Snila jsem... a co z toho bylo?

Nikdy jsem si nemyslela, ze se mi tenhle sen splni. A splnil. Stala jsem sice ne na sjezdovce, ale na podiu, nozky sice ne skriple do lyzarskych bot, za to hezky bolave od bot na podpatku, sice bez mych vernych kamaradu lyzi, za to s mymi kamarady z lyzarskeho tymu. Stala jsem s medaili kolem krku, s medaili, jejiz vyjimecnost zle jen tezko vyjadrit slovy. S ocenenim a certifikatem v jedne a s viteznou vlajkou juniorske kategorie v druhe ruce. Vedela jsem, ze zraky celeho salu putuji od trenera mluviciho do mikrofonu ke mne. Ke mne, ktera stala a poslouchala ty slova, proslov, ktery jsem naprosto necekala, ale za ktery jsem byla vdecna, ktery mi otevrel oci a prinutil uvedomit si, co jsem dokazala. Potlesk a uprimne ovace v sale me spolu se slovy trenera uvadeli do rozpaku. Nevedela jsem, zda se smat nebo brecet. Stala jsem, smala se a nevedela, co rict. Vyslo ze me jen tiche diky, ktere ale zajiste zaniklo v tleskajicim davu. A co bylo vyjimecneho na reakci publika?Tlekali mne. Nejdriv uspechu a zlate medaili. Napodruhe oceneni, oceneni adaptace a integrace do neznameho prostredi.

Jeho proslov byl spis takove vypraveni. O tom, jak v rijnu potkat na regionalnich zavodech v cross country jednu holku. Vypadala sportovne, prohodil s ni par slov, ze kterych hned od zacatku bylo jasne, ze neni odsud. Studentka, co sem z Prahy v Cechach prijela za zkusenosti, co pristala po hlave do neznameho prostredi, nezname skoly, nezname kultury plne neznamych lid mluvicich jen trochu znamym jazykem. Divka, co se nadsene zapojila do skolnich sportovnich aktivit, at uz ve volejbalovem tymu ci prave lyzarskeho tymu. A hlavne ta, co pres to vsechno nove a nezname uspela. Dotahla to az sem, na medaili, a ted tu zaslouzene stoji pred vami na podiu. Hrdinkou jeho pribehu jsem byla ja.

Nepotrebovala jsem obdiv a potlesk divaku za to, co jsem udelala. Necekala jsem jejich reakci tak uprimnou a na veliko. Necekala jsem, ze se o tom trener vubec zmini. A doted vlastne nedokazu vyjadrit sve diky a vdek vuci nemu a vuci tomu, co rekl, s jakou uprimnosti a pravdivosti. Ne proto, ze cely sal vi, kdo jsem. Dalo mi to vic nez jen nezapomenutlny zazitek a vzpominku vrytou do pameti, moment dojeti, stesti a diku.

Sedela jsem s medaili na krku a byla stastna. Splnil se mi sen, jeden z blaznivych detskych snu zkusit zavodni lyzovani. A nejen to, mela jsem vic. Uvedomeni, ze jsem neco dokazala a co jsem dokazala. Nejen v lyzovani, i v rozhodnuti vyrazit na svou Canadian experience... Pred tim jsem to asi moc nevnimala. Muj rok tady ubihal a protoze cas kvapi, posledni dobou se promenil spis ve sprint nebo v zavody na horske draze. A ted mi nekdo pratelsky polozil ruku na rameno se slovy: ,, Zastav se na chvilku a ohledni se. Ohledni se zpet a uvidis, co jsi dokazala, jak daleko jsi dosla. Cesta za tebou nejsou vzdycky pravidelne kroky, nekde jsi se poradne zaborila do snehu, umazala od blata nebo ti teklo do bot pri skakani pres kaluze. Ale i tak jsi dosla az sem. A ver, ze at jsou to stopy v blate, ve snehu ci v pisku, zustanou tu naporad. Na pamatku, aby az se ti nejaka prekazka bude zdat moc velka, bude to treba prave vzpominka na tuhle tvoji cesticku, co se klikati dolu do udoli, co ti pomuze ji prekonat a jit dal. Rovne za nosem, za svym cilem." Dekuju te pratelske osobe. Jen tezko lze vyjadrit muj vdek, jak moc si jeho slov vazim. Jsou veci na ktere se nezapomina. Jako treba tahle...

S medaili na krku jsem sedela na pohovce a divala se do ohne horiciho v krbu. Plameny polykaly kusy dreva a najednou se vsechno zacalo mlzit a rozmazavat se. Zamrkala jsem. Po tvarich se mi kutalely slzy. Slzy dojeti, slzy stesti...