Nostalgie...

Jako male jsme se segrou sbiraly vsechny ozdobicky a dekorace ze vsech nasich snedenych zmrzlinovych poharu. Obcas se ted sama sebe ptam, jestli jsme chtely vic ten pohar nebo prave ony trpytive strapecky, papirove destnicky, plastova zviratka na zaveseni na okraj poharove misky a kdo vi, co jeste. Jenze v posledni dobe se mi zdalo, ze vsechny sofistikovane a neobvykle dekorace zmizely. Namisto nich byl v kazdem poharu zapichnuty barevny strapec doprovazeny oplatkou, kornoutkem, trubickou ci jinou sladkou vymozenosti. Coz je hezky, ale nenechava to ony suvenyry, veci do sbirky. Takovu susenku mnohem radsi zbastim nez ji schovavat a prevazet domu. Proto nam ve sbirce zustaly jen blyskave strapce, co se daly snadno zpichnout do helmy na kolo nebo jen tak do vlasu. A casem se stejne ona spejle zlomila a dekoraci byl konec. Mozna proto me slecna servirka, co prede me postavila onu ozdobenou sklenici koktejlu, vycarovala usmev na me tvari. Ne tak uplne kvuli koktejlu samotnemu, spis kvuli ruzovemu paraplicku zapichnutem v ovocne dekoraci. Mela jsem takovou vnitrni detskou radost. Vybavily se mi vsechny ty vzpominky a slzicky, co tekly pokazde, kdyz se destnicek rozbil a nefungoval. Pripada mi smesne a detinske, ze jsem si destnicek schovala a jeste ted lezi v pokoji na nocim stolku naporuseny, neporouchany. Jen mi pohled na ono ruzove paraplicko, opatrne otevreni "proti desti" a protaceni spejle-drzatka mezi prsty, caruje usmev na tvari. A pod destnikem ho dest nikdy nesmyje. Protoze vzpominky ani cas nevymaze...