To už je opravdu konec...

Co je doma, to se počítá. A držet v ruce "ten papír" bylo tudíž dost usrdcehřející pocit. Černé na bílém, a tak jsem si v odškrtla pomyslnou kolonku "maturita". Potřetí a naposledy jsme se sešli v Tereziánském sále, tam, kde jsme před osmi lety dostávali imatrikulační papír, na který dnes Lenka trefně zavzpomínala slovy: ,,To byl nějakej ten s rukou, ne?". Tam, kde jsme oficiálně ukončili naši povinnou školní docházku, už je to mu pěkné čtyři roky. A tehdy si člověk říkal, že je v půlce... teď se jen sama sebe ptám, jak se to tak stalo, že to uteklo tak rychle... Trocha nostalgie, pár vlídných slov, pár slov díků, radost dělat druhým radost. Ale tohle přece nemůže být konec. Ještě ne. Vždyť se uvidíme večer, viď? A pak? Kdo ví... Sedím doma a svým způsobem už je po všem. Dá se říct, že tohle je asi ten konec, ten opravdový, konečný. Na jednu stranu mě mrzí, že jsme se společně nerozloučili, nezařvali si "raz, dva, tři...ahoj". Nepřiťukli si na těch společných osm let. Konec vyzněl trochu do prázdna, každý podle svého. Ale vždyť co se tomu divíš? Ohlédni se jen na poslední rok, všech 31 lidí jsme nebyli kompaktní parta. Osm let je dlouhá doba a naše koule důsledkem různých vnitřních a vnějších vlivů začala mít trchu ostré hrany a proměňovat se tudíž v jakýsi nepravidelnoněkolikaúhelník. Takže hromadné loučení by bylo strojené, vím.. Ale co když jsme se v plném počtu takhle viděli naposledy? To se uvidí.. Ale všem přeji, ať se mají blaze, ať jejich vozíček hrká po jakékoli koleji, ať je to ta, kterou si vybrali, taková, kde se jim krajina líbí, ta, kterou oni sami chtějí jet. Tak ahoj...