Poklady

Sběratelské mánie mě sice vždycky tak nějak minuly, snad kromě té samolepkové. Ale nálepky byly stejně přece vždycky lepší než ty "hloupé klučičí hokejové kartičky"! Vzpomínám si, že jsme si doma zakládaly krabice, kam se všechny naše "poklady" skládaly. Nedávno jsem byla svědkem také takového sběratele, mohly mu být tak čtyři, možná pět. Procházka s maminkou byla zřejmě u konce a chlapeček vyzhodně vykročil přes práh ruce plné "pokladů" v jeho očích, kamínků v očích maminky a šutrů v očích široké veřejnosti. Chudák se ze všech sil soustředil, aby mi žádný z nich nevypadl, ručičkama tisknul hromadu šedivých různě velkých kamenů, prasil si bundičku, jazýček vystrkoval ze samé koncentrace, ale jen špičičku, jako to dělají kočky nebo psi a lidé si pak myslí, že se smějí. Jenže maminka, zřejmě v zájmu zachování životního prostoru v dětském pokojíčku, u dvěří vyslovila limit - povolen jen jeden kamínek. Klučík sice zklamaně koukal, ale pak šibalsky usoudil, že to mamince nedá zadarmo, že jí ještě trošku potrénuje. Sednul si na bobeček, vysypal kamínky na zem a začal je třídit. Zbyly čtyři. Tak akorát dva do každé ruky. První pokus ale nevyšel, maminka dveřník byla neoblomná. Bez odmlouvání teda opět přidřepl a po důkladněm rozvážení proběhla další eliminace. Nejdřív to vypadalo, že do dalšího kola postoupí jen dva, ale nakonec přecejen, ještě mamku trochu vycukáme! Takže dva menší do jedné a ten větší do druhé ruky a jdem. Ani tentokrát ale neprošlo, navíc mamka začala s intelektuálskýma řečičkama typu: ,,Víš kolik je jeden, to je takhle.." (ukazovala zdvižený palec). Chlapeček si toto gesto ale nevyložil jako thumb up, protože poslušně vytřídil ještě jeden poklad. Určitě si smutnil, že svou sbírku dnes příliš neobohatí... Stejně ale svým způsobem vyhrál. Mamince už byla zřejmě zima, snad se jí zželelo děcka, co by srdceryvně muselo určit vítěze posleního kola, vyměkkla a oba spokojeně, klučina v každé ruce šutrák, vklouzli domů do tepla...