"Je ta sklenice napůl plná, poloprázdná nebo dvakrát větší, než je potřeba?"
Taková vhodná inspirativní myšlenka do šedivého dne, jako je ten dnešní. Člověk by nejraději vzal oblíbenou knížku, navařil si termosku horké čokolády, tu si postavil k posteli, zavrtal se do chlupaté a měkoučké deky a nevystrčil z pod ní nos celý den a nebo vůbec dokud se to venku trochu neumoudří. O kolik to mají tito lidé pohodáři jednodušší než ti, co neuroticky, workoholicky, nezvózně, natěšeně nebo jakkoli jinak netrpělivě (a dnes zajisté marně) vyhlíží sluníčko na olověné obloze. Je skvělé být schopen vyprdnout se na všechno a uzavřít se do svého mikrosvěta, útulné bezstarostné bubliny a nechat všechny problémy a otázky jen bludně narážet do nepropustné membrány kolem. Někdo to umí. Dnes na to zkrátka "hodí bobek" a zítra se uvidí. Ale proč se zbytečně stresovat, válečka je fajn, takový medvěd to dělá celou zimu... A ti druzí stále sedí smutně u okna a počítají kapky, co se proudem tříští o parapet. Podzim začíná barvit koruny stromů, které se nevrle kývají v poryvech sychravého větru, cestičky v parku se zajisté proměnily v bahnitá korýtka a všichni běžci cvoci bruslí v mokru a domů se vrací jako čunčata... V očích ostatních jsou to blázni, tentokrát ještě mnohonásobně větší než normálně. Ale víte, jak jim musí být pak krásně, doma v teplíčku, s miskou zaslouženého horkého pudinku. Svou bublinu proti podzimní depresi si vystužili další ochrannou vrstvou, na rozdíl od těch ostatních, kteří mezitím propadají trudomyslnosti a fňukají jako tříletá děcka. Postěžovat si na to, jak je svět nespravedlivý, jak se jim nic nedaří, jak se mají špatně, nešťastníci...
A pak na této hlavní třídě zvané svět, uprostřed, mezi všemi šedými postavami a hromádkami neštěstí, stojí pán s velkým růžovým deštníkem. Jeho obrovitánské paraple září v ponuré ulici ještě tisíckrát víc než ojedinělí šťastlivci, běžci cvoci v bílém. Volným, houpavým krokem rozvážného a zkušeného staříka se proplétá mezi temnými postavymi, každého obšťatní úsměvem. Neurazí se, když do něj vrazí mladík, chmurným pohledem zarytý do chodníku. Naopak, vlídně mu poklepe na rameno a přátelsky mu pokyne ho následovat na stranu chodníku. Z brašny vytáhne sklenici a vyzve chlapce, aby mu jí podržel. Někteří kolemjdoucí se zastavují a čekají, co to bude za podívanou. Někteří se bez zájmu hrnou dál, hlavně pryč z té dněšní plýskanice... Kouzelný děděček vytáhne láhev vody a nalije trochu do sklenice mladíkovi. Na jeho rozpačitý a nechápavý pohled odvětí: ,, Myslel jsem, že máte žízeň..." Chlapec stál, obočí svraštěné a přemýšlel, co říct. Že se dědek moc nepředal, že slza na dně sotva ukojí jeho žízeň? Stařeček však, jako by ku četl myšlenky, zesmutněl a na vrásčitém obličeji se začal rýsovat zklamaný výraz. Nenene, to mu nemohu říct, vždyť je to od něj milé, nidko se ho o to neprosil a on sám mi takhle vodu nabídl, je to od něj hezké. A trocha vody lepší než vyschlo v krku, jako mám teď. Dědeček na něj koukal z pod hustého obočí. Jako by mu něco říkal, jen pohledem, beze slov. Nevěděl, jestli má ze slušnosti vodu vypít nebo odmítnout nebo co vlastně od něj dědoušek čeká. Poděkovat tedy rozloučil se a vydal se svou cestou, sklenici vody v ruce. Foukal studený vítr a kapky mu pleskaly do obličeje. Už aby byl doma. Ruka, ve které nesl sklenici ho zábla, přendal ji tedy do své levačky a pravou rukou vklouzl do kapsy, že si ji trochu ohřeje. Zkřehlé prsty však narazily na něco, čím si byl jistý, že do kapsy zcela jistě nedával. vytáhn zmuchlanou kuličku papíru. Kapky děště začaly okamžitě text rozpíjet, a tak co nejrychleji četl, o na papírku stálo. "Je ta sklenice napůl plná, poloprázdná nebo dvakrát větší, než je potřeba?" ... Co to mělo znamenat? Kde se takový kec vůbec ... a pak mu kousky mozaiky začaly do sebe zapadat. Dědoušek, jeho mrzutý pohled, jeho sklenice, kterou stále držel v ruce. Usmál se a zandal papírek do kapsy. Doma sklenici postavil v pokoji na poličku, uvařil si čaj a lenošsky se vyvalil do houapcí sítě. Přemýšlel. Najednou všechno dostalo nový rozměr. Všechno začalo dávat smysl, nesmyslné začalo mít smysl. A tak ho vlastně ani moc nepřekvapil balík, co mi přišel o týden později. Byl v něm velký růžový deštník, přesně takový, jako tehdy stařík na ulici měl. Hledal dopis, vzkaz, vysvětlení, pokyny, něco... Jediné, co nalezl, byl malý papírek, zrovna takový, jako našel onehdy zmuchalný v kapse. A na něm písmem, jako by z oka vypadlo onomu kostrbatému krasopisu na promočeném zmuchlaném lístečku v jeho kabátě, stálo: ,,Ať slouží..."
Žádné komentáře:
Okomentovat