Tak takhle by to nešlo!

Tak takhle by to teda holčičko nešlo. Koukej se sebrat a vzít si trochu k srdci, co tě na té škole učí. Mezi aktivní blogy se považují všechny ty, jejichž poslední příspěvek není starší než 1 měsíc. Slyšíš? Jeden měsíc! A ty tu máš naposledy září. Beru, sice konec, ale stejně. Hele, žiješ přece tím vysokošloksým ivotem, tím životem plným volného času a pohody, do školy přes rok nemusíš a pak se to o zkouškovém nějak sfoukne, ne? Tak koukej psát! .. Navíc, jak tě tak delší dobu pozoruju, zdá se mi, že nejsi úplně v pohodě. Co mi k tomu povíš? A nebo ne, takhle veřejně se ti do toho asi nebude chtít, viď... Víš, já to chápu. Jen ti chci pomoct. Chci ti říct, že tady pro tebe místo vždycky bude, že sem klidně můžeš něco napsat a ber to tak, že se zkrátka vykecáš. Já mám velkou kapacitu, vím, že toho máš na srdci hodně, ale neboj se, mě jen tak nezahltíš. A bude ti líp. Nebo aspoň někdo to tak dělá, že se z toho vypíše. Vždyť studuješ tu žurnalistiku, ne? No a navíc to překladatelství a češtinu, která tě nebaví. Hehe, jak že ti to říkali? Superman? Výstižný. Ne, nechci se ti smát. Jen je legrační, že většině lidí stačí jen jedna škola. Ale tys vždycky chtěla něco extra, že.. Ne? Já vim, neděláš to, aby ses zviditelnila. Vždycky jsi toho dělala hodně a stíhala hodně a když to vezmu kolem a kolem, holka, smekám. Všechna čest, o tom není žádná řeč, ale, nechci ti do toho teda kecat, ale nemáš pocit, že se ti to tvoje supermanovství začalo trochu vymykat z rukou? Jestli se pletu, jen dobře. Ale jak to tak sleduji a vidím, jak sklápíš oči a vzdycháš, zřejmě tím trefuji hřebík na hlavičku... Takže máme jádro pudla. Co s tím? Tvoje věž z kostek je vysoká, odně vysoká, ale začíná se povážlivě kývat a jestli s ní něco neuděláš, asi se ti brzy zřítí na kokos. A tentikrát mám obavy, že tomu neutečeš, i když tvoje forrestgumpovství už ti zachránilo krk mnohokrát, myslím, že z tohodle vede cesta někudy jinudy. Přestaň chodit kolem horké kaše a rozmýšlet nekonečné plány, které stejně skončí stejně, zkroskotají na útesechajk omalý papírový parníček v moři. Jako skladník, co se prokousává krabicemi ve skladu, začni je po jedné, hezky popořadě, odklízet. Jestli začít tady nebo tam? Hlavně někde! Už je čas, za chvíli bude pozdě a ty z toho zešílíš! Ne, dobře, to je docela silné slovo, ale rozhodně ti nebude víc hej než je ti teď, budeš se stále víc a víc trápit, nikam to nepovede a vůbec, nemá to smysl. Seber se, vždyť přece nejsi taková troska, ač vím, že si tak občas připadáš! Já to vím! A ty moc dobře taky! Ale notak, otři si ty slzy. Vždyť bez nich ti to sluší víc. A usměj se. Hned bude všechno růžovější. Vzpomínáš? Tak ti to někdo už někdy říkal. Je to už dávno, je to už pryč, ale i tak si z toho teď něco můžeš vzít. Jednou někdo říkal, že ze všeho nejvíc se bojí samoty. Svírá se to v tobě, když to říkám, já vím. Máš pocit, že se ti to vymklo z rukou, že si nic nedaří a všichni, kdo kráčeli s tebou se na rozcestí vždy oddělí a jsou si svou cestou. Jako poutník jdeš dál a uvnitř je ti samo. Ale rzhlédni se, nejsi sama. Možná uvnitř a jen dočasně. Věř, že bude líp. Podívej se, na horizontu se rýsuj lidé. Pospěš, ať je stihneš. Ale nespěchej moc, tvůj život je poklusu už dost. Oni počkají. A ti, kteří nepočkají, ti za to nestojí. Vím, nedaří se. Chtěla bys být trochu někdo jiný, trochu někde jinde a jindy. Bylo líp. Ale bylo i hůř. Ne? Nevíš? Achjo, je to s tebou těžké. Ale nenechám tě v tom. Potřebuješ podržet, o něco se opřít. Padáš, ale kolem není čeho se zachytit, stěny toho tunelu jsou úplně hladké. Ale díváš se pořádně? Jako z té pohádky, korálky v periskopu se přesýpají a vytváří obrázky. A princ si vzal princeznu a žili spolu šťastně a měli kupu dětí. Závidíš jim to, viď? Věř, že sposuta jiných princů po světě chodí a hledají své princezny. Nechceš věřit, pesimisto. Kam se podělo tvoje nadšení, tvoje jiskra? Chybí mi to. Chci tě zpátky, takovou jaká jsi byla, jakou jsme tě všichni znali. Vrátíš se? Podávám ti ruku, vidíš ji? Ještě kousek se natáhni, ať tě pořádně chytnu. Už tě držím. Pevně. Neboj, nepustím tě. Tak a teď hezky pravou a už žádné zmatky a panika. A žádně slzičky. Všechno se dá řešit, i ty se dáš do kupy a zas bude všechno tak, ja má být. Věř mi. A teď už jdi spát. Zítra zlom vaz a ukaž jim to. Budu ti držet palce, kámo!