Kanadsky Stedry den

Sebehla jsem po schodech do kuchyne a muffin na kuchynske lince volal: ,,Snez me! Vem si me! Tady jsem!..." Neodolala jsem. Takze kdyz jsem se chvili na to nainstalovala do kresla s miskou ovoce a "kricicim" muffinem, bylo mi jasne, ze zlate prasatko dnes neuvidim. Ostatne jako kazdy rok, takze vlastne zadna novinka:) Hej, dnes je stedry den, rikala jsem si. Porad mi to jaksi nedochazelo... Cas plynul rychleji nez obvykle. Byla jsem zvedava, jak to vsechno bude vecer vypadat. Na druhou stranu, nebylo zadne "teseni se na Jeziska", darky byly uz pod stromeckem, prekvapeni bylo jen je otevrit. Byly asi tri hodin odpoledne. Rozbalily jsme darky. Prvni, druhy, pak dalsi a dalsi. A pul hodky na to bylo po vsem. Jasne, strucne. Bylo to hezke, bylo to fajn, mile, ale nevanocni. Bohuzel, prava vanocni atmosfera, jak se "intelektualne" rika "vanocni kouzlo" neprislo. Moment prekvapeni, kdyz otevreme dvere a pod stromecekm je nuse darku, tma, jen zarici prskavky a svicky na stromecku. Nikdy bych jsi neuvedomila, jak je to bajecne, jak je to tajemne, jak to mam rada.

Bude to znit skoro absurdne. Ja a malovat se? Ja a takove reseni, jestli tohle nabo tamto tricko? Ja a zkouseni obleceni, kombinaci, modelu? Uznavam, zni to podivne, moc to se mnou nejde dohromady. Mozna proto, ze to nedelam casto, jsem si to tak uzila. Spravna priprava na poradnou party, ne? Nechtela jsem na chatu odjizdet s velkymi ocekavanimi slavnostni vanocni vecere. Tusila jsem, ze to bude spis velka party. Proc ne? Jiny kraj, jiny mrav. Myslim, ze je to v poradku. Jen jsem se nechtela byt zklamana.

Santa Clausovskou cepici na hlave, radio na plne pecky, vsichni zpivaji Jingle bell rock, kufr plny jidla, dest, z auta tak trochu sane. To jen tak zhruba, jak vypadal nas presun na chatu.
Kruta vonela,v krbu praskal ohen, vsude vanocni vyzdoba, nejdriv na stolech, pozdeji v brisku spousta jidla, pripitek jablecnym vinem, hudba, povidani si, tancovani. A tohle je tak zhruba, jak vypadal nas vecer.

Jsem rada, ze to vsechno probehlo tak, jak probehlo (krome toho, ze jsem byla tak desne precpana...). Ze jsem si to uzila, ze to byla zabava, ze to nebyl smutny Stedry den. To, ze to bude jine nez u nas bylo jasne uplne od zacatku. A ikdyz mi je na jednu stranu lito, ze jsem byla na Vanoce pryc a ne s rodinkou, na druhou stranu je fajn zazit si, jake to je nekde jinde, jak se slavi jinde, co se ji jinde, jak se to proziva jinde... Jinak nez vyrazit do sveta a opravdu to PROZIT, to nepoznate.

Typical American Christmas Movie...

Proste jsem po dlouhe dobe mela naladu jen tak se svalit na pohovku a kouknaou se na nejaky relax film. Uvelebila jsem se, hezky se zachumlala do deky, hrnecek s cajem postavila na malou zidlicku hnedka vedle a vyber mohl zacit. Asi mi to bylo trochu fuk, v zasade vsechny filmy, ktere v te dobe bezely, mely vanocni tematiku. Santa Claus tady, Santa Claus tam, kouzelny Santa, maly Santa, velky Santa, vsude Santa... (jen me tak napadlo, ze si stejne vetsina lidi neuvedomuje tu komercnost, uz jen to, ze Santa Claus byl vytvoren spolecnosti Coca Cola... )
Film jsem si az na to, ze jsem uz od zacatku vedela, jak to dopadne, ze nektere sceny byly neuveritelne absurdne naivni a ze kazdych 10 minut bylo 3 minutove preruseni reklamami (kam se hrabe nase Nova!!!..jestli jste si nekdy stezovali, ze je vas film plny reklam, ujistuji vas, ze jste jeste nic nezazili...), opravdu uzila. Svetylka na stromecku zarila do tmy, v televizi hrali Jingle bells, kupa darku pod stromecekem cekala na zitrejsi rozbaleni. Rekla bych, ze to byl takovy americky vanocni vecer. Jedine, co je nutne dodat, ze jsem zadny "americky vanocni vecer" nidky nezazila, takze vlastne nemuzu soudit. Asi si to tak ale predstavuju. Treba me jednou nekdo vyvede z omylu ci naopak potvrdi me predstavy. Clovek nikdy nevi...

Kecy v kleci...

Od jedne kamaradky jsem dostala e-mail a v nem bylo tohle. Prisla mi skoda se o to nepodelit..:)

HAVING MOM OVER FOR DINNER
You don't even have to be a mother to enjoy this one...

Brian invited his mother over for dinner. During the course of the meal,Brian's mother couldn't help but notice how beautiful Brian's 'roommate',Jennifer was. Brian's Mom had long been suspicious of a relationshi pbetween Brian and Jennifer, and this had only made her more curious.Over the course of the evening, while watching the two interact, she started to wonder if there was more between Brian and Jennifer than met the eye.Reading his mom's thoughts, Brian volunteered, 'I know what you must bethinking, but I assure you Jennifer and I are just roommates.'About a week later, Jennifer came to Brian saying, 'Ever since your mothercame to dinner, I've been unable to find the beautiful silver gravy ladle.You don't suppose she took it, do you?'Brian said, 'Well, I doubt it, but I'll send her an e-mail just to be sure.
So he sat down and wrote:
Dear Mom ,I'm not saying that you 'did' take the gravy ladle from the house,I'm not saying that you 'did not' take the gravy ladle.But the fact remains that one has been missing ever since you were here for dinner.Love, Brian

Several days later, Brian received an email back from his mother that read:
Dear Son,I'm not saying that you 'do' sleep with Jennifer, I'm not saying that you'do not' sleep with Jennifer.But the fact remains that if Jennifer is sleeping in her own bed, she would have found the gravy ladle by now.Love, Mom

LESSON OF THE DAY - NEVER LIE TO YOUR MOTHER!

To prvni nebo to druhe?

Slib. Zklamani nebo vztek?Omluva nebo vymluva? Vydrz nebo odpusteni? Pochopeni nebo prehlidnuti? Daleko. Beznadej.
Verit nebo neverit? Objektivni nebo ovlivneny? Primhourit oci nebo prohlednout? Pro nebo proti? Cekani nebo odpoved? Vule nebo povinnost? Vira. Nadeje.
Dostatek nebo malo? Ano nebo ne? Bude nebo nebude? Stejny nebo zmeneny? Proc nebo protoze? Moc a nebo malo? Prosit nebo dekovat? Strach. Laska.

Prazdniny 3, 2, 1... go!

Rano jsem se prinutila vstat jen tim, ze je to posledni skolni den pred vanocnimi prazdninami. S povzdechem jsem koukla na teplomer, ktery nam hlasil -20. To uz je docela zima. Kazdodenni ranni procedury se obesly skoro bez potizi, nastesti dnes nebyl "bad hair day". A jak jsme se tak navzajem motaly pod nohy s kartackem na zuby v puse, pripravovanim si obed do skoly, dopijeni ranniho caje, najednou oukame na hodiny. Bylo 8:36. Normalni cas odchodu je 8:35. Ted jsme jeste nemely ani omotanou salu klem krku, zapnute bundy az po krk (-20 je zima, nezapomente!). Autobus jsme stihly, mozna jsem ted i spokojena, ze jsme musely jit tak rychle, aspon nam nebyla zima...
Ranni hodina FPS/ECC byla pohodova, ostatne vetsina studentu se rozhodla evidentne zustat doma, tak nas byla na hodine asi jen 7. Koukali jsem na film, americke Vanoce, Santa Clause. Profesorka rozdavala bonbony, tak bylo pri filmu slyset jen susteni papirky. Dalsi hodinu jsem mela telocvik, seslo se nas asi 10. Zmatek "kazdy si dela, co chce" se nakonec ustalil na volejbale. Na obed bylo v jidelne neobvykle klidno, prazdno. Zazvonilo a mela nasledovat hodina, kdy ma kazdy byt ve tride se svym "tuteur" (neco jako tridni profesor..). Prislo mi vtipne, ze po 4 mesicich stale nevim, kdo je muj tuteur. Tudiz jsem netusila, kam mam jit. Ujala se me kamaradka Carolane, jejiz tuteur je moje profesorka zurnalistiky. Zasly jsme za ni, jestli souhlasi, a protoze jeji reakce byla:,, Tereza, chtela bych byt tvoje tuteur, klidne prijd, rada te uvidim.", zustala jsem ve tride s ni. Povidali jsme si, jedli jsme sladke pecivo, co nam profesorka nabidla, pili mleko, jedli bonbony a mne to pripadalo takove pekne, takove rodinne. Vzdycky mi prislo zvlastni, ze nemaji tridy. Kazdy predmet je s jinymi studenty. Tudiz nemaji nic jako tridni besidku. Bylo mi to lito, ze vlastne neznaji nic jako stul plny krabicek s cukrovim ruznych rodin, prskavky u stromecku s darky, kazetak s koledami,... Ale jak jsme se tak cpali sladkostmi, doslo mi, ze oni jsou takhle spokojeni, ze zase maji neco jineho, takove posezeni s profesorem a sladkostmi. A ze je mi jich lito mozna proto, ze mi ta nase besidka chybi. na druhou stranu, profesorka zurnalistiky je velmi mila pani, tak jsme si pekne popovidaly a uzily si to. Takze si nestezuji. Zbytek dne jsem stravila ve spolecnosti kamaradu. Poslechli jsme si par pisnicek z vystoupeni skolni kapely, ale stejne jsme skoncili v telocvicne u volejbalu. Pridali se dva profesori telocviku, tak nam stoupla i uroven a ikdyz me trochu mrzi, ze jsem ani nevidela vsechny vanocni aktivity, nelituju, protoze jsme si to vazne uzili! A skolni den koncil objimanim, loucenim a pranim veselych Vanoc a stastneho Noveho roku. Bylo to fajn, ale vanocni volno prijde vhod. Takze hura na prazdniny, lyze volaji! :)

Mysicko mys, pojd ke mne bliz...

Sedela jsem na posteli a cetla si a najednou slysim Sophie, jak vola, ze po dome beha mys... Pokracovala jsem ve cteni v domneni, ze ji tu proste nechame behat a rano se uvidi. Jak jsem se zmylila!

Po chvili slysim Sophie, jak pisti. Nevydrzela jsem a vydala se na vyzvedy. Vysla jsem jen ven z pokoje a zustala stat nahore na schodech. Ne nadlouho. Pak uz jsem si musela sednout, jak me bolelo bricho smichy. Pohled, ktery se mi naskytl stal opravdu za to. Sophie, v ruzovych spacich "boxerkach", postoj vypadajici jako by byla pripravena vrhnout se vpred, v rukou hrnec a soustreneny pohled dopredu. Po prvnim vyprsknuti smichy jsem ze sebe vysoukala neco jako: ,,Co to delas?" Odpoved me naprosto odrovnala - chtela tu mys priklopit a zavrit do hrnce. Jenze mys nevypadala, ze se ji tahle hra libi, a tak si hezky hovela pod skrini... Sophie se bezradne posadila na zidlicku, s hrncem v ruce, cimz zpusobila dalsi zachvat smichu. Vypadala totiz, jako kdyz bude cekat, az mys pujde kolem, aby ji mohla hrncem uveznit. Posledni etapa tohoto vecera byla tak trochu o nicem, oproti tem predchozim. Zkratka byla nalicena pasticka s poctivym kouskem arasidoveho masla. Vsichni sli spat a mys se radovala, ze prezila dalsi den :) ...ale to jeste nevedela, ze hon timto vecerem nekonci...

Nasledujici vecer byla Sophie cela vztekla, ze tady proste ta mys behat nebude. A mise hrnec pokracovala. Mys prebihala z pod skrine pod botnik, za kamna, schovavala se do hromadky dreva vedle krbu (ze ktere se ji Sophie pokousela dostat tukanim do polen kostetem..). Nakonec jsme slysely vitezoslavny vykrik. Mys byla pod hrncem. Na otazku:,, Co s ni ted budes delat?" mi bylo odpovedeno: ,,Necham ji tam. Pockam, az prijde nekdo, kdo ji odtud vynda. Ja s ni nic delat nebudu!" A tak to mela myska spocitany...

Dohra tohodle skoro absurdniho pribehu byla asi 2 dny na to, mys byla odstranena a ja jsem musela poslouchat hlody typu:,, Mysi, to tam u vas ve meste nemate, co? No jo, to teprve poznavas venkov!" ..jako by si mysleli, ze jsem nikdy nevidela mys... Ostatne, odvetila jsem na to podle me nejlepsim tvrzenim, kterym jsem v te situaci mohla oponovat:,, No, u nas, kdyz jsou v dome kocka, tak tam nejsou zadny mysi... A vy mate kocky dve." Takze asi tak...

Vanoce jsou tady...

Rok utekl jako voda, dalsi Vanoce jsou za dvermi. Kazdy dum ma vanocni dekorace, svetylka, Santa Clause za oknem. Lide v obchodech sili a shani vanocni darky. Radio je plne koled. A stejne to pro me jso utakove zvlastni vanoce. Jakoby jim chybela atmosfera. Ta "prava" atmosfera, kterou znam z predchozich let. Vsechno je takove americke, komercni. Nechci porovnavat s nasimi tradicnimi svatky, je to proste neco jineho. Nebudu soudit predcasne, pravy kanadsky Stedry den me jeste ceka. Zatim to vypada, ze to bude spis takova party, ale uvidime...

Vzdycky mi prislo, ze predvanocni atmosferu nejak extra neprozivam. Davy lidi v obchodech delaly mnou nenavidene nakupovani jeste horsi, takze jsem vanocni nakupy radsi vzala rychle. doma jsme meli vzdycky adventni venec, pekli jsme cukrovi a poslouchali i toho koledy, koukali na pohadky. Ale nidky mi neprislo, ze toho delame na super extra hodne pro predvanocni cas. ted vidim, ze docela jo. Navic, sila zvyku je holt sila zvyku. Takze jsem minuly vikend upletla adventni venec, upekla par druhu cukrovi a poslechla si na youtube ceske koledy. Zvlastni, nikdy bych nerekla, ze mi nase Vesela vanocni hody nebo Stedry vecer nastal budou chybet tak, ze budu mit naladu si je poslechnout...

Kdyz se me ve skole ptaji, jestli se vratim na svatky domu nebo jestli rodice prijedou a ja odpovidam, ze ne, ze zustavam sama tady v hot family, vetsinou me zacnou litovat, jak je to smutny. Na jednu stranu to je pravda, prece jen jsou to rodinne svatky a bude to divny, protoze nebudu doma, nebudu na chalupe, nebude mise za hledanim stromku, nebude strudl a cukrovi, nebude kapr a bramborovy salat, nebude purpura co se pali na kamnech, nebude to cekani na Jeziska, nebudou prskavky a stale se sfoukavajici svicka na zaprazi pri zpivani koled, Jezisek nebude zvonit na zvonecek, nebude nebude a nebude toho spousta. Ale na druhou stranu to bude neco noveho, jineho. Misto tech "nebude" bude spousta "bude". Jsem sama zvedava, stale si to nedovedu dost dobre predstavit, takze zkratka uvidime. Dulezite je hlavne si to chtit si to uzit. A ikdyz je spousta veci nejistych, jednu vec muzu rict najisto - jsou to sice prvni Vanoce mimo rodinny kruh, ale i tak si je chci uzit. Nechci je stravit truchlenim, jak mi chybi tohle a tamto!

Pozdni prichod

Zazvonilo. Profesor si zapsal, kdo chybi a zacal bajecne zazivny vyklad o odborovych organizacich v Quebecu. Vyklad byl tak zajimavy, ze jsem se v jeden moment pristihla, jak jen zevluju a ziram otevrenymi dvermi na chodbu. Normalne se tam nedeje nic zajimaveho, sem tam nejaky opozdilec dobiha do hodiny, obcas ani nedobiha a jen se louda. Ted se ale delo neco, co me zaujalo a vytrhlo z meho "cumeni do blba". Profesorka anglictiny z ucebny od naproti stala ve dverich a s usmevem vitala opozdileho studenta. Nemusela nic vysvetlovat a chlapec pochopil. odlozil svou hromadku skolnich pomucek a zacal delat kliky. Po dvaceti se zvednul, sebral veci a vesel do tridy. A hodina mohla zacit.
Ze pouzivaji kliky jako trest za pozdni prichod na telocvik me zas tak neprekvapilo. Uz jsem videla i stastlivce, co jich delali padesat za svych pet minut zpozdeni...Nebo stastnlivce profesory, kteri prisli pozde a solidarne si odbyli svych dvacet kliku pred zraky studentu. Ale kliky za pozdni prichod na anglictinu me opravdu udivily. Nicmene, jestli je to ucinna metoda, proc ji nevyuzit?

Kazdy resi problemy po svem...

Prisla jsem do kuchyne a vidim Sophie, jak vztekle macka tlacitka na hodinkach. Tvrdila, ze za ucelem vypnuti budiku. Metoda, kterou zvolila byla jednoznacne pokus-omyl. Naprosto nesystematicke tlacitkovani pokracovalo nasledujicih 5 minut. Casem se pridaly grimasy, skripani zubu, sem tam nejaka nadavka.. Byla jsem jen nestranny pozorovatel, nicmene boj hodinky versus Sophie byl trochu jako humorne video. A jako rozhodci bych rekla, ze zapas skoncil nerozhodne 1:1. Jak to Sophie vyresila vidite na obrazku. Zkratka no comment...

Jen chudak lednicka, neuzila si sobotni vyspavani...

Vanocni navsteva na poste

Vystoupila jsem z autobusu jako obvykle. Bylo 16:40 a uz byla skoro tma. Sileny! Zmrzly snih mi krupal pod nohama. Po rovince to bylo v pohode, ale kdyz jsem minula baracek a silnice zacala klesat dolu do vesnice, zacalo mi to obstojne klouzat. i tak jsem ale bezpecne a bez padu (skoro prekvapive) dorazila na postu. Vybrala jsem dopisy a letaky z naseho kasliku, ikdyz mi chvilku trvalo, nez jsem se vubec trefila klicem do klicove dirky, mela jsem tak zmrzle ruce... Kdyz si holt nekdo zapomene rukavice a venku je -15 stupnu, tak to neni idealni, ale aspon pouceni pro priste.

U prepazky nikdo nebyl. Otevrela jsem batoh a zacala vykladat naklad na odeslani. Jedna velka zluta obalka, tri mensi a jedna jeste mensi. Slecna za prepazkou se koukala trochu vyplasene, domorodci tu vetsinou posilaji tak jednu, maximalne dve obalky. Ja jich mela pet. A vsechny prosim poslat do Ceske republiky.

Jeji nejiste: ,,OK..." , me prinutilo k usmevu a povidam: ,, To vite, Vanoce se nam blizi..." odpovedela neco ve stylu: ,,To je v poradku." Ale ja sem vedela, ze je z toho stejne stale jeste vedle.

Podekovala jsem, rozloucila se a odesla. A cestou domu zpatky do kopce jsem si jen rikala, ze je stesti, ze jsem poslala jen 5 dopisu v prvni varce, protoze kdybych poslala vsechny najednou, a ze jich bude hodne, mozna by slecnu kleplo...

Male nebo velke pivo?

Je to uz trochu dyl, co jsem mela na ICQ rozhovor se svou sestrickou.

,,A jak se cítíš? Poslední dny než dosáhneš plnoletosti..:-) Jaký to je pocit?"
S usmevem jsem ji odpovedela neco ve stylu: ,,Asi to moc neprozivam... :-)"
A dodavam: ,, Jak jsem rikala vzdycky, na 18 se necejtim:).. sem este maly pivo:) "
Obratem dostavam odpoved: ,, No jo.. sice treba maly pívo, ale ty seš malý pívo v Kanade:-) a to je neco víc ež jen malý pívo, ne?;-) "

Posudte sami, nicmene par radku bych jeste rada dodala.

Vzpominam si, jak jsem pri mem velkem cestovnim dni 20.80.2008 dorazila na letiste do Toronta. proc zminuji prave Toronto, kdyz mou prestupni destinaci bya treba i Pariz? Krome bajecneho cekani na immigration customs se v Torontu udala dalsi vyznamna vec - cestovni skupinka z Cech se rozpadla a kazdy pokracoval sam "na vlastni pest". Taje obrovskeho letiste me nejdriv trochu znepokojovaly, ale po setkani s milymi a ochotnymi lidmi, kteri mi pomohli najit terminal a vse potrebne k memu prestupu, jsem si zacala uzivat nezavislosti. Prala bych vam zazit ten pocit, vazne to stoji za to. Vsechno je cizi a velike, ale ja jsem byla jako "velka holka", ktera je sama ve "velkem svete". Byl to skvely pocit!

Opakem mohou tvorit prvni tydny meho kanadskeho pobytu. Nidky mi rok neprisel jako tak dlouha doba, jako tehdy. V hlave jsem mela hromady myslenek, spousty pochybnosti o mem rozhodnuti, stesk. Sedela jsem v posteli, zachumlana do deky, s tuzkou a papirem a psala a psala. Slzy se mi kutalely po tvarich a rozpijely inkoust na papire. Bylo mi smutno, byla jsem jak mala holka. Ale v hloubi jsem stale verila, ikdyz obcas ne prilis pevne, ze cas to spravi. A moje vira byla spravna, slzave udoli pominulo, uz je to nejaka doba. Stejne ale nezapomenu na vecery, kdy jsem usinala s plysaky v naruci. Ostatne i ted je mam vsechny v posteli. Zmenilo se jen to, ze kdyz jdu spat a vzpomenu si na na uslzeny mokry cumak me zirafy, musim se jen pousmat, jak mi to pripada vsechno davno, jak uz je to vsechno za mnou...

Tisice otazek

,,A jak je to dlouho, co jste se sem prestehovali?"
,,Ale vracis se domu na Vanoce, ne?"
,,Prijedou te rodice navstivit?"
,,To jsi se rozhodla sama, jet pryc na takhledlouho?"
,,Stejska se ti?"
,,Libi se ti tu?"

...Da se rict, ze zvedavost mistnich nezna mezi. A to jsem jeste nezminuji hromady dalsich otazek nasledujici po zjisteni, ze jsem prijela z Ceske republiky. Evropa je tu povazovana jako tak trochu "jiny svet", ne-li "jina planeta". U nas je to hlavne USA, Kanada, nebo Jizni Amerika, tady je to naopak Evropa, destinace povazovana jako "nejvic cool". Ale pred tim, nez budu pokracovta, jen bych uvedla na pravou miru fakt, ze ne vsichni maji jasne predtavy o tom, kde se vlastne CR nachazi. Ikdyz musim uznat, ze jsem byla reativne mile prekvapena. Prece jen si docela rychle zvyknete dodavat k vete: ,,Prijela jsem z Ceske republiky ..." dovetek: ,, To je v Evrope, maly stat vedle Nemecka..." Proto, kdyz vas v pulce nekdo prerusi tim, ze byl v Praze a ze je to krasne mesto, jste na chvilku tochu mimo kontext.

Jedna z prvnich otazek se casto tyka mych rodicu. Kdyz je tazatel vyveden z omylu, ze jsme se sem prestehovali, zacina vysvetlovani, jak je tedy mozne, ze tu jsem uplne sama. Behem meho monologu vypravejiciho o agenture EF, ktera zprostredkovava studijni rok v zahranici, o mem rozhodnuti vyrazit take takhle do sveta, o hostitelske rodine a podobnych zakladnich informacich, jsem vetsinou prerusovana pouhymi "Wow!" "Cool!" "That's nice!" nebo jinymi citoslovci ci vykriky obdivu, udivu, nadseni. A obcas se to omezi jen na nejake "Aha...".

Pri zmince, ze tu opravdu budu nejakych tech 10 mesicu, ze se opravdu nevracim ani na Vanoce, ze me rodice opravdu neprijedou navstivit, ze jsem opravdu prijela do naprosto neznameho prostredi a hlavne ze jsem se takhle rozhodla dobrovolne, vidim v jejich tvarich urcity obdiv. A muzu vam rict, ze to jsou ty chvile, kdy si uvedomite, jak velke rozhodnuti to bylo. Dojde vam, ze odhodlat se k tomu stoji nejaky kousek odvahy. Zjistite, ze uz jen tim, ze jste se rozhodli, jste vyrostli. Ze jste zazili neco vic. A ze urcite mate duvod byt na sebe aspon trochu hrdy.

Ne vzdycky to bylo jednoduche. Na den meho odjezdu asi nikdy nezapomenu. Doted si barvite pamatuji, posledni pohled do uklizeneho a z me poloviny prazdneho pokoje. Zavrit dvere, louceni se Samem. Prselo. Naskladali jsem zavazadla do kufru a vrcici motor nas hnal snerem k letisti. Bylo brzo rano, byla jeste tma. V aute bylo ticho, jakoby vsichni ztratili rec. V hlave jsem toho mela najednou tolik. Doslo mi, ze odjizdim na rok. Pripadalo mi to jako neuveritelne dlouha doba a marne jsem hledala, kde se ve mne vzalo ono rozhodnuti, odjet na tak dlouho. temto myslenkam oponovalo teseni se a zvedavost. Uz vim, co to je rozpolcenost pocitu!
Ikdyz cekani neutikalo prilis rychle, cas se kratil a nastal cas posledniho louceni. Chtela jsem byt silna a nedelat to jeste tezsi. Verim, ze to nebylo jednoduche pro obe strany. Citila jsem, jak se mi hrnou slzy do oci, v krku jsem mela sucho, hlas se mi pri mluveni lamal. Mozna si rikate, ze jsem na to uz dost velka, ale ja se za to nestydim, ostatne proto to sem klidne pisu. Prijde mi to normalni, 10 mesicu neni malo...
Nemelo cenu to protahovat. Zrychlila jsem frekvenci mrkani, spolkla vsechny pochyby a zmizela za prepazkou. Nemohla jem se neohlednout. Posledni pozdvihnuti ruky na pozdrav, posledni "cau". Obraz, ktery z me pameti nikdy nezmizi...

Nebudu si tu hrat na hrdinku. Nemam rada louceni a konkretne z tohodle louceni jsem mela strach. Mela jsem za sebou louceni s kamarady, babickami a dedecky, tetou a strycky, bratranci a sestrenici a i se svou milovanou sestrickou. Ani jeno z nich nebylo jednoduche. A abych pravdu rekla, jsem mozna rada, ze se mnou na letisti byli jen rodice. I tak jsem se ale trochu obavala, a v zasade byla i psychicky pripravena an to, ze budme vsichni tak nejak namekko, ze to mozna bude trochu jako slzave udoli. Mamka s tatkou vedeli, ze to pro me neni jednoduche, stejne tak jako mne bylo jasne, ze pro ne to take neni lehke, vyslat dceru do sveta. A jsem jim vlastne vdecna za to, ze me tam v onu hodinu podrzeli. Ne ze by to nedelali bezne, ale onoho 20.8.2008 v 6:30, slo o neco trochu vyjimecneho.

Zda se mi, ze jsem se tematicky trochu vychylila od nazvu tohoto prispevku, nicmene nevadi...:) Holt jsem se trochu zabrala do psani a nechala myslenky plynout bez jakesi blizsi koordinace. Coz vlastne vubec nevadi, aspon je videt, ze muj blog plni svou funkci...

Je libo kalcium?

Mleko, nepostradatelna soucast naseho zivota. Magicka bila tekutina, ktera nam je znama uz od sameho narozeni. Napoj, kterym jsem byli vsichni vychovani. Zalevame si s nim ranni müsli, davame si ho do kafe, ohrivame ho detem na kakao, nalevame ho do misticky kocicim domacim mazlickum, pridavame ho do nejruznejsich moucniku, vyrabime z nej syr, smetanu nebo jogurt. V regalech supermarketu najdeme desitky oplatek s mlecnou polevou, vybrat si muzeme ze skaly mlecnych cokolad. A nesmime zapomenout, ze mleko muzeme pit proste jen tak, samotne, ve velke sklenici nebo ve vasem oblibenem hrnacku, jak chcete. Navic, pani vedci badajici nad zdravou zivotospravou nas poucili, ze mlecne vyrobky jsou nedilnou soucasti vaseho vyvazeneho jidelnicku. To ale neni skoro zadna novinka. Sklenice mleka rano k snidani mi vubec nevadi, ja osobne ji kazde rano rozhodne mit nemusim, ale ma-li nekdo tu potrebu, nejsem proti. Sklenici mleka k babiccinu tvarohovem kolaci, proc ne? Ale uznejte, dat si k veceri kure nebo pizzu a zapijet to mlekem, neni to na povazenou? Neni, jen musim znovu zopakovat, pro tento rok asi me nejoblibenejsi, uslovi - "jiny kraj, jiny mrav". Mnozstvi mleka vypiteho za jeden tyden je neuveritelne. A kombinace jeho konzumace jsou jeste neuveritelnejsi! Kdyz si dam zeleninovy vyvar, nevim jak vy, ale zapit ho mlekem, vydrzel by ve mne asi tak 5 minut, a to si mozna jeste verim. Nevim, jestli maji Kanadani nejaky odolnejsi zaludek, kazdopadne mohou mleko pit uplne s cimkoli a zadne neblahe ucinky to na ne nema. Zpocatku jsem z toho byla poradne na vetvi, uplne poprve, kdyz si ke grilovanemu kureti peclive pripravili sklenici mleka, trochu jsem se bala, aby mi nevypadly oci z dulku a byla jsem rada, ze nemam zubni protezu, protoze kdyby jo, na 100% by mi z te pusy otevrene dokoran vypadla. Ted uz jsem si zvykla, podivnemu kombinovani mleka s cimkoli uz se nedivim, nicmene ho stale jeste nepraktikuji. A nemam v planu ani zacit!

Zkratka mleko je tady povazovano za "posvatnou tekutinu". neexistuje, aby v lednici nebyl aspon jeden pytlik mleka. Nastane-li situace, ze Elaine rano otevre lednici a neni mleko, mame problem. Co problem, katastrofa! Povidam, zazila jsem tuhle situaci jednou a od te doby si davam pozor, abych vcas upozornila, ze je treba dokoupit mleko...:)

A filizofovani na tema mleko bych ukoncila takovou malou kuriozitou. Mame tu doma 2 kocky. Ani jedna z nich nepije mleko! Uznejte, mam prece narok na to rict - to jsem z toho jelen...

Ze zivota male kanadske vesnice

Montreal, velke multikulturni mesto citajici asi 2 milony obyvatel. To je ale jen velky zachytny bod, kdyz nekomu s Cech vysvetluji, kde travim svuj 18ty rok zivota. Protoze kdyz rovnou reknu, ze bydlim ve Val-Morin, male vesnicce kousek od mesta Sainte Adèle, tak to vetsine lidi nic moc nerekne. Takze se omezuji na "asi hodinu a ctvrt na sever po dalnici z Montrealu".

A jak vypada zivot na kanadskem venkove? Vsechno je tu rizeno pocasim, hlavne co se tyce snehu, ale mistni jsou na to docela zvykli, takze pripravy nepodcenuji a i pres metr snehu uz v listopadu tu vsechno funguje tak, jak ma. Nezvytnou soucasti mistniho zivota je krome odhrnovace snehu take auto. Vsechno je daleko, jen dolu do vesnice pro postu to trva pesky 15 minut. Takze tam stejne vsichni jezdi autem. Vsude jezdi autem, vsude se nechavaji vozit autem.

Ja uz si na to zacinam zvykat, ostatne nic jineho mi nezbyva, ale muzu rict, ze mestsky zivot a moznosti MHD mi pripadaji tak bajecne jako nikdy. Moznost jit si kam chci a kdy se mi zachce, nebyt zavisla na nekom, kdo me nekam hodi autem. Myslim, ze teprve po tomto roce stravenem na vesnici si budu opravdu uzivat cestovani prazskym metrem a ostatni vydobytky mestske techniky.

Kazdopadne lide ve Val-Morin vypadaji spokojeni bez mestskeho zivota, ruch velkomesta si dopravaji jen zridkakdy v Montrealu. Studentska kazdodenni rutina - rano nastoupi do skolniho autobusu, az do 4:00 p.m. jsou ve skole, pak je skolni autobus doveze domu, venku uz je tma, takze vetsina z nich stejne konci u televize sledujice reality show. Trojuhelnik lednice-televize/pocitac-perina je takovy kazdodenni kolotoc. A ikdyz si mozna uvedomuji, ze mestsky zivot skyta vice moznosti aktivit pro pozdni odpoledne az vecer, ambice neco touhy po zmizeni z venkova nemaji. To jen ja si stale vic a vic uvedomuji, jak jsem mestska holka.

Vikendy jsou relativne akcni, hlavne ted v zime to tu vsude zije, lyzarska sezona sse hlasi. Bezecke trate uz jsou take upravene, stadion na brusleni je otevreny pro nadsence, kteri necteji cekat az zamrznou jezera. Ale chvilku klidu u vecere at uz doma nebo nekde v restauraci si nenecha ujit snad zadna rodina. Obcas se mi zda, ze maji pocit, ze cim vic lidi je u vecere tim lip. Coz ale asi neni uplne objektivni hodnoceni, spis se to vztahuje jen na moji host family.

Ale jinak tu zivot plyne skoro stejne jako u nas v Evrope. Po podzimu prisla zima, strida se tu noc a den, vsechno zabavne utece moc rychle, vse co je nuda se tahle zatracene dlouho. Takze ikdyz si obcas pripadam jako z jine planety, muzu pochyby s klidem zahnat s tim, ze jsem proste jen z jineho konce sveta. Uslovi, ze "jiny kraj, jiny mrav", plati i pres oceana, muzu to potvrdit!

Jak to vlastne zacalo...

Myslim, ze to bylo nekdy v tercii, kdyz jsme se ucili vytvaret internetove stranky. Nikdy jsem svoji stranku nemela. Stejne tak to bylo i s blogem. Tvrzeni, ze zadny z techto vyjadrovacih prostredku nepotrebuji a ze bych ho v zasade nevyuzila nebyla tak uplne pravda. Mozna si to ted trochu vycitam. Spousta mych myslenkovych pochodu, napadu a nebo proste jen takovych blbosti, ktere byly napsany jen tak na nejaky car papiru, se nekam poztracela, par jich urcite najdu pri dukladnem uklidu supliku a nektere jsem proste omylem vyhodila v domneni, ze jde o popsany papir bez hodnoty. Vzdycky me to trochu stvalo, trochu mrzelo, ale nikdy jsem nedospela do faze zalozeni nejakeho prostredku k jejich uchovavani. Asi to byla jen lenost, ke ktere kdyz se pridalo ono "vzdyt toho zase tolik nenapisu", bylo rozhodnuto, ze se zadny blog vytvaret nebude.

Nicmene jista prilezitost se objevila. Jsou to uz 3 mesice, co jsem s vypetim vsech sil zavrela kufr plny veci na 4 rocni obdobi a uspesne dorazila na americky kontinent, do Zeme javoru, do male vesnicky Val-Morin, asi hodinu a ctvrt na sever od multikulturniho Montrealu. Vlastne az doted jsem veskere sve myslenky, postrehy a pocity psala do maleho sesitu v tvrdych deskach, zkratka denik jak ma byt. Jenze zazitku zacinalo pribyvat a tak prazdnych stranek zacalo ubyvat. Tak jsem si rekla dost, zalozim si blog. Nemuze to byt tezke, kdyz ma blog skoro kazdy.

Evidentne bylo me zakladani blogu uspesne, jinak byste asi tezko cetli tyto radky. Nutno dodat, ze vazne nejde o nic sloziteho! Ostatne, zvladla jsem to i ja, naprosty antitechnicky talent!

Takze, co dodat? Snad jen ze jestli se vam tu libi tak preji prijemne cteni, jestli ne, staci kliknout na bily krizek v cervenem ctverecku umisteny v hornim pravem rohu vasi obrazovky. Nikdo vas nenuti cist zazitky z me velke Canadian experience!

Snezne prazdniny

Slysim, jak kapky bubnuji na strechu. Stale hlasiteji a hlasiteji. Prsi. Porad vic a vic. Achjo, to nam ten metr snehu, co tu mame zase pekne roztaje. Timto ale me konstatovani konci a vracim se zpet do hlubin spanku. Jeste je tma, vstavani nepripada v uvahu. Probudi me zvonici budik v 7:35. Stale se zesilujici melodie me nenecha dosnit muj sen a ikdyz vstavat je to posledni, co se mi ted chce, tak nemam na vybranou. Nalada se mi behem nasledujicich vterin prilis nezlepsi pri zjisteni, ze nemuzu poradne pohnout hlavou doleva. To nam ten tyden pekne zacina...

Kdyz sejdu dolu po schodech, v kuchyni potkavam vysmatou Sophie. Vesele mi preje dobre rano a ja mozna trochu zmatene koukam do zrcadla, jestli pricinou jejiho smichu je opet bad hair day. Nikoli. Na obrazovce kazde rano zapnute televize bezi ranni zpravy - Salut Bonjour. Co ale zaujalo mou pozornost dnes rano, je zprava bezici na spodnim okraji obrazovky. C.S. de Laurentides est fermé - to znamena, ze nemame skolu!!! Po nocnim desti a pri ranni teplote -1 stupen byly silnice shledany jako kluzske, a tak se skolni autobusy dneska ze svych parkovist vubec nevypravi na svuj kazdodenni okruh.

Nalada se mi jako mavnutim kouzelneho proutku zlepsi. Jen kdyz se podivam z okna ven, pocasi nevypada uplne privetive. Sediva obloha, pada snih smiseny s destem. Zadna idylka.
Je to uz podruhe, co mame snezne prazdiny. Na to, ze tu snih je mesic a kousek mi to dvakrat prijde az dost, jsem jen zvedava, jak to bude vypadat v lednu, az tu bude tech 5 metru snehu, ktere predpovidaji...