At zije motivace!

Profesori se snazi, co jim sily staci, motivovat sve studenty. A to nejen slovy, ale i ciny. Pro ty, kteri maji dobre skolni vysledky nebo alespon "kladny pristup ke studiu", jsou organizovane akce.Jednou za ctvrtleti je naplnen autobus, ktery veze studenty misto skoly nekam za zabavou. Muze to byt den na lyzich, snidane v restauraci, kino, navsteva televizni show... Ted to bylo brusleni. Chvilku jsme bruslili, pak nam servirovali horkou cokoladu a dortiky, kluci hrali hokej, holky si hraly na krasobruslarky. Bylo to fajn. A ozhodne lepsi nez ekonomie a matika, ze? Jen doufam, ze to ostatni bude vazne motivovat, uz je kvuli tem, kdo tohle vsechno organizuji.

Vazne je mi 18, nekecam!

Jeste ze existuje neco jako youtube. Bylo mi dobre, uvelebila jsem se u pocitace, popijela u toho masalu a pri pomysleni, ze mam nasledujici tyden volno jsem proste nemohla byt ve spatne nalade, ze? A obcas se to tak sejde jedno s druhym a vyjde z toho jen potvrzeni, ze jsem jeste dite. V podstate jsem za to rada a vubec se nestydim za to, ze jsem si s radosti pustila Kdyz se zamiluje kun nebo Hlavne, ze jsme na vzduchu. Vzpominala jsem si, jak jsme vikend pred mym odjezdem takhle zpivaly se segrou. V aute, cestou z chalupy, pisnicky od Skoumala z kazety Pro deti od peti. Moucha Tse-tse a jiny, znaly jsme je nazpamet, vzdyt jsem na tehle hudbe vyrostly. A ze uz nam je o nejakych par let vic? Koho to zajima. Je to fajn zustat tak trochu jako dite. Mit rad pohadky, obcas si zazpivat pisnicky z Lotrandy a Zubejda. Ne porad, vsechno ma sve meze. Nekdy si rikam, ze z tohodle asi nikdy nevyrostu... Mozna mam na tahle leta moc hezkych vzpominek. Nevim, ale nelituju.

Ale proc o tom vsem pisu. Predstavte si, ze si takhle zpivam, cesky, ceske pisnicky, ale tady, v Kanade. A tvarim se naprosto spokojene, vesele si pobrukuju do rytmu. Jako by mi preskocilo... Jenze kazdy je nejaky. A kazdy ma svou slabou chvilku. Ja ji mam ted, momentalne s pisnickou Kdyz se nacancam :)...
Otocila jsem se na Sophie se slovy, ze si musi myslet, ze jsem se zblaznila... Usmala se a odpovedela jednou vetou. Vetou, ktera hovori za vse, ktera vystihuje situaci naprosto dokonale. Vetou, kterou proste nezapomenu.

I'M TRYING NOT TO JUDGE! :)

Slavna Praha

Prisla jsem domu a na stole lezely noviny. Ale ne ty lokalni, co mluvi o bezne kanadske peirferii, kde se momentalne nechazim. Byly to prave, nefalsovane a seriozni noviny. La Presse, nejctenejsi kazdodenni tisk. Divne. Normalne nikdo noviny nekupuje.
Pohodlne jsem se usadila do kresla a zacala cist. Tak po svem, jak ctu noviny vzdycky. Jen to, co me zaujme titulkem. toho dne toho moc nebylo, tuiz jsem se dostala do posledniho sesitu s nazvem "cestovani". Titulek jsem si radsi precetla dvakrat, jak jsem neverila svym ocim. Reportaz z Prahy! 48 hodin v Praze. Tipy na pamatky, ktere urcite nezmeskat, restaurace, kde si uzit ceske kuchyne... Prislo mi to legracni, ze tady, kde vetsina lidi netusi, kde Ceska republika je, se v novinach pise o Praze jako o uzasne destinaci vhodne pro vsechny milovniky pamatek. Zaroven jsem byla rada. Aspon se treba mistni vic vzdelaji a nebudou se podivne tazat, kdyz na jejich otazku, odkud jsem, odpovim ze z Cech...

Uz?

Otevrela jsem slozku. Dva dokumenty. Nabidka seminaru na pristi rok a "navod k pouziti". Odpovedet do konce unora.

Bum! Prislo to tak najednou. Zaskocilo me to nepripravenou. Prohlizela jsem tabulku nabizenych predmetu, eliminovala me nepratele exaktni vedy a jaksi taksi dospela k neurcitemu zaveru s mnoha resenimi. Vaham. Sama sebe se ptam, co vlastne bude dal? Kudy se vydat? Kdesi v dalce blika svetylko, majak v mori, ale jak se k nemu dostat? Jakou cestu si vybrat? Tentokrat nemuzu vse uzavrit tim, ze mam jeste cas. Protoze ted ho nemam. Prisel cas rozhodnuti. Jen mi to vsechno nejak nedochazi. Uteklo to tak rychle. Jako by to bylo loni, kdy jsme vyrazeli jako mali a hrdi studenti primy A na seznamovaci kurz. Spolecnych osm let bylo pred nami. Vzhlizeli jsme k velkym oktavanum, kteri uz vi, kam v zivote chteji dojit. K tem, co jsou na skole nejstarsi. K tem, pro ktere je maturitni ples. K tem, co organizuji posledni zvoneni a pak travi svatak nad knihami, aby nasledne potvrdili, ze nemysli kolenem a ze nemaji v hlavu jen na to, aby jim neprselo do krku. Vzdycky mi to prislo dlouho. Osm let. Jeste casu. A najednou je to tady. Loni slo nepripoustet si, ze se to blizi, ted uz to nejde. Mozna to vypada, ze septima, rok od maturity, jeste se nas to netyka. Asi jsem pres tyhle ruzove bryle koukala do ted. Sundala jsem si je v momente, kde prisel onen vyber seminaru. Septima je sice fajn, neni to jeste maturitni rocnik, ale stejne, rozhodovani zacina tady, ikdyz se to muze zdat jeste za dlouho.

Nevim. Najednou si pripadam malinka na rozhodnuti. Co bych chtela? Toho je spousta. Ale kudy se pro to vydat? A existuje neco takoveho vubec. Ted neni cas na to vznaset se v oblacich, hezky obema nohama na zem. Realne moznosti, rozhodnuti. Stale si nedokazu pripustit, ze uz je to tady. Cas prece nemuze utikat tak rychle.
Obcas jsem si pripadala zmatene. Asi hlavne proto, ze nebyl clovek, se kterym bych si sedla a vsechno to probrala. Mozna jsem nepotrebovala nezbytne radu, jen to vsechno nekomu vysypat a udelat si poradek v tom, co vlastne chci, v tom, co je realne.
Hlasek v hlave mi napovidal. Je to Tvuj zivot. Rid si ho takovym smerem, jakym ty chces. Nechci, aby to znelo jako bych vse brala prehnane vazne. Jen jsem nemela tu moznost probrat vsechno s lidmi, kteri jsou na tom ted stejne. Jen jsem nemela moznost sednout si s rodici a prodebatovat vecer na toto tema. Jen jsem se rozhodovala v prostredi, kde okolni lide netusi, o cem me rozhodnuti je, nechapou, proc mi v hlave kazdy den zvoni pripominka "seminare". At ac to muze znit jakkoli smesne, vzala jsem vse do vlastnich rukou.

Je to jen zacatek. Jak tahle soutez skonci nevim. Pripadam si trochu ztracene v bludisti. Nastesti se zda, ze spravna cesta ven neni jen jedna. A od kazdych zmacenych dveri lze najit klic. Mozna budu muset jit oklikou, mozna to budu chtit vzdat. Treba to bude slepa ulicka a budu se muset vratit na rozcesti a zvolit jinou cestu. Ale ten majak v dalce bude stale blikat, udavat mi smer.

Naposledy jsem si precetla mail pro pana reditele s navolenymi seminari. Klikla jsem na odeslat. Jako by se pismena slova "odeslat" na chvilicku preskupila ve slovo "start". Soutez zacala, svaly jsou namasirovany a zavodnik se vydava na trat. Cekaji ho dalsi rozhodnuti, prekazky a kdo vi, co jeste. Neni to zavod na cas. Dulezite je dorazit do cile, pretrhnout bilou cilovou pasku s napisem "Muj cil".

Ikdyz je ten cil jeste trochu matny, ztracen v mlze, bludisti, rozbourenem mori, kde blikajici majak skyta spasu, nazvete si to, jak chcete, vykrocila jsem pravou nohou k jeho dosazeni.

A cas plyne...

Uz je zase patek. Nechci, aby to vyznelo, ze nejsem rada, prece jen kazdy se po tydnu skoly tesi na vikend. A dnes mi patecni silenstvi prislo jeste o neco silenejsi vzdyt zitra je prece Valentyn! Dokonce jsme nemuseli mit ve skole uniformni seda nebo modra tricka...za podminky mit ruzove, cervene nebo bile. Puvodne to vypadalo jen na ta ruzova, ale nakonec, nastesti, byla pridana i cevena a bila. Ale proc tohle vlastne pisu. Jen si cim dal vic uvedomuji, jak se mi to tu krati. Jak cas leti. Mame unor a nedavno byly Vanoce. Je patek a nedavno bylo pondeli. Za 14 dni mame jarni prazdniny, pak jsou Velikonoce, kdyz vse dobre pujde tak v dubnu "velka cesta" na Vancouver, v kvetnu zajezd do New Yorku, konec roku, zaverecny ples a jedu domu. Asi bych o tom az tak nepremyslela, ale kdyz tento tyden dorazil dopis z centraly EF z Toronta ohledne organizovani dat odletu, nejak to na me dolehlo. Rikala jsem si, vzdyt je TEPRVE unor. Jeste mam cas. Kdyz se ale clovek zamysli, utece to jako voda. Na jednu stranu je to skoda, na druhou stranu nemuzu rict, ze se netesim na sve "stare zname". Nevim, mozna to nema cenu resit, uz jen proto, ze cas zkratka bezi. Nikdo a nic ho nikdy nezastavi...

Konecne!

Znate ten pocit, ze se na neco hrozne moc tesite. Nemuzete se dockat. A pak, z niceho nic, bum, nic nebude. Vas sen se zhroutil. Zklamani, smutek, nastvanost, vztek, bezmoc. Tak to presne bylo u me. Dostala jsem od jednoho profesora 2 DVD o lyzovani. Vitezne sjezdy roku Svetoveho poharu 2008 a treninky kanadskeho narodniho lyzarskeho tymu. Bylo to v utery, zrovn ajsem mela cas se na to vecer podivat. Jenze nic neni tak evidentni, jak se zda. Tentokrat selhala technika. Pro zmenu. Vim, ze nejsem technicky typ, ale tentokrat to vazne nebyla moje chyba. Byla jsem bezradna. A jeste ke vsemu, nikdo tady mi nedokazal poradit. Mrzelo me to. Nejvic asi fakt, ze jim to je tak trochu jedno. Pripadala jsem si beznadejne. vedela jsem, ze stat se tohle doma, nekdo mi s tim pomuze, poradi, vyresi. Tady nikdo takovy neprisel. Bylo mi to lito. Mozna vic nez to, ze jsem nevidela ona DVD.

Trvalo to asi 2 tydny nez prisel nekdo, kdo DVD prehravac zprovoznil. Vlastne uz ve ctvrtek byl zprovoznen. Jenze od te doby jsem se jeste nedostala k tomu, abych se rozvalila na pohovku a koukla se na obe DVD. Az dnes. Vazne jsem si to uzila. Lyzovani je bajecny sport, mam ho fakt moc rada. Ted jsem spokojena, ikdyz to trvalo dlouho, nakonec jsem obe DVD videla. Jsem za to rada. Jen jsem vam to chtela rict...

Nezlobim se, ze mame den volna...

Utery. Rano jako kazde jine. Budik zvoni v 7:35. Vstanu, snidam, pripravim si obed do skoly, obleknout, navrch skolni tricko a v 8:35 vyrazim do skoly. Cekam na stejne m miste jako obvykle. Co je ale neobvykle, ze cekam dlouho. Vse by nasvedcovalo tomu, ze autobus ma 10 minut zpozdeni. Tady neco nehraje. Kolemjedouci auto zastavi a pani se vykloni z okynka. Do haje rikam si, zase nekdo, kdo chce poradit cestu. Poslednim 2 lidem jsem moc nepomohla, tak jsem pochybovala i o teto pani. Ta se ale nepta na cestu. Ptala se me, jestli cekam na autobus. Trochu me tim vykolejila, ale prikyvnu, ze jo. Odpovi jen, ze dnes neni skola, ze na odpoledne hlasi namrzajici dest, tak neni skola. Usmeje se, zavre okynko a odfrci. Jen tak tak jsem stihla podekovat. Nebyt ji, asi bych tam jeste chvilku cekala... Vratila jsem se domu a uzila si bezva den bez skoly. Jen si rikam, ze budu muset sledovat ranni vysilani opravdu kazdy den, normalne koukam jen kdyz snezi nebo se deje neco neobvykleho, co by mohlo branit skolnim autobusum, aby vyjely do ulic sbirat decka. Dnes rano teplomer hlasil -10, zatazeno, ale nic neobvykleho. Ale stejne, zkratka tu plati, ze v Kanade nikdy nevis...

Naucila jsem se zastavit!

Aby toho cestovani nebylo malo, vydaly jsme se do Ottawy, trochu obhlidnout hlavni mesto. Konecne nam totiz pralo pocasi, jak se tady s oblibou rika: ,,Konecne nebylo -75 ..." A navic, kdyz uz jsem byla ve viru cestovnich vikendu, tak jsem se chtela hezky drzet ve forme. (Kdyz uz tady ztracim svou volejbalovou formu, tak aspon nejakou formu si udrzovat musim, ze...)

Trihodinove klickovani silnickami mi nedelalo uplne dobre, ale ti, co maji zaludek, ktery prezil pyrenejske prusmyky, jsou s par zatackami mezi Mt. Tremblant a Montebello za vodou. Vlastne az do Gatineau byla cesta naprosto v poradku. Gatineau (Quebec) spojuje Ottawu (Ontario) rekla bych az mnoha mosty. Problem byl, ze Sophie chtela prejet po jednom konkretnim. A vzhledem k tomu, ze v aute nikdo jiny nebyl, jako kopilot jsem byla nominovana ja. Ti, kteri vedi, se ted asi pekne smeji. Ja a mapa, ze... Takl trochu kapitola sama pro sebe. Nebo aspon jsem si to doted myslela. Ukazalo se ale, ze na tom nejsem z daleka tak spatne. A navic, my, mestsky holky, se ve meste prece jen tak neztratime, ne? Verte nebo ne, dorazily jsme do prvniho hotelu. Byl to hotel, ktery driv slouzil jako vezeni. A pry to bylo posledni misto, kde se v Kanade veselo.. Kdyz jsme to ne internetu cetla, docela mi vysychalo v krku, ze budeme spat ve vezeni, ale podle fotek to vypadalo docela obstojne a navic, mohl by to byt zazitek. Ano, mohl by. Nebyl, protoze nebylo misto. Nastvalo me to nejen proto, ze jsem musela kopilotovat do jine casti Ottawy, ale taky proto, ze uz jsem byla osezana z auta a natesena na brusleni, a hlavne asi proto, ze jsem se tesila, ze pri pristim telefonatu s rodici budu moct rict: ,, ...no, jsem byla ve vezeni..." Ale nevadi, v dalsim hotelu meli bezva postele s bezva pruzinami, tak jsem si vynahradila skakaci deficit z detstvi.

Myslim, ze jsme musely vypadat skutecne jako turisti. Cestou na Canal Rideau, udajne nejvetsi venkovni kluziste na svete, se Sophie stihla zeptat asi 3 lidi, jestli jdeme spravne. (proste mi jen neverila, ale chtela to vyzehlit tim, ze se "chce jen ujistit"..) Canal Rideau je vlastne slepe rameno reky, ktere je v zime zamrzle a upravene jako kluziste. Po cele delce jsou rozmisteny schody, tudiz neni nutne zacit na zacatku, k dispozici jsou lavicky na prezuti, mistnost, kde muzete nechat sve boty. behem 7.8 km jednim smerem potkate asi 5 "stanovist" s obcerstvenim, zachody, pujcovnou brusli, brouseni brusli a tak podobne. Rika se, ze bez horke cokolady a tradicniho Beaver tail/Queue de castor - v prekladu bobri ocas (rozplacle testo ve tvaru bobriho ocasu, jeste za horka vyvalene ve skoricoven curku nebo s cokoladou, nebo s lentilkami nebo buhvi s cim jeste...) se to na kanalu neobejde. V zasade to byla pravda. Na kazde zastavce byl stanek, u ktereho stala dlouha fronta. Ikdyz bych rekla, ze horka cokolada nesla moc na odbyt, precejen nebyla extra zima. Nastesti.

Vybraly jsem si spravny vikend pro nasi navstevu Ottawy. Prave zacinala Winterlude/Bal de neige, rekneme neco jako slavnost, se kterou bylo spojeno pomerne dost aktivit ruzne kolem kanalu. Jednak to byla spousta ukazek, at uz gastronomicke ochutnavky, obrazy (na pilirich mostu byly vazne nefalsovane obrazy, docela jsem na to koukala), nebo ukazka indianskeho zivota - tee-pee, vyroba sneznic a sani, kozesiny, drevozpracovavani. Zbytek jsme navstivily az vecer. Zacinalo to nocni "Show svetel a hudby". Yukonska skupina UKIUK vytvorila neco jako film, tematicky se tykajici zimy, Yukonu a mistniho zivota, prislo mi, ze i lehce porovnavali zivot tady a kdesi v pustine. To vse bylo promitano na zed budovy, ktera vypadala jako muzeum. Jestli to skutecne bylo muzeum nevim. Nikde jsme to nenasly. Cela show byla doprovazena ohnostrojem a hudbou. Prislo mi to mile, libilo se mi to. Jen se mi obcas zdalo, ze si z mistniho zivota delaji srandu. Situace, kdy je -40, muz nestvane nemuze nastartovat auto, protoze je prilis kosa. A pak vesele psi sprezeni, zadne zabrany, zadna nafungujici baterie... Mozna se jim to pak zdalo moc kriticke, tak nasledovala scena se startovacimi kabely a nakonec tedy io auto uspesne nastartovano, ale stejne to na me pusobilo trochu jako: ,,Vy se tady s tim pachtite, to tam u nas je to pohodicka, zadny stres..." Predstaveni skoncilo a nasledoval koncert yukonske kapely. Ze zvedavosti jsme zustaly. Vetisna pisnicek byla v anglictine, jen obcas k tomu dodavali indianske zvuky, ktere dodavaly jakousi neobvyklost. Ikdyz se mi to libilo, byla jsem v zasade vdecna, ze Sophie uz chtela jit, zacinala me prepadat takova podivna nostalgie. Vzpominky z koncertu, s kamarady, prvni koncerty nasi skolni kapely, opet kamaradi. Byla to jedna z chvil, kdy jsem si uvedomila znovu, co vsechno mam tam daleko za louzi. Presunuly jsme se na vystavu soch z ledu. Na velkych hodinach bezel cas. Umelcum zbyvaly asi 3 hodiny na dokonceni dila. Pocasi jim ale moc nepralo. Bylo teplo, vzduch mi pripadal jako na jare, vitr byl teply, clovek by nerekl, ze je unor, 2 tydny po zatracenych mrazech. Videli jsme, jak sochy kapka po kapce taji a sochari jen zoufale behaji a zakryvaji, aby zachranily sve dilo. Byla krasna noc. rekla bych idealni na nocni vychazky. Vzdalovaly jsme se od kanalu a vystavy soch, hudba utichala. Ocitly jsme se pred budovou parlamentu. Krasne nasvicene, kanadska vlajka se hrde trepetala na spicce veze. Ohen ktery horel ve vode ve fontane pred budovou vypadal sice impozantne, ale smrad, ktery byl citit jen co jste se priblizili nic moc. Ulice byly tiche. Mesto. Nikdy bych nerekla, ze to muze byt takova atmosfera. Nikdy bych neverila, ze mi to bude chybet. Jako by me to nebijelo enegrii. Necitila jsem se vubec unavena. Jit do hotelu bylo to posledni, co se mi chtelo. Jen tak se toulat ulicemi, nocni Ottawou, zajit na pivo, jit tancovat, uzivat si. Muj vysneny plan ale ztroskotaval hned na nekolika faktech. Sophie byla unavena a chtelo se ji spat, z cehoz vyplyvalo vratit se do hotelu. Varianta, ze vyrazim sama byla nepripustna uz z toho duvodu, ze jsme mely jen jeden klic od pokoje. Dalsi vec byla, ze samotnou by me to jednak nebavilo a pak, precejen, sama v noci a navic v neznamem meste, nic moc. Vracely jsme se mlcky. Sophie zivala. Ja jsem premyslela, snila. Jake by to bylo skvele mit nekoho s kym bych mohla takhle vyrazit. Uzit si "nocni zivot normalnich osmnactiletych holek". Nikdo tu nebyl. Bylo mi to lito.
Nalada se mi ale zvedla jeste ten vecer. Jednak jsem opet otestovala pruziny v posteli, pustila si do usi oblibenou pisnicku a zacala psat. Bylo 23:30. Zaklapla jsem "bonzblocek". Byl to fajn den. Usinala jsem s usmevem.

Na snidani jsme sedely u stolu s mladym parem, on byl z Australie, ona z Chicaga. Hrozne mili, hodni, zvedavi, vyptavali se hlavne na muj rocni pobyt tady, co me potesilo, ze znali CR. Byla to prima snidane, nejen proto, ze jsem na zacatku mela hlad a pak uz ne, ale take proto, ze jsme si skvele popovidali. Mam rada takovehle seznamovani. S milymi lidmi. A tihle vazne byli, uz jen to, ze nam dali vizitku s tim, ze az budeme mit cestu do Toronta, at se ozveme, ze muzeme zustat u nich. Prislo mi to mile.

Bylo slunecno, nadherny den. Vyrazily jsme na prochazku tak trochu po pamatkach. Prosly jsem Bymarket se stanky s cepicemi, rukavicemi a samozrejme spoustou vyrobku z javoroveho sirupu, prohlidly jsme si baziliku Notre-Dame, videly jsme Galerii umeni, ambasady, parlament.. Zamirily jsme k Rideau Hall, mistu, kde sidli mistni zastupkyne bristke kralovny. Prosly jsme peknym parkem az k budove, kde nas ale zastavil "security guy". Zacal nas zahlcovat otazkami, pricemz ale vubec neposlouchal odpovedi. Ptal se, odkud jdeme. Machla jsem rukou smerem k vedlejsi brane. Neco zamrmlal a zeptal se znovu, odkud jdeme. Se slovy prisly jste odsud (machnul rukou opacnym smerem nez jsem ukazala) pokracoval otazkou, co tam delame. pak zacal zmatene volat vysilackou komusi od hlavni brany. Mezitim jsme se mu snazily vysvetlit, ze ale od hlavni brany neprichazime, ze jsme vesly dovnitr bocnim vchodem. Bylo to marne. Evidnetne jsme vypadaly podezdrele. Radsi jsme vyklidily prostor driv, nez nas zatknul nebo buhvi co. Presunuly jsem si uzit si jeste jednou brusleni na Canal Rideau, led byl mnohem mekci nez den predtim, na nekterych mistech dokonce zacinal tat. Ale bylo krasne. Ani se mi nechtelo domu, stravit 3 hodiny v aute. Pripadalo to v uvahu jen za podminky, ze si uziji slunecneho dne. Sopjie mela jiny nazor. A protoze ridic rozhoduje, odjizdely jsme uz ve dve odpoledne. Prisla mi to skoda tak pekneho odpoledne, ale jsou situace, kdy si stezovat nemuzu. Navic, nechtela jsem si ani zase tak stezovat, byla jsem rada, ze me sem vzala, byl to skvely vikend, uzila jsem si to. Jen tam bylo par veci, ktere branily k dokonale ruzove. Ale jako o tom tak zpetne uvazuji, ty tmave smouhy, ktere jaksi znecistovaly tu ruzovou byly castecne odstraneny skutecnosti, ze jsem se konecne naucila brzdit na bruslich. Ikdyz to zni trochu silene, v tomto smeru byla mise Ottawa splnena. Uz umim zastavit skoro jako profesionalni hokejista. Skoro...

Po vikendu v anglicke provincii jsem si opet uvedomila, ze vlastne je to mozna dobre, ze doslo k chybe pri umistovani do rodiny. Puvodne jsem mela byt v anglicke rodine, francouzske skole. Prijela jsem a zjistila, ze rodina je francouzska. Mohla jsem ji hned chtit zmenit, ale ted vim, ze jsem udelala dobre, ze jsem zustala. Jednak proto, ze doma anglicky stejne mluvime, vlastne jeden tyden ze dvou, proto, ze anglicitna kolem stejne je at uz ve veskere komunikaci s EF, s exchange kamarady, ci treba pri vyletech do bilingvniho Montrealu, Ottawy.. Ale pak proto, ze jsou na me hodni. Nikde neni psano, ze me musi brat na vylety. Nikdo nerekl, ze v programu je zahrnuty vikend v Ottawe, ktera je tri hodiny jizdy. Je to jen fakt, ze oni to chteji udelat. Chteji me vzit s sebou, abych videla. Jsou hodni. Jsem jim za to vdecna.

Québec, Québec, Québec

Tak jsem koukala na posledni prispevek na blogu, ktery hlaisl datum 24. ledna. Dlouho jsem nic nenapsala. ne ze bych nemela co, na to se tady nehraje. Jen jsem se k tomu z casovych duvodu jeste nedostala. Ti, kteri me znaji muzou zustat klidni, nezmenila jsem se, stale mam malo casu.. Ale na psani novych prispevku s ho rada udelam..takze ted uz dost kecu a vzhuru k nove "canadian experience"!

Musim se vratit k patecnimu dni, kdy jsem si misto skoly lebedila v postylce, uzila si snidani bez stresu, ze nesmim zapomenoust skolni tricko, po dlouhe dobe provetrala svuj batoh a oprasila sve balici schopnosti. Neco malo po poledni me prijizdi vyzvednout a odvazi na prvni smluvene misto. Prestupni stanice. A dal pokracuji v Jeepu hostitelske rodiny me rakouske kamaradky Mariny. poradne michani narodnosti ale terve prijde. Sraz mame u koordinatorky v Lavalu. Zinhio z Brazilie, Yasmin ze Svycarska, Lina z Nemecka, Danni z Mexika, Marina z Rakouska a Sean jako "looser" s Kanady. Dokonce jsme i uspesne narvali vsechna zavazadla do kufru. To, ze prvni clovek, co otevre dvere dodavky bude zasypan hromadou tasek a batohu uz nebylo podstatne. Hlavne ze se dvere zavrely. Vyrazime. Dalsi zastavka Longueil, nabirame dalsi 3 lidi. Nemecke trio Josephine, Richard a Luisa. Kompletni sestava, hura smerem Quebec city!
Cesta dlouha a priroda vola, znate to.. Takze sjizdime z dalnice, ze se porozhledneme po benzince. nakonec uspesne, ale dan je pomerne vysoka, nasleduje nesmyslenych 20 km naprostou pustinou kamsi rovne do lesa. Zkratka neni jine volby, nepostavili tu najezd zpet na dalnici, nastesti nase bajecna zajizdka konci na prvni krizovatce (ale po tech 20 km...), kde se vracime zpet na dalnici.. Vetsina clenu posadky klimba, probouzime se v mestske zacpe Quebec city. Navigacni system GPS hlasi nesmyslne nazvy ulic, ridic a spolujezdec se neustale dohaduji, kde zatocit a do toho vseho ridic zacne ve fronte na cervenou otevirat a zavirat okynko, pri kazdem otevreni vykoukne a komickym tonem se pta do neznama ulice lne aut: ,, Hello, nevite kde je ulice Chemin de blablabla? " Zavre okynko a cele se to opakuje. Lide z ostatnich vozidel jen delaji, ze nic nevideli. Radsi. Manzelce ridice se to nezda prilis vtipne, tvari se, jako by ho neznala. Radsi. Za to my, vsichni co sedime vzadu, se dobre bavime. usmev nam na rtechale zmrzne jen co vystoupime do chumelenice. Honem do tepla restaurace. Mame zamluvene 3 obrovske stoly. Jeste aby ne, je nas taky pekna spousta. Nasleduje klasicke predstavovani - jmeno + narodnost. Poznavame Thajku, Mexicany, Venezuelanky, spoustu dalsich Nemcu, ale s CR jsem tu zase jedina ja... Po veceri nas prideluji do rodin, kde budeme spat. Prijde mi fajn, ze muzeme zustat u mitnich vymennych studentu, je to lepsi nez byt v hotelu, aspon se seznamime s novymi lidmi. Tesila jsem se na to, ze poznam noveho cloveka, co prebyva ted na rok v Quebec city. Ze si popovidam s nekym, kdo zustava ve meste (ne v lese jako ja ve Val-Morin..). Ze to zkratka bude fajn. Bylo to fajn, to jo, ale ten zbytek ne tak docela. Abych to upresnila, pro ostatni jo, ale pro me ne. (Rikala jsem to vzdycky, ze jsem proste original, ne?..jako Kofola..:)..) Byla jsem vybrana jako "reprezentant", ktery dela dobrou image EF, tudiz jsem byla v potencialni hostitelske rodine. Ptala jsem se proc ja? Jako odpoved jsem dostala se smichem: ,,You're the best..." Na jednu stranu to potesi, kdyz me povazuji za jedince, ktery je ten pravy pro presvedceni rodiny, co vaha, jestli si vzit na pristi rok vymenneho studenta ci ne. Byla jsem na to urcitym zpusobem hrda. Na druhou stranu jsem byla zklamana. Tesila jsem se, ze budu s nejakym jinym vymennym studentem. Navazu novy kontakt, kamaradstvi. Ikdyz na zacatku asi jen povrchni, protoze jeden vikend neni moc, ale aspon neco. Ale veskere nadeje se rozplynuly... nevadi, brala jsem situaci tak, jak je. A nakonec to stejne bylo fajn. Byli mili, jedenactileta dcera, co zavodne krasobrusli (wow, neznam moc lidi, co krasobrusli..), sedmileti kluci dvojcata, pravi Kanadani - blazni do hokeje, tatinek architekt - loni byl v Praze, tak mi peknou chvilku basnil o nasem uzasnem Karlove moste, jake je skvele, ze jsme si zachovali tolik pamatek...

Rano jsme vyrazeli relativne brzy. Kazdy si koupil neco jako vstupenku, palstoveho maskota karnavalu - Bonhomme de Carnaval. Pripominal trochu snehulaka, ale radis to nikde nerikejte. Je to totiz BONHOMME DE CARNAVAL, zadny SNOWMAN!! Vyrazili jsem do Palais de glace prohlednout si sochy ze snehu. Vazne to byly steny z ledu, skoro mi bylo lito, ze si s tim nekdo da takovou praci a pak mu to v dubnu roztaje. Nasledovala prvni hromadna fotka. na par minut jsme zablokovali pruchod, fotografove byli dva, ale fotoaparatu asi tak 30, takze kazdy mel spoustu "naramku", hezky jeden po druhem. Trochu jako Japonci, ikdyz ti maji ty kamery a vsechnu techniku spis na krku nez kolem zapesti jako naramek...
Zasadni chyba byla, ze jsem objevili ledovou klouzacku. Urcene to byl pro deti. Uz jen pohledme bylo videt, ze vetsina zakazniku je ve veku 3-5 let. No, ale pak jsme tam byli my. Pekne zpatky do detskych let, ze? Ani nas nenechali poradne doklouzat a "nasilne" jsme se presouvali na vlastni karneval s spoustou aktivit. Od termalnich koupeli pres bubenicke show, tanecni vystoupeni, sane tazene konmi, budku, kde vam rozejreji javorovy sirup, ktery pak nalijete na tycku a rychle polozite do snehu. Vse ztuhne a zbyte vam neco jako lizatko z javoroveho sirupu. Snad vsechny deti mely toto "cuc na klade". Normalni snowtubing a pak mega snowtubing, bylo nas 8 v jednou mkruhu a pri izde dolu jsme se tocili kolem dokola. Frcelo to zatracene rychle, vitr svistel kolem usi. Uzivali jsme si to. Hudba byla vsude, kdo chtel tak jen tak tancoval do rytmu (Latino girls - Venezuela a Mexiko nezklamaly :)..) Na rozehrati byl velky vytopeny stan s jidlem a pitim a ochutnavkami susenek, jogurtu, ryzoveho pudinku a buhvi ceho jeste.. Videli jsme soutez v psich agility, psiska byla tak nadrzena, ze majitel sotva stacil dobehnout k dalsi prekazce a davat povely. valeli jsme se ve snehu na slunicku a najedno uslysim, jak me nekdo vola.
- ,, Pojd honem sem, je tu stenatko, honem honem...!"
Sebehla jsem z kopecka a vidim chlupaty roztomily stene bernardyna. Bylo vazne sladky, skakao po me, oblizovalo me a majitel jen nechapave koukal. Tak se Julie, koordinatorka, ktera me k psisku zavolala, ujala vysvetlovani.
- ,, To je studentka z CR, prijela tu stravit rok v Quebecu a hrozne ji chybi jeji pes, ktereho ma u nich doma... .."
Mezitim prisli dalsi, Julie jen pokracovala ve jmenovani.
- ,, Je z Venezuely, tady ta je z Mexika, Nemecko, ..."
Pan koukal stale nechapave, ale evidentne to vzal dosti sportovne. Co mu zbyvalo ostatne?
Presunuli jsme se na obed a pak na zavo psich sprezeni. Hafani se ritily rychlosti blesku, nechtela bych byt ten, kdo je na te podivne jezdici karce, co psi tahnou a ma je v zasade ridit... Probehl posledni zavodnik a zacala veka snezna bitka. Ti, kteri vidi snih na vlastni oci tady poprve ve svem zivote si to rozhodne hodlaji poradne uzit. A my, co ho uz zname taky. Ostatni ucastnici karnevalu sporadane kraceli po chodniku a jen vrhali podivne pohledy na nas do zaveji snehu. Ze se chovame jako deti? No a co, vzdyt jsme jeste deti! Zabava je zabava, ale nic netrva vecne, takze nasledoval dalsi presun a to do historickeho centra mesta. V zasade se tedy jednalo o prosluly Château Frontenac, ktery ani nevim proc se jmenuje château, kdyz je to vlastne hotel, ale tak asi je to jedno. jen jsem se musela pousmat, kdyz jsem si vzpomnela, ze jsem loni mela prezentaci na anglictine na Quebec, jak jsem mluvila o Château Frontenac... A ted jsem tady. Zajimalo by me, jestli jsem uz v te dobe vedela, ze vyrazim do Quebecu.. Asi spis ne, prijde mi to legracni..
Ikdyz ve vsem moznych narizenich a pravidlech EF je alkohol zakazany, dostali jsme povoleni ochutnat typicky napoj karnevalu. Cariboo. Urcite pres 80% alkoholu, pripominalo mi to takove hodne silne svarene vino. Hodne hodne silne. Rozhodne ne na vypiti cele flasky sam.. Ale chutnalo mi to, navic atmosfera baru z ledu se sochami dvou lednich medvedu z ledu a ohynku, u ktereho jsme rozmrazovali ruce.. Spousta lidi pak vyrazila nakupovat. Suvenyry a nebo jen tak nakupovat. Hlavne holky, znate to... Ikdyz trenky, ktere s napisem "J'aime Quebec", ktere si koupil Zinhio?..Abych tak rekla usmevne...:) ja nemam rada nakupovani. Navic, mam pred sebou jeste kransych pet mesicu. Nechtelo se mi nakupovat suvenyry. Muzu je nakoupit kdykoli a prakticky kdekoli. Tak jsme se vydali s mymi spriznenymi dusemi na dalsi klouzacky. A uzivali si to! jako male deti! Byla to legrace, jsem si jista, ze lepsi nez nakupovani!:)
Na sraz jsme dorazili vsichni zmrzli, takze vecere v teplicku restaurace docela potesila. Cely den venku byl docela unavujici, v mezidobi cekani nez rodina, u ktere jsem prebyvala, dorazi, jsme hrali karty a jedli podivne kanadske mentolove bonbony. Potom uz hura do hajan.
Nedelni rano bylo ve znameni odjezdu. Nic jineho jsme v planu nemeli. Mrzelo me to. Hlavne proto, ze to byla tak trochu ztrata casu, cekani asi hodinu a pul (jedne pasazerce nasi dodavky ujel autobus a dalsi jel az za hodinu..), bloumani obchody... Ale kdyz jsme nakonec konecne vyrazili, nebyla to nuda. Cestou jsem davala lekce cestiny Richardovi, Luise a Josephine, musim uznat, ze jsem na tom teda s nemcinou lepe nez oni s cestinou:)...Yasmin nam vysvetlovala rozdily mezi svycarskou a nemeckou nemcinou, ucili jsem se sprosta slova, hlasi sibenici, kreslili a hadali obrazky, no, nenudili jsme se..protoze nudit se je nuda :)
Zaverem naseho vikendoveho cestovani bylo, ze nam dostal voda v odstrikovacich. Silnice byla mokra a sklo tudiz stale spinave. A protoze jsme ho nemeli cim umyt, jeli jsme tak trochu po slepu. Ridic nakonec prohlasil, ze takhle to dal nejde a za jizdy vystrcil ruku s okynka ve snaze vylit vodu z lahve na predni sklo. Bohuzel bez uspechu, jen nasledujuci rada ucitla jemnou sprchu. dalsi pokus byl proveden pri stani na semaforech, ucinny, ale vydrzel asi tak dve minuty. Coz na to, ze nam zbyvalo asi 20 minut jizdy nebylo uplne dostatecne... nakonec jsme tedy zastavili u benzinky a koupili vodu do odstrikovacu a stastne dorazili domu. :)
Byl to fajn vikend. Jedine, ze jsem ocenila mnohem vic spolecensou strnku, to, ze jsem mela moznost potkat dasli studenty z okoli Quebec city, dalsi narodnosti, opet si popovidat o necem spolecnem, co tu prozivame. Nemuzu rict, ze jsem z karnevalu jako takoveho zklamana, myslim, ze jsme si uzili maximum, co jsme mohli. Jen jsem cekala, ze "nejvetsi zimni karneval na svete" bude vetsi. Vic aktivit na vic mistech, z cele mesto bude zit karnevalem, ze atmosfera bude vsude v ulicich, pruvody a masky... A to tak uplne nebylo. Skoda. Ale i tak nelituju, ze jsem vyrazila. Ani nahodou. Stalo to za to, byl to prima vikend.
Jedna z koordinatorek rikala, ze je to jeji 21 karneval. Urcite karneval v Quebecu stoji za to, ale jednou za zivot mi to asi stacilo. Treba zase jednou nekdy podruhe, ale 21krat rozhodne ne, nepripada v uvahu!