Jakobychom se chteli ujistit, ze jsme tu spravne jsme vsichni vzhledli nahoru na tycici se budovu, na niz se vyjimalo logo Radia-Canada. Tak jsme se s klidem ohlasili na recepci, odkud nas odeslali cekat do kafeterie. Vsichni se hned rozprchli kupovat kafe a ranni muffin, snad si chteli pripadat jako ti vsichi ostatni, co tu pracuji a ziji tak kazde rano. Vyzvedli nas dva mladi pruvodci v peclive upravenych uniformach Radia-Canada. Hned pote, co jsme se bludistem chodeb dostali do satny,kde jsme odlozili veci, prohlidka mohla zacit. Nakupili jsme se kolem velkeho modelu arealu Radia-Canada,
kluci si hned urcili, ci je ci auto stojici na parkovisti. Rozlehl komplex s skladal z hlavni vysoke budovy (tower), do ktere jsme ani nemeli v planu se podivat, jedna se jen a pouze o kancelare zajistujici propagaci, reklamy, internetove vyhledavani, administrativu... Mensi budovy vpredu byly ateliery, malinke vzadu studia. Celkove ale vetsina arealu na modelu viet nebyla, protoze se nachazi pod zemi. Jednak otazka svetla, druhak mista a hlavne zvuku. Dokonce maji v parkingu takovy najezd do podzemi, kterym privazi bud extra velke kulisy a "naradicko, co neprojde dvermi", pruvodce nam jako prikladu uvadel nataceni, kdy potrebovali ziveho slona... A druhak je to tajna pasaz pro ty, co chteji uniknout vsem paparazzi, co cihaji pred hlavnim vchodem. Bludistem chodeb a eskalatoru jsem se zanorili do hlubin suterenu. Pred studiem, ktere ridi francouzske vysilani Radia-Canada po cele Kanade jsme se zastavili a koukali na ctyri zamestnance uvnitr jako na rybicky v akvariu. Tisice tlacitek a svetylek, co blikaly, spousta obrazovek s popisky, kde co v televizi bezi. Pohodova atmosfera, vsichni ctyri si povidali a osobne mi prislo ze tematem jejich konverzace je spis otazka co si daji k obedu nez nejake rizeni televize. Na druhou stranu pro me jako cloveka extremne netechnickeho to budilo jisty obdiv, ze jsou lidi, co se v te zmeti svetylek a mackatek a hybatek vyznaji. jako husy za sebou nebo jako deticky ve skolce po dvojickach jsme se propletali zmeti chodeb, jeste o patro niz do podzemi, az do koridoru, kde byla po obou stranach studia, pekne ocislovana, jedno vedle druheho. V kazdem z nich hezky v polovine plastove plexisklo, ktere delilo rezii od mistnosti od vlastniho mista deni. Vse propojene pres mikrofony a reproduktory. V rezii opet nezbytne pocitace a velka "DJovska" sluchatka a samozrejme opet zvukove masiny plne cudliku a mackatek. V mistnosti, kde sedeli ti, co mluvi to radia to zas az tak zajimave nebylo, stul s zidlemi a mikrofony se sluchatky. Steny z poroviteho plastu ci neceho podobneho, co absorbuje zvuk a nevytvari ozvenu, dokonce i vyloha ven na chodbu je pry zakrivena tak, aby se od ni zvukove vlny odrazely pod stul a nebyla ozvena. Jedina vec ktera tam na prvni pohled nemela prilis vyuziti byla televize. Udajne slouzi jako "okno". Mistni zemstnanci, co cely den pracuji v podzemi si prali okno, aby videli ven. Jenze v suterenu je to trochu problem. Tak jim nainstalovali televizi, ve ktere bezi zaznamy z kamer rozmistenych po Montrealu. A asi se citi jako by koukali z okna, nevim... Pri opousteni studia nas zaujal takovy maly kuchynsky koutek. Toastovac, kavovar, talirky.. Je fakt, ze ti, co musi byt nazivo v radiu v pet rano, asi nemaji uplne casu delat si doma snidani.. Do velkeho studia televize nas nepustili jen jsme opet koukali na rybicky v avariu. Velika mistnost zabrana z casti dlouhymi stoly plne pocitacu, z casti nekolika natacecimi plosinami. Vzhledem ktomu, ze nesleduji televizi, tak mi bylo trochu na nic vedet, ze tamhle se nataci tohle a takhle zase tamto... Ale i tak to bylo pusobive, vsechny ty kamery a osvetlovace, co visely nad kazdou plosinou. Navic, na jedne zdi bylo videt 80 malinkych obrazovek, 80 nejvic sledovanych stanic na svete. Bez zvuku, jen se na ne divaji a zajimave tema nebo situaci pak vyhledaji podrobneji na internetu. Zkratka takova inspirace ze sveta. Mirili jsme do atelieru, kde vyrabi kulisy a podobne vymozenosti na scenu. Jiz naaranzovane obyvaci pokoje nebo kuchyne, imitace stare knihovny. Nad kazdymi dvermi, co vedly z chodby byla takova elektronicka radka, jako mame my v metru, kdyz nam hlasi, ze vlak konci ve stanici Smichovske nadrazi. Jen s rozdilem, ze tady behalo "Ticho, probiha nataceni!". Jako mysky jsme prosli do velke mistnosti se spoustou regalu barev, drzaku na nejruznjsi vytvarne pomucky a velkych kyblu plnych sadry nebo samotu. Podel sten byla oprena spousta obrazu nebo kulis, nekde byly videt sochy velikosti. A uplne urostred pan zrovna vytvarel skvely design na podlahu, strikal lino barvou, pouzival podivny nastroj, ktery vyvavym pohybem pre sebou vzdy v pravy moment vyprsknul trochu barvy. Kdyz byl pan k nam zady, skoro to vypadalo, jako kdyz cura. Az na tu modrou barvu... Opustili jsme smrduly atelier a zanorili se do regalu s doplnky. Nespocetne mnozstvi telefonu snad ze vsech historickych epok, psaci stroje, sklenicky a jine nadobi, lampy, lustry, zapisniky, hracky, umele kvetiny ve vazach ci dokonce plastove ovoce vseho druhu. Vazne hodne pusobive, nejruznejsi "kraviny" na dokresleni perfektni atmosfery pred kamerou. A pak jeste jednou zpet do studia. Tentokrat do toho nejvetsiho, co tu maji. Behem tydne tu nataci 3 ruzna vysilani. A ze to neni malinke, musi to byt docela fuska rozmontovavat a smontovavat ruzne kusil ya dekory a to vsechno 3krat do tydne. Videli jsme plany, podle kterych to davaji dohromady a je to vazne neco! Jestli jsem nekdy povazovala instrukce nebo planky v navodech za slozite, tak to odvolavam. (ikdyz asi moc ne, v zasade navody a planky na sestavovani nectu, ostatne jak to mame my holky ve zvyku - metoda pokus-omyl...). Z prostorneho hlediste jsme koukali na nespocet svetel, halogenu, bliaktek a buhvi ceho jeste. Nektere jen "prirodni", jine s plastovou folii ruznych barev. Slozity system pruzin a tyci, samozrejme vysoce sofistikovany uz jen proto, aby se vse mohlo pohybovat nahodu dolu, presne jak osvetlovac natuka do ovladaciho panelu. (samozrejme se spoustou cudliku a pacek, obcas blikajici kontrolkou..). A stejne to celkove pusobi jako mensi prostor, nez kdyz se koukame na televizi. Jednak maji cerne zavesy, co zakryvaji onu zmet snur a elektrickych zasuvek a prodluzovacek a ktere tvori jakysi pocit nekonecna. Druhak je to otazka kamery s sirokym zaberem. Jen tak pro legraci nas pruvodce nechal hadat, kolik takova kamera, veliky stroj, co se pohyboval na koleckach po "podiu", stoji. Docela mi spadla brada pri oznameni ze je to asi 250 000 $. Jen si to vynasobte 15ti nebo 16ti a mete to v korunach. Zda se mi to jako slusny obnos penez. Navic, pro takove vysilani jich obvykle pouzivaji asi 12. Neni to uplne levna zalezitost, takove studio, hm? Ale minimalne je to pusobive. Zaludek se zacinal ozyvat, byla jedna hodina a my se vydali na zaslouzenou pauzu na obed. A hned po ni do atelier-studio. Misto, ktere tu maji presne pro skupiny jako jsme my. Opravdove studio, s rozdilem, ze rezie je v te same mistnosti, opravdove kamery, opravdove role, opravdove vysilani. Nekolik tydnu predem jsme si rozdelili role, kdo byde hlasatel, kdo reporter, kdo kameraman a tak. Ted jsme jen poslouchali pruvodce, jak vysvetluji, kdo kde co ma delat a pak uz klapka akce a natacime. Vsechno bylo tak, jak je to doopravdy. Koukala jsem do kamery a nervozne sledovala bezici text. Hlavne se nezakoktat, necist moc rychle a usmivat se, to neni nikdy na skodu, obzvlast pred kamerou, ze? Mela jsem predem domluvene s kamaradkou, co u pocitace otacela koleckem mysi a posouvala text ve vsech kamerach (vlastne ten text neni v kamere, jen se pres zrcadlo promita do kamery, tudiz jen ctete, ale zaroven koukate do kamery, neuzite se text nazpamet..), at neposouva moc rychle. Predali mi slovo a mikrofon, nadech a jedem. Neni narok na chyby, mame jen dva pokusy a zadne nanecisto. Wow, prvni role a prvni pokus bez chyby. V mezidobi cekame za scenou, koukame na televize rozmistene kolem a poslouchame ostatni. A pri prekecnuti se snazime smat jen potichu, aby nas smich nebyl natoceny taky... Jen v momente, kdy hlasatelce spadnul mikrofon a ona ho za primeho prenosu zacala lovit kdesi pod mikinou to bylo docela duseni smichy. Narozdil od meho druheho vystupu pri prvnim nataceni (mela jsem 2 role, obe pred kamerou). Predchazelo tomu video, ktere ale bylo uz predem zaregistrovane. Videla jsem svuj text, ale nevedela, kdy zacit cist. Proste mi zapomneli ukazat. A tak jsem cekala, cekala.. a pak uz to bylo dlouhe, tak jsem zacala cist. Uvidime, co z toho vzeslo. Ale do smichu mi nebylo. Stejne tak jako kdyz kluk, co mluvil prede mnou a predaval mi slovo nedorekl svou posledni vetu. Otocil se na me, pro naznaceni, ze teda uz mam mluvit, ale text stale nebyl posunuty, videla jsem jeho posledni vetu, ale to, co jsem rikala ja pak uz videt nebylo. jen jsem telepaticky hypnotizovala kamaradku, co posouvala text. Povedlo se, myslim, ze t mozna ani neni tolik poznat, ze tam nejaky zadrhel byl. Uz se tesim, az to DVD uvidim. Kazdopadne to bude skvela pamatka. A vazne jsme si to uzili, byla to sranda, zkusenost, zazitek. Hlavne teda druhe nataceni, to uz bylo relativne bez stresu, jen jsem si to uzivala. Vazne me to bavilo! Cas kvapil a nas cekala jeste posledni cast nasi mise Radio-Canada. Sli jsme na vysilani, sice ne primy prenos, natacelo se to na patek. Jen letmy pohled po sale naznacoval, o jake vysiani se bude jednat. Obecestvo tvorili babicky a dedeckove. Porad s trochou hudby a tance, s varenim a zahradnicenim. Takove ty porady, co bezi kolem poledne, presne urcene pro duchodce, co si s kafickem hovi u televize. Jiste pochopite, ze jako zanr nam to uplne nesedelo, nicmene jsme se rozvedeli jak pecovat o kvetinky, jak upect velikonocni pecivo, poslechli si zivou kapelu, poslechli si stupnici lenosti (na druhem miste: sprchovat se s kvetinami, abychom je nemuseli zalevat), pri pauze snedli ono upecene velikonocni pecivo, v tombole nekteri stastlivci vyhrali blok, deku nebo tasku, samozrejme s nazvem poradu - Pour le plaisir / Pro radost, at mame radkou pamatku. A pozor pozor, hlavni losovani probehne na konci tydne a muzete vyhrat VYSAVAC v cene 800$
!!! ne, myslim, ze kdyz to clovek bral s rezervu, bylo to fajn. Videli jsme jak to probiha pri nataceni, napoveda na papirech, 4 kamery co se stridaji ve snimani, animator, co nas roztleskaval a nebo naopak tlumil, gestikulace, ze "uz zbyvaji jen 2 minuty"...
Byl to prima den, skvelej zazitek, jen jsme byli docela unaveni. Uz chapu, proc maji vsude automaty na kavu.. Ale stalo to za to, za sebe jsem si to vazne uzila! (jen jsem zvedava na to DVD s nasim zaregistrovanym vysilanim:)...)
Jako male jsme se segrou sbiraly vsechny ozdobicky a dekorace ze vsech nasich snedenych zmrzlinovych poharu. Obcas se ted sama sebe ptam, jestli jsme chtely vic ten pohar nebo prave ony trpytive strapecky, papirove destnicky, plastova zviratka na zaveseni na okraj poharove misky a kdo vi, co jeste. Jenze v posledni dobe se mi zdalo, ze vsechny sofistikovane a neobvykle dekorace zmizely. Namisto nich byl v kazdem poharu zapichnuty barevny strapec doprovazeny oplatkou, kornoutkem, trubickou ci jinou sladkou vymozenosti. Coz je hezky, ale nenechava to ony suvenyry, veci do sbirky. Takovu susenku mnohem radsi zbastim nez ji schovavat a prevazet domu. Proto nam ve sbirce zustaly jen blyskave strapce, co se daly snadno zpichnout
do helmy na kolo nebo jen tak do vlasu. A casem se stejne ona spejle zlomila a dekoraci byl konec. Mozna proto me slecna servirka, co prede me postavila onu ozdobenou sklenici koktejlu, vycarovala usmev na me tvari. Ne tak uplne kvuli koktejlu samotnemu, spis kvuli ruzovemu paraplicku zapichnutem v ovocne dekoraci. Mela jsem takovou vnitrni detskou radost. Vybavily se mi vsechny ty vzpominky a slzicky, co tekly pokazde, kdyz se destnicek rozbil a nefungoval. Pripada mi smesne a detinske, ze jsem si destnicek schovala a jeste ted lezi v pokoji na nocim stolku naporuseny, neporouchany. Jen mi pohled na ono ruzove paraplicko, opatrne otevreni "proti desti" a protaceni spejle-drzatka mezi prsty, caruje usmev na tvari. A pod destnikem ho dest nikdy nesmyje. Protoze vzpominky ani cas nevymaze...
