Stromečky, šéfredaktor a perníčky

Stromečky na Mísečkách, celodenní anglická naljevárna, esej a třídní straz, rozhovor s šéfredaktorem, běhání a další eseje, cukroví, volejbalový turnaj a další eseje, perníčky a termín v autoškole. Hehe, a v diáři tohle všechno na v posledních 14ti dnech. Jojo, už se zase vracíme nohama na zem, už se zase poznávám. A musím říct, že jsem takhle mnhem šťastnější, je to paráda!

Začalo to rozhodnutím last minute, vzdala jsem se sice nostalgie Velkého sálu, ale stálo o za to! Málem jsem sice umrzla a zapadla v závějích cestou pro běžky, ale nakonec i navzdory kalamitě jsme šťastně dojeli. Setkání vítězy Bike Adveture bylo dobrým znamením, že by stejná krevní skupina? Konečně? Není možná! Nemohla jsem tomu věřit, a to byl teprve začátek. Čtyři dny mi konečně někdo řekl, že šoupat nohama a šupat nohama je rozdíl a že žádný čáp na hnoji ani žádné pejsek čůrá. Vymrzlí z -15ti se všichni nafurtovali večeří a teplou polívčičkou, a pak v sedm trenérka velí vzhůru do běžek. Šílenství? Ne, nejdřív se jen težko věří, že by to někdo mohl myslet vážně. Ale jo, za chvilku už klepeme kosu před chatou. Vyráží se běhat stromečky. Nejřív sfrčet dolů, stopou z kopečka do tmy, a pak výběh nahoru. Hezky jako fretka nožku před nožku. Potom už zasloužená hospoda a cestou zpátky noční sáňkování. Jé, to mě zábl zadek! Ale stálo to za to. Sníh se třpytil, já jen v tričku a v bundě, ale co by čověk neudělal pro legraci, že... Dokonalé. Zpětně se mi zdá, že jsem tehdy byla zase po dlouhé době šťastná. Tak jako uvnitř, jak to má být. Úplně mě to pomyšlení hřeje u srdce :)

Asi tak jako dnes, kdy jsem stihla dopsat esej, jít běhat - samozřejmě, nejlepší část dne, bylo nááádherně, sníh se třpytil a funění mi dělalo obláček u pusy. Byla jsem tam nahoře, na skálách, dolů sice trochu jako koza na ledě, ale stojí to za to, paráda, člověk se cítí tak volně, svobodně... Přednášel nam Michal Kubal a horečně nás ujišťoval, že choleru bychom od něj chytli jen kdybychom sahali na hovínka, takže snad v pohodě...

Už na vás lezou vánoce? Dneska jsem zmákla, s pomocí pravé ruky sister, dva druhy cukroví! Taková turbo myš, hehe. Máme perníčků, že bychom z nich mohli postavit pořádnou chaloupku, možná i několikapatrovou. Kdypak, to se sní, cukroví se nám ještě nidky nezkazilo. I když pamatuju, že jednou jsme jedne druh měli až do velikonoc. Byly to takové mrkvové ovesné hrudky, ale nikomu moc nchutnaly. Teda kromě mě, že.. já vím, řekli byste já a moje chutě...

Každopádně ale Vánoce tu jsou co by dup. je to prima, ne? napsali jste si ježíškovi? Já ne.. ještě ne.. a nevím, jestli to vlbec stihnu..blbý, co... Asi teda nic nedostanu..:(..To nevadí, už se těším, Vánoce jsou prima. Hlavně když je sníh. Jen občas si říkám, že je to děs, že už je prosinec, že už jsou další Vánoce, nebyly nedávno? Ech jo, vždycky si vzpomenu jak Barbara v jednom mailu psala: Time flies! Enjoy! Nikdy na to nezapomenu. Právě proto má mna tento týdne naplánovaných deset tisíc aktivit, vždyť přece enjoy, ne? No, hlavně budu muset opět zpravidelnit ventilaci mých mozkových pochodů sem, když se toho sejde takhle víc najednou, je to celé zmatené a vlastně vůbec neřeknu to ,co bych chtěla, potože už je pozdě a chche s emi spát a taky proto, že už to není tak aktuální a vbec, je to lepší napsat bezprostředně. Jenže když má k tom učlověk psá ještě eseje a kdesi cosi, do háje, zase jsme tam, kde jsme byli... Ale nevadí, nepropadejme panice ani depresím, všechno se stihne..

No, ale aby tenhle přípevek nebyl jen zmateným výčtem a vychrlením nesouvislých informací, což ostatně asi je a ani tenhle rádoby učesaý zvěr ho moc nezmění..ale jen jsem zkrátka chtěla říct, že je mi dobře, že má dobrou náladu, že sice jsem ve stresu, ale vlstně v pohodě, že se mám fajn, že jsem potkala bezva lidi a že se teším na vánoce. Že mám radost, že je zima, i když teď je mi už trochu moc zima, a tak musím jít zavřít okno. A vůbec, stačilo tak málo a jsem štastnější.. prostě jsem chtěla říct, že jsem v pohodě. A je jedno, že se mě na o nikdo z vás neptal!

Optimistická

Venku je spousta sněhu a já upekla vánoční štolu. Byla jsem běhat a taky na přednášce a v autoškole. A po dlouhé době jsem měla pocit, že s sebou netáhnu železnou kouli kolem kotníku. Jako by se najednou rozjasnilo, mraky se rozestoupily. Ten pocit znáte ne, jak vás sluníčko hřeje do hrbu a vy se jen spokojeně nakrucujete a sladtně mžouráte... Jako když běžíte zasněženou krajinou, prachová peřinka se třpytí jako když by někdo rozbil skleněnou kouli štěstí. Copánky mi bimbaly zpod čepice, připadala jsem si jako mašinka, co se jí kouří z komína, když mi šla při každém výdechu pára od pusy. Ale jako by kolem pasu už nebyla ta železná obruč, co mě svírala uvnitř. Byla jsem volná, volná jako pták. Zamáčkneme slzu lítosti, to je pravda. Zase bude dobře. Třeba líp. Už budou mít třeba jasnější kontury, třeba takové, jaké chci já a ne takové, jaké jsem nucena chtít. Zase se budu smát a tancovat. A poběžím maraton. Ne ten životní, ten opravdový!

...a listonoši klapky nosí na promrzlých uších...

Na adventním věnci jsme si zapálily první svíčku. Venku chumelilo, kaluže zamrzly a ráno řidiči nabručeně škrábou namrzlá okýnka. V obchodech už sice tak měsíc, bohužel, straší vánoční výzdoba a do schánky nám chodí katlogy s nabídkou, které dárky jsou letos pod stromeček nejvíc in. A víte co, je mi to fuk. Večer jsem se vracela ztichlou a prázdnou ulicí. Bylo mi krásně. Chumelilo se jako o vánocích. Když jsem jako malá koukala na chalupě z okna na zápraží a vyhlížela ježíška. Jako když jsem se vždycky večer vracela unavená z tréninku a ve světle pouliční lampy se sypaly droboučké bílé vločky jako by někdo nahoře roztrhl pytel z peřím. Jako když jsme jezdívali večer z tanečních a pod lapou vedli nekonečné debaty o zdánlivě neřešitelných, a samozřejmě velmi zásadních, otázkách. A já se stejně ze všeho nejradši koukala do toho světla, jak padá to dorbné bílé štěstí. Ráda na ty večery vzpomínám, i když je mi pak vždycky trochu smutno, když si uvědomíte, že je to dávno a že hlavně "nic už nikdy nebude takové, jako loni"...

Kabát a čepici a šálu jsem měla celou zasněženou než jsem došla ten kousek domů. Sníh pod nohama nekřupal, zas tolik ho ještě nenapadlo, škoda. Ale snad zítra. Už se těším. Jen ať se chumelí, pořádně! I velcí mohou mít přece dětskou radost, ne? V něčem je dobré zůstat dítě... A tak se sníh sypal dál a dál a ve světle to vypadalo, jako že to nikdy nepřestane. Najednou mi všechno přišlo tak povrchní, tak zbytečně přitažené za vlasy. Vždyť je to tak krásný, říkám si, a ty se pořád někam ženeš. No není ti snad takhle dobře? ... Dýchly na mě vánoce. Je to vlastně hroznej kýč, takhle o tom psát. Ale... ten sníh, ty vločky v tom světle, ta první svíčka na věnci... cukroví, stromeček a vůně skořice a vanilky a připálené purpury na kamnech. Těším se, až letos budu otat vánočku a vůbec mi to nepůjde. Jak budu péct skvěle improvizované a originálně nové druhy cukroví, o kterých stejně všichni řeknou, že jsou to "takové ty zdravé, no".. Ale hlavně bude sníh, prskavky a pohoda. Nebo aspoň to tak má být.. mělo by.. ale bude? Neskončí to všechn jen stresem ze zkoušek a psaním seminárek po večerech? Trochu se bojím, že jo... Jen dneska, právě jak jsem koukala do toho světla a pozorovala psí stopičky ve sněhu, jak mi vločky pleskaly do obličeje a tály na tváři, která pak byla úplně mokrá a vypadalo to, jako bych brečela.., řekla jsem si že to tak nechci. Že to asi nemá cenu, stále se takhle za něčím štvát a hnát. O tom vánoce nejsou. Dneska sice jo, ale je to přece škoda. jako v autoškole, ubírám na plynu. Slečno, brzděte trochu, cožpak nevidíte jak se krajina ryhcle míhá? Vždyť z ní nic nemáte a přitom je tak krásně. Podívejte děti, venku sněží! A teď bych se měla rychle nahrnout k oknu a dívat se na tu bílou peřinku, jak jsme to dělali v první třídě, když jsme byli malí a bezstarostní špunti (ač jsme si připadali jako ti velcí a rozumní). Měli jsme úplně jasno o tom, jací budeme až budeme "fakt velký", až nám bude třeba nedejbože dvacet... Jak to bylo krásné. Skoro jako dneska.. Jsem ráda, že sněží. Zvenku to venku sice zebe, ale uvnitř roztávám a ten úsměv tak pěkně hřeje, skoro jako horké mléko ve velkém bílém hrnku s červenými puntíky :)

Tak takhle by to nešlo!

Tak takhle by to teda holčičko nešlo. Koukej se sebrat a vzít si trochu k srdci, co tě na té škole učí. Mezi aktivní blogy se považují všechny ty, jejichž poslední příspěvek není starší než 1 měsíc. Slyšíš? Jeden měsíc! A ty tu máš naposledy září. Beru, sice konec, ale stejně. Hele, žiješ přece tím vysokošloksým ivotem, tím životem plným volného času a pohody, do školy přes rok nemusíš a pak se to o zkouškovém nějak sfoukne, ne? Tak koukej psát! .. Navíc, jak tě tak delší dobu pozoruju, zdá se mi, že nejsi úplně v pohodě. Co mi k tomu povíš? A nebo ne, takhle veřejně se ti do toho asi nebude chtít, viď... Víš, já to chápu. Jen ti chci pomoct. Chci ti říct, že tady pro tebe místo vždycky bude, že sem klidně můžeš něco napsat a ber to tak, že se zkrátka vykecáš. Já mám velkou kapacitu, vím, že toho máš na srdci hodně, ale neboj se, mě jen tak nezahltíš. A bude ti líp. Nebo aspoň někdo to tak dělá, že se z toho vypíše. Vždyť studuješ tu žurnalistiku, ne? No a navíc to překladatelství a češtinu, která tě nebaví. Hehe, jak že ti to říkali? Superman? Výstižný. Ne, nechci se ti smát. Jen je legrační, že většině lidí stačí jen jedna škola. Ale tys vždycky chtěla něco extra, že.. Ne? Já vim, neděláš to, aby ses zviditelnila. Vždycky jsi toho dělala hodně a stíhala hodně a když to vezmu kolem a kolem, holka, smekám. Všechna čest, o tom není žádná řeč, ale, nechci ti do toho teda kecat, ale nemáš pocit, že se ti to tvoje supermanovství začalo trochu vymykat z rukou? Jestli se pletu, jen dobře. Ale jak to tak sleduji a vidím, jak sklápíš oči a vzdycháš, zřejmě tím trefuji hřebík na hlavičku... Takže máme jádro pudla. Co s tím? Tvoje věž z kostek je vysoká, odně vysoká, ale začíná se povážlivě kývat a jestli s ní něco neuděláš, asi se ti brzy zřítí na kokos. A tentikrát mám obavy, že tomu neutečeš, i když tvoje forrestgumpovství už ti zachránilo krk mnohokrát, myslím, že z tohodle vede cesta někudy jinudy. Přestaň chodit kolem horké kaše a rozmýšlet nekonečné plány, které stejně skončí stejně, zkroskotají na útesechajk omalý papírový parníček v moři. Jako skladník, co se prokousává krabicemi ve skladu, začni je po jedné, hezky popořadě, odklízet. Jestli začít tady nebo tam? Hlavně někde! Už je čas, za chvíli bude pozdě a ty z toho zešílíš! Ne, dobře, to je docela silné slovo, ale rozhodně ti nebude víc hej než je ti teď, budeš se stále víc a víc trápit, nikam to nepovede a vůbec, nemá to smysl. Seber se, vždyť přece nejsi taková troska, ač vím, že si tak občas připadáš! Já to vím! A ty moc dobře taky! Ale notak, otři si ty slzy. Vždyť bez nich ti to sluší víc. A usměj se. Hned bude všechno růžovější. Vzpomínáš? Tak ti to někdo už někdy říkal. Je to už dávno, je to už pryč, ale i tak si z toho teď něco můžeš vzít. Jednou někdo říkal, že ze všeho nejvíc se bojí samoty. Svírá se to v tobě, když to říkám, já vím. Máš pocit, že se ti to vymklo z rukou, že si nic nedaří a všichni, kdo kráčeli s tebou se na rozcestí vždy oddělí a jsou si svou cestou. Jako poutník jdeš dál a uvnitř je ti samo. Ale rzhlédni se, nejsi sama. Možná uvnitř a jen dočasně. Věř, že bude líp. Podívej se, na horizontu se rýsuj lidé. Pospěš, ať je stihneš. Ale nespěchej moc, tvůj život je poklusu už dost. Oni počkají. A ti, kteří nepočkají, ti za to nestojí. Vím, nedaří se. Chtěla bys být trochu někdo jiný, trochu někde jinde a jindy. Bylo líp. Ale bylo i hůř. Ne? Nevíš? Achjo, je to s tebou těžké. Ale nenechám tě v tom. Potřebuješ podržet, o něco se opřít. Padáš, ale kolem není čeho se zachytit, stěny toho tunelu jsou úplně hladké. Ale díváš se pořádně? Jako z té pohádky, korálky v periskopu se přesýpají a vytváří obrázky. A princ si vzal princeznu a žili spolu šťastně a měli kupu dětí. Závidíš jim to, viď? Věř, že sposuta jiných princů po světě chodí a hledají své princezny. Nechceš věřit, pesimisto. Kam se podělo tvoje nadšení, tvoje jiskra? Chybí mi to. Chci tě zpátky, takovou jaká jsi byla, jakou jsme tě všichni znali. Vrátíš se? Podávám ti ruku, vidíš ji? Ještě kousek se natáhni, ať tě pořádně chytnu. Už tě držím. Pevně. Neboj, nepustím tě. Tak a teď hezky pravou a už žádné zmatky a panika. A žádně slzičky. Všechno se dá řešit, i ty se dáš do kupy a zas bude všechno tak, ja má být. Věř mi. A teď už jdi spát. Zítra zlom vaz a ukaž jim to. Budu ti držet palce, kámo!

Školáček

Dvě přednášky, z čehož jedna byla zrušena a prostřednictvím mailu byly jednomu ze studentů sděleny instrukce, ať jdeme do Karolina na World Press Photo, vybereme si jednu fotku, napíšeme o ní úvahu a pošleme ji profesorce na mail. A pak seminář, ze kterého vylezlo, že na tom e znalostí vyjmenovaných slov nejsem zase až tak zářně, jak jsem si myslela... První školní den na jedné ze svých škol mám za sebou a tohle by mohlo sloužit jako hrubé schéma dnešního dne. Ale opravdu jen hrubé, protože ve skutečnosti toho bylo dnes mnohem víc. Mohla bych jako prvňáček po prvnm dni ve školní lavici vyprávět zážitky a sypat z rukávu historky, některé úsměvné, některé lehce tragikomedické a samozřejmě i pár těch kušnivých řečiček...
Jednou vám třeba povím víc o "sklerotickém" panu profesorovi, který v jeho výkladu mezi všemi jeho odbočkami neustále ztrácel nit. Nebo o neznámé paní profesorce, co se nedostavila na první hodinu a jen nám vzkázala samostatnou práci. Nejprve jsme po sobě tak nechápavě a nevěřícně koukali a pak pokrčili rameny a se slovy: ,,No tak proč ne" jsme se vydali do Karolina na World Press Photo. Řeknu vám, takový pochod o berlích přes pražské centrum, po dlažebních kostkách, to se jen tak nevidí. A pak zase zpátky, se zastávkou na mátový čaj, na seminář, co začal slovy: ,,Vyndejte si tužky a papíry." Upřímně řečeno, měla jsem o svých znalostech vyjmenovaných slov vyšší mínění. Vlastně jsem měla pocit, že mé mozkové závity se po čtyřech měsících flákání roztáčí jen velmi velmi zvolna. Ale nutno podotknout, že jim to promazání chyběl, už bylo načase je zase uvést do chodu...
A jaký je to pocit, mít za sebou první školní den? Zatím fajn. Ostatní spolužáci vypadají sympaticky, a tak se nám doufejme vytvoří nějaká prima parta a budeme společně táhnout za jeden provaz proti odstrašujícím profesorským požadavkům a bububu kázáním. Že nic nebude zadarmo, o tom jsem se již přesvědčila, přecejen již několik málo dní šachuji s rozvrhy, přeměty,kredity, zápisy a kde čím... Ale jak někdo dnes říkal, skočíme do toho rovnýma nohama. Dnešním dnem se ta nová brána otevřela, proto neváhám ani chvilku a zítra opět vyrážím obhlížet terén!

Ten nejhezčí dárek

Nad dveřmi se rozezvonil malinký zvoneček. Hlásil nového příchozího a prodavačka v malém knihkupectví se na něj hnedka zkoumavě podívala. Dívka kývla na pozdrav, setřepala vodu ze sklapnutého deštníku a umístila ho do koše na paraplata, co stál hned u východu. Zákazníků v obchůdku bylo jen pár a všichni byli zaujati listováním ve vybraných titulech, probíráním se v regálech a vybíráním toho, za čím sem přišli. Nikdo ani nevzhlédl, když její podpatky klapaly, když sestupovala schůzky ode dveří. Mlčky se tedy zanořila také mezi regály knih, mezi vysouké sloupce titulů vyskládaných v policích až po strop. Takových písmen, takových slov, pomyslela si, když přejížděla prstem hřbety knih vyskládaných v polici. Náhle se její ukazováček však zastavil. Byla to docela úzká, spíš menší knížka. Vysunula ji z regálu, vzala její čtvercový formát do ruky a zběžně prolistovala první stránky. Byla to ona, přesně ta, co sháněla, co měla vyhlídnutou. Ta, o které byla přesvědčená, že se mu bude líbit, že ho potěší, že je tím vhodným dárkem. Vyrazila volným krokem k pokladně, nemělo smysl se dál zdržovat, měla vybráno, obava z toho, že požadované čtení nesežene, zmizela, a tak už se její myšlenky toulaly mezi barevnými papíry, kde přemýšlela nad tím nejvhodnějším z nejvhodnějších. Zaplatila a vydala se na tramvaj. Kapky jí bubnovaly do rozevřeného deštníku, sukně se jí vlnila nevlídněm větru a podzimní chlad se snažil zavrtat hlouběji pod kabát. Spíš ze zvyku než že by nad tím přemýšlela nastoupila do přeplněné tramvaje. Nevšímala si důchodců, co si vedle ní stěžovali na dnešní mláděž, z přemýšlení ji nevytrhlo ani plačící nemluvně, které se jeho matka snažila marně přimět ke spánku. Celou cestu byla schovaná ve své bublině, zamyšlená a tichá. Bude to pěkný dárek, bude se mu líbit a bude z něj mít radost... Také by takový asi vlastně chtěla. No ano, určitě by takový také chtěla od někoho dostat. Přesně tak, jak ho dnes dostane on. Pravda, mohla by si o něj říct, až se jí kamarádka bude ptát, co by chtěla k vánocům nebo až rodiče budou vyzvídat, co by jí udělalo radost k narozeninám, ale to by přece nebylo ono. Nechtěla to dostat proto, že si to přála, chtěla spontánní dárek. A tak jí nezbývalo než doufat, že někoho osvítí múza a napadne ho obšťastnit ji právě tím, o čem si snila...

Pozn. Snad tento příspěvek nepůsobí příliš ostentativně... Vždyť já vím, že základem pořádných narozenin je báječný dort a že dárky o vánocích nosí Ježíšek...

Úhel pohledu

"Je ta sklenice napůl plná, poloprázdná nebo dvakrát větší, než je potřeba?"

Taková vhodná inspirativní myšlenka do šedivého dne, jako je ten dnešní. Člověk by nejraději vzal oblíbenou knížku, navařil si termosku horké čokolády, tu si postavil k posteli, zavrtal se do chlupaté a měkoučké deky a nevystrčil z pod ní nos celý den a nebo vůbec dokud se to venku trochu neumoudří. O kolik to mají tito lidé pohodáři jednodušší než ti, co neuroticky, workoholicky, nezvózně, natěšeně nebo jakkoli jinak netrpělivě (a dnes zajisté marně) vyhlíží sluníčko na olověné obloze. Je skvělé být schopen vyprdnout se na všechno a uzavřít se do svého mikrosvěta, útulné bezstarostné bubliny a nechat všechny problémy a otázky jen bludně narážet do nepropustné membrány kolem. Někdo to umí. Dnes na to zkrátka "hodí bobek" a zítra se uvidí. Ale proč se zbytečně stresovat, válečka je fajn, takový medvěd to dělá celou zimu... A ti druzí stále sedí smutně u okna a počítají kapky, co se proudem tříští o parapet. Podzim začíná barvit koruny stromů, které se nevrle kývají v poryvech sychravého větru, cestičky v parku se zajisté proměnily v bahnitá korýtka a všichni běžci cvoci bruslí v mokru a domů se vrací jako čunčata... V očích ostatních jsou to blázni, tentokrát ještě mnohonásobně větší než normálně. Ale víte, jak jim musí být pak krásně, doma v teplíčku, s miskou zaslouženého horkého pudinku. Svou bublinu proti podzimní depresi si vystužili další ochrannou vrstvou, na rozdíl od těch ostatních, kteří mezitím propadají trudomyslnosti a fňukají jako tříletá děcka. Postěžovat si na to, jak je svět nespravedlivý, jak se jim nic nedaří, jak se mají špatně, nešťastníci...

A pak na této hlavní třídě zvané svět, uprostřed, mezi všemi šedými postavami a hromádkami neštěstí, stojí pán s velkým růžovým deštníkem. Jeho obrovitánské paraple září v ponuré ulici ještě tisíckrát víc než ojedinělí šťastlivci, běžci cvoci v bílém. Volným, houpavým krokem rozvážného a zkušeného staříka se proplétá mezi temnými postavymi, každého obšťatní úsměvem. Neurazí se, když do něj vrazí mladík, chmurným pohledem zarytý do chodníku. Naopak, vlídně mu poklepe na rameno a přátelsky mu pokyne ho následovat na stranu chodníku. Z brašny vytáhne sklenici a vyzve chlapce, aby mu jí podržel. Někteří kolemjdoucí se zastavují a čekají, co to bude za podívanou. Někteří se bez zájmu hrnou dál, hlavně pryč z té dněšní plýskanice... Kouzelný děděček vytáhne láhev vody a nalije trochu do sklenice mladíkovi. Na jeho rozpačitý a nechápavý pohled odvětí: ,, Myslel jsem, že máte žízeň..." Chlapec stál, obočí svraštěné a přemýšlel, co říct. Že se dědek moc nepředal, že slza na dně sotva ukojí jeho žízeň? Stařeček však, jako by ku četl myšlenky, zesmutněl a na vrásčitém obličeji se začal rýsovat zklamaný výraz. Nenene, to mu nemohu říct, vždyť je to od něj milé, nidko se ho o to neprosil a on sám mi takhle vodu nabídl, je to od něj hezké. A trocha vody lepší než vyschlo v krku, jako mám teď. Dědeček na něj koukal z pod hustého obočí. Jako by mu něco říkal, jen pohledem, beze slov. Nevěděl, jestli má ze slušnosti vodu vypít nebo odmítnout nebo co vlastně od něj dědoušek čeká. Poděkovat tedy rozloučil se a vydal se svou cestou, sklenici vody v ruce. Foukal studený vítr a kapky mu pleskaly do obličeje. Už aby byl doma. Ruka, ve které nesl sklenici ho zábla, přendal ji tedy do své levačky a pravou rukou vklouzl do kapsy, že si ji trochu ohřeje. Zkřehlé prsty však narazily na něco, čím si byl jistý, že do kapsy zcela jistě nedával. vytáhn zmuchlanou kuličku papíru. Kapky děště začaly okamžitě text rozpíjet, a tak co nejrychleji četl, o na papírku stálo. "Je ta sklenice napůl plná, poloprázdná nebo dvakrát větší, než je potřeba?" ... Co to mělo znamenat? Kde se takový kec vůbec ... a pak mu kousky mozaiky začaly do sebe zapadat. Dědoušek, jeho mrzutý pohled, jeho sklenice, kterou stále držel v ruce. Usmál se a zandal papírek do kapsy. Doma sklenici postavil v pokoji na poličku, uvařil si čaj a lenošsky se vyvalil do houapcí sítě. Přemýšlel. Najednou všechno dostalo nový rozměr. Všechno začalo dávat smysl, nesmyslné začalo mít smysl. A tak ho vlastně ani moc nepřekvapil balík, co mi přišel o týden později. Byl v něm velký růžový deštník, přesně takový, jako tehdy stařík na ulici měl. Hledal dopis, vzkaz, vysvětlení, pokyny, něco... Jediné, co nalezl, byl malý papírek, zrovna takový, jako našel onehdy zmuchalný v kapse. A na něm písmem, jako by z oka vypadlo onomu kostrbatému krasopisu na promočeném zmuchlaném lístečku v jeho kabátě, stálo: ,,Ať slouží..."