Podělit se se světem

Nebyla jsem si jistá, že si na mě vůbec bude pamatovat, ale i tak jsem klikla na tlačítko "envoyer". Na druhé straně, snad jen s rozdílem 6ti hodin, mé bývalé profesorce žurnalistiky skočil do schránky můj mail. Nepříliš obsáhlý, jen tak se připomenout a hlavně se podělit o rdost z přijetí na jí vyučovaný obor. Vlastně už tehdy, když jsme se spolu bavily, se vyptávala, kam půjdu dál ač teď už o prvořadosti studia novinařiny přesvědčená nejsem, tehdy a mnohdy to pro mě byla jasná volba. Nebo minimálně zkusit přijímačky. A teď, když jsem je, nějkou záhadou, zázrakem as asi i trochu náhodou, měla úspěšně za sebou, přišlo mi fér jí to dát vědět. Nejen fér, zkrátka něco jako zpětná vazba. Říkala jsem si, že by jí to zkrátka mohlo potešit. A dle briskní a ryclé odpovědi soudě i potěšilo. Jako by mě zdálky podporovala, fandila mi. Nadšení které z mailu čišilo, radost z toho, že jsem se ozvala a navíc šťastná zpráva o přijetí. Uznávám, nebyl to člověk mě nejbližší, ale věřte, že i tak potěší, když vám někdo z novinářské branže řekne, že vy na to máte, že z vás má radost, že to dotáhnete daleko...a tak vůbec, zkrátka to bylo milé, abych pravdu řekla jsem odpověď nečekala a už vůbec ne takhle brzkou a pozitivní...

Blog to zachránil

Seděla jsem na lavičce v parku na nábřeží. Bylo svěží ráno, svítílo sluníčko, pozorovala jsem lidi chvátající ulicemi a jedla hroznové víno. Šla jsem až dvanáctá v pořadí, měla jsem spoustu času. Nebylo moc jak se na ústní kolo připravit a upřímně jsem vůbec nečekala, že písemným projdu. takžemilé překvapení hned na žačátek. Problém byl trochu s ukázkami prací. S sebou jsem měla seminárky a vytištěný blog. Původní pán vybrat některé příspěvky se ukázal nakonec jako taková mission impossible, takže jsme vytiskli všechny mé kanadské příspěvky. V kroužkové vazbě tak teď mám celou mou kanadskou reportáž, což je fajn. A jak jsem tk seděla na té lavičce a trochu kill time, začala sjem namátkově listovat stránami a pročítat jednotlivé zápisy. Začalo se ve mě rozlévat takové blaho, radost z tho, že jsem si blog fakt začala psát, Bylo to prima si o tom číst, Na jednu stranu tak dávno, ale když si to přečtu, jako bych to viděla a prožila včera. Nakonec se z mého namátkového čtení stalo čtení kontinuální, a tak jsem ještě před tím, než jem na samotný pohovor šla, měla všechnyčlánky přečtené. A že jich nebylo málo. Až mě to samotnou překvapilo, kolik jsem toho napsala. Navíc některé z obratů, vyjádření a článků jsou na můj vkus povedené, což jsem byla také doscela zaskočená. Nikdy jsem po sobě příspěvky nečetla, vždycky jsem jen ťukala všechny myšlenky a pak už nebyla energie na to ještě to přečítat. Navíc, od toho blg nemám, chtěla sjem vždycky stihnout zachytit celý mů tok myšlenek, to co chci říct, a vyjádřit, považuju to za prioritu i před chybami a překlepy. Což možná pro někter velká vada na kráse, ale já říkám. že chyby se dají opravit, když vám však kvůli chybám unikne myšlenka, je vám to naprd... Tak s tím jsem nesla vytisklý balík mé canadian experience, takhle jsem byla připravená jim vysvětlit mé chybějící háčky a čárky, překlepy a chyby... Jasně že jsem měla trochu předtavu, jak své ukázky prací uvedu, ale jak celkově bude pohovor vypadat, to jsem představu neměla. Minimálně část ohledně všeobecného přehledu a prověřeí orientace v politice, kultuře, historii ..a kdečem, ne, to nemohlo prostě dopadnout dobře. Respektive spíš mi bylo líto těch zkoušejícíhc, předpokládali, že test jim udělal síto, kterým prošli jen ti, co "tu mají, co dělat"...ale já si tak moc nepřipada a na všeobecný kulturně-historicko-geopolitický přehled jsem se opravdu necítila. Bylo mi to hloupé kvůli nim... Ale co, nemělo smysl to moc vymýšlet, stějně jsem nic nevymyslela a když jsem kolem poledne vcházela do osvětlené místnosti a sedala si naproti tříčlenné komisi, měla jsem pocit, že se uvidí, že si to aspoň zkusím. Nejprve jsem měla prostor pro svůj motivační rozhovor. A právě tam byl hlavní aktérem právě tenhle blog. nechci, aby to znělo vychloubačně, ale zdálo se mi, že o n ně zapůsobilo. Jistě, že nečetli očima připíchlma na papír každou stránečku, ale se zájmem listovali, místy se pozastavili, poptali... Přišlo mi, že je to zaujalo. A evidentně zto, co jsem k tomu říkala, asi také, dali mi totiž 15 bodů z 20, což není vůbec málo! Každopádně to zlo mselo ještě přijít, vylosovala sjem si tedy otázku. Jdnozněčně štěstí v neštěstí. Vytáhla jsem si něco jako proměnu médií po roce 1989. Nějaký základní přehled o novinách, časopisech a televizi člověk má, to je jasné, ale redaktory a tak vůbec jména, to šlo úplně mimo mě. Pravda, něco jsem jim tam řekla, rozhodně to bylo lepší, než kdybych si vytáhla českou kulturu nebo třeba finanční a ekonomickou situaci ČR. Prostě jsem zae měla docela kliku. I tak ale můj výkon nebyl dle mého tehdejšího úsudku nic moc, ještě mě čekala doplňující otáza k mé četbě. Zachránila mě dětská literatur,akterou jsem měla v seznamu jen tak něco namátkově uvedeného, byl to ten samý seznam, co jsem meěla k maturitě a já neměla elán ani vůli ho jkkoli měnit. Takže jsem duchapřítomně docela racionálními a sebevědomými argumety (které jsem opravdu netušila, kde se tak ve mě vzaly...!) obhájila a z místnosti jsem vycházela de facto vysmátá. Komise byla super, byli moc milí a když se koukám zpětně, docela sjem sti to užila. Tím, že jsem nečekala, že to bude nějaký světoborný výkon něměla moc ambice na rekordy... Venku na chodbě jsem čekala na výsledek. A dalšípřekvápko - z druhé části mi dali 40 bodů ze 60!... Celkově tedy 105 bodů. Hodně hustý a hodně dobrý! Absolutně jsem to nečekala! Prostě milé překvapení. Paní z komise mi ještě říkala,že si myslí, že to bude dobré, že je toasi dost bodů, že to vidí slibně. Neměla jsem tu vůli jí říct, že ještě ani nevím, jestli to chci studovat, že to posdle mě byla jen náhoda a že žurnalistika pro mě byl jen tak pokus, zkusit to... Asi by jí to ohlo být líto, zdálo se mi, že mě vidí jako uchazečku která moc moc chce jen a jen na žurnalsitik ua nikam jinam a tak mě trochu chlácholila, že jako prý dobrý, že to bude stačit bodově. Poděkovala jsem, rozloučila se a vysmátá vyšla ven. Absurdní! Prostě vtip všech vtipů. Navíc, včera definitivní verdikt - přijata, takže ...no, asi nemám slov, mnozí si stejně o mě budou myslet, že jsem to, že to byla náhoda a že jsem měla štěstí a že jsem nečekala, že se dstanu a tak vůbec, že jsem s tím takhle nepočítala, že jsem to všechn říkala jen tak... Ale víte co, mě je to asi buřt, sem přijatá a ty zkoušky samy o sobě byly vlastně docela legrace...:)

To naše...!

Pohoda. Když to vezmu kolem a kolem, marně hledám výstižnější slovo. Vstávání až se probudím, běhání třeba každý den, bruslení na Ladronce, kolo s Denisou, plánování vandru, kompletace lékárny, sváča ségře, upečená bábovka, poslech hudby, četba knížek ze stohu "chci si přečíst" (nikoli "musím číst"!), venčení psiska, plánování velké pracovní cesty do Anglie, poklidné posezení s kamarády, s vínem a věčeří, kterou násm uvařili kluci (!!)... Ne nestěžuju si, tohle přece nevypadá jako život, který by měl být terčem stížností! Musím přiznat nemožné (nebo minimálně se mi to tak zdálo), mám čas. Druhá strana věci, fakt, že stále něco dělám a tím se pojem má mčas značně okleštil, je zas jiná pohádka. Nepřekvapivě bych toho klidně chtěla stihnout ještě víc, takže jaksi opticky vzniká kolem mě bublina "no-time". Srovnávat ji však s tou přijímačkovou, studijní, stresovou a školní moc nejde, tahle současné je prostě jen atributem mého života. Svým způsobem žiji trochu workoholický život. Tak to vidí jedni. Já tomusi spíš říkám aktivní. Ale to je asi fuk. Vzpomínám si na naše: ,,Il fait beau, il fait chaud, on est bien, la vie est belle!"...:)

Takže dobrý...

Jak mula jsem se vyhrabala do druhého patra. A s jakou lehkostí jsem pánovi začala vykládat svůj náklad. Jestli knížek bylo osmnáct, tak nějak, ani přesně nevím, jisté je však to, že teď je na nějakých pár měsíců nebudu potřebovat. Knihovní regály se opět zpátky rozšíří i na beletrii, budu si číst co chci, kdy chci, jak dlouho chci, bez dělání si poznámek a snahy zapamatovat si aspoň něco ze změti sociologických, psychologických a andragogických a vlastně kdejakých teorií a faktů. Začínají prázdniny. Ty nejdelší, snad ty nejlepší. Studijní mataron je u konce, cílovou pásku jsem proběhla. Teď už je jen otázka, jak doběhli ostatní. To ale uvidíme až za pár dní, FF nás zkrátka ráda napíná, takže s výsledky si počká... Stejně ale člověk mohl hodit všechno za hlavu, výsledky už nějak dopadnou, nejdou už nějak ovlivnit, změnit, nemá cenu s jimi zabývat. Takže prázdniny, oujé :) Ba ne, stále je tu ta nejistota, trochu úzkost, co když se člověk někam nedostane. Jo, je pravda, že ám svůj "plán B", ale stejně, představa, že jsou všichni kolem přijatí a já jsem ten tydýt, co ne... Nehledě na všechny vychechtané umělce, architekty, scio pisálky a všechny ty, co už měli přijímačky za sebou mnohem dřív a tak jsou s výsledky už seznámeni. Ale proč o tom vlastně mluvím, včera jsem se, netrpělivě, zvědavě a neponěkolikáté, přihlásila do studentského systému s tím, že třeba tam budou novinky o průběhu přijímacího řízení. Oficiální výsledky měly být až 23.6., tak jsem si velké naděje nedělala, ale tak znáte to, za pokus člověk nic nedá, obzvlášť když mu to nedá... Ha, a tentokrát mě čekalo překvápko. A ne jen tak ledajaké! Polila me vlna nepopsatelné úlevy, nadšení, radosti, štěstí... Prostě mě to potěšilo a užívala jsem si pohled na kolonku "celkový výsledek - přijata". Je to v suchu. A navíc pěkně absurdní! Chápete, že jsem přijatá na žurnalistiku, n školu, kam jsem to přece chtěla "jen tak zkusit, protže to dost pravděpodobně nevyjde"... Ne, neuvěřitelný, ale kdo by si stěžoval, že? Takže už mám zkrátka pocit, že moje nohy, co se v nejistotě nořili do měkkého bahna se teď zarazily na něčem pevném, už žádné další klesání do hlubin lepkavé kaše zvané "loterie přijímacího řízení". Takže dobrý...