Zelená

Vzpomněla jsem si na období, kdy jsme všichni měli nejoblíbenější barvu modrou. Jen jsem už zapomněla, kdy nás to přešlo a kdy jsme už vyrostli z "oblíbených" barev a začali dospělácky říkat "barva, kterou mám ráda". Každopádně se teď nemusím ani hnout z postele se zeleným povlecčením, abych jen ve svém dohledu našla zelený župan s obláčky, zelenou mikinu, želvičkové zelené náušnice, zelenou tašku, zelené tílko "Zn. nemám čas, ale všechno stíhám, už 20 let a hodlám tak pokračovat dál", ze skříně prosvítá zelená bunda, pod kterou na ramínku visí zelená vesta... Asi by se mi někomu těžko namlouvalo, že zelenou nemám ráda. A nejsou to tentokrát žádné králičí móresy, to, že brokolice, salát, okurka, paprika nebo cuketa jsou zelené, je více méně shoda náhod. Tak když jsem se celá zelená proklikala do slavného sisu a v kolonce "splněno" viděla zeleně odšktrnutý sloupeček předmětů, euforie a nadšení nemělo mezí. Podívejte se totiž do diáře, vždyť je teprve 11. června a já už si můžu začít balit svůj prázninový kufřík. Kdepak, to chce odměnu. Pořádnou. Zaslouženou. Myslím, že jsem si tehdy k obědu udělala cuketu, brokolici a a salát s avokádem.