Podělit se se světem

Nebyla jsem si jistá, že si na mě vůbec bude pamatovat, ale i tak jsem klikla na tlačítko "envoyer". Na druhé straně, snad jen s rozdílem 6ti hodin, mé bývalé profesorce žurnalistiky skočil do schránky můj mail. Nepříliš obsáhlý, jen tak se připomenout a hlavně se podělit o rdost z přijetí na jí vyučovaný obor. Vlastně už tehdy, když jsme se spolu bavily, se vyptávala, kam půjdu dál ač teď už o prvořadosti studia novinařiny přesvědčená nejsem, tehdy a mnohdy to pro mě byla jasná volba. Nebo minimálně zkusit přijímačky. A teď, když jsem je, nějkou záhadou, zázrakem as asi i trochu náhodou, měla úspěšně za sebou, přišlo mi fér jí to dát vědět. Nejen fér, zkrátka něco jako zpětná vazba. Říkala jsem si, že by jí to zkrátka mohlo potešit. A dle briskní a ryclé odpovědi soudě i potěšilo. Jako by mě zdálky podporovala, fandila mi. Nadšení které z mailu čišilo, radost z toho, že jsem se ozvala a navíc šťastná zpráva o přijetí. Uznávám, nebyl to člověk mě nejbližší, ale věřte, že i tak potěší, když vám někdo z novinářské branže řekne, že vy na to máte, že z vás má radost, že to dotáhnete daleko...a tak vůbec, zkrátka to bylo milé, abych pravdu řekla jsem odpověď nečekala a už vůbec ne takhle brzkou a pozitivní...