Jezdím! A bez nehod!

V Austrálii je prý jeden úsek silnice dlouhý skoro padesát kilometrů neustále rovina. Stačí dát cihlu na pedál volant zajistit řetězem a můžete si dát nohy z okýnka nebo si schrupnout. Zní to báječně, ale realita zní trochu nudně. Minimálně jestli jste tak vášniví řidiči jako já. A věřte, nasazuju laťku pěkně vysoko! Taťka na sedadle spolujezdce sice bez obalu konstatoval, že jezdím jako šílenec, ale do auta se mnou i tak příště sedl. Z toho soudím, že to zas takový průšvih není. Je to zvláštní pocit, když si člověk připustí, že má moc nad vozem, nad takovým kolosem, a jediným pohybem volantu si ho nasměruje kamkoli podle sebe. Vlastně už jen s onou kartičkou si člověk připadá tak nějak dospěleji, i když pak sedne za volant, je pěkná poseroutka. Pak si poprvé vyzkouší parkování a věřte, že někteří jsou vskutku mistři na přesnost, troufám si říct, že dělicí čára tehdy procházela prostředkem auta na milimetr přesně! Člověk se zařekne, že se bojí předjíždět a šine si to pomalu v lévém pruhu, jenže hlemýžď před vámi je neuvěřitelně rozčilující objekt a tak obavy stranou, pedál na zem a protáhneme ručičku na tachometru a sousedova ulita se vzdaluje ve zpětném zrcátku (mimochodem, zrcátka jsou moc chytrá udělátka, pracuji na tom, abych se s nimi naučila zacházet a používala je..). Do zatáček sice najíždím "jak kdybych jezdila s autobusem", ze zavařovacích sklenic navršených v kufru jsem málem udělala sklárnu, ale kdo by to byl řekl, že "ten vůz bude tak řezat zatáčky". Kdepak, v autoškole mi sice říkali, že mě bude omlouvat, že jsem ženská a navíc blondýna, ale na to nehraju. Pocit, když vám taťka hodí klíčky a k obědu si dá pivo se slovy: ,,Vždyť já tu mám řidiče!", stojí za to!