále stejný "štájl", to uvnitř zůstane beze změny. Jen navrch navlékneme nové a čisté tričko... :)