V neděli se u nás na kafe stavila babička. K mnoha přístrojům a spotřebičům totiž v naší domácnosti přibyl ještě presovač. A tak se frekvence mamčiných návštěv "tchibíčka" lehce snížila a zpod dveří našeho bytu se občas line neodolatelná kávová vůně, přesně jak tomu bylo v jedné reklamě, kde se škvírkou nad prahem plížil voňavý obláček. Háček tohoto přístoje spočívá v jeho nabíjení. Kapsle, jak jsem se dozvěděla, že se říká podivnému barevnému předmětu, který se asi tři dny válel na kuchňské lince a sypal se z něj tmavý nadrcený prášek, si totiž jen tak někde nepořídíte. Proto se ten "největší kofeinový závislák" z naší rodiny, tatínek, který kávu pije ještě méně často než zřídkakdy, a to pouze ledovou a vylepšenou dostatečnou dávkou cukru, aby se trochu utlumila ta kávová chuť, vydal na výzvědy do jedné luxusní pražské uličky s jednou luxusní pražskou 
kavárnou a obchůdkem. Mise splněna, od té doby máme barevnou kazetu plnou kávových kapslí asi čtvnácti různých druhů kafat. A jako bonus, bednu a od každého druhu deset navíc. Celkem to vychází na něco kolem stovky kafíček, takže ospalost členy naší rodiny trápit nemusí. Či spíš nemusela by... Každopádně historka s naším novým coffee-friend je jen tak na okraj. Hlavní roli má babička, která poté, co se mamka chlubila mou pisálkovskou žurnalistickou prvotinou, podotkla, že se občas koukne sem, na "ten tvůj blog", a že prý "teda moc nepíšu"... Na to nezbývalo než trochu s ostudou souhlasit. Samozřejmě, že jsem dodala patřičné argumenty, asi víc pro svoji vlastní obhajobu než pro ospravednění se před okolím. Že mám spoustu psaní do školy, do redakce, že není čas a kdesi cosi. Z jednoho konce je to pravda. Žádná tvůrčí krize, témata by byla, zvlášť poslední dobou, kdy se se mnou svět otočil trochu naruby.. Jen ten čas, v tom se toho moc nezměnilo, ostatně jak se tak znám, ani nezmění. Každopádně stejně si říkám, jestli to není škoda... Je. Respektive by byla, ale zachraňuju situaci - beru si k srdci babiččina slova a souhlasné pohledy ostatních, kteří se k jejímu konstatování jen tiše přidali, a píšu. Když jsem z posledních sil dopsala seminárku, když jsem konečně prohlásila reportáž za hotovou, když jsem doupravila články zaslané ke zpracování, dolehlo na mě vyčerpání a pocit, že "teď na chvíli nechci písmenka ani vidět".. Jenže holka, to sis vybrala špatnou školu! Nehledě na to, není pisálkovství náhodou to, co budeš jendou třeba dělat? :)
kavárnou a obchůdkem. Mise splněna, od té doby máme barevnou kazetu plnou kávových kapslí asi čtvnácti různých druhů kafat. A jako bonus, bednu a od každého druhu deset navíc. Celkem to vychází na něco kolem stovky kafíček, takže ospalost členy naší rodiny trápit nemusí. Či spíš nemusela by... Každopádně historka s naším novým coffee-friend je jen tak na okraj. Hlavní roli má babička, která poté, co se mamka chlubila mou pisálkovskou žurnalistickou prvotinou, podotkla, že se občas koukne sem, na "ten tvůj blog", a že prý "teda moc nepíšu"... Na to nezbývalo než trochu s ostudou souhlasit. Samozřejmě, že jsem dodala patřičné argumenty, asi víc pro svoji vlastní obhajobu než pro ospravednění se před okolím. Že mám spoustu psaní do školy, do redakce, že není čas a kdesi cosi. Z jednoho konce je to pravda. Žádná tvůrčí krize, témata by byla, zvlášť poslední dobou, kdy se se mnou svět otočil trochu naruby.. Jen ten čas, v tom se toho moc nezměnilo, ostatně jak se tak znám, ani nezmění. Každopádně stejně si říkám, jestli to není škoda... Je. Respektive by byla, ale zachraňuju situaci - beru si k srdci babiččina slova a souhlasné pohledy ostatních, kteří se k jejímu konstatování jen tiše přidali, a píšu. Když jsem z posledních sil dopsala seminárku, když jsem konečně prohlásila reportáž za hotovou, když jsem doupravila články zaslané ke zpracování, dolehlo na mě vyčerpání a pocit, že "teď na chvíli nechci písmenka ani vidět".. Jenže holka, to sis vybrala špatnou školu! Nehledě na to, není pisálkovství náhodou to, co budeš jendou třeba dělat? :)
Žádné komentáře:
Okomentovat