Poklady

Sběratelské mánie mě sice vždycky tak nějak minuly, snad kromě té samolepkové. Ale nálepky byly stejně přece vždycky lepší než ty "hloupé klučičí hokejové kartičky"! Vzpomínám si, že jsme si doma zakládaly krabice, kam se všechny naše "poklady" skládaly. Nedávno jsem byla svědkem také takového sběratele, mohly mu být tak čtyři, možná pět. Procházka s maminkou byla zřejmě u konce a chlapeček vyzhodně vykročil přes práh ruce plné "pokladů" v jeho očích, kamínků v očích maminky a šutrů v očích široké veřejnosti. Chudák se ze všech sil soustředil, aby mi žádný z nich nevypadl, ručičkama tisknul hromadu šedivých různě velkých kamenů, prasil si bundičku, jazýček vystrkoval ze samé koncentrace, ale jen špičičku, jako to dělají kočky nebo psi a lidé si pak myslí, že se smějí. Jenže maminka, zřejmě v zájmu zachování životního prostoru v dětském pokojíčku, u dvěří vyslovila limit - povolen jen jeden kamínek. Klučík sice zklamaně koukal, ale pak šibalsky usoudil, že to mamince nedá zadarmo, že jí ještě trošku potrénuje. Sednul si na bobeček, vysypal kamínky na zem a začal je třídit. Zbyly čtyři. Tak akorát dva do každé ruky. První pokus ale nevyšel, maminka dveřník byla neoblomná. Bez odmlouvání teda opět přidřepl a po důkladněm rozvážení proběhla další eliminace. Nejdřív to vypadalo, že do dalšího kola postoupí jen dva, ale nakonec přecejen, ještě mamku trochu vycukáme! Takže dva menší do jedné a ten větší do druhé ruky a jdem. Ani tentokrát ale neprošlo, navíc mamka začala s intelektuálskýma řečičkama typu: ,,Víš kolik je jeden, to je takhle.." (ukazovala zdvižený palec). Chlapeček si toto gesto ale nevyložil jako thumb up, protože poslušně vytřídil ještě jeden poklad. Určitě si smutnil, že svou sbírku dnes příliš neobohatí... Stejně ale svým způsobem vyhrál. Mamince už byla zřejmě zima, snad se jí zželelo děcka, co by srdceryvně muselo určit vítěze posleního kola, vyměkkla a oba spokojeně, klučina v každé ruce šutrák, vklouzli domů do tepla...

Když se zazelená

Jak krásný pohled na ten sloupeček zelených "splněno". Dneska se i ten poslení červený křížek zazelenal, oujé! Tak jsem si dnes ráno vzala misku vloček do postele a četla si knížku. Ne povinnou literaturu ani studijní doporučenou četbu, prostě jednu těch, co už mi dlouho leží na hromádce a čekají, až na ně dojde řada... SKVĚLÝ!!! Taky jsem si konečně přečetla návod k diktafonu, co jsem dostala k Vánocům. To víte, když se sejdem netechnik, nečtenář návodů a navíc běžec, podtrženo seštěno, zkrátka jsem to dřív nějak nestihla, už jen proto, že jsem čekala podivné technické složitosti a záludnosti...které nakonec vůbec nebyly, ale tak to jsem nemohla vědět že.. Víte, neříkám, že mám nějaký přebytek času, to rozhodně ne, do té fáze se už asi, připustme si bolestnou pravdu, nidky nedostanu, jak se tak znám... Ale stejně mám pocit, že KONEČNĚ jsem se dostala k tomu napsat otázky na rozhovor, uvařit cizrnovou polívku, pustit si nějakou hudbu, psát příspěvek na blog.. a tak...Prostě být v pohodě, trochu free, trochu crazy, trochu happy...jen tak se mít dobře..A je to PARÁDA!!! Navíc, když jsem dneska promazávala plnou paměť v telefonu, bylo tam spousta "gratuluju smsek"... Říkám si, že by? Že by? Že by konečně obdoví nedaření se končilo? No, sedmnáctého si jdu pro řidičák, zkouška z ekonomie za jedna, CAE result - passed, na prvních závodech čtrnáctá z dvaceti osmi... jako lepší než drátem do oka, že... Pravda, v Rakousku omrzlý nos je pořád jakoby nahatej, takže je mi na něj pořád zima, ale tak do Francie jsme žádnou brutální kosu neobjednávali, tak jsem v klidu. Asi jako náš Samuel. Včera sice prý předvedl husarský kousek, že se schoval do povlaku na peřinu a zbytek rodinky zmateně a zřejmě už i poněkud nervózně, volalo a pobíhalo po bytě a hledalo psa. Ostatně jak by se taky mohl v bytě ztratit pes, že? Každopádně náš velký pohodář si vynašel hodně dobrou schovku. Sice nikoho nezapykal, ale myslím, že tentokrát vyhrál na celé čáře. Škoda že jsem to pozdvižení neviděla...

Stromečky, šéfredaktor a perníčky

Stromečky na Mísečkách, celodenní anglická naljevárna, esej a třídní straz, rozhovor s šéfredaktorem, běhání a další eseje, cukroví, volejbalový turnaj a další eseje, perníčky a termín v autoškole. Hehe, a v diáři tohle všechno na v posledních 14ti dnech. Jojo, už se zase vracíme nohama na zem, už se zase poznávám. A musím říct, že jsem takhle mnhem šťastnější, je to paráda!

Začalo to rozhodnutím last minute, vzdala jsem se sice nostalgie Velkého sálu, ale stálo o za to! Málem jsem sice umrzla a zapadla v závějích cestou pro běžky, ale nakonec i navzdory kalamitě jsme šťastně dojeli. Setkání vítězy Bike Adveture bylo dobrým znamením, že by stejná krevní skupina? Konečně? Není možná! Nemohla jsem tomu věřit, a to byl teprve začátek. Čtyři dny mi konečně někdo řekl, že šoupat nohama a šupat nohama je rozdíl a že žádný čáp na hnoji ani žádné pejsek čůrá. Vymrzlí z -15ti se všichni nafurtovali večeří a teplou polívčičkou, a pak v sedm trenérka velí vzhůru do běžek. Šílenství? Ne, nejdřív se jen težko věří, že by to někdo mohl myslet vážně. Ale jo, za chvilku už klepeme kosu před chatou. Vyráží se běhat stromečky. Nejřív sfrčet dolů, stopou z kopečka do tmy, a pak výběh nahoru. Hezky jako fretka nožku před nožku. Potom už zasloužená hospoda a cestou zpátky noční sáňkování. Jé, to mě zábl zadek! Ale stálo to za to. Sníh se třpytil, já jen v tričku a v bundě, ale co by čověk neudělal pro legraci, že... Dokonalé. Zpětně se mi zdá, že jsem tehdy byla zase po dlouhé době šťastná. Tak jako uvnitř, jak to má být. Úplně mě to pomyšlení hřeje u srdce :)

Asi tak jako dnes, kdy jsem stihla dopsat esej, jít běhat - samozřejmě, nejlepší část dne, bylo nááádherně, sníh se třpytil a funění mi dělalo obláček u pusy. Byla jsem tam nahoře, na skálách, dolů sice trochu jako koza na ledě, ale stojí to za to, paráda, člověk se cítí tak volně, svobodně... Přednášel nam Michal Kubal a horečně nás ujišťoval, že choleru bychom od něj chytli jen kdybychom sahali na hovínka, takže snad v pohodě...

Už na vás lezou vánoce? Dneska jsem zmákla, s pomocí pravé ruky sister, dva druhy cukroví! Taková turbo myš, hehe. Máme perníčků, že bychom z nich mohli postavit pořádnou chaloupku, možná i několikapatrovou. Kdypak, to se sní, cukroví se nám ještě nidky nezkazilo. I když pamatuju, že jednou jsme jedne druh měli až do velikonoc. Byly to takové mrkvové ovesné hrudky, ale nikomu moc nchutnaly. Teda kromě mě, že.. já vím, řekli byste já a moje chutě...

Každopádně ale Vánoce tu jsou co by dup. je to prima, ne? napsali jste si ježíškovi? Já ne.. ještě ne.. a nevím, jestli to vlbec stihnu..blbý, co... Asi teda nic nedostanu..:(..To nevadí, už se těším, Vánoce jsou prima. Hlavně když je sníh. Jen občas si říkám, že je to děs, že už je prosinec, že už jsou další Vánoce, nebyly nedávno? Ech jo, vždycky si vzpomenu jak Barbara v jednom mailu psala: Time flies! Enjoy! Nikdy na to nezapomenu. Právě proto má mna tento týdne naplánovaných deset tisíc aktivit, vždyť přece enjoy, ne? No, hlavně budu muset opět zpravidelnit ventilaci mých mozkových pochodů sem, když se toho sejde takhle víc najednou, je to celé zmatené a vlastně vůbec neřeknu to ,co bych chtěla, potože už je pozdě a chche s emi spát a taky proto, že už to není tak aktuální a vbec, je to lepší napsat bezprostředně. Jenže když má k tom učlověk psá ještě eseje a kdesi cosi, do háje, zase jsme tam, kde jsme byli... Ale nevadí, nepropadejme panice ani depresím, všechno se stihne..

No, ale aby tenhle přípevek nebyl jen zmateným výčtem a vychrlením nesouvislých informací, což ostatně asi je a ani tenhle rádoby učesaý zvěr ho moc nezmění..ale jen jsem zkrátka chtěla říct, že je mi dobře, že má dobrou náladu, že sice jsem ve stresu, ale vlstně v pohodě, že se mám fajn, že jsem potkala bezva lidi a že se teším na vánoce. Že mám radost, že je zima, i když teď je mi už trochu moc zima, a tak musím jít zavřít okno. A vůbec, stačilo tak málo a jsem štastnější.. prostě jsem chtěla říct, že jsem v pohodě. A je jedno, že se mě na o nikdo z vás neptal!

Optimistická

Venku je spousta sněhu a já upekla vánoční štolu. Byla jsem běhat a taky na přednášce a v autoškole. A po dlouhé době jsem měla pocit, že s sebou netáhnu železnou kouli kolem kotníku. Jako by se najednou rozjasnilo, mraky se rozestoupily. Ten pocit znáte ne, jak vás sluníčko hřeje do hrbu a vy se jen spokojeně nakrucujete a sladtně mžouráte... Jako když běžíte zasněženou krajinou, prachová peřinka se třpytí jako když by někdo rozbil skleněnou kouli štěstí. Copánky mi bimbaly zpod čepice, připadala jsem si jako mašinka, co se jí kouří z komína, když mi šla při každém výdechu pára od pusy. Ale jako by kolem pasu už nebyla ta železná obruč, co mě svírala uvnitř. Byla jsem volná, volná jako pták. Zamáčkneme slzu lítosti, to je pravda. Zase bude dobře. Třeba líp. Už budou mít třeba jasnější kontury, třeba takové, jaké chci já a ne takové, jaké jsem nucena chtít. Zase se budu smát a tancovat. A poběžím maraton. Ne ten životní, ten opravdový!

...a listonoši klapky nosí na promrzlých uších...

Na adventním věnci jsme si zapálily první svíčku. Venku chumelilo, kaluže zamrzly a ráno řidiči nabručeně škrábou namrzlá okýnka. V obchodech už sice tak měsíc, bohužel, straší vánoční výzdoba a do schánky nám chodí katlogy s nabídkou, které dárky jsou letos pod stromeček nejvíc in. A víte co, je mi to fuk. Večer jsem se vracela ztichlou a prázdnou ulicí. Bylo mi krásně. Chumelilo se jako o vánocích. Když jsem jako malá koukala na chalupě z okna na zápraží a vyhlížela ježíška. Jako když jsem se vždycky večer vracela unavená z tréninku a ve světle pouliční lampy se sypaly droboučké bílé vločky jako by někdo nahoře roztrhl pytel z peřím. Jako když jsme jezdívali večer z tanečních a pod lapou vedli nekonečné debaty o zdánlivě neřešitelných, a samozřejmě velmi zásadních, otázkách. A já se stejně ze všeho nejradši koukala do toho světla, jak padá to dorbné bílé štěstí. Ráda na ty večery vzpomínám, i když je mi pak vždycky trochu smutno, když si uvědomíte, že je to dávno a že hlavně "nic už nikdy nebude takové, jako loni"...

Kabát a čepici a šálu jsem měla celou zasněženou než jsem došla ten kousek domů. Sníh pod nohama nekřupal, zas tolik ho ještě nenapadlo, škoda. Ale snad zítra. Už se těším. Jen ať se chumelí, pořádně! I velcí mohou mít přece dětskou radost, ne? V něčem je dobré zůstat dítě... A tak se sníh sypal dál a dál a ve světle to vypadalo, jako že to nikdy nepřestane. Najednou mi všechno přišlo tak povrchní, tak zbytečně přitažené za vlasy. Vždyť je to tak krásný, říkám si, a ty se pořád někam ženeš. No není ti snad takhle dobře? ... Dýchly na mě vánoce. Je to vlastně hroznej kýč, takhle o tom psát. Ale... ten sníh, ty vločky v tom světle, ta první svíčka na věnci... cukroví, stromeček a vůně skořice a vanilky a připálené purpury na kamnech. Těším se, až letos budu otat vánočku a vůbec mi to nepůjde. Jak budu péct skvěle improvizované a originálně nové druhy cukroví, o kterých stejně všichni řeknou, že jsou to "takové ty zdravé, no".. Ale hlavně bude sníh, prskavky a pohoda. Nebo aspoň to tak má být.. mělo by.. ale bude? Neskončí to všechn jen stresem ze zkoušek a psaním seminárek po večerech? Trochu se bojím, že jo... Jen dneska, právě jak jsem koukala do toho světla a pozorovala psí stopičky ve sněhu, jak mi vločky pleskaly do obličeje a tály na tváři, která pak byla úplně mokrá a vypadalo to, jako bych brečela.., řekla jsem si že to tak nechci. Že to asi nemá cenu, stále se takhle za něčím štvát a hnát. O tom vánoce nejsou. Dneska sice jo, ale je to přece škoda. jako v autoškole, ubírám na plynu. Slečno, brzděte trochu, cožpak nevidíte jak se krajina ryhcle míhá? Vždyť z ní nic nemáte a přitom je tak krásně. Podívejte děti, venku sněží! A teď bych se měla rychle nahrnout k oknu a dívat se na tu bílou peřinku, jak jsme to dělali v první třídě, když jsme byli malí a bezstarostní špunti (ač jsme si připadali jako ti velcí a rozumní). Měli jsme úplně jasno o tom, jací budeme až budeme "fakt velký", až nám bude třeba nedejbože dvacet... Jak to bylo krásné. Skoro jako dneska.. Jsem ráda, že sněží. Zvenku to venku sice zebe, ale uvnitř roztávám a ten úsměv tak pěkně hřeje, skoro jako horké mléko ve velkém bílém hrnku s červenými puntíky :)

Tak takhle by to nešlo!

Tak takhle by to teda holčičko nešlo. Koukej se sebrat a vzít si trochu k srdci, co tě na té škole učí. Mezi aktivní blogy se považují všechny ty, jejichž poslední příspěvek není starší než 1 měsíc. Slyšíš? Jeden měsíc! A ty tu máš naposledy září. Beru, sice konec, ale stejně. Hele, žiješ přece tím vysokošloksým ivotem, tím životem plným volného času a pohody, do školy přes rok nemusíš a pak se to o zkouškovém nějak sfoukne, ne? Tak koukej psát! .. Navíc, jak tě tak delší dobu pozoruju, zdá se mi, že nejsi úplně v pohodě. Co mi k tomu povíš? A nebo ne, takhle veřejně se ti do toho asi nebude chtít, viď... Víš, já to chápu. Jen ti chci pomoct. Chci ti říct, že tady pro tebe místo vždycky bude, že sem klidně můžeš něco napsat a ber to tak, že se zkrátka vykecáš. Já mám velkou kapacitu, vím, že toho máš na srdci hodně, ale neboj se, mě jen tak nezahltíš. A bude ti líp. Nebo aspoň někdo to tak dělá, že se z toho vypíše. Vždyť studuješ tu žurnalistiku, ne? No a navíc to překladatelství a češtinu, která tě nebaví. Hehe, jak že ti to říkali? Superman? Výstižný. Ne, nechci se ti smát. Jen je legrační, že většině lidí stačí jen jedna škola. Ale tys vždycky chtěla něco extra, že.. Ne? Já vim, neděláš to, aby ses zviditelnila. Vždycky jsi toho dělala hodně a stíhala hodně a když to vezmu kolem a kolem, holka, smekám. Všechna čest, o tom není žádná řeč, ale, nechci ti do toho teda kecat, ale nemáš pocit, že se ti to tvoje supermanovství začalo trochu vymykat z rukou? Jestli se pletu, jen dobře. Ale jak to tak sleduji a vidím, jak sklápíš oči a vzdycháš, zřejmě tím trefuji hřebík na hlavičku... Takže máme jádro pudla. Co s tím? Tvoje věž z kostek je vysoká, odně vysoká, ale začíná se povážlivě kývat a jestli s ní něco neuděláš, asi se ti brzy zřítí na kokos. A tentikrát mám obavy, že tomu neutečeš, i když tvoje forrestgumpovství už ti zachránilo krk mnohokrát, myslím, že z tohodle vede cesta někudy jinudy. Přestaň chodit kolem horké kaše a rozmýšlet nekonečné plány, které stejně skončí stejně, zkroskotají na útesechajk omalý papírový parníček v moři. Jako skladník, co se prokousává krabicemi ve skladu, začni je po jedné, hezky popořadě, odklízet. Jestli začít tady nebo tam? Hlavně někde! Už je čas, za chvíli bude pozdě a ty z toho zešílíš! Ne, dobře, to je docela silné slovo, ale rozhodně ti nebude víc hej než je ti teď, budeš se stále víc a víc trápit, nikam to nepovede a vůbec, nemá to smysl. Seber se, vždyť přece nejsi taková troska, ač vím, že si tak občas připadáš! Já to vím! A ty moc dobře taky! Ale notak, otři si ty slzy. Vždyť bez nich ti to sluší víc. A usměj se. Hned bude všechno růžovější. Vzpomínáš? Tak ti to někdo už někdy říkal. Je to už dávno, je to už pryč, ale i tak si z toho teď něco můžeš vzít. Jednou někdo říkal, že ze všeho nejvíc se bojí samoty. Svírá se to v tobě, když to říkám, já vím. Máš pocit, že se ti to vymklo z rukou, že si nic nedaří a všichni, kdo kráčeli s tebou se na rozcestí vždy oddělí a jsou si svou cestou. Jako poutník jdeš dál a uvnitř je ti samo. Ale rzhlédni se, nejsi sama. Možná uvnitř a jen dočasně. Věř, že bude líp. Podívej se, na horizontu se rýsuj lidé. Pospěš, ať je stihneš. Ale nespěchej moc, tvůj život je poklusu už dost. Oni počkají. A ti, kteří nepočkají, ti za to nestojí. Vím, nedaří se. Chtěla bys být trochu někdo jiný, trochu někde jinde a jindy. Bylo líp. Ale bylo i hůř. Ne? Nevíš? Achjo, je to s tebou těžké. Ale nenechám tě v tom. Potřebuješ podržet, o něco se opřít. Padáš, ale kolem není čeho se zachytit, stěny toho tunelu jsou úplně hladké. Ale díváš se pořádně? Jako z té pohádky, korálky v periskopu se přesýpají a vytváří obrázky. A princ si vzal princeznu a žili spolu šťastně a měli kupu dětí. Závidíš jim to, viď? Věř, že sposuta jiných princů po světě chodí a hledají své princezny. Nechceš věřit, pesimisto. Kam se podělo tvoje nadšení, tvoje jiskra? Chybí mi to. Chci tě zpátky, takovou jaká jsi byla, jakou jsme tě všichni znali. Vrátíš se? Podávám ti ruku, vidíš ji? Ještě kousek se natáhni, ať tě pořádně chytnu. Už tě držím. Pevně. Neboj, nepustím tě. Tak a teď hezky pravou a už žádné zmatky a panika. A žádně slzičky. Všechno se dá řešit, i ty se dáš do kupy a zas bude všechno tak, ja má být. Věř mi. A teď už jdi spát. Zítra zlom vaz a ukaž jim to. Budu ti držet palce, kámo!

Školáček

Dvě přednášky, z čehož jedna byla zrušena a prostřednictvím mailu byly jednomu ze studentů sděleny instrukce, ať jdeme do Karolina na World Press Photo, vybereme si jednu fotku, napíšeme o ní úvahu a pošleme ji profesorce na mail. A pak seminář, ze kterého vylezlo, že na tom e znalostí vyjmenovaných slov nejsem zase až tak zářně, jak jsem si myslela... První školní den na jedné ze svých škol mám za sebou a tohle by mohlo sloužit jako hrubé schéma dnešního dne. Ale opravdu jen hrubé, protože ve skutečnosti toho bylo dnes mnohem víc. Mohla bych jako prvňáček po prvnm dni ve školní lavici vyprávět zážitky a sypat z rukávu historky, některé úsměvné, některé lehce tragikomedické a samozřejmě i pár těch kušnivých řečiček...
Jednou vám třeba povím víc o "sklerotickém" panu profesorovi, který v jeho výkladu mezi všemi jeho odbočkami neustále ztrácel nit. Nebo o neznámé paní profesorce, co se nedostavila na první hodinu a jen nám vzkázala samostatnou práci. Nejprve jsme po sobě tak nechápavě a nevěřícně koukali a pak pokrčili rameny a se slovy: ,,No tak proč ne" jsme se vydali do Karolina na World Press Photo. Řeknu vám, takový pochod o berlích přes pražské centrum, po dlažebních kostkách, to se jen tak nevidí. A pak zase zpátky, se zastávkou na mátový čaj, na seminář, co začal slovy: ,,Vyndejte si tužky a papíry." Upřímně řečeno, měla jsem o svých znalostech vyjmenovaných slov vyšší mínění. Vlastně jsem měla pocit, že mé mozkové závity se po čtyřech měsících flákání roztáčí jen velmi velmi zvolna. Ale nutno podotknout, že jim to promazání chyběl, už bylo načase je zase uvést do chodu...
A jaký je to pocit, mít za sebou první školní den? Zatím fajn. Ostatní spolužáci vypadají sympaticky, a tak se nám doufejme vytvoří nějaká prima parta a budeme společně táhnout za jeden provaz proti odstrašujícím profesorským požadavkům a bububu kázáním. Že nic nebude zadarmo, o tom jsem se již přesvědčila, přecejen již několik málo dní šachuji s rozvrhy, přeměty,kredity, zápisy a kde čím... Ale jak někdo dnes říkal, skočíme do toho rovnýma nohama. Dnešním dnem se ta nová brána otevřela, proto neváhám ani chvilku a zítra opět vyrážím obhlížet terén!