Tak pravou Štěpánku!

,, Lidi, je konec!!! Máme to za sebou!!! "

Oujé! Teď už úplně chápu, jak se tehdy cítil. Nadšení a radost, které u nás všech čtyřech někde uvnitř explodovala, štěstí, euforie, ale také obrovská úleva. Ještě jsme se držely a důstojně, tiše stály v řadě, když pak předseda z velkých růžových desek pronášel verdikt. Povídám, není nad to se jmenovat Vrabcová, obzvlášť, když seznam je abecední a maturujete s Lucovou, Marečkovou a Pospíchalovou... Ale tak dělám, jako bych n to nebyla za te léta zvyklá, že... Každopádně na to, co se stalo potom nidky nezapomenu. Po formální gratulaci, blahopřáním a zejména Hanzlíkovu: ,,Hodně štěstí!" a jemu šibalskému úsměvu zpod vousů, začal nezřízený výbuch. Byly jsme jak ti hovada fotbalisti, když střelí gól, Jako my v Belgii, kdy jsme vyrovnaly na tie-break s místními Amigos. Jestli jste někdo chtěl vidět jednoznačně nefalšovaně upřímnou reakci, naprosto čistý, dětský gejzír nadšení, měli jste se přijít podívat. Ne, nemohla jsem tomu uvěřit. V totální euforii jsme se vyhrnuly na chodbu a začala mobil party. Nevěděla jsem, kdomu dřív zavlat. Do telefonu jsem se zalykala radostí, slyz štěstí se mi draly do očí. Jako malá, kdo by to byl řekl, že šlo o zkoušku dospělosti... (teda spíš nervů a náhody, ale tak každý tomu říká jinak...)
No, tak už to víte, odmaturovala jsem, skóre snad lépe dopadnout nemohlo, take jsem spokojená. První překážku jsem přeskočila, dokonce by se dalo říct, i s rezervou několika centimetrů. Škoda, že na té přístí překážce si těhle pár desítek čísel nebudu moct propůjčit. Tam se bude hodit víc nějaký ten náskok... Ale první překážka nespadla, to člověka nakopne! Jen hezky dál, po špičkách, s pravidelnou frenvencí a dobrý odraz před každou další překážkou!

Hehe, ale když s jen kouknu zpět, co všechno tomu předcházelo. Skoro se mi zdá, že víc než na samou přípravu Tour de France :) Už jen fakt, že můj poslendní příspěvek je někdy z konce dubna. Snad si nemyslíte, že jsem neměla o čem psát! Nebo žě bynebylo o čem psát! Ale nervíky pracovaly a každá minuta na studium dobrá. Ne, teď nechci vytvořit bublinu, že jsem se učila už někdy o dávna dávnoucího. Vždyť víme, jak to bylo - zpočátku v září: ,,Tyjo, letos maturujem, měli bysme se začít učit!" , pak září uteklo a vlastně celý podzim, psaly se seminárky a blížily se vánoce a další: ,, Tak o vánocích už se na to kouknu, fakt už s musím začít!" . Jenže všude spousta sněhu, na horách krásně... a hlavně Hanzlík už se v lenošce u krbu moc těšil na seminárky. Po vánocích tak trochu panika: ,,Už je leden a já nic neumim, musim si to začít zpracovávat aspoň.. už se fakzt začnu učit!" Zbývaly poslendí dva záchytné body - jarní prázdniny a velikonoce. Pak už začínal náběh do cílové rovinky. Poslední dny (týdny) bylo ve škole už jen ticho a klid před bouří. Chodili jsme tam sporadicky, profesoři byli milí, dávali nám rodičovské rady a povídali hlavně, ať se nebojíme, že všechno dobře dopadne. Jé, jak to zní pěkně, jako v nějaké dětské knížce. m, ale jen zní, ve skutečnosti už nervíky hezky pracovaly. A jako vždycky, opět šlo vše s přesností matematické křivky - sinusoidy. Jednou jsem měla pocit, že je to dobrý, že to zvladnu... (do háje nejsem přece blbá ne!?). A pak najednou rychlý skluz a všechno bylo v kýbli, prostě nebylo možné si zapamatovat tříslovná jména římských básníků nebo druhy stratifikačních systémů. Prostě se to do té hlavy nemohlo vejít! ...(a vešlo nakonec, i když doteď nechápu jak, a hlavně už mám opět pocit, že nic nevim a že jsem zase úplně dutá...)
Pak už to šlo ráz na ráz - poslední zvonění naznačovalo, že tentokrát už bez legrace, konec se blíží. tehdy před školou to na mě tak dolehlo, bylo mi z toho až úzko. Ruku do ohně na to, jak se na vejšku těším, ale tehdy mě sevřel smutek, že to tady končí. Gympl, osm let je fuč s rychlostí blesku. ,, A nic už nikdy nebude takové, jako loni..." Zase ta věčná slova. Jen tentokrát tíživější v jiných směrech. Po osmi letech stojíme před krokem do neznáma. Víme, že pošlápneme zase na zem, možná trochu tvdě zpočátku, ale to se rozchodí. Ale gympl, zlaté roky středoškolskéo života, budou už tím, co "bylo". Vím, že zážitků je nespočet, že ti lidé neumřeli, že se i tak budeme vídat. Jen trochu jinak, každý se rozjede svým vláčkem po své koleji. Všichni budeme hledat své štěstí, každý jinak, každý jinde, možná se rozjedeme do různých koutů světa a republiky, ale vzpomínky, to společné nám nidko nevezme. Jen teď doufám, že nejsem sama, komu tohle všechno bude chybět. Ač možná v sextě, kdo ví, asi i letos v září, bych klidně řekla, jak se těším, až vše skončí, teď, když už to skončilo, byla bych na jednu stranu radši, kdyby se čas zase vrátil zpátky. Na druhou stranu, jsem ráda, že už je konec, maturovat bych znovu nechtěla! A tak vůbec, čeká mě nový svět, takže mu kráčím vstříc. Je to potřeba, změna je život!
No, ale abyh dokončila líčení mé předzávodní přípravy... Babička volala již několikrát několik dní předem, aby se ujistila, kdy že ted opravdu přijedu a kdy že pro mě mají přijet autem k busu. No, nejprve jsem se kasala, že taškudonesu sama, ať nejezdí. Když mi ale málem svou tíhou uřízla ruku už doma v pokoji a to jsem ji nesla jen do předsíně, významně jsem změnila názor... Pokojík v podkroví s eproměnil v studijní doupě. Stěny se postupně zaplňovaly, stejně tak jako moje hlava, za pár dní jsem měla pocit, že jednou stranu dávám a druhou stranou zase něco leze ven. Vše šlo podle plánu, žádný skluz, ale jak se blížil víkend a tím i den D, o to méně věcí v hlavě bylo. Nebo aspoň se mi zdálo... Babička s dědou nezklamali, jejich pocit, že jakožto pilně studující musím neustále něco jíst, takže vařili, pekli, krmili, pobízeli... no znáte to, prarodiče. Vlastně už první den jsem dostala vynadáno, že jsem si nevzala 4 knedlíky :-D Jenže stres mi nějak zabíral místo i v žaludku... Zachraňovalo mě běhání. Jako Forest Gump. Prostě každý den se zníčit. Hned to do hlavy lezlo líp. Podkrkonošský vzduch dvakrát denně dělá zázraky, to mi věřte! Připadala jsem si jako spotřebák. Chodila jsem dolů hlavně na jídlo, najíst se a zas jít. Ale babi s dědou se strarali, bylo to milé. A v sobotu mi do papírů vlítnul Samuel, rodičové si nadšeně prohlíželi mé polepené stěny, a pak zase odcházeli, že mě nachají v klidu. Vstřícné gesto, díky za něj, musela jsem ještě v sobotu dojet plán. Nejhorší otázky... třeba básníci... uf, jak se mi ulevilo, když jsem na žlutém kolečku z pytlíčku vytáhl číslo 29 - Vývojové tendence světové poválečné tvorby. Ségra byla skvělá, četla pro mě Alenku v říši divů, schiza... Pak s babičkou upekly buchty a do jedné - mé šťastné buchty - mi zapekly tři skleněná prasátka, tak, co mám už několik let v penále..pro štěstí... V neděli mi ani müsli nejelo. Pocit, že nic neumim, ale zárověň pocit nesmyslnosti se něco učit, navíc nulové soustředění, apatie, stres... šílený! Ale pondělní ráno a den vůbec byl ještě větší psycho. O ZSV jsem si říkala, jak krásně tématické by bylo vytáhnout si otázku Náročné životní situace... Každopádně jsem ale měla číslo 4 - Schopnosti a dovednosti ovlivňující výkon člověka. takže krásný - usmálo se na mě štěstí... (nebo buchta? nebo Břéťa? nebo rozum v hrsti s pohlazenou srstí? nebo to, že jsem šla pravou?..)
Ráno jsem si připadala úplně dutá. Z francouzštiny, na kterou jsem šla první, jsem se nidky nějak nestresovala, ale nakonec jsem byla vyklepaná i z ní! Nechápu to.. ale otázka Prague, ma ville natale byla dobrá "volba"...a hned jak jsem začala mluvit, jako by ledové království kolem roztálo... Čas ubíhal hrzně zvláště a pokaždé jinak. Jednou hrozně rychle, ale čekání mezi předměty se zase děsně vleklo. První tři toázky jsem měla docela štěstí, čtvrtá to musela zákonitě teda vyvážit - Politics and gouvernment of the USA...no, vážně nic moc, navíc broader view jako masmédia v kontextu voleb...no, jako vyloženě moje silná parketa... Moc jsem se necítila na výkon na jedničku. Ale... tak profesoři to videli jinak no, zázraky se dějí :) Takže dobrý... Podpisy až na letišti :-D

Kdepak, jen velký dík všem co za mnou stáli. Od začátku až do posledních chvil (viď prcku :)..) Je skvělé ohlédnout se teď a uvědomit si, koli klidí a jak moc se přizpůsobovali a dělali vše pro to, abych byl v co největší pohodě, aby vše klaplo, aby byly vhodné rozptylové podmínky... Jo, byla jsem nerudná, protivná a v něčích očích asi trchu pernamentně nasraná, ale.. přežili jsme! Takže dobrý a hlavně díky. Dostala jsem báseň, tu jste si třeba už přečetli, předala jsem žezlo dál, štafeta putuje do další generace... Ale času dost, jen si chystejte prasátko - vsadit na tohodle koně by vám mohlo hodně vynést!!! :)

Nevím, jestli jsem víc ráda za to, že to mám za sebou a jak, nebo jestli mě těší jen to uspokojení vědět, že jsem nezklamala, že se za mě nemusí stydět, že ti, co na mě vsadili majlant, nejsou teď na mizině... Asi obojí... Ale hřeje mě pocit, že jsou na mě hrdí. Je to pro mě víc než ten papír se samýma "výborný"...