neděle 11. října 2009
To je ale prasárna!
Pršelo, já šla jen v mikině, bez deštníku, bez kapuce. Někdo to nepochopí. Poslouchala jsem písničky z pohádky Lotrando a Zubejda. Někdo to nepochopí. Přicházely děti a vesele se mi vrhaly do náruče, až mě povalily a z původního sedu na schodech byl spíš leh. Rodiče se vyptávali, děti běhaly a zuřily kolem. Ideálně na mě mluvily jen dva, v horším případě tři a více zároveň. Někdo to nepochopí. Jít dobrovolně strávit nedělní odpoledne s 12ti prcky od 6ti d 8mi let. Někdo to nepochopí. Vymalovat/pomalovat klubovnu, i když jsme se nedovolaly panu správci. Někdo to nepochopí. Nechat děti prasácky patlat nejdřív po jedné stěně, pak po jedné a kousek, ještě kousek a ve výsledku vlastně soro po dvou stěnách. Mimozemšťan, ufo, kometa, vesmírná loď, klaun, čert, králíček, kytičky, parník, hejkal...a vše na žlutém pozadí. Škála barev, patlanice na zemi, barvy i mimo igelit, štětce od barvy, upatlané stoly a židle, děti v malířském a jejich ponožky plné naťapkaných barev. Někdo to nepochopí. Děti spokojené, rodiče spokojení, my spokojené. Někdo to nepochopí. Cestou domů zase pršelo. V barvou zakydaných kalhotech jsem šla zas jen v mikině, bez kapuce. Nabitá dětskou veselostí jsem míjela otrávené lidi s deštníky. Bylo to prima nedělní odpoledne. Někdo to nepochopí. A já mu t nemám za zlé. V určitém směru ho naprosto chápu. Mrzí mě to u těch, u nichž vím, že to vždycky chápali. Nebo u těch, co to sice chápou, ale jen se už zkrátka nezajímají. Ne, zítra se s veselým nedělním zážitkem asi s nikým nepodělím. O takové věci není zájem. Je mi to líto. Že to nikdo neocení, že už se nidko neptá. Že není s kým se o takovouhle radost dělit...
Když vám hoří dům...
Poslední zápis je z 8.srpna, něc přes dva měsíce. Hrůza!..Nebo možná spíš škoda. Chtěla bych to stíhal líp sem psát...je toho hodně, o čem by se psát dalo, jen to všechno skloubit dohromady..Mrzí mě, že některé myšlenky, nápady, úvahy, nebo jen obyčejné plky, co jen tiše prošly hlavou zleva doprava a uchem zase ven, že už jsou zapomenuty, neaktuální, nevhodné a hlavně možná teď už zase trochu jinak. Situace se mění každým okamžikem. Možná proto o ní ani není proč psát, že?..proč jednoduše nepočkat, až se nám to usadí a pak zhodnotit situaci? Ne, chtěla jsem psá t i její vývoj. Chtěla jsem to detailně napsat, vypsat se z toho, neztratit nadhled. Ale nepovedlo se... I tak tu ale teď sedím a popíjím dnes už třeti čaj, ze svého oblíbeného hrnkku, toho černo-bílého s kočičkami. Vedle mi leží otevřený diář. Na zítra na mě volá písemka z angličtiny. A já stejně radši budu psát tyhle řádky. O tom, jak je mi dobře. O tom, jak se mi občas stýská. O samotě a lítosti, o přátelství a o změně. O vítězství a o smíchu, o legraci a o pohodě. O slzách a snění, o vděku a síle, o těch, na kterých mi záleží, o těch, kterým na mně záleží. O tom, jak se pohled na svět může změnit, o tom, jaké to je, když člověk vyroste. O tom, jaká je to škoda, že to tak běží. O tom, jaké to je zastavit se a ohlédnout. O nekonečném rozhodování, o čase, o světě, o životě...
...je mi osmnáct, vlastně už skoro devatenáct. A stejně jsem se tehdy rozplakala jako malé děcko. Seděla jsem tiše, rozmazaný svět se mrknutím vždy na chvilku rozjasnil a z koutka oka se vykutálela slza. Začala dělat mapy po horké tváři, sjela až k bradě a pak skápla dolů a vsákla se do mikiny. Všechno se mi vymykalo z rukou. Neměla jsem kontrolu už absolutně nad ničím. Bylo toho moc. A možná se mi zaleskla slza na tváři nebo jsem jen byla podezdřele tiše, a nebo možná zkrátka po těch osmnácti letech ví. Jeho rad jsem si vždycky vážila. A ikdyž mě někdy štvaly, protože byly chytřejší než ty moje nebo zkrátka jen nepotvrzvaly můj názor, brala jsem si je k srdci, vyrostla jsem na nich a hlavně skoro vždycky fungovaly. Je to tak doteď a pravděpodobně ještě hezkou dobu to tak zůstane. Přišel a věděl, že je něco špatně. Na nic se zbytečně neptal, objal mě a s úsměvem prohlásil: ,,...ty nám asi stárneš..." Bylo mi dobře, bezpečně, potřebovala jsem takhle podržet. A chtěla jsem být zase malá, hopsat na jeho klíně. Bezstarostně, nevědět, neznat. Začal mi vyprávět...
...máš velký hořící dům. Je potřeba ho začít hasit. Jenže ty běháš stále kolem dokola, sem tam chrstneš hrneček vody na nejvíc žhnoucí místa, ale jinak se snažíš běhat dokola co nejrychleji. Chrst se, chrst tam, ale uvnitř v hloubi a hezyk od základů nám dům pomau prohořívá zevnitř. Riskuješ, že se ti zřítí. A jistě víš, že to chvilku trvá postavit takový dům. Takže místo toho obíhání radši začni hasit pořádně. Vyber si jednu stranu. Od někud se začtí musí. Že to hoří i jinde? Jo, tak si vyber to, kde to hoří nejakutněji. Tam to úplně uhas a postupně se přesunuj k dalším a dalším požárům...Nakonec už nebude hořet nikde a dům zůstane stát...
Líbí se mi tahle alegorie. Je taková moudrá. Stejně jako ten pán, co mi jí řekl. Také bych chtěla jednou být takhle moudrá. Předat dál to, co vím. Být pro druhé jistotou, co tu vždycky je, co pozná, kdy je ouvej...Jsem za to moc vděčná. Člověku to pak dodá sílu, vezme druhý den do jedné ruky onen seznam, který ještě posledně vypadal nevyřešitelně, do druhé ruky hasičák a začne hasit...
...je mi osmnáct, vlastně už skoro devatenáct. A stejně jsem se tehdy rozplakala jako malé děcko. Seděla jsem tiše, rozmazaný svět se mrknutím vždy na chvilku rozjasnil a z koutka oka se vykutálela slza. Začala dělat mapy po horké tváři, sjela až k bradě a pak skápla dolů a vsákla se do mikiny. Všechno se mi vymykalo z rukou. Neměla jsem kontrolu už absolutně nad ničím. Bylo toho moc. A možná se mi zaleskla slza na tváři nebo jsem jen byla podezdřele tiše, a nebo možná zkrátka po těch osmnácti letech ví. Jeho rad jsem si vždycky vážila. A ikdyž mě někdy štvaly, protože byly chytřejší než ty moje nebo zkrátka jen nepotvrzvaly můj názor, brala jsem si je k srdci, vyrostla jsem na nich a hlavně skoro vždycky fungovaly. Je to tak doteď a pravděpodobně ještě hezkou dobu to tak zůstane. Přišel a věděl, že je něco špatně. Na nic se zbytečně neptal, objal mě a s úsměvem prohlásil: ,,...ty nám asi stárneš..." Bylo mi dobře, bezpečně, potřebovala jsem takhle podržet. A chtěla jsem být zase malá, hopsat na jeho klíně. Bezstarostně, nevědět, neznat. Začal mi vyprávět...
...máš velký hořící dům. Je potřeba ho začít hasit. Jenže ty běháš stále kolem dokola, sem tam chrstneš hrneček vody na nejvíc žhnoucí místa, ale jinak se snažíš běhat dokola co nejrychleji. Chrst se, chrst tam, ale uvnitř v hloubi a hezyk od základů nám dům pomau prohořívá zevnitř. Riskuješ, že se ti zřítí. A jistě víš, že to chvilku trvá postavit takový dům. Takže místo toho obíhání radši začni hasit pořádně. Vyber si jednu stranu. Od někud se začtí musí. Že to hoří i jinde? Jo, tak si vyber to, kde to hoří nejakutněji. Tam to úplně uhas a postupně se přesunuj k dalším a dalším požárům...Nakonec už nebude hořet nikde a dům zůstane stát...
Líbí se mi tahle alegorie. Je taková moudrá. Stejně jako ten pán, co mi jí řekl. Také bych chtěla jednou být takhle moudrá. Předat dál to, co vím. Být pro druhé jistotou, co tu vždycky je, co pozná, kdy je ouvej...Jsem za to moc vděčná. Člověku to pak dodá sílu, vezme druhý den do jedné ruky onen seznam, který ještě posledně vypadal nevyřešitelně, do druhé ruky hasičák a začne hasit...
sobota 8. srpna 2009
Kazdy zacatek je tezky
Tak konecne.. to je asi uplne nejlepsi zacatek... Sedim doma, u sebe na posteli s novou pohodlnou matraci, v pokoji se spoustou veci, ktere tu jen tak jsou, se svym stolem zavalenym spoustou veci, ktery kontrastuje se stolem me sestricky, ktera, ikdyz dnes odjela na soustredeni, tu po sobe zanechala stul krasne uklizeny. Jediny rozdil je ten sestrin notebook, do ktereho ted tukam tu trochu, co mi beha po mysli...(uceni cestiny a mileho pana Karla Capka, kteremu bych momentalne nejradeji rekla, proc toho ten tunta psal tolik, kdo se to ma ucit...) A pak to, ze jsem o rok strasi. Jinak je tu vsechno stejne. A uplne jine zaroven. jako by se vse vratilo naprosto do starych koleji, jen jsme o rok starsi, ale jedeme dal. jenze uvnitr je to jine, proste jsem jina. Jen tezko se to popisuje, o to hur, kdyz spousta lidi zadnou zmenu nevidi a nadsene se mi vrhaji kolem krku se slovy, jak me radi vidi a jakou maji radost, ze jsem se vuuuuubec nezmenila. Je o hezke. A je to prima. A asi mi nevadi, ze nevidi moji zmenu, dela mi radost videt jejich radost a zkratka jen byt s nimi. Vedet, ze oni mou spolecnost oceni, ze jsou radi, ze jsem zpatky. Ja jsem rada, ze je vidim, povypravime si a jdeme dal, jako bychom se nevideli jen delsi letni prazniny. Pak jsou tu jini, co tvrdi, ze se jim vratil nekdo rozumejsi a dospelejsi.. A dalsi posouzeni jsem zatim neslysela. Kazdopadne jak se vlastne citim ja? Zmenena, nabita, jina, rozumejsi, starsi, schopnejsi, samostatnejsi, odolnejsi, obohacena,... je to tezke posat vsechno, seznam by byl dlouhy a mozna ani tak bych nepopsala, jak se vlastne citim. Nejdulezitejsi pro me je, ze se citim stale z velke casti kanadska. A takova uz i zustanu. Chci zustat. Mozna si reknete, ze kdyz pisu po takove dobe po mem navratu, nebudu si to vsechno pamatovat. Naopak. Vsechno se rozlezelo a tohle jsou veci, na ktere se nezapomina. Ty uz budou zaryte v hlave navzdy. Je uzasne vitat se a objimat se s temi, po kterych se vam cely rok styskalo, kteri se na vas tesi a uprimne z nich vyzaruje nadseni, ze vas vidi. Je smutne loucit se emi, co udelali vas rok tak skvely, jako byl ten muj, a vedet, ze pristi setkani je s datem neznama. Ziti ve dvou svetech neni zalezitost jen poslednich mesicu v Kanade. Vlastne i ted jsem stale jednou nohou v Kanade. Ne ze by se mi doma nelibilo, jen jsem na cestovatelske vlne, zase bych nekam jela. Navic se mi po Kanade styska. Chybi mi lide, chybi mi jazyk, chybi mi to, co jsem tam brala za samozrejme a tady to neni. A nici me predstava te dalky...Obcas cloveka prepadne takova bezmoc. Jen tak z niceho nic se objevi a usidli se v hlave a ne a ne jit pryc. A cloveku se o tom treba ani nechce verejne mluvit, proc kazit naladu tem, co jsou tak statsni, ze jsem tady. Co by z toho bylo, stejne v nejblizsi dobe nikam nejedu... Mrzi me to. jela bych hned. Jenze to by to asi bylo moc jednoduche. Tak to na svete nechodi a hlavne to tak nechodi s experience jako je ta moje. Jeden clovek mi jednou rekl, ze odjezdem to nekonci. Taky si to myslim. Treba je to jen takovy zacatek, Zacatek neceho noveho. Tenhle rok me nabil neuveritelnym potencialem. Vystreli moji vesmirnou raketu vysoko a ta ted vesele stoupa vys a vys skrz mraky. Proto necham nazev sveho blogu stejny a klidne budu psat dal a dal prispevky, ktere se mozna kanady tykat nebudou. Treba na prvni pohled ne, ale v kazdem bude v hloubi neco. neco ze me a neco z meho kanadskeho ja. Neco z onoho potencialu z tohodle roku. A jednou se tam vracim. A vsechny navstivim...
Mohla bych o navratu psat dlouho. Ale koho to vsechno zajima, kdo by to cetl...A mimo jine, kdo by se s tim vsi mtukal?..to bych tu byla jeste dlouho...a stejne nenapsala vsechno, protoze neco se apsat neda, to musi clovek zazit. zazit a pak teprve pochopi. Zkusenosst je nesdelitelna. Ted uz ti vim...
Mohla bych o navratu psat dlouho. Ale koho to vsechno zajima, kdo by to cetl...A mimo jine, kdo by se s tim vsi mtukal?..to bych tu byla jeste dlouho...a stejne nenapsala vsechno, protoze neco se apsat neda, to musi clovek zazit. zazit a pak teprve pochopi. Zkusenosst je nesdelitelna. Ted uz ti vim...
čtvrtek 2. července 2009
Dnes
Ne za mesic, ne za tyden, ne zitra... DNES! V kalendari opravdu stoji 2.7. Otocili jsme stranku a jsme ve cervenci. Zda se mi tak nedavno, co jsem otocila stranku ze srpna na zari. Tak nedavno, ze se jen tezko veri, ze uz je to tady, ze tohle je konec. Pomalu ale jiste konci moje Canadian experience, asi nejvetsi experience v mem dosavadnim zivote. Kde jsou ty casy, kdy jsem sedela v pokojiku na posteli, smutne koukala na fotky, pohledy a obrazky vylepene na ted bile a prazdne zdi, hledala silu a odvahu, poznavala, seznamovala se. Jako by to bylo vcera, co jsem vybalila a vyskladala veci do skrine, zaplnila supliky. A pritom jsem pred chvili sedela na kufru, abych ho zapnula a nasledne snesla mega velkou plnou hokejovou tasku dolu ze schodu. Ne, tohle je konec. Jedu domu. Domu, tam, kde je opravdove doma.
...
Zda se mi, ze mi z toho praskne hlava.. Spousta veci, na ktere nezapomenout, nervozita, cestovni horecka stoupa.. Je to tu dira, Val-Morin, domecek v lese, zadne autobusy, lide, kteri o sobe vi vsechno, sousedi, co se trumfuji, kdo ma hezci zahradku.. Ale do haje, mam to tu rada! Bude se mi to zatracene chybet! Pamatuju si, jak jsme se loucili na letisti s rodicema, jak jsem se loucila se segrou pred odjezdem do Norska. Vim, jak mi bylo, odjizdet.. A verte mi, vazne se tesim na moment, kdy je zase vsechny uvidim. Po dlouhy dobe si to budeme moct vsechno rict, nebudou jen telefony. Budu s nimi, doma, zpatky. Kamaradi.. nedokazu popsat, jak se tesim, nedokazu popsat, jak je mi tezkou loucit se s temi, co tady mam. Jsem mezi dvema svety.. dvema svety, ktere jsou tak rozdilne a tak daleko..
...
Musi to tak byt.. Je to cast cele experiance. Budu to tak brat. Jen si zacinam rikat, jestl iten zacatek roku je opravdu to nejtezsi.. zacinam pochybovat.. Z nekolik malo okamziku jedeme na letiste a za nekolik vic okamziku vystupuju Praha Ruzyne. A neco mi rika, ze me jeste par emotivnich scen a pocitovych zaiztku ceka.
...
At je to jakkoli, cast meho ja je kanadska. A vzdycky to tak zustane. Ikdyz budu daleko za oceanem, me kanadske ja bude stale se mnou. Treba se mi bude styskat mene..
Tenhle rok mi dal hodne. Nevycistlitelne moc. A to moc ve mne zustane. Navzdy!
...
Cestovni horecka stoupa, jsem nervozni, tesim se...
...
I'm going home, the place where I belong...
...
Uz letim, 3...2...1...
...
Zda se mi, ze mi z toho praskne hlava.. Spousta veci, na ktere nezapomenout, nervozita, cestovni horecka stoupa.. Je to tu dira, Val-Morin, domecek v lese, zadne autobusy, lide, kteri o sobe vi vsechno, sousedi, co se trumfuji, kdo ma hezci zahradku.. Ale do haje, mam to tu rada! Bude se mi to zatracene chybet! Pamatuju si, jak jsme se loucili na letisti s rodicema, jak jsem se loucila se segrou pred odjezdem do Norska. Vim, jak mi bylo, odjizdet.. A verte mi, vazne se tesim na moment, kdy je zase vsechny uvidim. Po dlouhy dobe si to budeme moct vsechno rict, nebudou jen telefony. Budu s nimi, doma, zpatky. Kamaradi.. nedokazu popsat, jak se tesim, nedokazu popsat, jak je mi tezkou loucit se s temi, co tady mam. Jsem mezi dvema svety.. dvema svety, ktere jsou tak rozdilne a tak daleko..
...
Musi to tak byt.. Je to cast cele experiance. Budu to tak brat. Jen si zacinam rikat, jestl iten zacatek roku je opravdu to nejtezsi.. zacinam pochybovat.. Z nekolik malo okamziku jedeme na letiste a za nekolik vic okamziku vystupuju Praha Ruzyne. A neco mi rika, ze me jeste par emotivnich scen a pocitovych zaiztku ceka.
...
At je to jakkoli, cast meho ja je kanadska. A vzdycky to tak zustane. Ikdyz budu daleko za oceanem, me kanadske ja bude stale se mnou. Treba se mi bude styskat mene..
Tenhle rok mi dal hodne. Nevycistlitelne moc. A to moc ve mne zustane. Navzdy!
...
Cestovni horecka stoupa, jsem nervozni, tesim se...
...
I'm going home, the place where I belong...
...
Uz letim, 3...2...1...
čtvrtek 25. června 2009
Quebec slavi!
Jupiii, to budes slavit St. Jean Baptiste s nama! ..reakce mych kamaradu na me prikyvnuti, ze tu jeste budu 24.6. Vedela jsem, ze je to svatek Quebecu a ze se slavi. Vic toho asi vedet potreba nebylo. Slavilo se na veliko, i v takovych vesnicich jako je ''dira'' Val-Morin byla velka show, ohnostroje, kapely a tak ruzne. A co teprve ve mestech?! Pripomnelo mi to atmosfery nasich letnich festivalu. Spousta lidi, co se bavi, poslouchaji kapely stridajici se na podiu, piji pivo v plastovych kelimcich, tanci do rytmu, ti, co znaji, zpivaji.. S rozdilem, ze tady znali slova k pisnickam snad vzdycky vsichni. (krome me, samozrejme..:)..ale kamosky mi predrikavaly, takze jsem se docela zapojila i tak..) Vlajecky Quebecu, praporky pro deti opet s vlajkou 
Quebecu ci minimalne barvami Quebecu, tetovani symbolu Quebecu, naramky a nahrdelniky v modro-bile, nekteri dokonce modro-bile obliceje. Prislo mi to legracni, pripominali mi hokejove fanousky :) Hlavne si to vsichni uzivali a hluboce prozivali kazdy vykrik jmena jejich provincie v repertoaru quebeckych pisnicek. Byla to prima atmosfera! Videly jsme zapad slunce nad jezerem, za tmy se pak na miste ztraceneho slunicka rozzarily ohnostroje. Kdyz kamoska vystrcila za jizdy quebeckou vlajku z okynka, rikala jsem si, ze se vsichni musi divat, co to tam jede za vlastence. Ale v zasade to az tak neobvykla nebylo. Byl St.Jean, svatek Quebecu. A oni si nerikaji Kanadani, ale Quebecani. Jsou na to hrdi a slavi... :)
Quebecu ci minimalne barvami Quebecu, tetovani symbolu Quebecu, naramky a nahrdelniky v modro-bile, nekteri dokonce modro-bile obliceje. Prislo mi to legracni, pripominali mi hokejove fanousky :) Hlavne si to vsichni uzivali a hluboce prozivali kazdy vykrik jmena jejich provincie v repertoaru quebeckych pisnicek. Byla to prima atmosfera! Videly jsme zapad slunce nad jezerem, za tmy se pak na miste ztraceneho slunicka rozzarily ohnostroje. Kdyz kamoska vystrcila za jizdy quebeckou vlajku z okynka, rikala jsem si, ze se vsichni musi divat, co to tam jede za vlastence. Ale v zasade to az tak neobvykla nebylo. Byl St.Jean, svatek Quebecu. A oni si nerikaji Kanadani, ale Quebecani. Jsou na to hrdi a slavi... :) Za tyden touhle dobou...
...budu sedet v letadle, ktere prave leti pres Atlantik
...se budu nervozne vrtet na sedacce
...budu nedockave sledovat na mape, jak se Evropa blizi
...budou zdi meho pokojiku prazdne
...se konecne nebudu stresovat, jak to vsechno zabalim
...budu mit za sebou vsechno to smutne louceni
...budu mit pred sebou vsechno to stastne vitani
...se budu vracet domu
...bude ma Canadian experience skoro u konce
Slzy smutnych louceni vystridaji slzy stastnych shledani. Vse bude stejne a jine zaroven. Jake? To se uvidi...
...ale cas bude plynout stale dal a dal...
...se budu nervozne vrtet na sedacce
...budu nedockave sledovat na mape, jak se Evropa blizi
...budou zdi meho pokojiku prazdne
...se konecne nebudu stresovat, jak to vsechno zabalim
...budu mit za sebou vsechno to smutne louceni
...budu mit pred sebou vsechno to stastne vitani
...se budu vracet domu
...bude ma Canadian experience skoro u konce
Slzy smutnych louceni vystridaji slzy stastnych shledani. Vse bude stejne a jine zaroven. Jake? To se uvidi...
...ale cas bude plynout stale dal a dal...
Smile :)
V metru v Montrealu na elektronicke obrazovce blika spousta reklam, jako asi vsude.. Ale mezi temi vsemi vyhodnymi nakupy letenek a pozvankami na nejruznejsi festivaly me zaujalo americke prislovi:
Life is a camera, smile please!
(Le monde est une camera, souriez s'il vous plaît!)
No, me to k usmevu primnelo...:)
neděle 21. června 2009
Vazne velka taska
Pripadala jsem si podivne, kdyz jsem se ho ptala, jestli maji takove ty mega velke tasky na hokej. Trochu si me meril pohledem, nechapal. Na vysvetlenou jsem rychle dodala, ze je to jen na veci na prevoz. Podaval mi jednu obrovskou a ptal se, jestli cestuju. S usmevem jsem musela prisvedcit, s dodatkem, ze mam jaksi trochu vic veci nez pri prijezdu. Tak se usmal a gentlemansky me s taskou doprovodil k pokladne. Slecna u pokladny se bezradne koukla pod prepazku a s omluvou mi sdelila, ze nema tak velkou tasku. Nevadi, vzdala jsem tasku pod kridlo a vyrazila na metro.
Uznavam, ze neni uplne hodne lidi, co se prochazi v cervnu s prazdnou taskou na hokej, o to min jeste divek. Takze se nedivim, ze me oslovil, jen to bylo legracni. Povida pry, zda-li hraju hokej. Tak jsem jen vysvetlila proc cestuju s takovym prazdnym mega zavazadlem. Dali jsme se do reci a povidali si az do te doby nez vystoupil. Vylezlo z nej, ze je to hokejista, ze byl v juniorske reprezentaci a ze byl v Praze a ze se mu tam libilo :) No vida k cemu vsemu se hodi takova hokejova taska. Minimalne muzu zacit balit, mam kam...
Uznavam, ze neni uplne hodne lidi, co se prochazi v cervnu s prazdnou taskou na hokej, o to min jeste divek. Takze se nedivim, ze me oslovil, jen to bylo legracni. Povida pry, zda-li hraju hokej. Tak jsem jen vysvetlila proc cestuju s takovym prazdnym mega zavazadlem. Dali jsme se do reci a povidali si az do te doby nez vystoupil. Vylezlo z nej, ze je to hokejista, ze byl v juniorske reprezentaci a ze byl v Praze a ze se mu tam libilo :) No vida k cemu vsemu se hodi takova hokejova taska. Minimalne muzu zacit balit, mam kam...
Jako princezna! Fakt!
Plesova horecka stoupala a stoupala. Cely rok, od uplneho zacatku jsme se tesili. Tak je ted trochu smutne, ze uz je po vsem. Clovek se rok tesi a pak behem jednoho vecera je po vsem. Ale zustaly vzpominky, co nebudou nikdy zapomenuty, zazitky, co jsou v me pameti zaryte dostatecne hluboko, aby tam zustali klidne navzdy! Byl to sice konec, ale ve velkem! Nezapomenutelnem!
A ted jak to vsechno bylo... Vyrazela jsem metrem od kamaradky, co me malovala a cesala. Nemuzu nezminit, ze je to profesionalni licitelka, coz bylo na mne docela poznat. WOW! Kdyz jsem se poprve videla v zrcadle, ucesana a namalovana, myslela jsem, ze to snad nejsem ja! Nikdy jsem nebyla tak krasna, pripadala jsem si jo princezna. A pritom jsem na sobe nemela vrstvu make-upu nebo tak, bylo to prirozeny, jen proste dokonaly! Ac to ted zni mozna trochu egoisicky nebo namyslene, vazne mi to sluselo! Cestou metrem a cestou do pristavu, kde kotvila nase plesova lod, jsem potkavala spoustu lidi, kteri se na me usmivali, vsimali si nebo jsem jen citila jejich pohled, jak si me prohlizi od hlavy az k pate. Obcas jsem se musela smat, jak je to obsurdni - clovek se hezky oblekne, nacese a namaluje a hnedka si ho vsichno vsimaji.. jak je ta spolecnost ovlivnitelna, konzumni, ..nevim..ale je to tak.. Od metra do pristavu to neni daleko, jen se ta vzdalenost ponekud prodlouzi, kdyz si vykracujete na podpatcich a navic trosku tempem, protoze mate lehky skluz. Nicmene vsechno jsem zvladla, a dorazila na nabrezi, kde kotvila nase plesova lod. Nastup uz zacal, tak jsem se jen zaradila do fronty. U mustku, co spojoval lod a pevninu cekali profesori, takova hlidka, co rozdavala papirky na koktejly a carkovala dochazku. Citila jsem jejich pohledy, jak si me prohlizi od hlavy k pate, usmali jsme se na sebe, ale pak uz jsem se musela soustredit na sestup schodu. Po prvnich krocich jsem pochopila, proc mi ten pekny cernoch v uniforme posadky lodi podava ruku - schody mely takove dirky, tudiz se muselo sestupovat velmi opatrne a nedoslapovat na podpatek. Ja jsem uspela, ale byly i slecny, co se saty nesaty svalily na zem. Cisnici se prochazeli v davu a nabizeli koktejl. Vsichni se vitali, obdivovali sve krasy, objimali se... Bylo to mile. Na co ale nezapomenu je privitani od me nej kamosky, co tu mam. ,,Tereza! Tobe to slusi! Tyjo, vypadas jako Rose z Titanicu! '' Prislo mi to legracni, tak jsem jen odpvedela, ze ale dnes neskocim :) Povidali jsme si, obdivovali se, koketovali a hlavne se fotili. Az do te doby nez nas zavolali dovnitr do jidelni kajuty. Bylo nas hodne, takze mezi predkrmem, jidlem a desertem jsem se vzdycky stihli jeste vyvetrat venku na palube, vyfotiti se s profesory, popovidat si, projit se, uzivat si.. Na venkovni palube to pozdeji zacal rozjizdet DJ, velka party mohla zacit. saty nesaty, podpatky nepodpatky. Vsichni tancovali. Jedna velka diskoteka, jedna velka party. Uzivali jsme si to! Slunicko mezitim zapadlo, romanticke cervanky vystridal osvetleny Montreal. Atmosfera byla vazne prima. Jen cas desne letel. Poprve, kdy jsem za cely vecer koukla na hodiny bylo 15 minut pred koncem. Posledni pisnicka a pak ono smutne louceni. Presouvali jsme se na after partym takze ja se jeste s vetsinou lidi neloucila, ale ti, co zvolili after party jinde se jinymi kamarady, s temi bylo louceni uz tady. Stejne tak jako s profesory. Bylo mi z toho smutno, mam je rada a vim, ze uz je nikdy neuvidim.. Nicmene vecer jeste nekoncil, presun ke kamaradovi na after party byl takovy moment utlumu vecera. Prevlekli jsme se, byla to rozhodne prijemna zmena vzit si balerinky misto bot na podpatku, co si budeme namlouvat. Zazitky z after party trochu preskocime, precejen nemusite vsichni vedet vsechno... Co ale musim zminit je muj odjezd z after party, asi nejdojemnejsi, nejsmutnejsi a moment, ktery nikdy nezapomenu, zustane zaryty v me pameti. S vetsinou kamaradu se jeste uvidim. Ale i tak, vedeli jsme, ze to vsechno konci. Za necele dva tydny letim pryc a kdo vi, kdy se zase sejdeme. Rozdala jsem vsem dopisy a zacala se loucit. Nakonec mi zbyl okruh tech nejblizsich. A... ne, nemam slov.. ani tehdy jsem nemela.. Slzy mi tekly po tvarich, neslo to zastavit, ikdyz mi bylo lito, ze se cela ta krasa, co mam na obliceji rozmaze. Vzala kytaru a zacala hrat. Zpivala mi Tears in heaven. V ocich byla pravda, uprimnost, smutek, diky... Staly jsme tam, vsechny ctyri a v hromadnem objeti si slibily, ze ja je prijedu navstivit a ze ony prijedou za mnou. Hrala pisnicku pro me, delal salta a jine akrobacie, pro me. Objala me a povida: ,, Nejezdi pryc! Budes mi chybet!'' Vedely jsme, ze to jinak nejde, ze to tak ma byt, ze nic nenadelame. A vedely jsme, ze na sebe nidky nezapomeneme. Ze tenhle vecer byl vyjimecny. Nasedla jsem do auta, ktere se pomalu rozdjizdelo. A Caro s kytarou bezela podel auta az do te doby, co nabralo rychlost. Ohledla jsem se, vystracila ruku s okynka a zamavala. Slzy mi tekly po tvarich. Bude se mi styskat. Hrozne moc. A na tenhle vecer nikdy nezapomenu! Nikdy!
A ted jak to vsechno bylo... Vyrazela jsem metrem od kamaradky, co me malovala a cesala. Nemuzu nezminit, ze je to profesionalni licitelka, coz bylo na mne docela poznat. WOW! Kdyz jsem se poprve videla v zrcadle, ucesana a namalovana, myslela jsem, ze to snad nejsem ja! Nikdy jsem nebyla tak krasna, pripadala jsem si jo princezna. A pritom jsem na sobe nemela vrstvu make-upu nebo tak, bylo to prirozeny, jen proste dokonaly! Ac to ted zni mozna trochu egoisicky nebo namyslene, vazne mi to sluselo! Cestou metrem a cestou do pristavu, kde kotvila nase plesova lod, jsem potkavala spoustu lidi, kteri se na me usmivali, vsimali si nebo jsem jen citila jejich pohled, jak si me prohlizi od hlavy az k pate. Obcas jsem se musela smat, jak je to obsurdni - clovek se hezky oblekne, nacese a namaluje a hnedka si ho vsichno vsimaji.. jak je ta spolecnost ovlivnitelna, konzumni, ..nevim..ale je to tak.. Od metra do pristavu to neni daleko, jen se ta vzdalenost ponekud prodlouzi, kdyz si vykracujete na podpatcich a navic trosku tempem, protoze mate lehky skluz. Nicmene vsechno jsem zvladla, a dorazila na nabrezi, kde kotvila nase plesova lod. Nastup uz zacal, tak jsem se jen zaradila do fronty. U mustku, co spojoval lod a pevninu cekali profesori, takova hlidka, co rozdavala papirky na koktejly a carkovala dochazku. Citila jsem jejich pohledy, jak si me prohlizi od hlavy k pate, usmali jsme se na sebe, ale pak uz jsem se musela soustredit na sestup schodu. Po prvnich krocich jsem pochopila, proc mi ten pekny cernoch v uniforme posadky lodi podava ruku - schody mely takove dirky, tudiz se muselo sestupovat velmi opatrne a nedoslapovat na podpatek. Ja jsem uspela, ale byly i slecny, co se saty nesaty svalily na zem. Cisnici se prochazeli v davu a nabizeli koktejl. Vsichni se vitali, obdivovali sve krasy, objimali se... Bylo to mile. Na co ale nezapomenu je privitani od me nej kamosky, co tu mam. ,,Tereza! Tobe to slusi! Tyjo, vypadas jako Rose z Titanicu! '' Prislo mi to legracni, tak jsem jen odpvedela, ze ale dnes neskocim :) Povidali jsme si, obdivovali se, koketovali a hlavne se fotili. Az do te doby nez nas zavolali dovnitr do jidelni kajuty. Bylo nas hodne, takze mezi predkrmem, jidlem a desertem jsem se vzdycky stihli jeste vyvetrat venku na palube, vyfotiti se s profesory, popovidat si, projit se, uzivat si.. Na venkovni palube to pozdeji zacal rozjizdet DJ, velka party mohla zacit. saty nesaty, podpatky nepodpatky. Vsichni tancovali. Jedna velka diskoteka, jedna velka party. Uzivali jsme si to! Slunicko mezitim zapadlo, romanticke cervanky vystridal osvetleny Montreal. Atmosfera byla vazne prima. Jen cas desne letel. Poprve, kdy jsem za cely vecer koukla na hodiny bylo 15 minut pred koncem. Posledni pisnicka a pak ono smutne louceni. Presouvali jsme se na after partym takze ja se jeste s vetsinou lidi neloucila, ale ti, co zvolili after party jinde se jinymi kamarady, s temi bylo louceni uz tady. Stejne tak jako s profesory. Bylo mi z toho smutno, mam je rada a vim, ze uz je nikdy neuvidim.. Nicmene vecer jeste nekoncil, presun ke kamaradovi na after party byl takovy moment utlumu vecera. Prevlekli jsme se, byla to rozhodne prijemna zmena vzit si balerinky misto bot na podpatku, co si budeme namlouvat. Zazitky z after party trochu preskocime, precejen nemusite vsichni vedet vsechno... Co ale musim zminit je muj odjezd z after party, asi nejdojemnejsi, nejsmutnejsi a moment, ktery nikdy nezapomenu, zustane zaryty v me pameti. S vetsinou kamaradu se jeste uvidim. Ale i tak, vedeli jsme, ze to vsechno konci. Za necele dva tydny letim pryc a kdo vi, kdy se zase sejdeme. Rozdala jsem vsem dopisy a zacala se loucit. Nakonec mi zbyl okruh tech nejblizsich. A... ne, nemam slov.. ani tehdy jsem nemela.. Slzy mi tekly po tvarich, neslo to zastavit, ikdyz mi bylo lito, ze se cela ta krasa, co mam na obliceji rozmaze. Vzala kytaru a zacala hrat. Zpivala mi Tears in heaven. V ocich byla pravda, uprimnost, smutek, diky... Staly jsme tam, vsechny ctyri a v hromadnem objeti si slibily, ze ja je prijedu navstivit a ze ony prijedou za mnou. Hrala pisnicku pro me, delal salta a jine akrobacie, pro me. Objala me a povida: ,, Nejezdi pryc! Budes mi chybet!'' Vedely jsme, ze to jinak nejde, ze to tak ma byt, ze nic nenadelame. A vedely jsme, ze na sebe nidky nezapomeneme. Ze tenhle vecer byl vyjimecny. Nasedla jsem do auta, ktere se pomalu rozdjizdelo. A Caro s kytarou bezela podel auta az do te doby, co nabralo rychlost. Ohledla jsem se, vystracila ruku s okynka a zamavala. Slzy mi tekly po tvarich. Bude se mi styskat. Hrozne moc. A na tenhle vecer nikdy nezapomenu! Nikdy!
Konecna! Prosime, vystupte!
Posledni skolni den. Posledni zkouska. Posledni vytaceni kodu na zamku me skrinky. Posledni kroky po ztichle chodbe. Posledni slova diku mym profesorum. Posledni den ve skolnim tricku. Posledni rozhovory a louceni s nekterymi profesory. Posledni pohled na parkoviste plne zlutych skolnich autobusu. Posledni cesta ze skoly.
...zbydou jen vzpominky...
Prselo, kapky delaly krouzky na kaluzich. Sterace stojicich cekajicich autobusu se cas od casu line pohnuly. Sedela jsem u okna a vyhlizela sve cislo busu. Svoji 200, ktera stejne vzdycky dorazila mezi poslednimi. Aspon ten posledni den neni vyjimka.
Smutek, ze uz to konci? Beznadej, ze cas tak padi? Uzila jsem si to dostatecne, slo to snad jeste vic? Mozna od vseho trochu. Na druhou stranu, posledni znamena prazdniny. A samozrejme, nejde se netesit na prazdniny, ze... :)
...zbydou jen vzpominky...
Prselo, kapky delaly krouzky na kaluzich. Sterace stojicich cekajicich autobusu se cas od casu line pohnuly. Sedela jsem u okna a vyhlizela sve cislo busu. Svoji 200, ktera stejne vzdycky dorazila mezi poslednimi. Aspon ten posledni den neni vyjimka.
Smutek, ze uz to konci? Beznadej, ze cas tak padi? Uzila jsem si to dostatecne, slo to snad jeste vic? Mozna od vseho trochu. Na druhou stranu, posledni znamena prazdniny. A samozrejme, nejde se netesit na prazdniny, ze... :)
Uz mam i diplom!
V americkych filmech je to nedilna soucast high school zivota. Mozna o to vic me prekvapilo, ze jsem si pripadala jako v jednom z techto filmu, ikdyz vlastne na americke high school nejsem. Zkatka je to v Kanade dost podobne... S rozdilem, ze my jsme meli predavani diplomu k ukonceni skoly sice na konci roku, ale ponekud nelogicky po nem jeste nasledovalo par dni zkousek... ale tak detail..:)
No, a co rict o cele te udalosti, ne kterou se mnozi vystrojili skoro jako na ples, coz podle me na tech 15 minut pred oblecenim do cernych tog s cepicemi se strapeckem, co bimbal na strane, nemelo uplne cenu.. Nastrojeni vsichni uniformne v cernych, ne uplne pohodlnych habitech jsme se trochu vyparovali vedrem, coz ale samozrejme nemohlo zabranit foceni. Nejdriv se musel naaranzovat onen cepec a strapecek umistit hezky vlevo. A pak uz fotka s tebou, s tebou, spolecne, tady, tamhle, takhle... Kamaradka celekm vkusne prohlasila: ,,Hm, tak si myslim, ze dnes vecer kazdy dostaneme par mailu s tagem na facebook..'' Nebylo to poprve, co jsem mela na sobe togu (na zacatku roku jsme se fotily do alba a na maketu vyvesenou na chodbe ve skole), ale poprve jsem mela takovy podivny pocit. Ukoncovat stredni po jednom roce... A navic v Kanade... Bylo to takovy divny.. Navic uz ten skolni rok, jediny, co jsem tu stravila, jediny, za ktery mam ten diplom, uz je pryc.. Vsechno to uteklo tak rychle, ani to nedava smysl... Je to skoda, ze uz to konci... ale tom ted psat nechci..protoze bych se zase dostala do mych myslenek mezi dvema svety a to neni cilem tohoto clanku.... Takze pokracuju.. Po vyklikani poloviny pametove karty nastalo razeni podle abecedy. Vytvorit dlouheho 105ti clankoveho hada, hezky od A do Z. A pak uz jsem jen cekali na povely od vedeni. Kamaradka, co byla prvni v rade a prikladala nervozne ucho ke dverim, nakonec se ozvala ohlasena pisnicka, na kterou se dlouha zizala zacala kroutit dovnitr do salu. Volnym krokem ulickou, jako husy za sebou. Samozrejme, vecer se neobesel bez komentaru uvadecu panu profesoru, shrnuti celeho roku, pani reditelka mela proslov... A pak uz jsme po peticich podle abecedy (ano, opet jsem byla posledni, jako vzdycky...ale musi se to brat jako tresnicka na dortu:-D..) byli volani na podium. Dostali jsme diplom, pani reditelka nam prehodila strapecek na cepici na opacnou stranu - doprava, a pak jsme chvilku jen stali a uzivali si potlesk publika, ve kterem se blyskaly blesky fotoaparatu. Stala jsem tam, s diplomem, v plnem tleskajicim sale. Po roce. Po roce na francouzske skole. Po skolnim roce, ktery z akademickeho hlediska mi toho prilis nedal, ale ze vsech ostatnich hledisek to byl asi nejurodnejsi rok. Pres larvu v kukle, ktera proziva prvni dny samoty, vet plnych Quoi? Quoi? a pozadavku ''Mluvte pomalu'' jsem se dopracovala do stadia motyla. Letam si zvesela, povidam si s kym chci, jak dlouho chci, o cemkoli chci. Mam spoustu kamaradu, podnikam spoustu veci... V momente, kdy jsem stala nahore na podiu jsem nemohla jeste pravoplatne, nicmene ted uz klido muzu, rict - I did it! Kdyz si vzpominam, jak jsem se na zacatku strachovala francouzske skoly, jen se musim pousmat... Profesor francouzstiny mi pred odjezdem rikal, ze to urcite zvladnu. No, zase mel pravdu! Ale zpatky k predavani diplomu. Protoze jeste nez jsme opustili podium nasledoval ritual vyhazovani cepic. Hezky na pocitani - 3 2 1 go!...A cerne capky se strapecky se vznesly do vzduchu. Jako v americkem filmu! Nakonec probehla akce ''seber prvni capku, co uvidis'' a pak uz hura ven a svleknout z togy. Byli jsme uvareni! Venku na terase divadla probihalo jeste foceni, tentokrat s rodici, s kvetinami, co nekteri dostali... A to je konec. Dalsi zaziky do sbirky, dalsi vecina pamatku, jen to ma malou vadu - uz jsem stihla ztratit ten strapecek z me capky...
No, a co rict o cele te udalosti, ne kterou se mnozi vystrojili skoro jako na ples, coz podle me na tech 15 minut pred oblecenim do cernych tog s cepicemi se strapeckem, co bimbal na strane, nemelo uplne cenu.. Nastrojeni vsichni uniformne v cernych, ne uplne pohodlnych habitech jsme se trochu vyparovali vedrem, coz ale samozrejme nemohlo zabranit foceni. Nejdriv se musel naaranzovat onen cepec a strapecek umistit hezky vlevo. A pak uz fotka s tebou, s tebou, spolecne, tady, tamhle, takhle... Kamaradka celekm vkusne prohlasila: ,,Hm, tak si myslim, ze dnes vecer kazdy dostaneme par mailu s tagem na facebook..'' Nebylo to poprve, co jsem mela na sobe togu (na zacatku roku jsme se fotily do alba a na maketu vyvesenou na chodbe ve skole), ale poprve jsem mela takovy podivny pocit. Ukoncovat stredni po jednom roce... A navic v Kanade... Bylo to takovy divny.. Navic uz ten skolni rok, jediny, co jsem tu stravila, jediny, za ktery mam ten diplom, uz je pryc.. Vsechno to uteklo tak rychle, ani to nedava smysl... Je to skoda, ze uz to konci... ale tom ted psat nechci..protoze bych se zase dostala do mych myslenek mezi dvema svety a to neni cilem tohoto clanku.... Takze pokracuju.. Po vyklikani poloviny pametove karty nastalo razeni podle abecedy. Vytvorit dlouheho 105ti clankoveho hada, hezky od A do Z. A pak uz jsem jen cekali na povely od vedeni. Kamaradka, co byla prvni v rade a prikladala nervozne ucho ke dverim, nakonec se ozvala ohlasena pisnicka, na kterou se dlouha zizala zacala kroutit dovnitr do salu. Volnym krokem ulickou, jako husy za sebou. Samozrejme, vecer se neobesel bez komentaru uvadecu panu profesoru, shrnuti celeho roku, pani reditelka mela proslov... A pak uz jsme po peticich podle abecedy (ano, opet jsem byla posledni, jako vzdycky...ale musi se to brat jako tresnicka na dortu:-D..) byli volani na podium. Dostali jsme diplom, pani reditelka nam prehodila strapecek na cepici na opacnou stranu - doprava, a pak jsme chvilku jen stali a uzivali si potlesk publika, ve kterem se blyskaly blesky fotoaparatu. Stala jsem tam, s diplomem, v plnem tleskajicim sale. Po roce. Po roce na francouzske skole. Po skolnim roce, ktery z akademickeho hlediska mi toho prilis nedal, ale ze vsech ostatnich hledisek to byl asi nejurodnejsi rok. Pres larvu v kukle, ktera proziva prvni dny samoty, vet plnych Quoi? Quoi? a pozadavku ''Mluvte pomalu'' jsem se dopracovala do stadia motyla. Letam si zvesela, povidam si s kym chci, jak dlouho chci, o cemkoli chci. Mam spoustu kamaradu, podnikam spoustu veci... V momente, kdy jsem stala nahore na podiu jsem nemohla jeste pravoplatne, nicmene ted uz klido muzu, rict - I did it! Kdyz si vzpominam, jak jsem se na zacatku strachovala francouzske skoly, jen se musim pousmat... Profesor francouzstiny mi pred odjezdem rikal, ze to urcite zvladnu. No, zase mel pravdu! Ale zpatky k predavani diplomu. Protoze jeste nez jsme opustili podium nasledoval ritual vyhazovani cepic. Hezky na pocitani - 3 2 1 go!...A cerne capky se strapecky se vznesly do vzduchu. Jako v americkem filmu! Nakonec probehla akce ''seber prvni capku, co uvidis'' a pak uz hura ven a svleknout z togy. Byli jsme uvareni! Venku na terase divadla probihalo jeste foceni, tentokrat s rodici, s kvetinami, co nekteri dostali... A to je konec. Dalsi zaziky do sbirky, dalsi vecina pamatku, jen to ma malou vadu - uz jsem stihla ztratit ten strapecek z me capky...
čtvrtek 11. června 2009
Posledni zvoneni
Jeste mi zbyva odnest badmintonovou raketu a skolni mikinu, vyzvednout sve prace z arts plastiques, odevzdat posledni ucebnici a nakonec naposledy zavrit svou skrinku. Teda, mam pred sebou jeste 5 rocnikovych zkousek, ale to se ted trochu nepocita. Dnesnim dnem je vyucovani u konce. Zadna matematika, s nekonecnymi priklady na procvicovani. Zadna francouzstina, kde po skonceni jednoho filmu zacneme dalsi. Zadna ekonomie na kterou se mi nechce, i pres profesorovy vtipy o pomerancich v Kalifornii a o teste na vyrobu papiru v Québecu. Zadna chemie, kde profesor sice spravne vysvetluje az do te doby nez to vsichni pochopi, ale pro ty, co pochopi pri prvnim vysvetleni je to desate vysvetleni ponekud nudne... Zadna anglictina, o jejiz urovni radsi no comment... Zadne arts plastiques, kde ikdyz se vazne snazim, portret, co kreslim, se orignalu vazne nepodoba. Zadne FPS/ECC, o kterem jsem zezacatku nevedela, co si myslet, ale nakonec se z toho vyklubal prima predmet. Zadny telocvik, s baseballem v telocvicne, ktery pripominal spis squash, ale u ktereho jsem se desne bavili. Zadne povidani o aktualitach a psani nejruznejsich clanku na zurnalistice.
Poledni 75ti minutova pauza, co vzdycky utikala tak pomalu, zmateny system, diky kteremu jsem se pokazde ptala, kolikaty ze den to dneska je. Zlute skolni autobusy, co kazde rano sbiraji deti, ktere se pred skolou cele natesene vyriti hlavnim vchodem do budovy, a co kazde odpoledne rozvazi deti zpet domu.
A vubec, kdo vi, co jeste. Tolik zazitku, tolik spolecnych chvili, tolik straveneho casu. Cely skolni rok. Zbydou jen vzpominky. Nektere stastne, nektere mene. Nektere ojedinele, nektere vsedni. Nektere se casem zakryji
vrstvou prachu, jine zustanou naopak zive navzdy. Je to tak spravne. Kazdy zacatek ma svuj konec. A uz jen tim, ze tento konec znamena prazdniny, nikdo se zas az tak moc zlobit nebude, ze? Jen to proste uteklo tak rychle... pamatuji se na svuj prvni skolni den, pripada mi to tak nedavno... Posledni stranky ve skolnim diari se mi zdaly tak daleko, vsechno se to casovalo "na konci roku". Ted, kdyz na tom konci jsem, co dal? Rozloucit se, zamavat a odjet domu? Ve zkratce asi ano. Jeste ale nepredbihat, stale tu mam jeste 3 tydny...ikdyz oproti tomu celemu roku, co to je? Jen zrnko na hromade pisku. Ale i tak, bez zrnka by byla hromada mensi, ne tak dokonala.
vrstvou prachu, jine zustanou naopak zive navzdy. Je to tak spravne. Kazdy zacatek ma svuj konec. A uz jen tim, ze tento konec znamena prazdniny, nikdo se zas az tak moc zlobit nebude, ze? Jen to proste uteklo tak rychle... pamatuji se na svuj prvni skolni den, pripada mi to tak nedavno... Posledni stranky ve skolnim diari se mi zdaly tak daleko, vsechno se to casovalo "na konci roku". Ted, kdyz na tom konci jsem, co dal? Rozloucit se, zamavat a odjet domu? Ve zkratce asi ano. Jeste ale nepredbihat, stale tu mam jeste 3 tydny...ikdyz oproti tomu celemu roku, co to je? Jen zrnko na hromade pisku. Ale i tak, bez zrnka by byla hromada mensi, ne tak dokonala. Takze co vlastne rict? Snad jen ze ten skolni rok byl prima. A pak ze pujdu spat, at ta zitrejsi zkouska z francouzstiny nejak dopadne :)
Na zacatku nebo na konci?
Sedela na terase a usrkavala brckem ze sklenice. Pohodlne uvelebena na barevne pohovce, zvenku ji vyhrivalo slunicko, zevnitr chladila malinova 
limonada, naprosto idealni, co vic si prat. Zakratko jeji pozornost upoutal barveny motyl, co zacal kouzit kolem. Usadil se na okraji jeji barvene pohovky. Nejdriv svym sosakem obhlizel teren. Kdyz vse bylo v poradku, rozevrel sva krasna barevna kridla. Dokonale spektrum barev, vzorky, ktere vypadaly az nerealne. Sedel klidne, oteviral kridla, jako by se chlubil jejich nadherou, zaviral je, jako by se stydel, jako by se bal, ze mu je okoukame. A pak se najednou odlepil, obletel ji, jako by se chtel rozloucit, a zmizel. Za celou dobu pozorovani mileho tvorecka si ani nevsimla, ze jeji sklenice s malinovkou se vyprazdnila. Vzhledla k obloze, na ktere ted slunce zastinily mraky. Postavila prazdnou sklenici na stul pokrcila rameny. Jen tak pro sebe, na vysvetlenou. Vedela, ze vsechno pekny jednou konci... Zvedla se a, i tak s usmevem, opustila terasu. Protoze neco jineho zase zacina...
limonada, naprosto idealni, co vic si prat. Zakratko jeji pozornost upoutal barveny motyl, co zacal kouzit kolem. Usadil se na okraji jeji barvene pohovky. Nejdriv svym sosakem obhlizel teren. Kdyz vse bylo v poradku, rozevrel sva krasna barevna kridla. Dokonale spektrum barev, vzorky, ktere vypadaly az nerealne. Sedel klidne, oteviral kridla, jako by se chlubil jejich nadherou, zaviral je, jako by se stydel, jako by se bal, ze mu je okoukame. A pak se najednou odlepil, obletel ji, jako by se chtel rozloucit, a zmizel. Za celou dobu pozorovani mileho tvorecka si ani nevsimla, ze jeji sklenice s malinovkou se vyprazdnila. Vzhledla k obloze, na ktere ted slunce zastinily mraky. Postavila prazdnou sklenici na stul pokrcila rameny. Jen tak pro sebe, na vysvetlenou. Vedela, ze vsechno pekny jednou konci... Zvedla se a, i tak s usmevem, opustila terasu. Protoze neco jineho zase zacina...
úterý 2. června 2009
Canadian experience
Exchange is about collecting memories and learning new experiences. People came in and out of our lives, leaving us with footprints in our minds. Without the importance of latitudes and distances, there is always a place for us in this country of the Red and White Maple Leaf Flag. We grew, we learned, we taught, we gave and we recieved smiles never forgotten, that will always be in our thoughts and forever in our hearts.
(written by Lina Cordoba, my Colombian friend)
..nevim, co bych k tomu dodala... je to cista pravda. At jen tenhle rok moc nebo malo, at je jakykoli, nikdy na nej nezapomenu!
(written by Lina Cordoba, my Colombian friend)
..nevim, co bych k tomu dodala... je to cista pravda. At jen tenhle rok moc nebo malo, at je jakykoli, nikdy na nej nezapomenu!
Posledni mesic
Vzpominam si, jak jsem sedela s tuzkou a papirem a psala tisice radku o deseti mesicich, co se v te dobe zdaly nekonecne. A ted tu sedim, tukam jednu klavesu za druhou, jednu smutne, jednu vesele. Pamatuji si na vecer, kdy jsme tu slavili muj prvni mesic. Dnes kracim vstric k tomu poslednimu. Neuveritelne, ze? Mne se to tak aspon zda. Stojim tu na okraji, hlavne vykrocit pravou. Ohlednu se a chce se mi vratit zpatky. Nechce se mi odsud vzdalit. Mam to tu rada. A zaroven vim, ze neni na vyber, ze spravna cesta je rovne za nosem. Za to tak musi byt, ze je to tak spravne. Ze vsechno jednou zacina a vsechno jednou konci. Jenze kracet zvolna, pomalu nebo bezet, utikat co mi sily staci? Jedna cast by chtela tak a druha tak, jedna by se vratila a jedna by zustala. A pritim obe tvori celek, jedna bez druhe se neobejde, proto se nemuzou rozdelit. Jak tedy zit v obou svetech?
Neni to o tom, ze bych se domu netesila. Doma je doma. Vim, kde je me misto, kde konci vsechny poute, kde skonci i ma Canadian Experience, kde me cekaji ti, co se jim cely rok styskalo, ti, co cekaji, ti co se tesi... Jenze navrat do tehle krasy pro me znamena nejen to hezke a ruzove. Loucit se se vsemi, co mi tu pomohli, co me tu poznali, co me tu pochopili, co se stali casti meho zivota tady a co v nem zustanou navzdy. Neni to jen obycejne "bye et à la prochaine"... Kdy se vratim? Kdy se uvidime? A az se jednou vratim, stejne to uz nikdy nebude stejne. Dva svety, ktere jsou od sebe tak daleko. Dva svety spojene pres moji osobu. Tady nebo tam? Kde je uprostred? ne, nema cenu se ptat. Cas jde dal, zivot jde dal, i ja pujdu dal. Jen me mrzi, ze uz to konci. Ze je asi jen malo lidi, kteri chapou, jak mi ted je. Ze je mi lito, ze cas tak padi. Ze to tu mam rada. A hlavne ze vim, ze kdykoli se ohlednu, uvidim svoje kroky, svou cesticku, co jsem si tu proslapala. Nekdy me to stale poradne poskrabane nozky, jindy jsem behala bosky po mechu. Rok se oproti memu dosavadnimu zivotu zda jen jako maly ulomek. Pro pohledu na muj puntikovany hrnek si rikam, ze tenhle ulomek je urcite ze dna. Sice maly, ale nepostradatelny.
Mela bych byt optimista a nemluvit o UZ JEN jednom mesici, ale o JESTE jednom mesici. Jenze kdyz jste tady rok, mesic je tak kratka doba. Nejdriv si pripadate jako pericko, ktere se poklidne vznasi vzduchem. Prvni mesice se vase cesta nekonecne vlece. Pozdeji naberete jstou rychlost. pak se vse kolem zace mihat trochu rychleji, nez se vam libi, ale stale je vse v poradku. Jenze dneskem mam pocit, ze nekdo zapnul obrovksy fen. Rychlost se vymkla kontrole, uz se jen ritim dal a dal...
Pismenka na klavesnici se slevaji dohromady. Vsechno se mlzi. Stacilo zamrkat a vse je hned jasnejsi. Jen par velkych kulatych slz se pomalu vsakuje to cerveneho tricka. Ovecky beci - nesed tady jako hromadka nestesti. Je to tvuj posledni mesic tady tak si ho sakra uzij! Maji pravdu. Jen se jim to lehce rika. Hlavne kdyz kazda vase aktivita bude doprovazena slovy naposledy...
Obcas se sama sebe ptam, co je tezsi - stastna shledani nebo smutna louceni? Cekaji me obe. Ale az za mesic...
Neni to o tom, ze bych se domu netesila. Doma je doma. Vim, kde je me misto, kde konci vsechny poute, kde skonci i ma Canadian Experience, kde me cekaji ti, co se jim cely rok styskalo, ti, co cekaji, ti co se tesi... Jenze navrat do tehle krasy pro me znamena nejen to hezke a ruzove. Loucit se se vsemi, co mi tu pomohli, co me tu poznali, co me tu pochopili, co se stali casti meho zivota tady a co v nem zustanou navzdy. Neni to jen obycejne "bye et à la prochaine"... Kdy se vratim? Kdy se uvidime? A az se jednou vratim, stejne to uz nikdy nebude stejne. Dva svety, ktere jsou od sebe tak daleko. Dva svety spojene pres moji osobu. Tady nebo tam? Kde je uprostred? ne, nema cenu se ptat. Cas jde dal, zivot jde dal, i ja pujdu dal. Jen me mrzi, ze uz to konci. Ze je asi jen malo lidi, kteri chapou, jak mi ted je. Ze je mi lito, ze cas tak padi. Ze to tu mam rada. A hlavne ze vim, ze kdykoli se ohlednu, uvidim svoje kroky, svou cesticku, co jsem si tu proslapala. Nekdy me to stale poradne poskrabane nozky, jindy jsem behala bosky po mechu. Rok se oproti memu dosavadnimu zivotu zda jen jako maly ulomek. Pro pohledu na muj puntikovany hrnek si rikam, ze tenhle ulomek je urcite ze dna. Sice maly, ale nepostradatelny.
Mela bych byt optimista a nemluvit o UZ JEN jednom mesici, ale o JESTE jednom mesici. Jenze kdyz jste tady rok, mesic je tak kratka doba. Nejdriv si pripadate jako pericko, ktere se poklidne vznasi vzduchem. Prvni mesice se vase cesta nekonecne vlece. Pozdeji naberete jstou rychlost. pak se vse kolem zace mihat trochu rychleji, nez se vam libi, ale stale je vse v poradku. Jenze dneskem mam pocit, ze nekdo zapnul obrovksy fen. Rychlost se vymkla kontrole, uz se jen ritim dal a dal...
Pismenka na klavesnici se slevaji dohromady. Vsechno se mlzi. Stacilo zamrkat a vse je hned jasnejsi. Jen par velkych kulatych slz se pomalu vsakuje to cerveneho tricka. Ovecky beci - nesed tady jako hromadka nestesti. Je to tvuj posledni mesic tady tak si ho sakra uzij! Maji pravdu. Jen se jim to lehce rika. Hlavne kdyz kazda vase aktivita bude doprovazena slovy naposledy...
Obcas se sama sebe ptam, co je tezsi - stastna shledani nebo smutna louceni? Cekaji me obe. Ale az za mesic...
neděle 31. května 2009
Uz jsem z toho jelen...
Vim, ze me ted budete mit asi za uplnehoi blazna. A ze mi asi stejne nebudete verit. Ale tak co...Je 31.5. Kveten, skoro cerven. Je to neco pres 9 mesicu, co jsem tady. A stejne me jiste veci stale vyvadi z miry... Sla jsem si dolit caj do sveho oblibeneho zeleneho hrnecku s bilymi puntiky. Teplomer hlasil 3 stupne nad nulou. Kouknu ven z okna. Se slovy: ,, Uz zase prsi.." se otocim na Sophie. Odpovedi je mi rezignovane: ,, Za chvili bude snezit.." Vyhlednu zpet z okna a udivem temer preliju svuj hrnek. VAZNE SNEZILO! Ne zadna velka chumelenice, trvalo to asi 2 minuty, ale vazne snezilo, bile vlocky zustavaly sedet na prednim skle auta a strese kulny. ALE STEJNE!! Pripominam dulezite udaje - je KVETEN, za 3 hodiny je cerven a venku jsou NEJEN 3 stupne, NAVIC do toho SNEZI!!!
středa 27. května 2009
Snila jsem... a co z toho bylo?
Nikdy jsem si nemyslela, ze se mi tenhle sen splni. A splnil. Stala jsem sice ne na sjezdovce, ale na podiu, nozky sice ne skriple do lyzarskych bot, za to hezky bolave od bot na podpatku, sice bez mych vernych kamaradu lyzi, za to s mymi kamarady z lyzarskeho tymu. Stala jsem s medaili kolem krku, s medaili, jejiz vyjimecnost zle jen tezko vyjadrit slovy. S ocenenim a certifikatem v jedne a s viteznou vlajkou juniorske kategorie v druhe ruce. Vedela jsem, ze zraky celeho salu putuji od trenera mluviciho do mikrofonu ke mne. Ke mne, ktera stala a poslouchala ty slova, proslov, ktery jsem naprosto necekala, ale za ktery jsem byla vdecna, ktery mi otevrel oci a prinutil uvedomit si, co jsem dokazala. Potlesk a uprimne ovace v sale me spolu se slovy trenera uvadeli do rozpaku. Nevedela jsem, zda se smat nebo brecet. Stala jsem, smala se a nevedela, co rict. Vyslo ze me jen tiche diky, ktere ale zajiste zaniklo v tleskajicim davu. A co bylo vyjimecneho na reakci publika?Tlekali mne. Nejdriv uspechu a zlate medaili. Napodruhe oceneni, oceneni adaptace a integrace do neznameho prostredi. 
Jeho proslov byl spis takove vypraveni. O tom, jak v rijnu potkat na regionalnich zavodech v cross country jednu holku. Vypadala sportovne, prohodil s ni par slov, ze kterych hned od zacatku bylo jasne, ze neni odsud. Studentka, co sem z Prahy v Cechach prijela za zkusenosti, co pristala po hlave do neznameho prostredi, nezname skoly, nezname kultury plne neznamych lid mluvicich jen trochu znamym jazykem. Divka, co se nadsene zapojila do skolnich sportovnich aktivit, at uz ve volejbalovem tymu ci prave lyzarskeho tymu. A hlavne ta, co pres to vsechno nove a nezname uspela. Dotahla to az sem, na medaili, a ted tu zaslouzene stoji pred vami na podiu. Hrdinkou jeho pribehu jsem byla ja.
Nepotrebovala jsem obdiv a potlesk divaku za to, co jsem udelala. Necekala jsem jejich reakci tak uprimnou a na veliko. Necekala jsem, ze se o tom trener vubec zmini. A doted vlastne nedokazu vyjadrit sve diky a vdek vuci nemu a vuci tomu, co rekl, s jakou uprimnosti a pravdivosti. Ne proto, ze cely sal vi, kdo jsem. Dalo mi to vic nez jen nezapomenutlny zazitek a vzpominku vrytou do pameti, moment dojeti, stesti a diku.
Sedela jsem s medaili na krku a byla stastna. Splnil se mi sen, jeden z blaznivych detskych snu zkusit zavodni lyzovani. A nejen to, mela jsem vic. Uvedomeni, ze jsem neco dokazala a co jsem dokazala. Nejen v lyzovani, i v rozhodnuti vyrazit na svou Canadian experience... Pred tim jsem to asi moc nevnimala. Muj rok tady ubihal a protoze cas kvapi, posledni dobou se promenil spis ve sprint nebo v zavody na horske draze. A ted mi nekdo pratelsky polozil ruku na rameno se slovy: ,, Zastav se na chvilku a ohledni se. Ohledni se zpet a uvidis, co jsi dokazala, jak daleko jsi dosla. Cesta za tebou nejsou vzdycky pravidelne kroky, nekde jsi se poradne zaborila do snehu, umazala od blata nebo ti teklo do bot pri skakani pres kaluze. Ale i tak jsi dosla az sem. A ver, ze at jsou to stopy v blate, ve snehu ci v pisku, zustanou tu naporad. Na pamatku, aby az se ti nejaka prekazka bude zdat moc velka, bude to treba prave vzpominka na tuhle tvoji cesticku, co se klikati dolu do udoli, co ti pomuze ji prekonat a jit dal. Rovne za nosem, za svym cilem." Dekuju te pratelske osobe. Jen tezko lze vyjadrit muj vdek, jak moc si jeho slov vazim. Jsou veci na ktere se nezapomina. Jako treba tahle...
S medaili na krku jsem sedela na pohovce a divala se do ohne horiciho v krbu. Plameny polykaly kusy dreva a najednou se vsechno zacalo mlzit a rozmazavat se. Zamrkala jsem. Po tvarich se mi kutalely slzy. Slzy dojeti, slzy stesti...
Domu trochu jinak
17.5.2009, probudila jsem se v New Yorku a vecer usinala zpet v kanadske vesnici Val-Morin. Ponekud velikostni zmena. Dopoledne jsme si "zatrsali" na cernosske gospel msi a pak uz se autobusem rozlehalo jen: ,,Bye bye New York" a hned nasledne: ,,Jéé, ja uz se tesim domu!" Holky na vedlejsi sedacce si povidaly, jak se tesi domu na svou postylku, jak se tesi na brachu, jak se radi vraci domu... Za oknem se mihal osviceny nocni Montreal. Prejizdeli jsme reku Sv.Vavrince. Vracime se domu. Ale ja, vracim se opravdu domu? Ne, jeste ne. Je to uz skoro rok, co jsem nebyla doma. I tak jsem si tu ale vytvorila takove doma. Jine, nahradni... Jen jsem se pri pohledu na svitici Montreal a pri zaslechnuti onoho rozhovoru same sebe ptala, jake to bude, muj navrat domu. Tam, kde je opravdove doma. Tam, kde na me ceka ta moje postylka, ta segra, to o cem holky mluvily. Lehke si to predstavit, lehke si to vysnit. Tezke rict, tezke odhadnout, jak to vlastne bude doopravdy. Ted se vracim z vyletu z New Yorku, domu, kde to vlastne neni uplne doma, protoze je to take v zasade vylet...
Z vysky...
Kdyz jsem mamce do telefonu rekla, ze jsme byli v 68.patre Top of the Rock, jedne z high buildings Rockfeller's center, jeji prvni reakce byla: ,,Jak dlouho tam ten vytah jede?"Me samotnou rychlost, jakou jsem se ocitla nahore, prekvapila. Skrz proskleny strop vytahu jsem sledovala postupne ubyvajici modra neonova svetylka. Dokonce mi stihly zalehnout usi. A vystupem nahore mi k tomu vsemu jeste dosly slova. Myslim, ze jsem se zmohla na neco podobneho jako: ,,Wow!" Smrakalo se a mesto se rozsvecelo. Nespocet svetel, svetylek, lamp, zaricich neonu, a to vse z neuveritlene vysky. Auta na silnici vypadala jako svetlusky poletujici v nocni tme. A vubec pohled dolu do ulice stal poradne nakloneni se az k okraji plastikove ochranne bariery. Byla jsem pohlcena velikosti a vyskou, pripadala jsem si jako drobek chleba ve smesi, co Popelka dostala na roztrideni... Bylo to mimoradne, nedokazu ten pocit popsat... Ale vim, ze je ulozeny, v me mysli, v suplicku s napisem "New York"...
pondělí 25. května 2009
This e-mail is originated from a Canadian Exchange student. I really
can't say a whole lot about it. Just read it and it will get under your
skin...........................
ONE MONTH...
A year has passed and now we stand on the brink of returning to a world where we are surrounded by the paradox of everything, yet nothing, being the same. In one month we will reluctantly "faire les bisous" and, fighting the tears, say goodbye to people who were once just names on a sheet of paper and a town that was once just a dot on a map, to return to the people who we hugged and fought the tears to say goodbye to before we ever left. We will leave our best friends to return to our best friends. We will go back to the places we came from and go back to the same things we did last summer and every summer before. We will come into town on the same familiar road, and even though it has been months, it will only seem like yesterday. As you walk into your old bedroom, every emotion will pass through you as you reflect on the way your life has changed and the person you have become. You suddenly realize that the things that were once most important to you a year ago, don't seem to matter so much anymore, and the things you hold highest now, no one at home will completely understand. Who will you call first? Where are you going to work? Who'll be at the party Saturday night? What has everyone been up to? Who from Canada will you keep in touch with? Who will go "chercher" the fresh baguettes every morning for the "petit dejeuner"? How long before you adjust to eating at your normal dinner hour and how long before you realize you haven't had pastries for “gouter" in awhile? Then you realize how much things have changed. You realize that the hardest part of being an exchange student is balancing the two completely different worlds you now live in, trying desperately to hold on to everything all the while trying to figure out what you have to leave behind. In a matter of one day's traveling time, we will leave our world of bonding with host families, walking everywhere in the rain, conjugating verbs, having wine and cheese with your meal, and discovering a new culture, to a world that will seem foreign to us despite the fact that we have lived in it for 17 years. But it is different now... We now know the true meaning of friendship. We know the friends back at home who we kept in touch with over the past year will be held dearest to our hearts. We've left our little high school worlds to deal with the real world. We've had our hearts broken, we've fallen in love, we've helped each other through the tough times with the language, host families, and school that our best friends back home couldn't be there for. We've stayed up all night with the talking pineneedles, exchanging stories and speaking franglais. There have been times when we've felt so helpless being hours away from home when we needed our families the most, and there are times when we know we've made a difference in the world we live in today. One month from now we will leave. One month from now we will take down our pictures and pack up our clothes. No more going to Tim Hortons and parks to do nothing for hours on end. We will leave our friends, whose random emails and phone calls will bring us laughter and tears this summer. We will take our memories and dreams and put them away for now, saving them for our return to this world one day. One month from now we will arrive. One month from now we will unpack our bags and eat dinner with our real families. We will drive (yes, DRIVE) over to our best friends house and do nothing for hours on end. We will return to the same friends, whose random emails and phone calls have brought us laughter and tears over the past year. We will unpack and dust off old memories and dreams that have been put away for the past year. In one month we will dig deep inside to find the strength and conviction to adjust to change and still keep each other close. And somehow, on someway, we will find our place between these two worlds .
In one month. Are you ready???.....Send this to every exchange student you know. If you do, you will make them cry.
can't say a whole lot about it. Just read it and it will get under your
skin...........................
ONE MONTH...
A year has passed and now we stand on the brink of returning to a world where we are surrounded by the paradox of everything, yet nothing, being the same. In one month we will reluctantly "faire les bisous" and, fighting the tears, say goodbye to people who were once just names on a sheet of paper and a town that was once just a dot on a map, to return to the people who we hugged and fought the tears to say goodbye to before we ever left. We will leave our best friends to return to our best friends. We will go back to the places we came from and go back to the same things we did last summer and every summer before. We will come into town on the same familiar road, and even though it has been months, it will only seem like yesterday. As you walk into your old bedroom, every emotion will pass through you as you reflect on the way your life has changed and the person you have become. You suddenly realize that the things that were once most important to you a year ago, don't seem to matter so much anymore, and the things you hold highest now, no one at home will completely understand. Who will you call first? Where are you going to work? Who'll be at the party Saturday night? What has everyone been up to? Who from Canada will you keep in touch with? Who will go "chercher" the fresh baguettes every morning for the "petit dejeuner"? How long before you adjust to eating at your normal dinner hour and how long before you realize you haven't had pastries for “gouter" in awhile? Then you realize how much things have changed. You realize that the hardest part of being an exchange student is balancing the two completely different worlds you now live in, trying desperately to hold on to everything all the while trying to figure out what you have to leave behind. In a matter of one day's traveling time, we will leave our world of bonding with host families, walking everywhere in the rain, conjugating verbs, having wine and cheese with your meal, and discovering a new culture, to a world that will seem foreign to us despite the fact that we have lived in it for 17 years. But it is different now... We now know the true meaning of friendship. We know the friends back at home who we kept in touch with over the past year will be held dearest to our hearts. We've left our little high school worlds to deal with the real world. We've had our hearts broken, we've fallen in love, we've helped each other through the tough times with the language, host families, and school that our best friends back home couldn't be there for. We've stayed up all night with the talking pineneedles, exchanging stories and speaking franglais. There have been times when we've felt so helpless being hours away from home when we needed our families the most, and there are times when we know we've made a difference in the world we live in today. One month from now we will leave. One month from now we will take down our pictures and pack up our clothes. No more going to Tim Hortons and parks to do nothing for hours on end. We will leave our friends, whose random emails and phone calls will bring us laughter and tears this summer. We will take our memories and dreams and put them away for now, saving them for our return to this world one day. One month from now we will arrive. One month from now we will unpack our bags and eat dinner with our real families. We will drive (yes, DRIVE) over to our best friends house and do nothing for hours on end. We will return to the same friends, whose random emails and phone calls have brought us laughter and tears over the past year. We will unpack and dust off old memories and dreams that have been put away for the past year. In one month we will dig deep inside to find the strength and conviction to adjust to change and still keep each other close. And somehow, on someway, we will find our place between these two worlds .
In one month. Are you ready???.....Send this to every exchange student you know. If you do, you will make them cry.
pátek 22. května 2009
Tady i tam...
Vlastne uz rano u autobusu me to prekvapilo - vetsina lidi nastoupila s koleckovym kufrem, jehoz velikost se prilis nelisila od toho, co jsem do nej balila na rok. A to jsme jeli na dva dny. Nechapu... Kazdop
adne kdyz holky rano vybalily zehlicky na vlasy, feny a vsemozne dalsi laprcajky, uz jsem se nedivila... Stejne zi mohly vlasy vyzehlit a naarazovat jak chtely, na lodi zatracnee foukalo, tak byli vsichni paradne rozcuchani. Opustili jsme South port a vypluli na hodinovou vyhlidkovou projizdku. Fotaky byly nazhavene, Brooklyn bridge, Manhattan, financni ctvrt plna novych vysokych modernich budov a tak celkove, vyhled na na mesto z rybi perspektivy...A samozrejme dlouho vyhlizena a ocekavana modla New Yorku - Socha svobody. Co budu povidat, stale tam stoji a vypada uplne stejne jako na vsech obrazcich, co jste zajiste videli. Chchete-li neco vic, musite byt na miste. Neucaruje vas krasa nebo neobvyklost sochy samotne. nebo aspon na me to z tohodle uhlu moc dojem neudelalo. Co na me silne zapusobilo byl samotny fakt, ze se nachazim pred Sochou svobody, tou, o ktere cely svet mluvi, tou, co reprezentuje New York a mnohokrat i USA na obrazcich, fotkach, v ucebnicich, vsude. Byla jsem tam, s vedomim, kde jsem. A pokazde, kdyz se podivam na nejakou z mych fotek, co jsem v ten moment vyfotila, vzpomenu si na ten pocit, jak mi bylo. Nikdo mi to nevezme...
adne kdyz holky rano vybalily zehlicky na vlasy, feny a vsemozne dalsi laprcajky, uz jsem se nedivila... Stejne zi mohly vlasy vyzehlit a naarazovat jak chtely, na lodi zatracnee foukalo, tak byli vsichni paradne rozcuchani. Opustili jsme South port a vypluli na hodinovou vyhlidkovou projizdku. Fotaky byly nazhavene, Brooklyn bridge, Manhattan, financni ctvrt plna novych vysokych modernich budov a tak celkove, vyhled na na mesto z rybi perspektivy...A samozrejme dlouho vyhlizena a ocekavana modla New Yorku - Socha svobody. Co budu povidat, stale tam stoji a vypada uplne stejne jako na vsech obrazcich, co jste zajiste videli. Chchete-li neco vic, musite byt na miste. Neucaruje vas krasa nebo neobvyklost sochy samotne. nebo aspon na me to z tohodle uhlu moc dojem neudelalo. Co na me silne zapusobilo byl samotny fakt, ze se nachazim pred Sochou svobody, tou, o ktere cely svet mluvi, tou, co reprezentuje New York a mnohokrat i USA na obrazcich, fotkach, v ucebnicich, vsude. Byla jsem tam, s vedomim, kde jsem. A pokazde, kdyz se podivam na nejakou z mych fotek, co jsem v ten moment vyfotila, vzpomenu si na ten pocit, jak mi bylo. Nikdo mi to nevezme...Bylo to podobne jako se vsim ostatnim.Kolikrat jsem o ni slysela mluvit a ted jsem tu byla. Pro zmenu vysoke stihle budovy Wall Street. Financni a bankovni ctvrt se neobesla bez newyorkse burzy, American Express company, vsemoznych svetovych bank a samozrejme, abychom nezapomneli, v jake ze to jsme zemi, americke vlajky vsude a v dostatecnem mnozstvi...
"A to je jen tohle?" znely zklamane hlasy kdyz jsme dorazily na Ground zero. Vanze nic extra k videni, velka dira v zemi a kolem plno bagru a jerabu, co prave hloubi zaklady pro ctyri nove vyskove budovy, rovnez trade centers. Ale pocit, co na me dychal jen z faktu, byt na miste one tragedie z 11.zari... Kdyz jste na miste, mezi davy lidi na chodnich a autami stojicimi v kolone, to vse uzavrene mezi vysokymi budovami, musi vam byt jasne, jake peklo to muselo byt, panika, ze se z tohodle labyrintu neni sance dostat, ze neni kam a kudy utect. jen vzhladnout na vysku budovy a predstavit si kolik lidi uvnitr pracuje. A pak drcnout a vse spadne jako domecek z karet...Uff, vazne mi bylo docela tezko, skliceny pocit, sevreni mezi budovami, bezmocni...
Hlasy vsech nadrzencu na nakupovani byly vyslyseny hned v zapeti, dalsi 
zastavka nasi prochazky po meste bylo zname China town. Pro me, jako cloveka anti-shopping to byl ale i tak zazitek. Obchudky a stanky, prodavaci, co se snazi upoutat klienty za kazdou cenu, prodejci, co vas premlouvai ke koupi bajecnych slunecnich bryli nebo znackovych hodinek ci vam strkaji temer pod nos kabelku s otazkou "handbags, handbags?"... Najdete snad uplne vsechno, ale kabelky, bizuterie, slunecni bryle, parfemy a obleceni I love New York vede.. A pri pohledu na ceny, ktere jsou kolikrat jeste usmlouvany na mene nez polovinu, no nekup to!..tedy, vetsina mych spolucestujicich to tak brala.. Proto se na sraz vratili obtezkani taskami, idealne uz nasli i zachody, kde se prevleknout do nove "uniformy" v podobe tricka I love New York. Prislo mi to silenstvi, ale opravdu jsem se pobavila... Vic kravin, suvenyru a lakadel pohromade jsem asi jeste nidky nevidela...
zastavka nasi prochazky po meste bylo zname China town. Pro me, jako cloveka anti-shopping to byl ale i tak zazitek. Obchudky a stanky, prodavaci, co se snazi upoutat klienty za kazdou cenu, prodejci, co vas premlouvai ke koupi bajecnych slunecnich bryli nebo znackovych hodinek ci vam strkaji temer pod nos kabelku s otazkou "handbags, handbags?"... Najdete snad uplne vsechno, ale kabelky, bizuterie, slunecni bryle, parfemy a obleceni I love New York vede.. A pri pohledu na ceny, ktere jsou kolikrat jeste usmlouvany na mene nez polovinu, no nekup to!..tedy, vetsina mych spolucestujicich to tak brala.. Proto se na sraz vratili obtezkani taskami, idealne uz nasli i zachody, kde se prevleknout do nove "uniformy" v podobe tricka I love New York. Prislo mi to silenstvi, ale opravdu jsem se pobavila... Vic kravin, suvenyru a lakadel pohromade jsem asi jeste nidky nevidela...A protoze jen dvoudilne pribehy jsou nuda, necham vas jeste trochu napnute na dalsi pokracovani me mise New York. Blizil se totiz dalsi pusobivy moment meho vyletu, ale zatim povim jen to, ze jsme se presouvali k Rockfeller's center...
Vazne tady!
Cim vetsi tma byla tim jasneji byly videt blikajici napisy a svitici bilboardy plne reklam avsemozne barevna jina osvetleni. Pri pohledu na to vsechno si clovek rekl, ze to v zasade neni moc hezke. Ne, na krasu se tentokrat opravdu nehralo. Momentalne kralovala atmosfera, pocit. Vedomi, ze jsem vazne tady, v New Yorku, vazne tady na Broadway, vazne tady na Times Square! Sedela jsem, tise, s usmevem na tvari, jen si vychutnavala to pusobeni. Nekonecne davy lidi putujicich tam i zpatky, vchazejici a vychazejici do tisicu vsemoznych obchodu, zastavujici se pred velkym zlutym sviticim M a zanedlouho pokracujici ve sve nocni prochazce ruku v ruce s kelimkem Coca Coly. Ne nadarmo se New Yorku prezdiva "mesto,
co nikdy nespi". I v jedenact vecer je vsude zivo, veselo, plno. V ulicich se vas mistni rozdavaci listku pokousi premluvit,ze zrovna dnes vecer je pro vas ten nejlespi cas videt tu a tu komedii! V jistem smeru me veta: ,,No, thanks." docela lezla usima. Pri pohledu na velky plakat Mamma Mia jsem si hned vzpomnela na muj posledni den pred odjezdem. Jak to je ted davno... A hned vedle plakat West side story, vzpominky jeste davnejsi. Cestou k M&M obchodu jsme krome dalsich odmitnutych listku na divadelni predstaveni odmitly i kondomy s Obamou. Absurdni, ze uz je Obama i na takovych vecech jako kondomy. Ostatne klucici ironie vecer znela :,,No jasne ze se mi chce videt ksicht Obamy!" Nicmene jsme se prokousaly pres M&M plysaky, tricka a vsechno mozna az do tretiho patra M&M obchodu. Cela jedna zed byla plna svislych regalu plnych nejruznejsich barev M&M bonbonu. Bylo jen na vas vybrat velikost vaseho pytliku, vzit lopaticku a namichat si kolik od jake barvy chcete. A pro ty mane kreativni mame uz i namichane smesi, at uz dvoubarevne, tribarvne nebo jeste vic... A ze se v tech jedenact vecer lidi cpali bonbony zdravi nezdravi. Bylo to ztrestene, ujete. Jestli se spravne pamatuju, nevypadlo ze me vic nez: ,,Wow, it's crazy." Vratily jsme se nocnim osvetlenym Times Square as nasatou atmosferou a s horkou cokoladou se usadily na lavicce v parku. Bylo mi dobre, jen tak jsme si povidaly. O obycejnych vecech, v neobycejne atmosfere, v malem klidnem parku, v nikdy nespicim velkem slavnem New Yorku...
co nikdy nespi". I v jedenact vecer je vsude zivo, veselo, plno. V ulicich se vas mistni rozdavaci listku pokousi premluvit,ze zrovna dnes vecer je pro vas ten nejlespi cas videt tu a tu komedii! V jistem smeru me veta: ,,No, thanks." docela lezla usima. Pri pohledu na velky plakat Mamma Mia jsem si hned vzpomnela na muj posledni den pred odjezdem. Jak to je ted davno... A hned vedle plakat West side story, vzpominky jeste davnejsi. Cestou k M&M obchodu jsme krome dalsich odmitnutych listku na divadelni predstaveni odmitly i kondomy s Obamou. Absurdni, ze uz je Obama i na takovych vecech jako kondomy. Ostatne klucici ironie vecer znela :,,No jasne ze se mi chce videt ksicht Obamy!" Nicmene jsme se prokousaly pres M&M plysaky, tricka a vsechno mozna az do tretiho patra M&M obchodu. Cela jedna zed byla plna svislych regalu plnych nejruznejsich barev M&M bonbonu. Bylo jen na vas vybrat velikost vaseho pytliku, vzit lopaticku a namichat si kolik od jake barvy chcete. A pro ty mane kreativni mame uz i namichane smesi, at uz dvoubarevne, tribarvne nebo jeste vic... A ze se v tech jedenact vecer lidi cpali bonbony zdravi nezdravi. Bylo to ztrestene, ujete. Jestli se spravne pamatuju, nevypadlo ze me vic nez: ,,Wow, it's crazy." Vratily jsme se nocnim osvetlenym Times Square as nasatou atmosferou a s horkou cokoladou se usadily na lavicce v parku. Bylo mi dobre, jen tak jsme si povidaly. O obycejnych vecech, v neobycejne atmosfere, v malem klidnem parku, v nikdy nespicim velkem slavnem New Yorku...
čtvrtek 21. května 2009
New York poprve!
Je legracni, ze tim, jak moc jsem se tesila, mi to vstavani v 3:50 rano ani moc nevadilo. Ikdyz tech 9 hodin v autobuse bylo docela dlouhych, bylo na co se tesit. A ted zpetne muzu rict, ze to stalo za to. Presne tak, mam za sebou dalsi "vyzkumnou vypravu" behem meho pobytu tady za louzi. A tentokrat jsem i prekrocila hranice Kanady a okusila trochu od sousedu USA. Jestli se tedy New York se svou velikosti jeste vejde do kategorie "trochu"..coz je pomerne spekulativni...
Prejeli jsme hranice a autobusem probehla vlna sumu s obdivnym: "Uz jsme ve Spojenych statech, wow..." V televizi bezel profesorem zvoleny film - Celisti. Spali jsm
e, povidali jsme si, poslouchali hudbu a tak ruzne, co se pri cestovani dela. A vzdalenost do New Yorku ubyvala a ubyvala a najednou jsme uz vystupovali u Central parku a prochazeli Strawberry fields s lennonovym Imagine. jako dav 56 lidi jsme klickovali mezi bezci, bruslari, maminky s kocarky, lidmi vencicimi psy a vsemi ostatnimi akcnimi Americany, co si uzivali slunecny den. Vynorili jsme se u Plaza hotelu, odkud se tahla znama 5th Avenue s jeste znamejsimi obchody. A samozrejme, 80% autobusu melo za cil v New Yorku prave nakupovani. Me na to moc neuzije, ale i tak jsem si nenechala ujit Walt Disney world, kde mely vsechno od obrovskeho plysoveho Nemo az po oblecek pro psy s Mickey Mouse. Pred luxusnim obchodem panske mody neslo jen tak projit. Jak holky trefne prohlasily, bylo to tam citit testosteron
em. A to poradne. U vchodu stal well-build cernoch do pul tela a slecny se s nim mohly vyfotit, cely obchod vonel panskou vuni, pansky personal byl, co vam budu povidat, wowo, hezky kluci. Z hlediska nakupu me to nezaujalo, ale vsecny ty atrakce kolem mi prisly legracni, kam az to vse muze dojit...Mezitim, co se vetsina skupiny vrhla do viru obchodu, my, co zastavame nazor ze nakupovat se da kdekoli, jsem se jen tak prochazeli v ulicich. Zni to asi dost nezazivne, co? Ale New York je New York, atmosfera je naprosto specialni. Ocima vyjizdite az nahoru modernich budov a div si nevykroutite krk, aby vas pohled vubec dorazil na samy vrchol. S focenim je to taky legrace, kolikrat se marne snazite skroutit div ne lehnout si na zem, jen aby se vam vse veslo do zaberu. Chodniky jsou plne lidi, zanda novinka kdyz se zkratka porchazite ve fronte. A vsichni vypadaji jako mravenci, co putuji mezi obrovksymi hradbami. Vsechno je vysoke, velike. Auta stoji permanentne v kolone, kazdou chvili se pres prechod prehrne dav chodcu, kolikrat nedbajic na signalizaci semaforu. Mezi vsemi vozidly nelze neprehlednout newyorske zlute taxi. Slysela jsem, ze oficialne zaregistrovanych jich je neco kolem 13000. Takze ve skutecnosti jeste mnohem vic. Kdyz reknu, ze se to jimi hemzi, myslimto doslova, kolikrat na semaforech stoji v prvnich trech radach jen ony "yellow cabs". A samozrejme, nebyla by to prava Amerika bez pravych "hot dogs". Stanky jsou vsude. Na kazdem rohu, na kazde krizovatce, kolikrat i tri hned po deseti metrech od sebe. A nabidku doplnuji bile dodavky s tocenou zmrzlinou. Jejich frekvence je ponekud nizsi nez parku v rohliku, nicmene stale - jsou vsude! Jo, a nesmime zapomenout na slane velke precliky, co se prodavaji ve vetsine hot dog stanku! Celkove co sestravovani tyce, zadne prekvapeni - Mc.Donald's a podobne burger fastfoody, lide se bezne prochazi s pro me nepredstavitlene enormni nadobou Coca Coly, eventuelne o trochu mensim kelimkem kavy Starbucks. A samozrejme vsichni jsou mobilni. Nejen tim, ze se stale jako breberky pohybuji v ulicich mezi vsemi temi high buildings, navic u toho vseho pojidani zmrzliny a popijeni Coca Coly stihaji jetse psat smsky nebo mluvit do telefonu... Opravdu, atmosfera jedinecna. Jen pozorovat vsechny ty lidi, co stale nekam spechaji. Ale jedno se jim musi nechat - jsou vazne hrozne mili, privetivi a usmevavi. Zadny pohled do zeme nebo chladny ocni kontakt. Uprimny usmev, ochotna rada, mila a otevrena povaha. Nebo aspon z meho kontaktu s mistnimi to na me tak pusobilo. A to jsem v ten moment jeste nevedela, ze nejpusobivejsi moment prvniho dne, se teprve blizi. Prochazkou pres Grand Central terminal a pres budovy knihovny jsme meli randicko s mnoha slavnymi osobnotmi v madame Tusand's Wax Museum, muzeu voskovych figurin. Uz jsem podobne muzeum navstivila v Londyne, ale stejne jsem se nechala nachytat a pri drcnuti do sochy ze me vypadlo: "I'm sorry.." Zpatky ven jsems e dostaly az kolem pul devate. Stmivalo se. Byli jsme na 42th Street, kousek odtud uz se velke bilboardy a neonove reklamy rozsvecovaly. Cekalo nas nocni Times Square!
e, povidali jsme si, poslouchali hudbu a tak ruzne, co se pri cestovani dela. A vzdalenost do New Yorku ubyvala a ubyvala a najednou jsme uz vystupovali u Central parku a prochazeli Strawberry fields s lennonovym Imagine. jako dav 56 lidi jsme klickovali mezi bezci, bruslari, maminky s kocarky, lidmi vencicimi psy a vsemi ostatnimi akcnimi Americany, co si uzivali slunecny den. Vynorili jsme se u Plaza hotelu, odkud se tahla znama 5th Avenue s jeste znamejsimi obchody. A samozrejme, 80% autobusu melo za cil v New Yorku prave nakupovani. Me na to moc neuzije, ale i tak jsem si nenechala ujit Walt Disney world, kde mely vsechno od obrovskeho plysoveho Nemo az po oblecek pro psy s Mickey Mouse. Pred luxusnim obchodem panske mody neslo jen tak projit. Jak holky trefne prohlasily, bylo to tam citit testosteron
em. A to poradne. U vchodu stal well-build cernoch do pul tela a slecny se s nim mohly vyfotit, cely obchod vonel panskou vuni, pansky personal byl, co vam budu povidat, wowo, hezky kluci. Z hlediska nakupu me to nezaujalo, ale vsecny ty atrakce kolem mi prisly legracni, kam az to vse muze dojit...Mezitim, co se vetsina skupiny vrhla do viru obchodu, my, co zastavame nazor ze nakupovat se da kdekoli, jsem se jen tak prochazeli v ulicich. Zni to asi dost nezazivne, co? Ale New York je New York, atmosfera je naprosto specialni. Ocima vyjizdite az nahoru modernich budov a div si nevykroutite krk, aby vas pohled vubec dorazil na samy vrchol. S focenim je to taky legrace, kolikrat se marne snazite skroutit div ne lehnout si na zem, jen aby se vam vse veslo do zaberu. Chodniky jsou plne lidi, zanda novinka kdyz se zkratka porchazite ve fronte. A vsichni vypadaji jako mravenci, co putuji mezi obrovksymi hradbami. Vsechno je vysoke, velike. Auta stoji permanentne v kolone, kazdou chvili se pres prechod prehrne dav chodcu, kolikrat nedbajic na signalizaci semaforu. Mezi vsemi vozidly nelze neprehlednout newyorske zlute taxi. Slysela jsem, ze oficialne zaregistrovanych jich je neco kolem 13000. Takze ve skutecnosti jeste mnohem vic. Kdyz reknu, ze se to jimi hemzi, myslimto doslova, kolikrat na semaforech stoji v prvnich trech radach jen ony "yellow cabs". A samozrejme, nebyla by to prava Amerika bez pravych "hot dogs". Stanky jsou vsude. Na kazdem rohu, na kazde krizovatce, kolikrat i tri hned po deseti metrech od sebe. A nabidku doplnuji bile dodavky s tocenou zmrzlinou. Jejich frekvence je ponekud nizsi nez parku v rohliku, nicmene stale - jsou vsude! Jo, a nesmime zapomenout na slane velke precliky, co se prodavaji ve vetsine hot dog stanku! Celkove co sestravovani tyce, zadne prekvapeni - Mc.Donald's a podobne burger fastfoody, lide se bezne prochazi s pro me nepredstavitlene enormni nadobou Coca Coly, eventuelne o trochu mensim kelimkem kavy Starbucks. A samozrejme vsichni jsou mobilni. Nejen tim, ze se stale jako breberky pohybuji v ulicich mezi vsemi temi high buildings, navic u toho vseho pojidani zmrzliny a popijeni Coca Coly stihaji jetse psat smsky nebo mluvit do telefonu... Opravdu, atmosfera jedinecna. Jen pozorovat vsechny ty lidi, co stale nekam spechaji. Ale jedno se jim musi nechat - jsou vazne hrozne mili, privetivi a usmevavi. Zadny pohled do zeme nebo chladny ocni kontakt. Uprimny usmev, ochotna rada, mila a otevrena povaha. Nebo aspon z meho kontaktu s mistnimi to na me tak pusobilo. A to jsem v ten moment jeste nevedela, ze nejpusobivejsi moment prvniho dne, se teprve blizi. Prochazkou pres Grand Central terminal a pres budovy knihovny jsme meli randicko s mnoha slavnymi osobnotmi v madame Tusand's Wax Museum, muzeu voskovych figurin. Uz jsem podobne muzeum navstivila v Londyne, ale stejne jsem se nechala nachytat a pri drcnuti do sochy ze me vypadlo: "I'm sorry.." Zpatky ven jsems e dostaly az kolem pul devate. Stmivalo se. Byli jsme na 42th Street, kousek odtud uz se velke bilboardy a neonove reklamy rozsvecovaly. Cekalo nas nocni Times Square! ...pokracovani priste, jednak se mi chce spat a druhak je to stejne podle me lepsi na cteni, kdyz je to vic kratsich odstavcu nez jeden nekonecny dlouhy blok textu... tak dobrou noc :)
pondělí 11. května 2009
Destiva sobota
Nesnazte se v tomto clanku hledat nejakou hlubokou myslenku, zadna tam neni. Jen jsem se chtela podelit o ten pocit, kdy mi bylo dobre. Nic min, nic vic. Sedela jsem v jedne male kavarne na hlavni tride Mont Royal v Montrealu. Popijela jsem kafe s
vanilkou a sledovala davy lidi prochazejici se tam a zpatky, nakukujici do vyloh obchodu, promotavajici se v lidskem bludisti. V jedne ruce destnik, v druhe tasky plne nove nakoupenych veci. Seda obloha se kabonila a kapky deste se rozpleskavaly na uz tak mokry chodnik. Ale idkyz bylo tak osklivo, ja zustala na vlne s nazvem "dobra nalada". Vsechen ten mumraj venku me necim nabijel. Ikdyz obloha smutkem plakala, me bylo zivo a veselo. Vzala jsem tuzku a papir a zacala psat. Radek po radku, o tom, jak je mi dobre, v mem novem zelenem tricku, v montrealske kavarne, s vonavym kafem. O tom vsem, co mi dlouho chybelo. O male utulne kavarne s drevenymi zidlemi a milou obsluhou. O panovi z velkym cernym destnikem, co prave prosel pred vylohou a mile se usmal. O obycejnych vecech, ktere nemaji zadny vyznam, zadnou pointu. Nejsou nijak zajimave, snad jen tim, ze jsou obycejne. Ale stejne pro me tahle chvile znamenala tolik. Bylo mi dobre. Asi tak jako kdyz zajdete za destiveho odpoledne do Dobre trafiky na horkou cokoladu. S tim rozdilem, ze pred tim stravite nejakych osm mesicu v sice roztomilem tichem, ale vesnickem domecku...
vanilkou a sledovala davy lidi prochazejici se tam a zpatky, nakukujici do vyloh obchodu, promotavajici se v lidskem bludisti. V jedne ruce destnik, v druhe tasky plne nove nakoupenych veci. Seda obloha se kabonila a kapky deste se rozpleskavaly na uz tak mokry chodnik. Ale idkyz bylo tak osklivo, ja zustala na vlne s nazvem "dobra nalada". Vsechen ten mumraj venku me necim nabijel. Ikdyz obloha smutkem plakala, me bylo zivo a veselo. Vzala jsem tuzku a papir a zacala psat. Radek po radku, o tom, jak je mi dobre, v mem novem zelenem tricku, v montrealske kavarne, s vonavym kafem. O tom vsem, co mi dlouho chybelo. O male utulne kavarne s drevenymi zidlemi a milou obsluhou. O panovi z velkym cernym destnikem, co prave prosel pred vylohou a mile se usmal. O obycejnych vecech, ktere nemaji zadny vyznam, zadnou pointu. Nejsou nijak zajimave, snad jen tim, ze jsou obycejne. Ale stejne pro me tahle chvile znamenala tolik. Bylo mi dobre. Asi tak jako kdyz zajdete za destiveho odpoledne do Dobre trafiky na horkou cokoladu. S tim rozdilem, ze pred tim stravite nejakych osm mesicu v sice roztomilem tichem, ale vesnickem domecku...
pátek 1. května 2009
Aby cesta ubihala
Cestou z Vancouveru do Banff jsem se divala z okna. Rada se divam z okna, jak se krajina miha, dal a dal se objevuje neco novejsiho a novejsiho. A pokazde, kdyz jsem videla vlak vesele drncici vedle po kolejich, pocitala jsem jeho vagony. Frceli jsme po trans Canada highway, dalnici cislo 1 spojujici vychod a zapad zeme a zeleznice, co spojuje vychod a zapad take, vedla casto hned vedle. Prilezitosti k pocitani vagonu jsem mela hned nekolik. Poprve jich bylo 90! Nikdy jsem tak dlouhy vlak nevidela. Podruhe jsem to vzdala u 110ti. Vazne nechapu, jak muze jedna lokomotiva utahnout tolik vagonu...
Zajem o vlacek vystridalo povidani naseho pruvodce. Podel obou stran dalnice po cele delce NP Banff jsou pletiva, aby zvirata nevbihali pod auta. Jenze bylo by to prece na nic zit cely zivot jen na jedne strane dalnice, ne? Takze je vybudovana cela rada podchodu a mostu pres dalnici. 
Samozrejme s dokonalym maskovanim, most vypada jako obycejny kopecek pres silnici, jsou tam vysazene stromy, nahazene kameny a hlina, abych tak shrnula 100% prirodni. Do zadneho podchodu jsem nevidela (logicky, kdyz jsme frceli po dalnici..), ale udajne i takovy los ci sob s parozim tam projde... Ikdyz pruvodce me pobavil tim, ze "pry to nemaji moc radi chodit do podchodu, ze jdou radsi pres most..". Skoro se mi chtelo rypnout, jak to vi, ze to nemaji radi.. Kazdopadne ale napad plotu s mosty a s podchody se mi zda docela dobry...
Samozrejme s dokonalym maskovanim, most vypada jako obycejny kopecek pres silnici, jsou tam vysazene stromy, nahazene kameny a hlina, abych tak shrnula 100% prirodni. Do zadneho podchodu jsem nevidela (logicky, kdyz jsme frceli po dalnici..), ale udajne i takovy los ci sob s parozim tam projde... Ikdyz pruvodce me pobavil tim, ze "pry to nemaji moc radi chodit do podchodu, ze jdou radsi pres most..". Skoro se mi chtelo rypnout, jak to vi, ze to nemaji radi.. Kazdopadne ale napad plotu s mosty a s podchody se mi zda docela dobry...Z opacneho konce
Tak konecne, ikdyz s temer dvoutydennim zpozdenim, napisu par radku o me "vyprave" na druhy konec Kanady... Pojdte se mnou procestovat Vancouver, Nanaimo, Victorii, hory a Banff a Calgary, ukazu vam, ze Kanada neni jen stanice polarni... :)
Pripomelo mi to onu reklamu na jackpot: "Zlata horecka stoupa..." Jen ta moje horecka byla cestovni, nikoli zlata ani nijaka jina. Proto uz hned v letadle padlo prvni "We did it!" na znameni uspechu, ze vazne jedem. Letadlo pomalu klesalo a nocni Vancouver s tisicem svetel caroval obdivne usmevy na rtech. A co teprve ve dne! Prochazely jsme centrem, na "nabrezi" Canada Place ze me uzasem vypadlo jen "WOW". Nepopsatelna vyjimecna atmosfera tvorena morem, vysokymi modernimi prosklenymi budovami, pristavem s plachetnicemi a to vse se zasnezenymi vrcholky hor na horizontu. Mozna to v radcich tak nevypada, ale v ten moment to na me opravdu zapusobilo. Vsechno nove a moderni, ale ciste a svezi. Po sedivem Quebecu, kde v dobe naseho odletu jeste odtaval snih, byly kvetiny, kvetouci stromy nebo jen obycejna ZELENA travicka mile na pohled. Cistota doslova bila do oci, k videni byli i panove, co omyvali verejne lavicky!..to se mi zdalo uz trochu prehnane, ale pohled na chodniky bez nedopalku cigaret byl docela fajn..:) Navstivily jsme samozrejme znamy Staley park, kde si nepripadate vubec jako ve meste, nevynechaly jsme Gastown s parnimi hodinami, Chinatown, popovezly jsme se do ctvrti Capilano v Severnim Vancouveru, dokonce i Sophie se zavratemi se prekonala a presla visuty Capilano suspension brigde vedouci pres kanon reky Capilano. Centrum vystridaly klidne rezidencni ctvrti s upravenymi domecky a zahradkami.Prozatim jsme zamavaly Vancouveru pri opousteni Horseshoe Bay, trajektem jsme mirily na Vancouver Island, cilova stanice Nanaimo. Odtud pak busem do Victorie, hlavniho mesta Britske Kolumbie. Vsemi doporucovane Butchart Gardens ve Victorii se vyplatily, stalo to za to, nespocet jarnich kvetinek, od tulipanu pres nadherne narcisky, hyacinty, rododendrony, ... Obloha modra, slunicko, vsechno vonelo, nerikam jen tak, ze to nemelo chybu! Vecer jsme okusily tajemstvi "floating house". Doslova domek na vode. Maji jich tam asi 30, rozdelene hezky do jednotlivych doku predstavujicich ulice, pri veceri se vam vino ve sklenicce obcas trochu zavlni, ale jinak bydleni neobvykle, utulne a roztomile. Sspecialni bydleni, specialni lide - potkaly jsme se s holkou, co se pred nedavnem vratila z expedice na Antarktide. Takove lidi se nepotkavaji kazdy den... Bylo to jako v pohadce, osviceny parlament a luxusni Empress hotel s pristavem vypadaly skoro nerealne. Z vyletu do Mount Douglas park nas uz cekal dalsi presun, trajekt zase zpet do Vancouveru. Z toho, co je pro turisty ve Vancouveru k videni nam zbyvala Broadway, 4th Avenue, Grenville Island s proslulym trzistem se snad uplne vsim, na co si vzpomenete. Projely jsme se mistnim skytrain, ktery bych nazvala spis jen train, jelikoz mi prijde jako obycejny vlak...A tresnicka na dortu z Vancouveru bylo opet doporucovane Akvarium. Delfini show, krmeni lachtanu, morske vydry, rybicky, koraly a morske potvurky prapodivnych tvaru, tropicky les s lenochodem a opickami, zaby, meduzy, zraloci a zelvy, bylo toho spousta. Jenze my nechaly Vancouver 
definitivne za zady, vhuru do hor! Minibus s pruvodcem, "jump on, jump off". Zastavka u vodopadu a pralesa se stromy porostlymi mechem, povidani o zeleznici napric Kanadou, projizdeni skrz Columbia mountains, stale bliza bliz nasemu cili - Banff, mestecku v centru Rockies. Ale 850 km neni jen tak, pauza byla u Shoeswap lake. Majitel hospody a pokoju byl vesely chlapik, po veceri nam zapnul horkou vyrivku, pujcil nam kola na prijizdku a navic, jake stesti, zrovna se vecer konal zivy koncert mistni kapely! Verte, ze neni nad zivy koncert v zapadakove! :) Jeste musim dodat k pujcenym kolum, vetsi hajtru jsem asi nikdy nevidela. Rezave, rozviklane, riditka se kinklala, pneumatiky zpuchrele, ale jelo to! Nejvetsim nedostatkem bylo, ze moje kolo nemelo brzdy. Takze jeste stesti, ze vsude byla plus minus rovinka, nebo aspon protikopec, kde zastavit. Dalsi den nase ceta pokracovala, dest se nahore v Rogers pass zmenil ve snih, zastavili jsme v turistickem centru, co bylo udelane spis jako muzeum, od modelu zeleznice (trans Canada railway), pres vycpane medvedy az po nahravky zvuku zvirat. Male Columbia mountains se zmenily ve velke Rockies. Narodni park Yoho (Yoho znamena Wow v domorodem jazyce) nam ukazal kanon reky Kickinghorse, Emerald lake, ktere je dokonce na seznamu UNESCO ale ktere bylo jaksi zamrzle a zasnezene jeste, takze jeho uchvatne modra barva nebyla zase tak uchvatne modra... Pri prejezdu do Alberty jsme posunuly hodinky o hodinu, jaka zmena, ze rozdil s CR jen 8 hodin! A vecer uz jsme pozorovaly srnky okolo hotelu v Banff. 
Sirokanske udoli s vysokou barierou zasnezenych stitu hor na oboustranach, reka klikatici se jako had v udoli, hezky pohled z Tunel mountain. Podel Bow river az k zasnezenym vodopadum, ktere bych osobne nazvala asi spis kaskadami, pusobivy pohled na Banff Sprig hotel, luxusni hotel a klenot mistniho lazenstvi hrde vykukujici mezi stromy. Termalnich a mineralnich pramenu jsme vyuzily hned vecer, kdy jsme se nalozily do velke horke lazne. Ranni pohled z okna na oblohu bez mracku mluvil za vsechno, jako by me vrcholky volaly. Jenze nic nebylo tak evidnetni, precjen vsude na trasach byla jeste spousta snehu a ledu, Mount Rundle jsem nakonec prohlasila prilis nebezpecnou pro vystup v techto jarnich mesicich, navic sama pri predstave setkani s chlupatym medou.. Vydala jsem se tedy podel Spray river, pak vyhlidkovo okruzni trasu kolem Tunel mountain. Ti, co videli fokty zkratka vi. Nadherne vyhledy, fotak byl v plne pohotovosti. Vazne... WOW! Bylo mi lito nechavat hory za zady, sjizdeli jsme busem udolim mezi stity hor smerem do Calgary. Hrebeny se vzdalovaly, ale ja mela uvnitr onen "wow pocit", moje laska k horam nikdy nezmizi. Pohled z okynka na placate plane Alberty, na jejichz horizontu byla stale zubata linie hor. A ja vedela, ze se tam chci jednou vratit! Posleni vecer nasi cesty, nocni Calgary, usinaly jsme plne planu, kam poslednich pul dne vyrazime, co navstivime.. Jenze to by vse bylo "moc v pohode". V domneni, ze letadlo nam leti "nekdy odpoledne, tak kolem treti..", jsme si daly rano hezky na cas. Vstavani v 8:50, sprcha, baleni, zadny stres. Bylo 9:40 kdyz jsem jen tak prohlasila "v kolik ze nam to leti?" a koukla do papiru s rezervaci. Nejdriv jsem mela pocit, ze se mi to zda. Bohuzel ne. Letadlo odletalo v 10:50! Tzn. za hodinu a deset minut. A my byly v hotelu, nezabaleny... Ale s plany, jak si zajdeme na snidani, jak navstivime tohle, jak pak dojdeme vyzvednout nase velke batohy v hotelove uschovne... Pak to slo raz na raz, naklusaly jse ma recepci, ti nam zavolali taxi a frcely jsme na letiste. Ale stale - ZANDY STRES! Jen mi to prislo vtipny, musela jsem se smat celou cestu na letiste. Bylo 10:20. Zbyvalo vyzvednout letenky. check-in zavazadla, projit kontrolou a pak uz jen koupit neco k jidlo a do letadla. Docela jsem vydechla s dosednutim na sedacku. "We did it!" Pomalu jsme se rozjizdeli, motory nabidaly na sile, runway se mihala v okynku a uz letime. Bylo mi trochu smutno, ze uz to konci. Ale do takoveho Vancouveru jsem se vazne zamilovala a slibila si, ze se tam jednou vratim! Bylo to uzasny! Skvely! Vratila jsem se nadsena! A zpet v Montrealu na letisti jsem se otocila na Sophie se diky, ze me takhle vzala s sebou. A nekde uvnitr jsem se otocila s diky ke vsem, co stoji za tim, ze jsem takhle vyrazila. Ne kazdy ma takovou moznost. Ja ji mela. Vazim si ji! A jak jinak by nase desetidenni putovani mohlo skoncit nez nasim zaverecnym - "WE DID IT!"
definitivne za zady, vhuru do hor! Minibus s pruvodcem, "jump on, jump off". Zastavka u vodopadu a pralesa se stromy porostlymi mechem, povidani o zeleznici napric Kanadou, projizdeni skrz Columbia mountains, stale bliza bliz nasemu cili - Banff, mestecku v centru Rockies. Ale 850 km neni jen tak, pauza byla u Shoeswap lake. Majitel hospody a pokoju byl vesely chlapik, po veceri nam zapnul horkou vyrivku, pujcil nam kola na prijizdku a navic, jake stesti, zrovna se vecer konal zivy koncert mistni kapely! Verte, ze neni nad zivy koncert v zapadakove! :) Jeste musim dodat k pujcenym kolum, vetsi hajtru jsem asi nikdy nevidela. Rezave, rozviklane, riditka se kinklala, pneumatiky zpuchrele, ale jelo to! Nejvetsim nedostatkem bylo, ze moje kolo nemelo brzdy. Takze jeste stesti, ze vsude byla plus minus rovinka, nebo aspon protikopec, kde zastavit. Dalsi den nase ceta pokracovala, dest se nahore v Rogers pass zmenil ve snih, zastavili jsme v turistickem centru, co bylo udelane spis jako muzeum, od modelu zeleznice (trans Canada railway), pres vycpane medvedy az po nahravky zvuku zvirat. Male Columbia mountains se zmenily ve velke Rockies. Narodni park Yoho (Yoho znamena Wow v domorodem jazyce) nam ukazal kanon reky Kickinghorse, Emerald lake, ktere je dokonce na seznamu UNESCO ale ktere bylo jaksi zamrzle a zasnezene jeste, takze jeho uchvatne modra barva nebyla zase tak uchvatne modra... Pri prejezdu do Alberty jsme posunuly hodinky o hodinu, jaka zmena, ze rozdil s CR jen 8 hodin! A vecer uz jsme pozorovaly srnky okolo hotelu v Banff. 
Sirokanske udoli s vysokou barierou zasnezenych stitu hor na oboustranach, reka klikatici se jako had v udoli, hezky pohled z Tunel mountain. Podel Bow river az k zasnezenym vodopadum, ktere bych osobne nazvala asi spis kaskadami, pusobivy pohled na Banff Sprig hotel, luxusni hotel a klenot mistniho lazenstvi hrde vykukujici mezi stromy. Termalnich a mineralnich pramenu jsme vyuzily hned vecer, kdy jsme se nalozily do velke horke lazne. Ranni pohled z okna na oblohu bez mracku mluvil za vsechno, jako by me vrcholky volaly. Jenze nic nebylo tak evidnetni, precjen vsude na trasach byla jeste spousta snehu a ledu, Mount Rundle jsem nakonec prohlasila prilis nebezpecnou pro vystup v techto jarnich mesicich, navic sama pri predstave setkani s chlupatym medou.. Vydala jsem se tedy podel Spray river, pak vyhlidkovo okruzni trasu kolem Tunel mountain. Ti, co videli fokty zkratka vi. Nadherne vyhledy, fotak byl v plne pohotovosti. Vazne... WOW! Bylo mi lito nechavat hory za zady, sjizdeli jsme busem udolim mezi stity hor smerem do Calgary. Hrebeny se vzdalovaly, ale ja mela uvnitr onen "wow pocit", moje laska k horam nikdy nezmizi. Pohled z okynka na placate plane Alberty, na jejichz horizontu byla stale zubata linie hor. A ja vedela, ze se tam chci jednou vratit! Posleni vecer nasi cesty, nocni Calgary, usinaly jsme plne planu, kam poslednich pul dne vyrazime, co navstivime.. Jenze to by vse bylo "moc v pohode". V domneni, ze letadlo nam leti "nekdy odpoledne, tak kolem treti..", jsme si daly rano hezky na cas. Vstavani v 8:50, sprcha, baleni, zadny stres. Bylo 9:40 kdyz jsem jen tak prohlasila "v kolik ze nam to leti?" a koukla do papiru s rezervaci. Nejdriv jsem mela pocit, ze se mi to zda. Bohuzel ne. Letadlo odletalo v 10:50! Tzn. za hodinu a deset minut. A my byly v hotelu, nezabaleny... Ale s plany, jak si zajdeme na snidani, jak navstivime tohle, jak pak dojdeme vyzvednout nase velke batohy v hotelove uschovne... Pak to slo raz na raz, naklusaly jse ma recepci, ti nam zavolali taxi a frcely jsme na letiste. Ale stale - ZANDY STRES! Jen mi to prislo vtipny, musela jsem se smat celou cestu na letiste. Bylo 10:20. Zbyvalo vyzvednout letenky. check-in zavazadla, projit kontrolou a pak uz jen koupit neco k jidlo a do letadla. Docela jsem vydechla s dosednutim na sedacku. "We did it!" Pomalu jsme se rozjizdeli, motory nabidaly na sile, runway se mihala v okynku a uz letime. Bylo mi trochu smutno, ze uz to konci. Ale do takoveho Vancouveru jsem se vazne zamilovala a slibila si, ze se tam jednou vratim! Bylo to uzasny! Skvely! Vratila jsem se nadsena! A zpet v Montrealu na letisti jsem se otocila na Sophie se diky, ze me takhle vzala s sebou. A nekde uvnitr jsem se otocila s diky ke vsem, co stoji za tim, ze jsem takhle vyrazila. Ne kazdy ma takovou moznost. Ja ji mela. Vazim si ji! A jak jinak by nase desetidenni putovani mohlo skoncit nez nasim zaverecnym - "WE DID IT!"neděle 26. dubna 2009
Nostalgie...
Jako male jsme se segrou sbiraly vsechny ozdobicky a dekorace ze vsech nasich snedenych zmrzlinovych poharu. Obcas se ted sama sebe ptam, jestli jsme chtely vic ten pohar nebo prave ony trpytive strapecky, papirove destnicky, plastova zviratka na zaveseni na okraj poharove misky a kdo vi, co jeste. Jenze v posledni dobe se mi zdalo, ze vsechny sofistikovane a neobvykle dekorace zmizely. Namisto nich byl v kazdem poharu zapichnuty barevny strapec doprovazeny oplatkou, kornoutkem, trubickou ci jinou sladkou vymozenosti. Coz je hezky, ale nenechava to ony suvenyry, veci do sbirky. Takovu susenku mnohem radsi zbastim nez ji schovavat a prevazet domu. Proto nam ve sbirce zustaly jen blyskave strapce, co se daly snadno zpichnout
do helmy na kolo nebo jen tak do vlasu. A casem se stejne ona spejle zlomila a dekoraci byl konec. Mozna proto me slecna servirka, co prede me postavila onu ozdobenou sklenici koktejlu, vycarovala usmev na me tvari. Ne tak uplne kvuli koktejlu samotnemu, spis kvuli ruzovemu paraplicku zapichnutem v ovocne dekoraci. Mela jsem takovou vnitrni detskou radost. Vybavily se mi vsechny ty vzpominky a slzicky, co tekly pokazde, kdyz se destnicek rozbil a nefungoval. Pripada mi smesne a detinske, ze jsem si destnicek schovala a jeste ted lezi v pokoji na nocim stolku naporuseny, neporouchany. Jen mi pohled na ono ruzove paraplicko, opatrne otevreni "proti desti" a protaceni spejle-drzatka mezi prsty, caruje usmev na tvari. A pod destnikem ho dest nikdy nesmyje. Protoze vzpominky ani cas nevymaze...sobota 11. dubna 2009
Jen kratce jsem chtela vsem Vam, co sem chodi cist pravidelne nebo i jen tak, proste vsem, co jaksi oceni tech par radku, co sem jednou za cas vyventiluju, poprat krasny Velikonoce... Mejte se krasne, mejte se radi, uzivejte si jara a neprejezte se vajicek, ze?:) Jo, a pri tom vsem ted omluvte jistou mezeru ve psani, vydavam se na "vylet" za taji druheho konce Kanady. Verte ale, ze po navratu budou me zapisy stat za to :)
pátek 10. dubna 2009
Donekonecna prosim
Kouzelne tlacitko, ktere dovoli prehravat vasi oblibenou pisnic
ku stale a stale dokola. Bez prestavky, protoze se vam tak hrozne libi, mate pri ni tak skvelou naladu, ze proste nechcete, aby prestala. A klidne budete tancovat po byte, at si kazdy kdo chce, co chce mysli, vy jste ted stastni a jen tak si to nenechate vzit. Mozna vas ta pisnicka jednou omrzi, az zmacknete to tlacitko po stopadesate, ale tak co, ted chcete zpivat, tancovat a uzivat si to stesti dokud tu je...
Kdyby takove tlacitko v zivote bylo, asi bych ho ted mackala stale dokola. Bylo mi dobre. Mela jsem tu sve misto. Byla jsem pro ne Nekdo. Byla jsem pro nej Nekdo. A to, co predtim delalo rozdil mezi tim, jestli jsem tady nebo tam bylo najednou jakoby fuc, na moment se vyparilo. Patrila jsem sem. Mela jsem, ac treba jen na tu chvili, to, co mi tu doted tak chybelo. A byla jsem stastna. Jen skoda, ze takove tlacitko neexistuje... Ale zase na druhou stranu, mozna je to dobre, s nim by byl zivot prilis jednoduchy...:)
ku stale a stale dokola. Bez prestavky, protoze se vam tak hrozne libi, mate pri ni tak skvelou naladu, ze proste nechcete, aby prestala. A klidne budete tancovat po byte, at si kazdy kdo chce, co chce mysli, vy jste ted stastni a jen tak si to nenechate vzit. Mozna vas ta pisnicka jednou omrzi, az zmacknete to tlacitko po stopadesate, ale tak co, ted chcete zpivat, tancovat a uzivat si to stesti dokud tu je...Kdyby takove tlacitko v zivote bylo, asi bych ho ted mackala stale dokola. Bylo mi dobre. Mela jsem tu sve misto. Byla jsem pro ne Nekdo. Byla jsem pro nej Nekdo. A to, co predtim delalo rozdil mezi tim, jestli jsem tady nebo tam bylo najednou jakoby fuc, na moment se vyparilo. Patrila jsem sem. Mela jsem, ac treba jen na tu chvili, to, co mi tu doted tak chybelo. A byla jsem stastna. Jen skoda, ze takove tlacitko neexistuje... Ale zase na druhou stranu, mozna je to dobre, s nim by byl zivot prilis jednoduchy...:)
čtvrtek 9. dubna 2009
A predavam slovo do studia...
Jakobychom se chteli ujistit, ze jsme tu spravne jsme vsichni vzhledli nahoru na tycici se budovu, na niz se vyjimalo logo Radia-Canada. Tak jsme se s klidem ohlasili na recepci, odkud nas odeslali cekat do kafeterie. Vsichni se hned rozprchli kupovat kafe a ranni muffin, snad si chteli pripadat jako ti vsichi ostatni, co tu pracuji a ziji tak kazde rano. Vyzvedli nas dva mladi pruvodci v peclive upravenych uniformach Radia-Canada. Hned pote, co jsme se bludistem chodeb dostali do satny,kde jsme odlozili veci, prohlidka mohla zacit. Nakupili jsme se kolem velkeho modelu arealu Radia-Canada, 
kluci si hned urcili, ci je ci auto stojici na parkovisti. Rozlehl komplex s skladal z hlavni vysoke budovy (tower), do ktere jsme ani nemeli v planu se podivat, jedna se jen a pouze o kancelare zajistujici propagaci, reklamy, internetove vyhledavani, administrativu... Mensi budovy vpredu byly ateliery, malinke vzadu studia. Celkove ale vetsina arealu na modelu viet nebyla, protoze se nachazi pod zemi. Jednak otazka svetla, druhak mista a hlavne zvuku. Dokonce maji v parkingu takovy najezd do podzemi, kterym privazi bud extra velke kulisy a "naradicko, co neprojde dvermi", pruvodce nam jako prikladu uvadel nataceni, kdy potrebovali ziveho slona... A druhak je to tajna pasaz pro ty, co chteji uniknout vsem paparazzi, co cihaji pred hlavnim vchodem. Bludistem chodeb a eskalatoru jsem se zanorili do hlubin suterenu. Pred studiem, ktere ridi francouzske vysilani Radia-Canada po cele Kanade jsme se zastavili a koukali na ctyri zamestnance uvnitr jako na rybicky v akvariu. Tisice tlacitek a svetylek, co blikaly, spousta obrazovek s popisky, kde co v televizi bezi. Pohodova atmosfera, vsichni ctyri si povidali a osobne mi prislo ze tematem jejich konverzace je spis otazka co si daji k obedu nez nejake rizeni televize. Na druhou stranu pro me jako cloveka extremne netechnickeho to budilo jisty obdiv, ze jsou lidi, co se v te zmeti svetylek a mackatek a hybatek vyznaji. jako husy za sebou nebo jako deticky ve skolce po dvojickach jsme se propletali zmeti chodeb, jeste o patro niz do podzemi, az do koridoru, kde byla po obou stranach studia, pekne ocislovana, jedno vedle druheho. V kazdem z nich hezky v polovine plastove plexisklo, ktere delilo rezii od mistnosti od vlastniho mista deni. Vse propojene pres mikrofony a reproduktory. V rezii opet nezbytne pocitace a velka "DJovska" sluchatka a samozrejme opet zvukove masiny plne cudliku a mackatek. V mistnosti, kde sedeli ti, co mluvi to radia to zas az tak zajimave nebylo, stul s zidlemi a mikrofony se sluchatky. Steny z poroviteho plastu ci neceho podobneho, co absorbuje zvuk a nevytvari ozvenu, dokonce i vyloha ven na chodbu je pry zakrivena tak, aby se od ni zvukove vlny odrazely pod stul a nebyla ozvena. Jedina vec ktera tam na prvni pohled nemela prilis vyuziti byla televize. Udajne slouzi jako "okno". Mistni zemstnanci, co cely den pracuji v podzemi si prali okno, aby videli ven. Jenze v suterenu je to trochu problem. Tak jim nainstalovali televizi, ve ktere bezi zaznamy z kamer rozmistenych po Montrealu. A asi se citi jako by koukali z okna, nevim... Pri opousteni studia nas zaujal takovy maly kuchynsky koutek. Toastovac, kavovar, talirky.. Je fakt, ze ti, co musi byt nazivo v radiu v pet rano, asi nemaji uplne casu delat si doma snidani.. Do velkeho studia televize nas nepustili jen jsme opet koukali na rybicky v avariu. Velika mistnost zabrana z casti dlouhymi stoly plne pocitacu, z casti nekolika natacecimi plosinami. Vzhledem ktomu, ze nesleduji televizi, tak mi bylo trochu na nic vedet, ze tamhle se nataci tohle a takhle zase tamto... Ale i tak to bylo pusobive, vsechny ty kamery a osvetlovace, co visely nad kazdou plosinou. Navic, na jedne zdi bylo videt 80 malinkych obrazovek, 80 nejvic sledovanych stanic na svete. Bez zvuku, jen se na ne divaji a zajimave tema nebo situaci pak vyhledaji podrobneji na internetu. Zkratka takova inspirace ze sveta. Mirili jsme do atelieru, kde vyrabi kulisy a podobne vymozenosti na scenu. Jiz naaranzovane obyvaci pokoje nebo kuchyne, imitace stare knihovny. Nad kazdymi dvermi, co vedly z chodby byla takova elektronicka radka, jako mame my v metru, kdyz nam hlasi, ze vlak konci ve stanici Smichovske nadrazi. Jen s rozdilem, ze tady behalo "Ticho, probiha nataceni!". Jako mysky jsme prosli do velke mistnosti se spoustou regalu barev, drzaku na nejruznjsi vytvarne pomucky a velkych kyblu plnych sadry nebo samotu. Podel sten byla oprena spousta obrazu nebo kulis, nekde byly videt sochy velikosti. A uplne urostred pan zrovna vytvarel skvely design na podlahu, strikal lino barvou, pouzival podivny nastroj, ktery vyvavym pohybem pre sebou vzdy v pravy moment vyprsknul trochu barvy. Kdyz byl pan k nam zady, skoro to vypadalo, jako kdyz cura. Az na tu modrou barvu... Opustili jsme smrduly atelier a zanorili se do regalu s doplnky. Nespocetne mnozstvi telefonu snad ze vsech historickych epok, psaci stroje, sklenicky a jine nadobi, lampy, lustry, zapisniky, hracky, umele kvetiny ve vazach ci dokonce plastove ovoce vseho druhu. Vazne hodne pusobive, nejruznejsi "kraviny" na dokresleni perfektni atmosfery pred kamerou. A pak jeste jednou zpet do studia. Tentokrat do toho nejvetsiho, co tu maji. Behem tydne tu nataci 3 ruzna vysilani. A ze to neni malinke, musi to byt docela fuska rozmontovavat a smontovavat ruzne kusil ya dekory a to vsechno 3krat do tydne. Videli jsme plany, podle kterych to davaji dohromady a je to vazne neco! Jestli jsem nekdy povazovala instrukce nebo planky v navodech za slozite, tak to odvolavam. (ikdyz asi moc ne, v zasade navody a planky na sestavovani nectu, ostatne jak to mame my holky ve zvyku - metoda pokus-omyl...). Z prostorneho hlediste jsme koukali na nespocet svetel, halogenu, bliaktek a buhvi ceho jeste. Nektere jen "prirodni", jine s plastovou folii ruznych barev. Slozity system pruzin a tyci, samozrejme vysoce sofistikovany uz jen proto, aby se vse mohlo pohybovat nahodu dolu, presne jak osvetlovac natuka do ovladaciho panelu. (samozrejme se spoustou cudliku a pacek, obcas blikajici kontrolkou..). A stejne to celkove pusobi jako mensi prostor, nez kdyz se koukame na televizi. Jednak maji cerne zavesy, co zakryvaji onu zmet snur a elektrickych zasuvek a prodluzovacek a ktere tvori jakysi pocit nekonecna. Druhak je to otazka kamery s sirokym zaberem. Jen tak pro legraci nas pruvodce nechal hadat, kolik takova kamera, veliky stroj, co se pohyboval na koleckach po "podiu", stoji. Docela mi spadla brada pri oznameni ze je to asi 250 000 $. Jen si to vynasobte 15ti nebo 16ti a mete to v korunach. Zda se mi to jako slusny obnos penez. Navic, pro takove vysilani jich obvykle pouzivaji asi 12. Neni to uplne levna zalezitost, takove studio, hm? Ale minimalne je to pusobive. Zaludek se zacinal ozyvat, byla jedna hodina a my se vydali na zaslouzenou pauzu na obed. A hned po ni do atelier-studio. Misto, ktere tu maji presne pro skupiny jako jsme my. Opravdove studio, s rozdilem, ze rezie je v te same mistnosti, opravdove kamery, opravdove role, opravdove vysilani. Nekolik tydnu predem jsme si rozdelili role, kdo byde hlasatel, kdo reporter, kdo kameraman a tak. Ted jsme jen poslouchali pruvodce, jak vysvetluji, kdo kde co ma delat a pak uz klapka akce a natacime. Vsechno bylo tak, jak je to doopravdy. Koukala jsem do kamery a nervozne sledovala bezici text. Hlavne se nezakoktat, necist moc rychle a usmivat se, to neni nikdy na skodu, obzvlast pred kamerou, ze? Mela jsem predem domluvene s kamaradkou, co u pocitace otacela koleckem mysi a posouvala text ve vsech kamerach (vlastne ten text neni v kamere, jen se pres zrcadlo promita do kamery, tudiz jen ctete, ale zaroven koukate do kamery, neuzite se text nazpamet..), at neposouva moc rychle. Predali mi slovo a mikrofon, nadech a jedem. Neni narok na chyby, mame jen dva pokusy a zadne nanecisto. Wow, prvni role a prvni pokus bez chyby. V mezidobi cekame za scenou, koukame na televize rozmistene kolem a poslouchame ostatni. A pri prekecnuti se snazime smat jen potichu, aby nas smich nebyl natoceny taky... Jen v momente, kdy hlasatelce spadnul mikrofon a ona ho za primeho prenosu zacala lovit kdesi pod mikinou to bylo docela duseni smichy. Narozdil od meho druheho vystupu pri prvnim nataceni (mela jsem 2 role, obe pred kamerou). Predchazelo tomu video, ktere ale bylo uz predem zaregistrovane. Videla jsem svuj text, ale nevedela, kdy zacit cist. Proste mi zapomneli ukazat. A tak jsem cekala, cekala.. a pak uz to bylo dlouhe, tak jsem zacala cist. Uvidime, co z toho vzeslo. Ale do smichu mi nebylo. Stejne tak jako kdyz kluk, co mluvil prede mnou a predaval mi slovo nedorekl svou posledni vetu. Otocil se na me, pro naznaceni, ze teda uz mam mluvit, ale text stale nebyl posunuty, videla jsem jeho posledni vetu, ale to, co jsem rikala ja pak uz videt nebylo. jen jsem telepaticky hypnotizovala kamaradku, co posouvala text. Povedlo se, myslim, ze t mozna ani neni tolik poznat, ze tam nejaky zadrhel byl. Uz se tesim, az to DVD uvidim. Kazdopadne to bude skvela pamatka. A vazne jsme si to uzili, byla to sranda, zkusenost, zazitek. Hlavne teda druhe nataceni, to uz bylo relativne bez stresu, jen jsem si to uzivala. Vazne me to bavilo! Cas kvapil a nas cekala jeste posledni cast nasi mise Radio-Canada. Sli jsme na vysilani, sice ne primy prenos, natacelo se to na patek. Jen letmy pohled po sale naznacoval, o jake vysiani se bude jednat. Obecestvo tvorili babicky a dedeckove. Porad s trochou hudby a tance, s varenim a zahradnicenim. Takove ty porady, co bezi kolem poledne, presne urcene pro duchodce, co si s kafickem hovi u televize. Jiste pochopite, ze jako zanr nam to uplne nesedelo, nicmene jsme se rozvedeli jak pecovat o kvetinky, jak upect velikonocni pecivo, poslechli si zivou kapelu, poslechli si stupnici lenosti (na druhem miste: sprchovat se s kvetinami, abychom je nemuseli zalevat), pri pauze snedli ono upecene velikonocni pecivo, v tombole nekteri stastlivci vyhrali blok, deku nebo tasku, samozrejme s nazvem poradu - Pour le plaisir / Pro radost, at mame radkou pamatku. A pozor pozor, hlavni losovani probehne na konci tydne a muzete vyhrat VYSAVAC v cene 800$
!!! ne, myslim, ze kdyz to clovek bral s rezervu, bylo to fajn. Videli jsme jak to probiha pri nataceni, napoveda na papirech, 4 kamery co se stridaji ve snimani, animator, co nas roztleskaval a nebo naopak tlumil, gestikulace, ze "uz zbyvaji jen 2 minuty"...
Byl to prima den, skvelej zazitek, jen jsme byli docela unaveni. Uz chapu, proc maji vsude automaty na kavu.. Ale stalo to za to, za sebe jsem si to vazne uzila! (jen jsem zvedava na to DVD s nasim zaregistrovanym vysilanim:)...)
kluci si hned urcili, ci je ci auto stojici na parkovisti. Rozlehl komplex s skladal z hlavni vysoke budovy (tower), do ktere jsme ani nemeli v planu se podivat, jedna se jen a pouze o kancelare zajistujici propagaci, reklamy, internetove vyhledavani, administrativu... Mensi budovy vpredu byly ateliery, malinke vzadu studia. Celkove ale vetsina arealu na modelu viet nebyla, protoze se nachazi pod zemi. Jednak otazka svetla, druhak mista a hlavne zvuku. Dokonce maji v parkingu takovy najezd do podzemi, kterym privazi bud extra velke kulisy a "naradicko, co neprojde dvermi", pruvodce nam jako prikladu uvadel nataceni, kdy potrebovali ziveho slona... A druhak je to tajna pasaz pro ty, co chteji uniknout vsem paparazzi, co cihaji pred hlavnim vchodem. Bludistem chodeb a eskalatoru jsem se zanorili do hlubin suterenu. Pred studiem, ktere ridi francouzske vysilani Radia-Canada po cele Kanade jsme se zastavili a koukali na ctyri zamestnance uvnitr jako na rybicky v akvariu. Tisice tlacitek a svetylek, co blikaly, spousta obrazovek s popisky, kde co v televizi bezi. Pohodova atmosfera, vsichni ctyri si povidali a osobne mi prislo ze tematem jejich konverzace je spis otazka co si daji k obedu nez nejake rizeni televize. Na druhou stranu pro me jako cloveka extremne netechnickeho to budilo jisty obdiv, ze jsou lidi, co se v te zmeti svetylek a mackatek a hybatek vyznaji. jako husy za sebou nebo jako deticky ve skolce po dvojickach jsme se propletali zmeti chodeb, jeste o patro niz do podzemi, az do koridoru, kde byla po obou stranach studia, pekne ocislovana, jedno vedle druheho. V kazdem z nich hezky v polovine plastove plexisklo, ktere delilo rezii od mistnosti od vlastniho mista deni. Vse propojene pres mikrofony a reproduktory. V rezii opet nezbytne pocitace a velka "DJovska" sluchatka a samozrejme opet zvukove masiny plne cudliku a mackatek. V mistnosti, kde sedeli ti, co mluvi to radia to zas az tak zajimave nebylo, stul s zidlemi a mikrofony se sluchatky. Steny z poroviteho plastu ci neceho podobneho, co absorbuje zvuk a nevytvari ozvenu, dokonce i vyloha ven na chodbu je pry zakrivena tak, aby se od ni zvukove vlny odrazely pod stul a nebyla ozvena. Jedina vec ktera tam na prvni pohled nemela prilis vyuziti byla televize. Udajne slouzi jako "okno". Mistni zemstnanci, co cely den pracuji v podzemi si prali okno, aby videli ven. Jenze v suterenu je to trochu problem. Tak jim nainstalovali televizi, ve ktere bezi zaznamy z kamer rozmistenych po Montrealu. A asi se citi jako by koukali z okna, nevim... Pri opousteni studia nas zaujal takovy maly kuchynsky koutek. Toastovac, kavovar, talirky.. Je fakt, ze ti, co musi byt nazivo v radiu v pet rano, asi nemaji uplne casu delat si doma snidani.. Do velkeho studia televize nas nepustili jen jsme opet koukali na rybicky v avariu. Velika mistnost zabrana z casti dlouhymi stoly plne pocitacu, z casti nekolika natacecimi plosinami. Vzhledem ktomu, ze nesleduji televizi, tak mi bylo trochu na nic vedet, ze tamhle se nataci tohle a takhle zase tamto... Ale i tak to bylo pusobive, vsechny ty kamery a osvetlovace, co visely nad kazdou plosinou. Navic, na jedne zdi bylo videt 80 malinkych obrazovek, 80 nejvic sledovanych stanic na svete. Bez zvuku, jen se na ne divaji a zajimave tema nebo situaci pak vyhledaji podrobneji na internetu. Zkratka takova inspirace ze sveta. Mirili jsme do atelieru, kde vyrabi kulisy a podobne vymozenosti na scenu. Jiz naaranzovane obyvaci pokoje nebo kuchyne, imitace stare knihovny. Nad kazdymi dvermi, co vedly z chodby byla takova elektronicka radka, jako mame my v metru, kdyz nam hlasi, ze vlak konci ve stanici Smichovske nadrazi. Jen s rozdilem, ze tady behalo "Ticho, probiha nataceni!". Jako mysky jsme prosli do velke mistnosti se spoustou regalu barev, drzaku na nejruznjsi vytvarne pomucky a velkych kyblu plnych sadry nebo samotu. Podel sten byla oprena spousta obrazu nebo kulis, nekde byly videt sochy velikosti. A uplne urostred pan zrovna vytvarel skvely design na podlahu, strikal lino barvou, pouzival podivny nastroj, ktery vyvavym pohybem pre sebou vzdy v pravy moment vyprsknul trochu barvy. Kdyz byl pan k nam zady, skoro to vypadalo, jako kdyz cura. Az na tu modrou barvu... Opustili jsme smrduly atelier a zanorili se do regalu s doplnky. Nespocetne mnozstvi telefonu snad ze vsech historickych epok, psaci stroje, sklenicky a jine nadobi, lampy, lustry, zapisniky, hracky, umele kvetiny ve vazach ci dokonce plastove ovoce vseho druhu. Vazne hodne pusobive, nejruznejsi "kraviny" na dokresleni perfektni atmosfery pred kamerou. A pak jeste jednou zpet do studia. Tentokrat do toho nejvetsiho, co tu maji. Behem tydne tu nataci 3 ruzna vysilani. A ze to neni malinke, musi to byt docela fuska rozmontovavat a smontovavat ruzne kusil ya dekory a to vsechno 3krat do tydne. Videli jsme plany, podle kterych to davaji dohromady a je to vazne neco! Jestli jsem nekdy povazovala instrukce nebo planky v navodech za slozite, tak to odvolavam. (ikdyz asi moc ne, v zasade navody a planky na sestavovani nectu, ostatne jak to mame my holky ve zvyku - metoda pokus-omyl...). Z prostorneho hlediste jsme koukali na nespocet svetel, halogenu, bliaktek a buhvi ceho jeste. Nektere jen "prirodni", jine s plastovou folii ruznych barev. Slozity system pruzin a tyci, samozrejme vysoce sofistikovany uz jen proto, aby se vse mohlo pohybovat nahodu dolu, presne jak osvetlovac natuka do ovladaciho panelu. (samozrejme se spoustou cudliku a pacek, obcas blikajici kontrolkou..). A stejne to celkove pusobi jako mensi prostor, nez kdyz se koukame na televizi. Jednak maji cerne zavesy, co zakryvaji onu zmet snur a elektrickych zasuvek a prodluzovacek a ktere tvori jakysi pocit nekonecna. Druhak je to otazka kamery s sirokym zaberem. Jen tak pro legraci nas pruvodce nechal hadat, kolik takova kamera, veliky stroj, co se pohyboval na koleckach po "podiu", stoji. Docela mi spadla brada pri oznameni ze je to asi 250 000 $. Jen si to vynasobte 15ti nebo 16ti a mete to v korunach. Zda se mi to jako slusny obnos penez. Navic, pro takove vysilani jich obvykle pouzivaji asi 12. Neni to uplne levna zalezitost, takove studio, hm? Ale minimalne je to pusobive. Zaludek se zacinal ozyvat, byla jedna hodina a my se vydali na zaslouzenou pauzu na obed. A hned po ni do atelier-studio. Misto, ktere tu maji presne pro skupiny jako jsme my. Opravdove studio, s rozdilem, ze rezie je v te same mistnosti, opravdove kamery, opravdove role, opravdove vysilani. Nekolik tydnu predem jsme si rozdelili role, kdo byde hlasatel, kdo reporter, kdo kameraman a tak. Ted jsme jen poslouchali pruvodce, jak vysvetluji, kdo kde co ma delat a pak uz klapka akce a natacime. Vsechno bylo tak, jak je to doopravdy. Koukala jsem do kamery a nervozne sledovala bezici text. Hlavne se nezakoktat, necist moc rychle a usmivat se, to neni nikdy na skodu, obzvlast pred kamerou, ze? Mela jsem predem domluvene s kamaradkou, co u pocitace otacela koleckem mysi a posouvala text ve vsech kamerach (vlastne ten text neni v kamere, jen se pres zrcadlo promita do kamery, tudiz jen ctete, ale zaroven koukate do kamery, neuzite se text nazpamet..), at neposouva moc rychle. Predali mi slovo a mikrofon, nadech a jedem. Neni narok na chyby, mame jen dva pokusy a zadne nanecisto. Wow, prvni role a prvni pokus bez chyby. V mezidobi cekame za scenou, koukame na televize rozmistene kolem a poslouchame ostatni. A pri prekecnuti se snazime smat jen potichu, aby nas smich nebyl natoceny taky... Jen v momente, kdy hlasatelce spadnul mikrofon a ona ho za primeho prenosu zacala lovit kdesi pod mikinou to bylo docela duseni smichy. Narozdil od meho druheho vystupu pri prvnim nataceni (mela jsem 2 role, obe pred kamerou). Predchazelo tomu video, ktere ale bylo uz predem zaregistrovane. Videla jsem svuj text, ale nevedela, kdy zacit cist. Proste mi zapomneli ukazat. A tak jsem cekala, cekala.. a pak uz to bylo dlouhe, tak jsem zacala cist. Uvidime, co z toho vzeslo. Ale do smichu mi nebylo. Stejne tak jako kdyz kluk, co mluvil prede mnou a predaval mi slovo nedorekl svou posledni vetu. Otocil se na me, pro naznaceni, ze teda uz mam mluvit, ale text stale nebyl posunuty, videla jsem jeho posledni vetu, ale to, co jsem rikala ja pak uz videt nebylo. jen jsem telepaticky hypnotizovala kamaradku, co posouvala text. Povedlo se, myslim, ze t mozna ani neni tolik poznat, ze tam nejaky zadrhel byl. Uz se tesim, az to DVD uvidim. Kazdopadne to bude skvela pamatka. A vazne jsme si to uzili, byla to sranda, zkusenost, zazitek. Hlavne teda druhe nataceni, to uz bylo relativne bez stresu, jen jsem si to uzivala. Vazne me to bavilo! Cas kvapil a nas cekala jeste posledni cast nasi mise Radio-Canada. Sli jsme na vysilani, sice ne primy prenos, natacelo se to na patek. Jen letmy pohled po sale naznacoval, o jake vysiani se bude jednat. Obecestvo tvorili babicky a dedeckove. Porad s trochou hudby a tance, s varenim a zahradnicenim. Takove ty porady, co bezi kolem poledne, presne urcene pro duchodce, co si s kafickem hovi u televize. Jiste pochopite, ze jako zanr nam to uplne nesedelo, nicmene jsme se rozvedeli jak pecovat o kvetinky, jak upect velikonocni pecivo, poslechli si zivou kapelu, poslechli si stupnici lenosti (na druhem miste: sprchovat se s kvetinami, abychom je nemuseli zalevat), pri pauze snedli ono upecene velikonocni pecivo, v tombole nekteri stastlivci vyhrali blok, deku nebo tasku, samozrejme s nazvem poradu - Pour le plaisir / Pro radost, at mame radkou pamatku. A pozor pozor, hlavni losovani probehne na konci tydne a muzete vyhrat VYSAVAC v cene 800$
!!! ne, myslim, ze kdyz to clovek bral s rezervu, bylo to fajn. Videli jsme jak to probiha pri nataceni, napoveda na papirech, 4 kamery co se stridaji ve snimani, animator, co nas roztleskaval a nebo naopak tlumil, gestikulace, ze "uz zbyvaji jen 2 minuty"...Byl to prima den, skvelej zazitek, jen jsme byli docela unaveni. Uz chapu, proc maji vsude automaty na kavu.. Ale stalo to za to, za sebe jsem si to vazne uzila! (jen jsem zvedava na to DVD s nasim zaregistrovanym vysilanim:)...)
úterý 31. března 2009
Jednou v noci..
Nadskocila jsem v posteli asi 10 cm, jak jsem se lekla. Citila jsem, jak mi busi srdce. Do haje, co to bylo? Takova rana. Znelo to jako by na zem spadnul "velkej sutr" a hned po nem poklicka nebo neco plechoveho. Ale odkud by to padalo? A proc? Pak mi ale vsechno doslo. Rozsvitila lampicku a chvili jen mzourala do svetla. Me kroky po schodech byly dosti vratke, ale co byste chteli od rozespaleho vydeseneho tvora uprostred noci. Svetlo na verandu nefunguje, tak chte nechte zazenu tmu v obyvaku velkym svetlem. Prilepila jsem nos na dvere na verandu. Kolem oci jsem si musela udelat z rukou kukatko, abych videla pres odrazy ve skle. Na stole byla hotova spoust. Sakra, meli jsme tu navstevu. Nevitanou. Velmi nevitanou. Otevrely jsme dvere a zacaly "scitat skody". Bylo tomu asi sest hodin zpatky, co jsme v kuchyni vytvoriluy manufakturu na krajeni zeleniny. Dva obrovske kastroly na plotne zvesela bublaly, sem jsme pridaly mrkev, sem nudlicky, sem fazole... Vonelo to uzasne. A chili, co jsme mely k veceri bylo vynikajici. V lednicce na tyhle dva hrnce ale nebylo misto. Nabizela se tudiz veranda. Sophie varovala pred proradnymi zvirecimi predatory, tak jsem na kazdy hrnec dala poklicku naopak, aby bylo tezsi ji zvednout a navrch jeste zatizila tremi, podotykam TREMI kusy dreva. A nechala jsem tuhle pyramidu na stole a s klidnym srdcem a jistotou, ze je vse v bezpeci, sla spat. Nemohla jsem usnout, furt jsem se prevalovala a kdyz jsem konecne zacala proplouvat do krajiny snu, rana jako z dela, ktera mi malem zpusobila zastavu srdce, jak jsem se lekla. Ted jsme jen koukaly na tu spousta, dreva, co jsem pouzila jako zavazi byla rozhazena po verande, poklicka asi 2 metry od hrnce. Ubrus pokydany cervenou omackou z chili, zbytky fazoli a masa. Evidnetne jim chili chutnalo vic nez nase skvela zeleninova polevka. Prenesly jsme zbytky v hrncich do kuchyne. Ikdyz je v zadnem pripade nemuzeme jist, prece je nenechame tem zatracenym chlupatym myvalim potvoram. Ne, byla jsem vazne vztekla a nastvana. Jak muze myval, ne medved nebo jine velke zvire, ale MYVAL, zvednout pro nej podle me tezke kusy dreva, navic 3 KUSY DVERA a poklicku, co je obracne?!? Bylo mi lito tech dobrot, jejichz osud ted miril do zachodovy misy. Vztekala jsem se takhle asi ctvrt hodiny. A stejne to ted bylo k nicemu. Jen se mi to zdalo ciste absurdni. Chvili jsme cekaly, jestli neprijdou znovu pro pridavek, ale pak jsme to vzdaly. Usinala jsem a v duchu radila tem chlupacum at si ty zbytky hezky dojdou dojist, ze to po nich uklizet nebudu. Za to, co nam provedli ani nahodou! Na jednu stranu me to vsechno pekelne zralo. Navic jsem se musela podrobit dalsimu pocitani ovecek, abych se vubec dostala k pokracovani sveho snu, ktery tak pekne zacal a ktery byl tak krute prerusen myvali navstevou, kterou jsem navic ani nepristihla pri cinu! (cemuz se mezi nami neni moc co divit, nez jsem se rozespala vyhrabala tak by snad i zelva stihla utect..). Na druhou stranu to bylo vtipne. Vtipne az absurdni. Ted se musim nasi nocni prihode smat. Neodpustila jsem jim to, ale celkove je to legracni. No, uznejte sami, ze myvali navsteva podobneho typu v jednu v noci je docela rarita, ne?
P.S. A pak ze je myval mile zviratko!...
P.S. A pak ze je myval mile zviratko!...
pátek 27. března 2009
Jede jede masinka...
Jako na tabore ve stanu. Nebo u babicky v podkrovnim pokojiku. Slysela jsem jak kapky bubnuji na strechu. Ne, nebylo to stejne, ted ten dest sumel jinak, tak smutne. Lezela jsem na zadech, kazdy pohyb pusobil pronikavou bolest, tak jsem se radsi nehybala a jen zirala do stropu a poslouchala. Kapky deste a Mnagu, co zpiva "...za oknem prsi, ale dest stejne nic nesmyje...". Druhy den nicnedelani. Druhy den intenzivniho nahrivani zad, ktere se rozbolely jen tak z niceho nic. Nemela jsem na vyber. Zvedla jsem sluchatko, vytocila cislo a s omluvou, ze volam tak pozde jsem zrusila svuj vecerni ctvrtecni a tolik milovany volejbal. Nemohla jsem delat vubec nic, coz me dohanelo k silenstvi. Ci spis presneji ma nalada se ocitala pod bodem mrazu. Momentalne klesala neco pod -150 stupnu...Neslo nic delat, jen cekat. Vedela jsem to, a tenhle fakt jeste urychloval vozicek drncajici po kolejich meho naladoveho teplomeru.
Kapky deste se rozplacavaly na skle a stekaly klikate dolu k parapetu. Stejne tak jako slzy, co se mi nekontrolovane kutalely po horkych tvarich. Lide na fotografiich se mlzili a moje myslenky se stridaly jako mistni nevyzpytatelne pocasi. A nebyl nikdo, kdo by rekl tu obycejnou vetu:
,, ...usmej se prece, vzdyt je to tak lepsi, hm? " Nikdo. Bylo mi to lito.
Hlasek v hlave mi naseptaval: ,, Sakra holka, seber se! Prestan se tady uzirat a delej neco!" Ale co do haje!? To uz mi chytraku neporadis, co?! Pripadala jsem si jako mys v pasticce. Uz jen zvednout se byla operace. Skoro aby na to zavolali jerab...
Nalozila jsem se do horke vany s dvojnasobkem peny nez obvykle. Nekde jsem si to musela vykompenzovat. Nabrala jsem do dlane hrst bublin vonave peny a foukla. Bile cucky se rozprskly do vsech stran. A pak znovu a znovu. Neni divu, ze jsem z vany vylezla v o par stupnu lepsi nalade. Vylustila jsem par sudoku a snedla mandarinku, jejiz stava vystrikla kocce, co mi sedela na kline, do oci. Jen nevrle zamnoukala a odbehla. Ja vim, chudak cica, ale jednak, nebylo to naschval a pak me to docela pobavilo a primelo minimalne k usmevu.
Lezela jsem zase ve sve posteli a poslouchala bubnovani deste. Dum byl tichy, temny. Cas plynul a ja, jakoby v jinem svete, jsem provetravala mozkove zavity. Jen jsem premyslela, nic min, nic vic. Tolik planu, co bych chtela uskutecnit, tolik veci, co bych na sobe rada zmenila. Rozhodnuti padla, s uzasem jsem zjistila, jak cas neuveritelne pokrocil. Zhasla jsem lampicku a chvilku jen zirala do tmy. Ne, myslela jsem to vazne, byl to dalsi cil, ze kterym jsem chtela jit, ktereho jsem jednou chtela dosahnout. Jenze s vozickem riticim se dolu do cernoocerne cernoty to asi moc nepujde. Nechtela jsem se usmat, ale neco ve mne se zkratka usmalo. A ja citila, ze muj vozicek zacina pomalu ale jiste brzdit. Zpomalovat, aby mohl po kolejich tvaru sinusoidy opet zacit stoupat k obloze...
Kapky deste se rozplacavaly na skle a stekaly klikate dolu k parapetu. Stejne tak jako slzy, co se mi nekontrolovane kutalely po horkych tvarich. Lide na fotografiich se mlzili a moje myslenky se stridaly jako mistni nevyzpytatelne pocasi. A nebyl nikdo, kdo by rekl tu obycejnou vetu:
,, ...usmej se prece, vzdyt je to tak lepsi, hm? " Nikdo. Bylo mi to lito.
Hlasek v hlave mi naseptaval: ,, Sakra holka, seber se! Prestan se tady uzirat a delej neco!" Ale co do haje!? To uz mi chytraku neporadis, co?! Pripadala jsem si jako mys v pasticce. Uz jen zvednout se byla operace. Skoro aby na to zavolali jerab...
Nalozila jsem se do horke vany s dvojnasobkem peny nez obvykle. Nekde jsem si to musela vykompenzovat. Nabrala jsem do dlane hrst bublin vonave peny a foukla. Bile cucky se rozprskly do vsech stran. A pak znovu a znovu. Neni divu, ze jsem z vany vylezla v o par stupnu lepsi nalade. Vylustila jsem par sudoku a snedla mandarinku, jejiz stava vystrikla kocce, co mi sedela na kline, do oci. Jen nevrle zamnoukala a odbehla. Ja vim, chudak cica, ale jednak, nebylo to naschval a pak me to docela pobavilo a primelo minimalne k usmevu.
Lezela jsem zase ve sve posteli a poslouchala bubnovani deste. Dum byl tichy, temny. Cas plynul a ja, jakoby v jinem svete, jsem provetravala mozkove zavity. Jen jsem premyslela, nic min, nic vic. Tolik planu, co bych chtela uskutecnit, tolik veci, co bych na sobe rada zmenila. Rozhodnuti padla, s uzasem jsem zjistila, jak cas neuveritelne pokrocil. Zhasla jsem lampicku a chvilku jen zirala do tmy. Ne, myslela jsem to vazne, byl to dalsi cil, ze kterym jsem chtela jit, ktereho jsem jednou chtela dosahnout. Jenze s vozickem riticim se dolu do cernoocerne cernoty to asi moc nepujde. Nechtela jsem se usmat, ale neco ve mne se zkratka usmalo. A ja citila, ze muj vozicek zacina pomalu ale jiste brzdit. Zpomalovat, aby mohl po kolejich tvaru sinusoidy opet zacit stoupat k obloze...
Vzdyt je jaro, zapni si ksandy, pozdravuj vlastovky a muziko ty hraj...
Jedna kapka, pak druha a dalsi a dalsi. Dvoumetrove bariery se promenily v tajici pulmetrove hromady mokreho hrudkovateho snehu. Silnice byla sucha az na okraje, kde podel spinavych krajnic stejaly prouzky tajiciho snehu. Potucek v lete jen ztezka prekonavajici kaskady z pisku a kaminku ted plny vody vesele zurcil. Jeste neodtate zaveje pro nej vytvarely jakysi tunel. Nedavno dlouhe rampouchy ted jen tise dokapavaly, jen posledni centimetry stale hrde celily slunecnim paprskum. Kam se podela krasne bila perina zakryvajici vsechny strechy ve vesnici? Ted z nich zbyvaly jen tajici bile fleky, z nichz slunicko pravidelne po kapkach ubiralo zivot. Chodnik byl plny pisku a sterku, coz bylo nicmene stale lepsi nez rozblacena cesta, kterou jsem se vydala dal. Presla jsem pres most, reka jen tise plynula dal a dal, na jejich okrajich byl zbytek neodtateho ledu, ale jinak bylo jasne, ze brusleni jsme pro tuto sezonu dali sbohem. Spodni vetve smrku podel silnice se probouzely k zivotu, po cele zime stravene zahrnute barierami snehu bylo jejich jehlici cele pocuchane. V postranni ulicce cele ve stinu jsem si jeste "zabruslila" na ledu, jedno z poslednich mist, kde se zima jeste hlasi. Slunicko lakalo lidi ven, i na mistech, kde normalne neni ani noha bylo nezvykla zivo. Babicky na prochazce vesele stebetaly, asi byly spokojene, ze se jim mrazem pri nadechu nelepi nosni dirky k sobe. Nebo ze konecne neni potreba na sebe navlect deset vrstev kabatu, poradne omotat salu, cepici narazit hezky az po usi a ruku nevyndat z rukavice. Ci se snad snazily konkurovat vesele prozpevujicim ptakum, kteri vyvolavali, ze jim hlasivky pres zimu rozhodne nezamrzly? Mijela jsem jizdarnu, kone se klidne vencili v ohrade, rozmocena zeme vytvarela pri kazdem jejich kroku mokry dolicek kolem jejich kopyta. Derava silnice byla plna kaluzi se spinavou vodou. Slecna s neosedlanym hnedakem prosla kolem me, ohledka jsem se za pravidlenym klapotem kopyt. Konik se take ohledl, zdalo se mi, jako by na me mrknul. Usmala jsem se, jen tak pro sebe. Asi se mi to vazne jen zdalo. Cesta se stocila proti slunci, musela jsem dokonce primhourit oci. Obloha byla jasne modra. Vitr, co pofukoval nebyl po dlouhe dobe studeny. Jen co jsem se vzdalila od jizdarny, vzduch zase zacal vonet teplem, svezi vuni rozmrzajici se prirody, ktera se probouzi po dobe ledove. Ikdyz sedive zaveje vypadaly vlastne hrozne smutne, kdyz clovek vzhledl pres vrcholky stromu na aurovou oblohu, z hluboka se nadechl sladkeho cerstveho vzduchu, pak zavrel oci a zaposlouchal se do ptaciho zpevu a uvedomil si, ze ma na sobe jen tricko a mikinu a NENI MU ZIMA, nasledujici pohled na tajici snih byl uz jen s pokrcenymi rameny a s usmevem. Zima si odvedla svou praci, prisla rada na nekoho jineho. Nebylo o tom pochyb, jaro je tady. Jaro prislo do Kanady, sezona doby ledove pomalu konci. A kdyz jsem po tom vsem koukla na teplomer a rtut ukazovala 6 stupnu nad nulou, proste neverim tem, co stale tvrdi, ze nas tu jeste ceka aspon jedna poradna chumelenice. Rychle si zvyknete misto deseti vrstev na sebe navleknout jen jednu. A i kdyby mistni meli nahodickou pravdu a snih se nam tu jeste vazne objevil, stejne mi nido nevezme, ze dnes zkratka bylo v Quebecu jaro...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
