O tom, jak zchladit hlavu

Po dlouhé době mám dnes dobrou náladu. Je to prima. Najednou i nemožné zkrátka nějak jde a tak vůbec, člověk najde ztracený nadhled a pomyslný strop starostí, co se mu opírá o ramena, v horším případě se snaží vklínit hlau mezi klíční kosti a v nejhorším případě se navalí a docela zamáčně celé tělo. Přimlasknutí k podlaze povolí jen nejmenší záchvěvy konečků prstů, které, přiznejme si obejktivně, nejsou příliš dostatečnou silou na zbavení se tíživého krunýře. Vědomí, že čas nepočká a že je potřeba udělal tohle a tamto a že chci stihnout ještě támhleto, je kolikrát tím nejtěžším závažím. Jednou jsme šly takhle se Barunkou do školy a ona mě seznámila se svojí teorií. Je to asi jediná možná správná cesta k zeslabení váhy přítěži, která nad námi hozebně visí a klasá níž a níž s každým dalším odbitím hodin. Ale zpět k naší cestě do školy. Výsledkem naší několikaminutové debaty je "naše"věta : ,,Nedá se stihnout všechno." A když se s tímhle člověk smíří, je prakticky za vodou. Když ne, bude se honit a užírat a nestíhat a stresovat a snažit se stihnout co nejvíc. Ostatně tak jako to dělám já ..ale to je jen tím, že taková prostě jsem. Ráda mám plný svůj diář, i ikdyž kvůli tom utřeba nadávám. Zvykla jsem si na to a chybělo by mi to. Na opačné straně, občas propadám panice. Všechno se hroutí a jde do háje a protože momentálně je v mém okolí bohužel jen málo lidí, kteří vědí a kteří mě podrží, je to občas zkrátka těžké. Ale dnes mám dobrou náladu, nadhled a nemíním se nechat zavalit. Pravda, kolikrát bych jako pštros ráda strčila hlavu do písku a nic neviděla. Nebo možná spíš zchladit do sněhu než do horkého sypkého písku. Ovšem tyto nálady minulého týdne ze mě už snad vyprchaly. Snad zas začínám stoupat po sinusoidě nahoru. Vždyť ten hlásek, co mi v hlavě říkal:,,Koukej si tu hlavu zchladit!" teď spíš hlásí:,,Honem mě vytáhni, je tu zima a zamrzají mi součástky! A navíc, podívej, jak je ten život prima!" A to si vždycky řeknu, že na všechny, co na mě prdej se vyprdnu a začnu se zase usmívat. Jako dneska :)

Dnes už jdu spát, zítra máme matiku...

A hodinová ručička se posunula o kousek dopředu. Je půl dvanácté. Zítra píšu kompozici z matiky. Měla bych jít spát, čerstvému rozumu se třeba dostane lépe matematického osvícení. A nebo taky ne. Vlastně je to fuk, stejně brzo spát už dnes nepůjdu...
Stihla jsem toho za dnešek spoustu, ale jako by to stále nebylo dost při pohledu na seznam všeho, co ještě na své vykonání čeká. Jenže jak vyzrát na nepřemožitelného hráče - čas? Marně se mu stavět na odpor, člověk se s ním musí zkrátka sžít a naučit hospodařit. Těžko říct, jestli jsem v tom, co dělám efektivní. Od rána jsem kromě snídaně a oběda stihla být na sedm hodin ve škole, kde jsem tentokrát relativně dávala pozor, zavítala jsem do knihovny prečest regály s odbornou literaturou, vyvenčila jsem našeho horského psíka, byla jsem s dětmi bobovat, podařil se mi zklidnit čtrnáct neustále poměrně nahlas a ideálně přes sebe hvořící a navzájem se neposlouchající bandu našich špuntů, abych vysvětlila městečko Palermo, jehož výsledkem bylo to, že osud to stejně popletl, zvládla jsem se kouknout na zprávy (což je opravdu světlý bod dnešního dne!), dát si sestřiny palačinky (s meruňkouvou marmeládou d istambulského borce, viď?:)..) a konečně..naučit se na zítřejší písemku. Završeno dohodnutým bruslením, odpověďmi na maily a sjednaným voláním s Kanadou. Zítřejší vstávání bude peklo. A ráno bude venku třeba zase zima (už se moc těším na hory!) a i když mi půjde pára d pusy, bude mě hřát pocit radosti, že jsem se na to nevybodla a těhle pár řádků napsala. Vlastně ho hned přidám k dobru mému dnešnímu výčtu odškrtnutých událostí...
...když se na to zpětně dívám, stíhám toho vlastně docela dost, takže možná nejsem efektivní, ale pravděpodobně to tak aspoň vypadá :)
..tak dobrou!

S věnováním a s láskou

Chroupe popcorn, poslouchá u toho písničky z Pomády a žvaní s lakrosovými kamarády. Její stůl je o poznání uklizenější než ten můj, může si tam tedy, narozdíl ode mě, směle položit notýsek a ťukat do maličkých kláves, oči nalepené na obrazovce. Kudrnaté vlasy, u kterých při stříhání nevadí, že kadeřník občas šmikne vedle se jedno ráno navlní tak a jindy zas jinak, ale ona to prostě neřeší. Ke slečince má daleko, stejně má nejradši džíny a triko. A obyčejné kecky bude hájit, i když vlastně mají díru v podrážce. Nutno dodat, že je to zvědavec na entou - právě jsem byla terčem nedůveřivých pohledů a vyzvědačských otázek, prý co to na ní kuju? :) Však se to brzy dozví, hned zítra. Zítra, kromě toho, že je sobota, což je príma, je také 9.1. . Pro někoh jen obyčejné datum, stejné jako každé jiné v kalendáři. A pro jiné zase příležitost k tomu napsat první novoroční zápis, dokonce s věnováním :)

Už šestnáct, vlastně skoro sedmnáct let spolu vyrůstáme. V jednom pokoji, v jednom bytě. Je mi bližší než jakýkli jiný člověk. Pamatuji se, jak jsme si jako prcci spolu hrály, jak jsme spolu chodily z družiny domů, jak jsme se loučily před mým odjezdem. Všechno to tak letí... Z uvztekaného skrčka vyrostla dáma. Rok bez starší ségry jí podle mě dost prospěl. Pěkně nám prokoukla a postavila se na vlastní nohy. No jo, ti mladší sourozenci to mají vždycky jednodušší, ti starší toho za ně tolik obstarají..:) Ne, myslím to dobře. Přilétla jsem v létě a na letišti na mě čekala velká holka, která má mnohem víc jasno než tak, jak jsem jí znala, která má svoje zájmy a cíle, která když promluví, docela to i dává smysl :). Trochu nám vyrostla, vyspěla, změnila se. Flegmatik se v ní stále nepopře, možná právě kvůli tomu dojde sem tam k nějaké té slovní přestřelce, ale říkam si, co by to bylo za vztah bez nich?

Věřte mi, že když se vrátíte do před nějako udobou opuštěného světa, kde všechn neklape tak, jak se vám snilo a vám nezbyde se s tím zkrátka smířit, je skvělé mít takovou oporu. Možná si to ani neuvědomuje, ale je to člověk mě asi momentálně nejbližší. Občas řekne pěknou perlu a občas sice prudí, ale stále vždy dokáže vyčarovat úsměv na mé tváři, i když u bych házela flintu do žita. Jen její: "To zvládneš." nebo "To bude dobrý!" je kolikrát mocnější než cokoliv jiného a bohatě stačí na to, aby člověk skutečně zvedl hlavu a šel dál. Patří jí velký dík. I když už je v zásadě velká, možná je stále malá nějaké věci vidět a uvědomit si. Proto je radší chci říct, myslím, že není nad to, když někdo ocení to, co děláte. Takže díky, prcku :) !


Zdá se mi to jako bych jí včera psala známé sweet sixteen (no, a řekla bych, že to sweet docela sedělo, ne? :)..) A teď už je další rok pryč a mamé tu sedmnáctku. Tak nedávno bylo sedmnáct mě. Doteď byla přece "malá"... Říkám si, vzpamatuj se! Vždyť je jí sedmnáct! Ti starší to holt vidí stále zkresleně...





Každopádně, všechno nejlepší!!! Zasloužíš si to! :) Znám Tě jak svý boty, vím, že zelenina je sice supr, ale čokoláda je prostě čokoláda, že lakros je prostě "úplně nejvíc nejlepší", že po večerem žvaníš s Istambulem, že nosíš Břéťu pro štěstí na písemky, že seš chytrá a vtipná, ale dovedeš být i pěkně protivná. Jsi prostě "pěknej řízek", jak by řekli jiní... :)

A víš co, jaždej je nějakej...a ty jsi skvělá! A chtěla bych, abys taková zůstala. Občas mě pěkně prudíš, ale i přes to Tě mám fakt moc ráda!


Teď tu trsáš na I´m alive :) Vzpomínáš, jak jsme si pustily Starce na chmelu, a jak to dopadlo?..Nebo jak jsme prokecaly pět hodin na telefonu? Nebo jak... Nebo jak... Nebo jak... Je toho tolik.. Do háje, uvědomuješ si, jak moc spolu pečem a jak je to super?! Vážim si toho, hrozně moc! Sisters! :)


Víš, i když je ti teda těch 17, pro mě stále budeš prcek :) Ale ten, kterýho mám se srdce ráda!
Víš, dlouho jsem přemýšlela, co Ti dát, ale pak mě napadlo, že tohle je snad cennější...


Takže - ještě jednou všechno nej, prcku :)

Novoroční comeback :)

Tak jsem vyměnila diář 2009 za nový, na konci s desítkou, přiťukla si šampaňským a rozloučila se s dalším rokem, který je fuč. A mimo jiné jsem si vzpomněla na svůj blog, který tu od října vesela chátrá. Klikám na www.ahojterko.blogspot.com a pročítám posledních pár příspěvků. Říkám si, že je to škoda, že už sem nepíšu, že nemám čas na to, co se mi líbí, co mě baví a vůbec, co je docela prima. Takže - voilá - tu máme novoroční změnu :) Blog se opět probuzí k životu! Věřte, mám toho na srdci spoustu a času málo..takže některá témata budou už v určité směru neaktuální, ale berte to tak, že jsem o tom zkrátka chtěla napsat a neřeště to...

Takže ke "Canadian experience" se přidává i to "a tak dál", ketré vám poví, co se stalo potom ...:)