Růžový obláček

Neumím lhát. Možná proto mi nikdy nikdo moc nenaletěl na aprílové vtípky. A tak jsem je přestala dělat. Teď si akorát lidé střílí ze mě, to jsem to vyhrála! Ale kdo ví, třeba se bude letos všechn jinak. Upřímně řečeno bych se asi ničemu nedivila. Poté, co za věci za poslední měsíc až dva zpět udělaly kotrmelec, ze kterého bych dostala na tělocviku určitě jedničku s hvězdičkou, i když mě profesorka neměla ráda a jedničky s hvězdičkou nedávala. Tak rychlý obrat, chvilku jsem byla vzhůru nohama, zmatená, viset hlavou dolů mi nedělá dobře, proto jsem ostatně nesnášela hrazdu a výmyk a gymnastiku vůbec. Brr, to je úleva vědět, že už nidky víc! Teď už jsem zase hezky po směru, jen možná stále trochu v letu, místy ne úplně nohama nahoře, trochu se vznáším, plachtím, pluju. Všechno je pod kontrolou a to co není, nevadí... Hlavně že už nikam nepadám, naopak si říkám, jestli ten výstřel z praku nebyl skoro až moc, že bych možná snesla o trošičku zvolnit, že nahoru frčím nějak rychle. Chvilkami se zdá, že už už brzdíme, ale pak se ukáže, že to bylo stejně jen mezipřistáníčko, že ještě letíme dál, výš a výš... Sedím na velkém, nadýchaném obláčku. Je celý růžový a načechraný jako cukrová vata. Měkoučký a pohodlný, sladký a je mi na něm dobře. Už nechci žádné temné propasti a neznámé bezedné hlubiny plné nejistot. Vlastně jsem netušila, že cukrová vata mlže být tak dobrá... :)