To naše...!

Pohoda. Když to vezmu kolem a kolem, marně hledám výstižnější slovo. Vstávání až se probudím, běhání třeba každý den, bruslení na Ladronce, kolo s Denisou, plánování vandru, kompletace lékárny, sváča ségře, upečená bábovka, poslech hudby, četba knížek ze stohu "chci si přečíst" (nikoli "musím číst"!), venčení psiska, plánování velké pracovní cesty do Anglie, poklidné posezení s kamarády, s vínem a věčeří, kterou násm uvařili kluci (!!)... Ne nestěžuju si, tohle přece nevypadá jako život, který by měl být terčem stížností! Musím přiznat nemožné (nebo minimálně se mi to tak zdálo), mám čas. Druhá strana věci, fakt, že stále něco dělám a tím se pojem má mčas značně okleštil, je zas jiná pohádka. Nepřekvapivě bych toho klidně chtěla stihnout ještě víc, takže jaksi opticky vzniká kolem mě bublina "no-time". Srovnávat ji však s tou přijímačkovou, studijní, stresovou a školní moc nejde, tahle současné je prostě jen atributem mého života. Svým způsobem žiji trochu workoholický život. Tak to vidí jedni. Já tomusi spíš říkám aktivní. Ale to je asi fuk. Vzpomínám si na naše: ,,Il fait beau, il fait chaud, on est bien, la vie est belle!"...:)