Uz jsem z toho jelen...

Vim, ze me ted budete mit asi za uplnehoi blazna. A ze mi asi stejne nebudete verit. Ale tak co...

Je 31.5. Kveten, skoro cerven. Je to neco pres 9 mesicu, co jsem tady. A stejne me jiste veci stale vyvadi z miry... Sla jsem si dolit caj do sveho oblibeneho zeleneho hrnecku s bilymi puntiky. Teplomer hlasil 3 stupne nad nulou. Kouknu ven z okna. Se slovy: ,, Uz zase prsi.." se otocim na Sophie. Odpovedi je mi rezignovane: ,, Za chvili bude snezit.." Vyhlednu zpet z okna a udivem temer preliju svuj hrnek. VAZNE SNEZILO! Ne zadna velka chumelenice, trvalo to asi 2 minuty, ale vazne snezilo, bile vlocky zustavaly sedet na prednim skle auta a strese kulny. ALE STEJNE!! Pripominam dulezite udaje - je KVETEN, za 3 hodiny je cerven a venku jsou NEJEN 3 stupne, NAVIC do toho SNEZI!!!

Snila jsem... a co z toho bylo?

Nikdy jsem si nemyslela, ze se mi tenhle sen splni. A splnil. Stala jsem sice ne na sjezdovce, ale na podiu, nozky sice ne skriple do lyzarskych bot, za to hezky bolave od bot na podpatku, sice bez mych vernych kamaradu lyzi, za to s mymi kamarady z lyzarskeho tymu. Stala jsem s medaili kolem krku, s medaili, jejiz vyjimecnost zle jen tezko vyjadrit slovy. S ocenenim a certifikatem v jedne a s viteznou vlajkou juniorske kategorie v druhe ruce. Vedela jsem, ze zraky celeho salu putuji od trenera mluviciho do mikrofonu ke mne. Ke mne, ktera stala a poslouchala ty slova, proslov, ktery jsem naprosto necekala, ale za ktery jsem byla vdecna, ktery mi otevrel oci a prinutil uvedomit si, co jsem dokazala. Potlesk a uprimne ovace v sale me spolu se slovy trenera uvadeli do rozpaku. Nevedela jsem, zda se smat nebo brecet. Stala jsem, smala se a nevedela, co rict. Vyslo ze me jen tiche diky, ktere ale zajiste zaniklo v tleskajicim davu. A co bylo vyjimecneho na reakci publika?Tlekali mne. Nejdriv uspechu a zlate medaili. Napodruhe oceneni, oceneni adaptace a integrace do neznameho prostredi.

Jeho proslov byl spis takove vypraveni. O tom, jak v rijnu potkat na regionalnich zavodech v cross country jednu holku. Vypadala sportovne, prohodil s ni par slov, ze kterych hned od zacatku bylo jasne, ze neni odsud. Studentka, co sem z Prahy v Cechach prijela za zkusenosti, co pristala po hlave do neznameho prostredi, nezname skoly, nezname kultury plne neznamych lid mluvicich jen trochu znamym jazykem. Divka, co se nadsene zapojila do skolnich sportovnich aktivit, at uz ve volejbalovem tymu ci prave lyzarskeho tymu. A hlavne ta, co pres to vsechno nove a nezname uspela. Dotahla to az sem, na medaili, a ted tu zaslouzene stoji pred vami na podiu. Hrdinkou jeho pribehu jsem byla ja.

Nepotrebovala jsem obdiv a potlesk divaku za to, co jsem udelala. Necekala jsem jejich reakci tak uprimnou a na veliko. Necekala jsem, ze se o tom trener vubec zmini. A doted vlastne nedokazu vyjadrit sve diky a vdek vuci nemu a vuci tomu, co rekl, s jakou uprimnosti a pravdivosti. Ne proto, ze cely sal vi, kdo jsem. Dalo mi to vic nez jen nezapomenutlny zazitek a vzpominku vrytou do pameti, moment dojeti, stesti a diku.

Sedela jsem s medaili na krku a byla stastna. Splnil se mi sen, jeden z blaznivych detskych snu zkusit zavodni lyzovani. A nejen to, mela jsem vic. Uvedomeni, ze jsem neco dokazala a co jsem dokazala. Nejen v lyzovani, i v rozhodnuti vyrazit na svou Canadian experience... Pred tim jsem to asi moc nevnimala. Muj rok tady ubihal a protoze cas kvapi, posledni dobou se promenil spis ve sprint nebo v zavody na horske draze. A ted mi nekdo pratelsky polozil ruku na rameno se slovy: ,, Zastav se na chvilku a ohledni se. Ohledni se zpet a uvidis, co jsi dokazala, jak daleko jsi dosla. Cesta za tebou nejsou vzdycky pravidelne kroky, nekde jsi se poradne zaborila do snehu, umazala od blata nebo ti teklo do bot pri skakani pres kaluze. Ale i tak jsi dosla az sem. A ver, ze at jsou to stopy v blate, ve snehu ci v pisku, zustanou tu naporad. Na pamatku, aby az se ti nejaka prekazka bude zdat moc velka, bude to treba prave vzpominka na tuhle tvoji cesticku, co se klikati dolu do udoli, co ti pomuze ji prekonat a jit dal. Rovne za nosem, za svym cilem." Dekuju te pratelske osobe. Jen tezko lze vyjadrit muj vdek, jak moc si jeho slov vazim. Jsou veci na ktere se nezapomina. Jako treba tahle...

S medaili na krku jsem sedela na pohovce a divala se do ohne horiciho v krbu. Plameny polykaly kusy dreva a najednou se vsechno zacalo mlzit a rozmazavat se. Zamrkala jsem. Po tvarich se mi kutalely slzy. Slzy dojeti, slzy stesti...

Domu trochu jinak

17.5.2009, probudila jsem se v New Yorku a vecer usinala zpet v kanadske vesnici Val-Morin. Ponekud velikostni zmena. Dopoledne jsme si "zatrsali" na cernosske gospel msi a pak uz se autobusem rozlehalo jen: ,,Bye bye New York" a hned nasledne: ,,Jéé, ja uz se tesim domu!" Holky na vedlejsi sedacce si povidaly, jak se tesi domu na svou postylku, jak se tesi na brachu, jak se radi vraci domu... Za oknem se mihal osviceny nocni Montreal. Prejizdeli jsme reku Sv.Vavrince. Vracime se domu. Ale ja, vracim se opravdu domu? Ne, jeste ne. Je to uz skoro rok, co jsem nebyla doma. I tak jsem si tu ale vytvorila takove doma. Jine, nahradni... Jen jsem se pri pohledu na svitici Montreal a pri zaslechnuti onoho rozhovoru same sebe ptala, jake to bude, muj navrat domu. Tam, kde je opravdove doma. Tam, kde na me ceka ta moje postylka, ta segra, to o cem holky mluvily. Lehke si to predstavit, lehke si to vysnit. Tezke rict, tezke odhadnout, jak to vlastne bude doopravdy. Ted se vracim z vyletu z New Yorku, domu, kde to vlastne neni uplne doma, protoze je to take v zasade vylet...

Z vysky...

Kdyz jsem mamce do telefonu rekla, ze jsme byli v 68.patre Top of the Rock, jedne z high buildings Rockfeller's center, jeji prvni reakce byla: ,,Jak dlouho tam ten vytah jede?"

Me samotnou rychlost, jakou jsem se ocitla nahore, prekvapila. Skrz proskleny strop vytahu jsem sledovala postupne ubyvajici modra neonova svetylka. Dokonce mi stihly zalehnout usi. A vystupem nahore mi k tomu vsemu jeste dosly slova. Myslim, ze jsem se zmohla na neco podobneho jako: ,,Wow!" Smrakalo se a mesto se rozsvecelo. Nespocet svetel, svetylek, lamp, zaricich neonu, a to vse z neuveritlene vysky. Auta na silnici vypadala jako svetlusky poletujici v nocni tme. A vubec pohled dolu do ulice stal poradne nakloneni se az k okraji plastikove ochranne bariery. Byla jsem pohlcena velikosti a vyskou, pripadala jsem si jako drobek chleba ve smesi, co Popelka dostala na roztrideni... Bylo to mimoradne, nedokazu ten pocit popsat... Ale vim, ze je ulozeny, v me mysli, v suplicku s napisem "New York"...

This e-mail is originated from a Canadian Exchange student. I really
can't say a whole lot about it. Just read it and it will get under your
skin...........................


ONE MONTH...
A year has passed and now we stand on the brink of returning to a world where we are surrounded by the paradox of everything, yet nothing, being the same. In one month we will reluctantly "faire les bisous" and, fighting the tears, say goodbye to people who were once just names on a sheet of paper and a town that was once just a dot on a map, to return to the people who we hugged and fought the tears to say goodbye to before we ever left. We will leave our best friends to return to our best friends. We will go back to the places we came from and go back to the same things we did last summer and every summer before. We will come into town on the same familiar road, and even though it has been months, it will only seem like yesterday. As you walk into your old bedroom, every emotion will pass through you as you reflect on the way your life has changed and the person you have become. You suddenly realize that the things that were once most important to you a year ago, don't seem to matter so much anymore, and the things you hold highest now, no one at home will completely understand. Who will you call first? Where are you going to work? Who'll be at the party Saturday night? What has everyone been up to? Who from Canada will you keep in touch with? Who will go "chercher" the fresh baguettes every morning for the "petit dejeuner"? How long before you adjust to eating at your normal dinner hour and how long before you realize you haven't had pastries for “gouter" in awhile? Then you realize how much things have changed. You realize that the hardest part of being an exchange student is balancing the two completely different worlds you now live in, trying desperately to hold on to everything all the while trying to figure out what you have to leave behind. In a matter of one day's traveling time, we will leave our world of bonding with host families, walking everywhere in the rain, conjugating verbs, having wine and cheese with your meal, and discovering a new culture, to a world that will seem foreign to us despite the fact that we have lived in it for 17 years. But it is different now... We now know the true meaning of friendship. We know the friends back at home who we kept in touch with over the past year will be held dearest to our hearts. We've left our little high school worlds to deal with the real world. We've had our hearts broken, we've fallen in love, we've helped each other through the tough times with the language, host families, and school that our best friends back home couldn't be there for. We've stayed up all night with the talking pineneedles, exchanging stories and speaking franglais. There have been times when we've felt so helpless being hours away from home when we needed our families the most, and there are times when we know we've made a difference in the world we live in today. One month from now we will leave. One month from now we will take down our pictures and pack up our clothes. No more going to Tim Hortons and parks to do nothing for hours on end. We will leave our friends, whose random emails and phone calls will bring us laughter and tears this summer. We will take our memories and dreams and put them away for now, saving them for our return to this world one day. One month from now we will arrive. One month from now we will unpack our bags and eat dinner with our real families. We will drive (yes, DRIVE) over to our best friends house and do nothing for hours on end. We will return to the same friends, whose random emails and phone calls have brought us laughter and tears over the past year. We will unpack and dust off old memories and dreams that have been put away for the past year. In one month we will dig deep inside to find the strength and conviction to adjust to change and still keep each other close. And somehow, on someway, we will find our place between these two worlds .
In one month. Are you ready???.....Send this to every exchange student you know. If you do, you will make them cry.

Tady i tam...

Vlastne uz rano u autobusu me to prekvapilo - vetsina lidi nastoupila s koleckovym kufrem, jehoz velikost se prilis nelisila od toho, co jsem do nej balila na rok. A to jsme jeli na dva dny. Nechapu... Kazdopadne kdyz holky rano vybalily zehlicky na vlasy, feny a vsemozne dalsi laprcajky, uz jsem se nedivila... Stejne zi mohly vlasy vyzehlit a naarazovat jak chtely, na lodi zatracnee foukalo, tak byli vsichni paradne rozcuchani. Opustili jsme South port a vypluli na hodinovou vyhlidkovou projizdku. Fotaky byly nazhavene, Brooklyn bridge, Manhattan, financni ctvrt plna novych vysokych modernich budov a tak celkove, vyhled na na mesto z rybi perspektivy...A samozrejme dlouho vyhlizena a ocekavana modla New Yorku - Socha svobody. Co budu povidat, stale tam stoji a vypada uplne stejne jako na vsech obrazcich, co jste zajiste videli. Chchete-li neco vic, musite byt na miste. Neucaruje vas krasa nebo neobvyklost sochy samotne. nebo aspon na me to z tohodle uhlu moc dojem neudelalo. Co na me silne zapusobilo byl samotny fakt, ze se nachazim pred Sochou svobody, tou, o ktere cely svet mluvi, tou, co reprezentuje New York a mnohokrat i USA na obrazcich, fotkach, v ucebnicich, vsude. Byla jsem tam, s vedomim, kde jsem. A pokazde, kdyz se podivam na nejakou z mych fotek, co jsem v ten moment vyfotila, vzpomenu si na ten pocit, jak mi bylo. Nikdo mi to nevezme...

Bylo to podobne jako se vsim ostatnim.Kolikrat jsem o ni slysela mluvit a ted jsem tu byla. Pro zmenu vysoke stihle budovy Wall Street. Financni a bankovni ctvrt se neobesla bez newyorkse burzy, American Express company, vsemoznych svetovych bank a samozrejme, abychom nezapomneli, v jake ze to jsme zemi, americke vlajky vsude a v dostatecnem mnozstvi...

"A to je jen tohle?" znely zklamane hlasy kdyz jsme dorazily na Ground zero. Vanze nic extra k videni, velka dira v zemi a kolem plno bagru a jerabu, co prave hloubi zaklady pro ctyri nove vyskove budovy, rovnez trade centers. Ale pocit, co na me dychal jen z faktu, byt na miste one tragedie z 11.zari... Kdyz jste na miste, mezi davy lidi na chodnich a autami stojicimi v kolone, to vse uzavrene mezi vysokymi budovami, musi vam byt jasne, jake peklo to muselo byt, panika, ze se z tohodle labyrintu neni sance dostat, ze neni kam a kudy utect. jen vzhladnout na vysku budovy a predstavit si kolik lidi uvnitr pracuje. A pak drcnout a vse spadne jako domecek z karet...Uff, vazne mi bylo docela tezko, skliceny pocit, sevreni mezi budovami, bezmocni...

Hlasy vsech nadrzencu na nakupovani byly vyslyseny hned v zapeti, dalsi zastavka nasi prochazky po meste bylo zname China town. Pro me, jako cloveka anti-shopping to byl ale i tak zazitek. Obchudky a stanky, prodavaci, co se snazi upoutat klienty za kazdou cenu, prodejci, co vas premlouvai ke koupi bajecnych slunecnich bryli nebo znackovych hodinek ci vam strkaji temer pod nos kabelku s otazkou "handbags, handbags?"... Najdete snad uplne vsechno, ale kabelky, bizuterie, slunecni bryle, parfemy a obleceni I love New York vede.. A pri pohledu na ceny, ktere jsou kolikrat jeste usmlouvany na mene nez polovinu, no nekup to!..tedy, vetsina mych spolucestujicich to tak brala.. Proto se na sraz vratili obtezkani taskami, idealne uz nasli i zachody, kde se prevleknout do nove "uniformy" v podobe tricka I love New York. Prislo mi to silenstvi, ale opravdu jsem se pobavila... Vic kravin, suvenyru a lakadel pohromade jsem asi jeste nidky nevidela...

A protoze jen dvoudilne pribehy jsou nuda, necham vas jeste trochu napnute na dalsi pokracovani me mise New York. Blizil se totiz dalsi pusobivy moment meho vyletu, ale zatim povim jen to, ze jsme se presouvali k Rockfeller's center...

Vazne tady!

Cim vetsi tma byla tim jasneji byly videt blikajici napisy a svitici bilboardy plne reklam avsemozne barevna jina osvetleni. Pri pohledu na to vsechno si clovek rekl, ze to v zasade neni moc hezke. Ne, na krasu se tentokrat opravdu nehralo. Momentalne kralovala atmosfera, pocit. Vedomi, ze jsem vazne tady, v New Yorku, vazne tady na Broadway, vazne tady na Times Square! Sedela jsem, tise, s usmevem na tvari, jen si vychutnavala to pusobeni. Nekonecne davy lidi putujicich tam i zpatky, vchazejici a vychazejici do tisicu vsemoznych obchodu, zastavujici se pred velkym zlutym sviticim M a zanedlouho pokracujici ve sve nocni prochazce ruku v ruce s kelimkem Coca Coly. Ne nadarmo se New Yorku prezdiva "mesto, co nikdy nespi". I v jedenact vecer je vsude zivo, veselo, plno. V ulicich se vas mistni rozdavaci listku pokousi premluvit,ze zrovna dnes vecer je pro vas ten nejlespi cas videt tu a tu komedii! V jistem smeru me veta: ,,No, thanks." docela lezla usima. Pri pohledu na velky plakat Mamma Mia jsem si hned vzpomnela na muj posledni den pred odjezdem. Jak to je ted davno... A hned vedle plakat West side story, vzpominky jeste davnejsi. Cestou k M&M obchodu jsme krome dalsich odmitnutych listku na divadelni predstaveni odmitly i kondomy s Obamou. Absurdni, ze uz je Obama i na takovych vecech jako kondomy. Ostatne klucici ironie vecer znela :,,No jasne ze se mi chce videt ksicht Obamy!" Nicmene jsme se prokousaly pres M&M plysaky, tricka a vsechno mozna az do tretiho patra M&M obchodu. Cela jedna zed byla plna svislych regalu plnych nejruznejsich barev M&M bonbonu. Bylo jen na vas vybrat velikost vaseho pytliku, vzit lopaticku a namichat si kolik od jake barvy chcete. A pro ty mane kreativni mame uz i namichane smesi, at uz dvoubarevne, tribarvne nebo jeste vic... A ze se v tech jedenact vecer lidi cpali bonbony zdravi nezdravi. Bylo to ztrestene, ujete. Jestli se spravne pamatuju, nevypadlo ze me vic nez: ,,Wow, it's crazy." Vratily jsme se nocnim osvetlenym Times Square as nasatou atmosferou a s horkou cokoladou se usadily na lavicce v parku. Bylo mi dobre, jen tak jsme si povidaly. O obycejnych vecech, v neobycejne atmosfere, v malem klidnem parku, v nikdy nespicim velkem slavnem New Yorku...