Poslední zápis je z 8.srpna, něc přes dva měsíce. Hrůza!..Nebo možná spíš škoda. Chtěla bych to stíhal líp sem psát...je toho hodně, o čem by se psát dalo, jen to všechno skloubit dohromady..Mrzí mě, že některé myšlenky, nápady, úvahy, nebo jen obyčejné plky, co jen tiše prošly hlavou zleva doprava a uchem zase ven, že už jsou zapomenuty, neaktuální, nevhodné a hlavně možná teď už zase trochu jinak. Situace se mění každým okamžikem. Možná proto o ní ani není proč psát, že?..proč jednoduše nepočkat, až se nám to usadí a pak zhodnotit situaci? Ne, chtěla jsem psá t i její vývoj. Chtěla jsem to detailně napsat, vypsat se z toho, neztratit nadhled. Ale nepovedlo se... I tak tu ale teď sedím a popíjím dnes už třeti čaj, ze svého oblíbeného hrnkku, toho černo-bílého s kočičkami. Vedle mi leží otevřený diář. Na zítra na mě volá písemka z angličtiny. A já stejně radši budu psát tyhle řádky. O tom, jak je mi dobře. O tom, jak se mi občas stýská. O samotě a lítosti, o přátelství a o změně. O vítězství a o smíchu, o legraci a o pohodě. O slzách a snění, o vděku a síle, o těch, na kterých mi záleží, o těch, kterým na mně záleží. O tom, jak se pohled na svět může změnit, o tom, jaké to je, když člověk vyroste. O tom, jaká je to škoda, že to tak běží. O tom, jaké to je zastavit se a ohlédnout. O nekonečném rozhodování, o čase, o světě, o životě...
...je mi osmnáct, vlastně už skoro devatenáct. A stejně jsem se tehdy rozplakala jako malé děcko. Seděla jsem tiše, rozmazaný svět se mrknutím vždy na chvilku rozjasnil a z koutka oka se vykutálela slza. Začala dělat mapy po horké tváři, sjela až k bradě a pak skápla dolů a vsákla se do mikiny. Všechno se mi vymykalo z rukou. Neměla jsem kontrolu už absolutně nad ničím. Bylo toho moc. A možná se mi zaleskla slza na tváři nebo jsem jen byla podezdřele tiše, a nebo možná zkrátka po těch osmnácti letech ví. Jeho rad jsem si vždycky vážila. A ikdyž mě někdy štvaly, protože byly chytřejší než ty moje nebo zkrátka jen nepotvrzvaly můj názor, brala jsem si je k srdci, vyrostla jsem na nich a hlavně skoro vždycky fungovaly. Je to tak doteď a pravděpodobně ještě hezkou dobu to tak zůstane. Přišel a věděl, že je něco špatně. Na nic se zbytečně neptal, objal mě a s úsměvem prohlásil: ,,...ty nám asi stárneš..." Bylo mi dobře, bezpečně, potřebovala jsem takhle podržet. A chtěla jsem být zase malá, hopsat na jeho klíně. Bezstarostně, nevědět, neznat. Začal mi vyprávět...
...máš velký hořící dům. Je potřeba ho začít hasit. Jenže ty běháš stále kolem dokola, sem tam chrstneš hrneček vody na nejvíc žhnoucí místa, ale jinak se snažíš běhat dokola co nejrychleji. Chrst se, chrst tam, ale uvnitř v hloubi a hezyk od základů nám dům pomau prohořívá zevnitř. Riskuješ, že se ti zřítí. A jistě víš, že to chvilku trvá postavit takový dům. Takže místo toho obíhání radši začni hasit pořádně. Vyber si jednu stranu. Od někud se začtí musí. Že to hoří i jinde? Jo, tak si vyber to, kde to hoří nejakutněji. Tam to úplně uhas a postupně se přesunuj k dalším a dalším požárům...Nakonec už nebude hořet nikde a dům zůstane stát...
Líbí se mi tahle alegorie. Je taková moudrá. Stejně jako ten pán, co mi jí řekl. Také bych chtěla jednou být takhle moudrá. Předat dál to, co vím. Být pro druhé jistotou, co tu vždycky je, co pozná, kdy je ouvej...Jsem za to moc vděčná. Člověku to pak dodá sílu, vezme druhý den do jedné ruky onen seznam, který ještě posledně vypadal nevyřešitelně, do druhé ruky hasičák a začne hasit...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat