Díky jí a díky jemu

Právě jsem si chvilku zafilosofovala při psaní jednoho z příspěvků, tak si říkám, že to trochu odlehčím ještě jedním..:) Mám totiž skvělou náladu :) Vlastně až na to, že jsem trochu nevyspalá, unavená, a ...no, to je asi jedno, teď mám skvělou náladu a nehodlám si jí kazit :)
Nechci, aby se můj blog stal jen dalším vitruálním světem jako je facebook, kde se dozvíte, že Pepíček se šel vyčůrat a Mařenka je hrozně zalavískovaná...Ale co, takždý podle svého...
Odpoledne mi přišel mail od jednoho Francouze. Vlastně lektora z francouzskéhi institutu. V předmětu bylo DELF...takže bylo jasné, že jde o osudový mail, jestli jo neb ne. Teď se m ito samotné zdá usměvné, ale skoro jsem se ho bála otevřít :) No, a nebudu dělat cavyky a přiznám se že jsem i řekla hezky nahlas a s úsměvem vítězoslavné "JO!!", když mě pogratulovali k úspěšnému složení. Ouais!! Je suis vraiment contente! :) Et, meme si ca parait drole, je suis quand meme fiere de moi :) No, takže to byla jedna věc, co mi zvedla náladu a upřímně potěšila :) A ta druhá? Že váháte! Vždyť za několik málo okamžiků nakládáme auto a frčíme do Alp!!! Do Francie!! Tak zaprvé - Alpy - loni jsem tam nebyla a věřte, že Alpy jsou Alpy, i když jsem se nalůyžovala tolika kilometrů, jako zdaleka ne za celý svůj život, tak jsou simply the best :) A pak Francie - bezva země baget (které teda moc nemusím, ale památné doby, kdy jsme se jedinou větou - Bonjour, une baguette s´il vous plait. vkročili do obchodu :)..), vína a sýrů, francouzštiny jako prima jazyka a vůbec, mám to ve Francii ráda :) A dobré lyžování k tomu, no, uznejte, kdo by to nebral? Jen blázen by si stěžoval! Musí se přece dodat velký dík, to jsou ti rodiče hodní, že nás, odrostlé a občas přidrzlé potomky, takhle vezmou s sebou :) Sakra já se těším! :)

Pára nad hrncem

Jsem unavená. V posledních dnech toho bylo nějak moc. Jako pevná zeď však úplnému vyčerpání stojí cestovní horečka a natěšenost na hory. Vidina bílého prašánku, široké prázné sjezdovky...hory a já.. Odpíchnout se a cítit, jak vítr šlehá do tváře. Nabírat rychlost a klopit lyže na hrany, držet je silou v oblouku a tlačit kolena do svahu... Nepopsatelná slast, nevyjádřitelná radost, nadšení. Horské štíty se tyčí jako hradba a mraky se inverzně válí v údolí. Panorama vypadá jako model. Jako bych koukala na ten obrázek z kalendáře. Neporušený, důstojný a mocný. A já, malý panáček z lega s hnědým kyblíkem na hlavě a žlutými tykadýlky, tam stojím a en se na to tiše dívám. Natáhnu ruku a chci se dotknout. Vše se ale rozplyne jako dým, zmizí jako pára nad hrncem.. Tak frčím dolů, abych se mohla z lanovky kochat aspoň tou dvojitou vlnovkou, co po mě na koberečku zbyla...

Taneční hodiny pro starší a pokročilé (to napsal Hrabal, víte!)

Víš, život je jako horská dráha. Jednou jsi dole a jednou nahoře. A uplně stejně to funguje ve vztazích. ,, Jojo, vztahy, to je děsný!" Tak nějak jsme to vždycky říkaly, ne? Nebo možná šílený, to bylo tehdy docela v módě. Je těžké být stále s ostatními za dobře. Možná to ani nejde a jednou za čas je prostě potřeba, aby to bouchlo a vyventilovala se veškerá špína, která to tam ucpává... Ale i přes to, že tohle všechno vím a že už nejsem úplně malé děcko, které se hned rozpláče, stejně tyhle "očistné procesy" nemám ráda. Ba bych skoro řekla, že je špatně snáším. Každý máme jiný strach. Na jednu stranu se za ten svůj trochu stydím, je jen velmi málo lidí, kteří ho znají. Na druhé straně se mi ale naopak zdá, že je to milé, bát se o ně. Vždyť je mám tak ráda, vždyť nás mají tak rádi, vždyť se mají tak rádi! Vždycky si vzpomenu na tu písničku: ,,Oni se maj někdy málem rádi, oni se maj rádi jako v mládí, všem těm rokům navzdory, vedou něžné hovory..." Vybaví se mi naše cesty, společně v autě. Uhánět míhající se krajinou a poněkolikáté poslouchat Skoumalovu kazetu Pro děti od pěti. Ale co, kdyby prase mělo křídla je věčné. Stejně tak jako Poštorenská kapela, viďte :) Někdy si říkám, že bych chtěla být stále prcek, malé dítě... A někdy si zase říkám, že jím stále ještě jsem...
Slova někdy bolí. Mnohdy léčí, ale umí i zranit. Určitě jsem někdy někomu ublížila. A je mi to líto. Třeba tomu někomu, kdo mi někdy ublížil, je to taky líto. Nevím, a nikdy asi nezjistím. Proč to ale všechno píšu? Asi proto, že se mě to dnes nějak dotklo. Asi jsem měla slabší chvilku. Nebo jí mám pro takovéhle věci vždycky. Bylo mi to líto. A teď tu sedím a lítost není s kým sdílet. Tak ji aspoň píšu. Strkám nos do cizích věcí? Vždyť tohle se mě snad týká, ne? Že pramálo změním? To je pravda. Pacičky vah se nám nějak rozkomýhaly. A tím, že se přidám sem nebo tam bych je akorát převažovala. To nechci. Znám pohodičku, rovnováhu, no stress and take it easy, ...
Nevím přesně, jak bych tenhle volný tok myšlenek, přirovnání a tíhy zakončila. Nechci se vám, milí, do toho míchat. Ani vás soudit nebo hodnotit, stejně budeme jednou stejní... Tak snad jen, važte slova, občas se mohou zarýt hlouběji do srdce než by bylo záhodno... Víte co se zpívá: ,,Není nutno, není nutno, ..." Jsem ráda že jste takoví, jací jste. Jste správní. Vážíme si vás. Jen občas pozor na krok vedle, není nic horšího, než když má dáma oko na punčoše od pánova podpatku a pán zaťapkanou špičku od dáminých střevíců, že tanečníci! :)

Petit souris ou petit sourire?

Ca m´a fait vraiment du plaisir! En meme temps, c´etait un momment tres nostalgique, j´ai meme sente les larmes dans mes yeux. J´ai ouvert l´envelope et trouve un autre emballage avec les "hi" partout. Juste par l´ecriture j´ai reconnu de qui cette lettre est venue :) La journee quand ce petit souris gris est sorti du papier, c´etait ma "grande journee francaise".

Dans le fond, je viens d´arriver de ma premiere partie de l´examen DELF (diplome d´etude en langue francaise). Je ne me suis pas sente tres bien a propos de mon resultat. Bien sur, ca pourrait etre encore pire, mais la premiere partie qui se compose de 2 enregistrements sonores desquels un on entend juste une seul fois, n´etait pas vraiment facile pour moi. J´etais surprise, la partie oral etait mon favrit pour "la plus facile"... Mais bon, il faut ajouter, que le deuxieme ecoute n´etait pas si pire.. La partie du comprehension du text a suit. Un texte arrgumentatif - oh, mes cours de francais, comme je me suis souvenu de vous :)..et l´autre etait un texte informatif. Puis, on avait des questions a repondre. Pas pire. Et cette partie terminait par l´ecriture. Il fallait ecrire un lettre pour exprimer du mecontentement avec le service d´une entreprise. Selon les instructions, on a recommende 2 DVD avec une programme educatif mais notre demande est arrivee considerablement en retard et de plus un des deux DVD etait brise. Il fallait que j´ecrives une plainte au ce sujet la en 250 motsenviron. Bien... That was the end of the first part... Je suis revenue chez moi, j´ai promene Sam et en rentrant j´ai trouve dans notre boite aux lettres une chose identifie par mon nom :) Et avec l´ecriture de quelqu´un qui je connais pas mal..:) Hey, vous, ca m´a fait vraiment du plasir! Je me suis toute de suite souvenue de ta chase au souris, comme tu voulais l´attraper avec un chadron :) Oh, j´ai rit tellement, meme maintenant quand je me souviens de ce moment la,´j´ai mal au ventre et aux mes joues comme c´etait drole! Ca pourrait paraitre bizarre mais cette petite chose m´a remonte le moral. Elle m´a redonner l´espoir de reussir. Alors quand je suis allee au deuxieme partie cette apres-midi la, je me suis sente beaucoup plus sure de moi meme. C´etait importante car il fallait que je me prepare pour un debat - j´ai eu 30 min pour se preparer et pares j´at parle au ce sujet pour 20 min devant une commission. Comme le sujet j´ai pige "interdiction dees bonbons aux caisses dans le contexte de la lutte ontre l´obesite enfantine" Pas pire. J´avais pas mal d´arrgumets, je trouve que mon debat etait pas pire, et de plus, je me suis bien amusee. J´ai realise, que je m´ennuie de parler francais et que..evidement, le francais est tellement une belle langue :)...Ah oui, il faut que je vous appelles la, a vous de l´autre cote du monde..:)...vous etes bein loin, mais je vous aime quand meme :) Savez- vous ce qui etait drole? Le garcon qui a ete un des membres de la commission m´a pose une question a la fin de mon exam. C´etait quelque chose comme si j´ai des arents ou quelque qui vient du Quebec :).. je trouve ca drole que meme apres un an, j´ai pris autant d´accent que meme une oreille d´un vrai francais le reconnait. :) Mais j´en suis fiere! Dans le fond je lui ai repondu que c´est juste une annee a la campagne a Val-Morin, vous savez, la trou du monde :) Non, je n´a pas dit ca, mais je me suis dis qu´il faut que je vous ecrive ca. Que peut-etre je pourrais vous faire plaisir :) Pour terminer, je vais juste ajouter que je ne sais pas encore mon resultat de cet exam. Je vais le savoir dans 3 semaines, c´est longue, ils les envoient a corriger a Paris... Mais n´ayez pas peur, je vais vous informer plus tard.. Et maintenant bonne nuit, il est tard ici chez nous. Et merci pour le souris... Et pour tous :)... Et allo a tout le monde! (et..et.. Il faut s´appeller, j´ai juste trop de choses a dire!...btw, comme toujours, rien de nouveau :)..)

Moje boty se žlutou podrážkou

Nesnášela jsem to. Stačilo pár dní, no, možná lépe řečeno měsíců, které však ve srovnání s celkem jsou jen zanedbatelnými momenty, které můj postoj dosti radikálně změnily. V očích většiny lidí blázen, s čepicí přes uši, zagumičkovanými klíči v kapse softshellky a v upnutých kalhotech, do kterých bych nidky neřekla, že se v nich budu ochotná zjevit mezi lidmi v parku. Na levé zápěstí sport-tester a hlavně botky se žlutou podrážkou, sami řídí, sami jedou. Při prvním nádechu mě mrazivý vzduch v nose skoro zapálí, opatrně seběhnu schody, kde se válí čerstvé centimerty prachové zimní únorové nadíky, a pohledem na hodinky vyrážím po zprvu kluzském chodníku a pak už bezpečněji po pěšince v parku. Cestou k rybníku potkávám pejskaře, kteří ve strachu, že mi jejich mazlíček zříží dráhu, ho raději chytají do náruče. Z pohledů kolemjdoucích lze dokonale přečíst, co si o mém sportování v mrazu myslí. Ještě že je neslyším, běžím totiž dál. Asi nemám potřebu otevřeně slyšet další poznámky na účet toho, jaký jsem cvok.. Podbíhám silnici a mířím dolů do Prokopáku. Konečně tu nikdo není, nikdo, kdo by pochybnými pohledy zpochybňoval normálnost mých zájmů. Člověk může myslet jen na to, jak dýchá při běhu do kopce, opatrně se musím vyhnout větvičkám a podél pole ramířím dozadu a pak seběhnu dalů k dalšímu rybníku. Sluníčko zapadá a obloha je pěkně červená. Nechci myslet na učení. Nechci myslet na nic, jen tak si běžet. A nebo vlastně ne, je fajn si jen tak popřemýšlet a vyčistiti si hlavu. Učení pak jde mnohem líp. Dělá mi to dobře, a tak chcci běžet. Stále dál a dál, nezastavit. Tělo k tomu nemusím dvakrát pobízet. Ve škole nebo doma v teplíčku je mu sice dobře, ale je to moje tělo, takže co se lenošení týče, nějaké je nutné, ale s mírou. Zkrátka moje tělo si o pohyb řekne. Hezky pravidelně. Občas mi to připomíná DDD. Jak máte vždycky na krabici třeba s müsli nebo na jogurtu. DDD v % - doporučená denní dávka. :) Ne, uznávám, že jsem extrém. Že jsem svým způsobem blázen. A že to možná budu mít v životě těžké. Možná už vlastně mám. Snad mám vysoké nároky, málo času a ...asi jsem opravdu "too fast.." Ale to by byl jiný příběh... Dneska jen seběhnu dolů a vyběhnu si nahoru svůj tréninkový kopeček. Venku na zahradě se stále suší prádlo. Jako vždycky, za každého počasí. Legrační. Okruh se začíná lámat a mířím zpátky. Sem tam potkám nějakého běžce, kývneme na pzdrav, beze slov víme své. A nebo jsme už ta zadýchaní, že nemáme slov? :) Je mi dobře. Bežela bych dál a dál. Připadá mi zvláštní, jak se můj postoj změnil. Je to skvělé. Je mi tak dobře. Jsem spokojená, naprosto mě to naplňuje. Jasně, endorfiny řeknete si. Jojo, ty asi také. Ale je v tom podle mého ještě víc... Tak notoricky známou hlášku má v podvědomí asi každý. Chlapec Forrest a Jenny slova: "Run Forrest! Run!" . Trochu jiná situace, uznávám, ale občas si na to vzpomenu - "A tak jsem utíkal..." - a běžím. Dál a dál a je mi dobře. Musím jít zítra zase běhat, už se těším! A mimochodem - já vím, jsem magor. A co jako, takových po světě běhá... :)

Poslední příčka žebříku?

První den do školky mě vedl taťka. Bydleli jsme ještě na Praze 10 a rodiče brzy ráno jezdili přes Prahu do práce. Pamatuji si to nenáviděné ranní vstávání, oblékání se do předem připravené hromádky oblečení a mžourání do světla u hrnečku čaje. A taky na rodičovský trik na jeho vychlazení - vždycky přelévali čaj z jednoho hrnku do druhého, dokud nebyl tak akorát na pití. Skoro by se mi chtěl napsat, že jsem tehdy kráčela s taťkou za ruku, ale nepamatuju si to, takže se vlastně neví a je dost dobře možné, že jsem jen tak hopkala kolem něj. Do školky se vešlo vrátky a pak se podél budovymuselo projít až k hlavnímu vchodu. Naše třída byla v druhém patře, na zdi jsme měli velkou makovou panenku a motýla Emanuela. Asi si nevzpmenu jakou značku jsem měla v šatně, i když v představách naší malou místnůstku, kde jsme se převlékali, vidím detailně. Za to vím, že první den jsem na sobě měla takové světle modro-bílé šatičky, nebo zástěrka to byla, nevím, ale měla jsem jí moc ráda, pamatuji si ji z fotek. Měla jsem tehdy krátké vlasy, sestřih tak trochu na kluka. Vzpomínky na třídu a první kontakt s ní, zbytkem dětí a milou paní učitelkou Vendulkou, kterou jsme měli všichni o mnoho radši než mladou učitelku Magdu, jsou v mé mysli poněkud matné. Zozjasňují se až když jako plačící děcko utíkám pryč ze třídy, pak pryč z budovy školky a vrhám se na taťku, který mezitím stihnul dojít skoro k brance. Nelíbilo se mi tam, nechtěla jsem tam zůstat a nechtěla jsem, aby taťka odešel. Museli jsme se vrátit a po čase jsem do školky chodila moc ráda. Ale vím, že taťka kvůli mě tehdy přišel pozdě do práce...
Měla jsem takovou tu klasickou zaklapávací aktovku, byla žlutá s fialovým víkem, na kterém byla Mrs. a Mr.Mickey Mouse a zvířátka, určitě zebra, jiné si nevybavím. Ale tašku mám stále kdesi u babičky, schovanou na památku. A v ní se zajisté najde i nějaká ta písanka nebo slabikář. Za pár let jejich hodnota ještě krapet stoupne. Byla jsem pyšná na to, že už jsem prvňák. Moc jsem se těšila a myslím, že jsem si připadala jako velká holka, jako velká ségra, která už jde do školy. Na cestu si nepamatuju. Věřím, že se tam mnohé změnilo, ale asi bych i tak stále do ZŠ Břečťanová trefila. Tehdy jsme stály v chumlu nedočkavých škvrňat, která se zajisté cítila velice důležitě, splu s mají největší kamarádkou Haničkou Janotovou. Připadalo nám hrozně legrační, že naše paní učitelka se jmenuje Komolá, řechtaly jsme se, že je to asi proto, že všechno vždycky zkomolí. A rodiče nás jen úsměvně krotily, ať to havně neříkáme před paní učitelkou. Strávila jsem na škole dva roky. Po druhé třídě jsme se stěhovali. Asi jsem tehdy ještě tak tragicky neprožívala změnu prostředí, kamarádů a vůbec, nejhorším zážitkem pro mě byla ztráta plyšového soba, kterého mi taťka přivezl z jednoho kongresu v Kodani. S Hankou jsme si hrdě předaly vizitky a s vzájemným ujišťováním se, že si budeme psát, jsme se rozloučily. Psaly jsme si, to nutné dodat. Po pěti letech jsme se i sešly a viděly, málem se nepoznaly, ale bylo to príma. Od té doby jsem o ní neslyšela. je to škoda, asi bych se s ní mohla spojit. V dnešním vitruálním světě přátel na facebooku to nebude problém...
Se ségrou jsme si dělaly legraci, že ZŠ Mládí, do které jsme nastupovaly už tady na Praze 5, je jen pro mladé. Ségra tehdy prvňáček, já jsem se opět cítila velká rozumná holka, ta starší ségra, co se o mladší sestřičku stará. Vždyť už jsem byla třeťák! A navíc na jazykovce! Měla jsem za sebou první síto - zkoušky na jazykovou školu. Pravděpodoběn pro mě tehdy představovaly určtý stres, každopádně ne však extra veliký, žádná újma ani vzpomínka se totiž v mé mysli nedochovala. Osudovými byly přijímačky v setkání s mou nejlepší kamarádkou Klárou. Moje cesta se s cestou této tmavovlásky, vedle které jsem si na zkouškách náhodou sedla do lavice, skřížila a vlastně doteď tak trochu skřížené jsou. Samozřejmě, že see jsemvšude hrd hlásala, že jsem na jazykovce, a čas plynul a já k tomu všemu dodávala, že už jsem páťák. Prvňáčky jsme nazývali "pcky" a "těmi malými", vždyť my jsme byli už ti "starší" a "ti, co už jsou páťáci". Na druho ustranu si pamatuji respekt vůči velkým deváťákům. Vždyť to byli "deváťáci"! Nikdo se je neodvážil předbíhat ve frontě na oběd a minmálně já se pamatuji na obdivné myšlenky typu "až budu takhle velká, až budu ta deváťačka..." Pátá třída ale opět zamíchala karty.
Když se na to ohlížím zpětně, bylo to neuvěřitelné štěstí a náhoda. Ale jsem za všechno opravdu moc ráda. Dozvěděla jsem se, že Klára chce dělat přijímačky na gymnázium Nad Alejí. Den zkoušek byl vlastně den volna, o nic nešlo, jde tam Klárka, tak proč ne? Asi tak jsem to tehdy brala. Měla jsem sice doma přípravné testy, občas jsem nějaký dělala, ale všeobecně jsem zkoušky brala dost na lehkou váhu. V matematice byla určitě úloha s králíky a slepicemi, jinak nevím. Neměla jsem po zkouškách dobrý pocit, byla jsem s mamkou u nich v eurestu na obědě a pak jí volala teta, že jsem přijatá. Tak jsme doma slavili. Ale podle mě jsem v té době asi příliš nechápala zavažnost mého úspěchu. Na osm let jsem od všelijakých změn školy měla pokoj. Byla jsem přijatá na gympl!
Celé prázdniny před primou jsem si dělala na jednu stranu legraci z toho, že jdu zase "do první", na druhé straně jsem však byla hrdá na to, že jdu na gympl. Připadala jsem si velká, rozumná. Což když člověk teď vidí davy cvrčků na chodbě, přijde mu až úsměvné, jaké sebevědomí jsem v té době v sobě měla. Osm let před sebou. Přišlo mi to dlouho. A i teď, když se řekne osm let, nezdá se mi to málo. O to neuvěřitelnjší je, že vše uteklo jako voda. Zbyly jen vzpomínky na seznamovací kurz a oťukávání nových spolužáků, na anglický kurz a fotbal s klukama a na zimní lyžák na Mísečkách, kde Lenka vyhodila pojistky na celé Jilemnické boudě, na tercii a Anglii, v kvartě na šanci a skvělý kolektiv, lyžák v Postalmu a zaseknutý fotbálek, jak jsme v sextě jeli Vltavu a Honza Cyhtil cvaknul Hanzlíka a pak jsme se cvakly my a zachraňoval nás pan ředitel, na septimu, kdy se ve třídě během absence mnohých kolektiv rozbil, ale já si mezitím užívala svou nezapmenutelnou Canadian experience. Pak přišly rozdílovky, ohromná motivace a úspěšný návrta do třídy, tentokrát do poslendího ročníku. Jsme v oktávě. Jsme tu už osm let. Teď jsme ti velcí oktaváni, co jsme k nim vždycky vzhlíželi. A sakra, vždyť já si vůbec nepřipadám taková, jak jsem ty velké oktavány vždy viděla. Snad jen ten stres z maturity? Když jdu po chodbě a prodírám se davem dětí, narozliším jestli je to sekunda nebo tercie. Vždycky jsme se cítili ukřivděně, že si to nidko nepamtuje, že to nepoznají. Teď to chápu. Připadám si už svým způsbem staře, když se podívám ve škole kolem sebe. Jsme ti nejstarší na škole. Ti, co tu osm let bojovali a teď se chytají na poslední gymnaziální souboj - maturitu. Přijde mi to až absurní, jak to uteklo. Nemá cenu se tím trápit, řešit to, zabývat se tím. Prostě čas letí. Teď už snad každý pochopí. Na jednu stranu mě to mrzí. Gympl jsou krásná léta. A vůbec, je to prima škola s dobrou úrovní, kde ač si člověk říká, že je to sebevětší blbost a že ji nidky nebude potřebovat, stejně učí a časem prohlédne do pojmů, kterými ho dřív zahlcovali rodiče jako příkré vysvětlení neustálého návalu stížností. Asi jsem pochopila tajemné slovo nikdy nevíš nebo známě sousloví "všeobecný rozhled". Ne, ač jsem si to tehdy vůbec neuvědomovala, tehdy, teď už můžu skoro použít slovo dávno, jsem udělala dobře, že jsem se dostala na tuhle školu. Možná jeden z nejůležitějších kroků v mém životě. Kdo ví. To ukáže čas.Maturita teď ťuká a konec se nanávratně blíží. Je to dobře i špatně. Všechno jednou končí a všechno jednou začíná a po osmi leteh mě třeba čeká něco nového, jiného. Těším se. Moc. Vážně. Ale nic to nemění na to, že mi onen stereotyp ranního vstávání, každodenní školy, přestávek a fronty na oběd a stresu ze zkoušení z češtiny a určitě hrzně moc dalšího, bude chybět..
Podala jsem obálku slečně za přepážkou. Vrátila mi podací lístek a mě v ten moment naskočilo snad jen takové to "vás osud byl zpečetěn". Těžko se věří tomu, že už nejsem v pozici "až si jednou budu podávat přihlášku na VŠ". Jó, to byly časy. svým způsobem měl z toho mrazilo v zádech, když jsem si uvědomila, že opravdu vyplňuji přihlášku na vysokou školu. Že opravud rozhoduji o svému budoucím životě. Že opravdu teď už je ten čas. Možná je to legrační říct, ale nepřipadám si jetě tak stará.. Nechci, aby to znělo negativně. Moc se na tu změnu těším, přichází asi tak akorát včas. Poznávat nové věci mě vždycky lákalo, takže tohle není výjimka. Jen se mi zkrátka zdá, jako by to přišlo tak nějak rychle. Za pár měsíců maturita, přihlášky odeslané, času málo a navíc neúprosně kvapí. Pocit návalu ze všech stran, nestíhání, stresu není nic moc. Skoro mě občas dohání k šílenství, beznaději, depce. Zdá se, že se to nedá stihnout. Moje životní tempo je, jak to tak nejkulantněji říct, zkrátka docela fast...ostatně k vánocům jsem shodou okolností dostala tričko s nápisem TOO FAST FOR LOVE...nevím, se současnými časovým ikapacitami začínám mít pocit, že to ježíšek docela vystihl...Říkám si, že maturitě se sice říká zkouška dospělosti, ale že mnohem větší zkouškou je pr mě to vše okolo. To vše předtím a kdo ví, možná i potom. Jak že se to zpívá - co tě nezabije, to tě posílí? :) No, to se teprve uvidím každopádně pan Caesar měl pravdu - alea iacta est! :)