To je ale prasárna!

Pršelo, já šla jen v mikině, bez deštníku, bez kapuce. Někdo to nepochopí. Poslouchala jsem písničky z pohádky Lotrando a Zubejda. Někdo to nepochopí. Přicházely děti a vesele se mi vrhaly do náruče, až mě povalily a z původního sedu na schodech byl spíš leh. Rodiče se vyptávali, děti běhaly a zuřily kolem. Ideálně na mě mluvily jen dva, v horším případě tři a více zároveň. Někdo to nepochopí. Jít dobrovolně strávit nedělní odpoledne s 12ti prcky od 6ti d 8mi let. Někdo to nepochopí. Vymalovat/pomalovat klubovnu, i když jsme se nedovolaly panu správci. Někdo to nepochopí. Nechat děti prasácky patlat nejdřív po jedné stěně, pak po jedné a kousek, ještě kousek a ve výsledku vlastně soro po dvou stěnách. Mimozemšťan, ufo, kometa, vesmírná loď, klaun, čert, králíček, kytičky, parník, hejkal...a vše na žlutém pozadí. Škála barev, patlanice na zemi, barvy i mimo igelit, štětce od barvy, upatlané stoly a židle, děti v malířském a jejich ponožky plné naťapkaných barev. Někdo to nepochopí. Děti spokojené, rodiče spokojení, my spokojené. Někdo to nepochopí. Cestou domů zase pršelo. V barvou zakydaných kalhotech jsem šla zas jen v mikině, bez kapuce. Nabitá dětskou veselostí jsem míjela otrávené lidi s deštníky. Bylo to prima nedělní odpoledne. Někdo to nepochopí. A já mu t nemám za zlé. V určitém směru ho naprosto chápu. Mrzí mě to u těch, u nichž vím, že to vždycky chápali. Nebo u těch, co to sice chápou, ale jen se už zkrátka nezajímají. Ne, zítra se s veselým nedělním zážitkem asi s nikým nepodělím. O takové věci není zájem. Je mi to líto. Že to nikdo neocení, že už se nidko neptá. Že není s kým se o takovouhle radost dělit...