Destiva sobota

Nesnazte se v tomto clanku hledat nejakou hlubokou myslenku, zadna tam neni. Jen jsem se chtela podelit o ten pocit, kdy mi bylo dobre. Nic min, nic vic. Sedela jsem v jedne male kavarne na hlavni tride Mont Royal v Montrealu. Popijela jsem kafe s vanilkou a sledovala davy lidi prochazejici se tam a zpatky, nakukujici do vyloh obchodu, promotavajici se v lidskem bludisti. V jedne ruce destnik, v druhe tasky plne nove nakoupenych veci. Seda obloha se kabonila a kapky deste se rozpleskavaly na uz tak mokry chodnik. Ale idkyz bylo tak osklivo, ja zustala na vlne s nazvem "dobra nalada". Vsechen ten mumraj venku me necim nabijel. Ikdyz obloha smutkem plakala, me bylo zivo a veselo. Vzala jsem tuzku a papir a zacala psat. Radek po radku, o tom, jak je mi dobre, v mem novem zelenem tricku, v montrealske kavarne, s vonavym kafem. O tom vsem, co mi dlouho chybelo. O male utulne kavarne s drevenymi zidlemi a milou obsluhou. O panovi z velkym cernym destnikem, co prave prosel pred vylohou a mile se usmal. O obycejnych vecech, ktere nemaji zadny vyznam, zadnou pointu. Nejsou nijak zajimave, snad jen tim, ze jsou obycejne. Ale stejne pro me tahle chvile znamenala tolik. Bylo mi dobre. Asi tak jako kdyz zajdete za destiveho odpoledne do Dobre trafiky na horkou cokoladu. S tim rozdilem, ze pred tim stravite nejakych osm mesicu v sice roztomilem tichem, ale vesnickem domecku...

Aby cesta ubihala

Cestou z Vancouveru do Banff jsem se divala z okna. Rada se divam z okna, jak se krajina miha, dal a dal se objevuje neco novejsiho a novejsiho. A pokazde, kdyz jsem videla vlak vesele drncici vedle po kolejich, pocitala jsem jeho vagony. Frceli jsme po trans Canada highway, dalnici cislo 1 spojujici vychod a zapad zeme a zeleznice, co spojuje vychod a zapad take, vedla casto hned vedle. Prilezitosti k pocitani vagonu jsem mela hned nekolik. Poprve jich bylo 90! Nikdy jsem tak dlouhy vlak nevidela. Podruhe jsem to vzdala u 110ti. Vazne nechapu, jak muze jedna lokomotiva utahnout tolik vagonu...

Zajem o vlacek vystridalo povidani naseho pruvodce. Podel obou stran dalnice po cele delce NP Banff jsou pletiva, aby zvirata nevbihali pod auta. Jenze bylo by to prece na nic zit cely zivot jen na jedne strane dalnice, ne? Takze je vybudovana cela rada podchodu a mostu pres dalnici. Samozrejme s dokonalym maskovanim, most vypada jako obycejny kopecek pres silnici, jsou tam vysazene stromy, nahazene kameny a hlina, abych tak shrnula 100% prirodni. Do zadneho podchodu jsem nevidela (logicky, kdyz jsme frceli po dalnici..), ale udajne i takovy los ci sob s parozim tam projde... Ikdyz pruvodce me pobavil tim, ze "pry to nemaji moc radi chodit do podchodu, ze jdou radsi pres most..". Skoro se mi chtelo rypnout, jak to vi, ze to nemaji radi.. Kazdopadne ale napad plotu s mosty a s podchody se mi zda docela dobry...

Z opacneho konce

Tak konecne, ikdyz s temer dvoutydennim zpozdenim, napisu par radku o me "vyprave" na druhy konec Kanady... Pojdte se mnou procestovat Vancouver, Nanaimo, Victorii, hory a Banff a Calgary, ukazu vam, ze Kanada neni jen stanice polarni... :)

Pripomelo mi to onu reklamu na jackpot: "Zlata horecka stoupa..." Jen ta moje horecka byla cestovni, nikoli zlata ani nijaka jina. Proto uz hned v letadle padlo prvni "We did it!" na znameni uspechu, ze vazne jedem. Letadlo pomalu klesalo a nocni Vancouver s tisicem svetel caroval obdivne usmevy na rtech. A co teprve ve dne! Prochazely jsme centrem, na "nabrezi" Canada Place ze me uzasem vypadlo jen "WOW". Nepopsatelna vyjimecna atmosfera tvorena morem, vysokymi modernimi prosklenymi budovami, pristavem s plachetnicemi a to vse se zasnezenymi vrcholky hor na horizontu. Mozna to v radcich tak nevypada, ale v ten moment to na me opravdu zapusobilo. Vsechno nove a moderni, ale ciste a svezi. Po sedivem Quebecu, kde v dobe naseho odletu jeste odtaval snih, byly kvetiny, kvetouci stromy nebo jen obycejna ZELENA travicka mile na pohled. Cistota doslova bila do oci, k videni byli i panove, co omyvali verejne lavicky!..to se mi zdalo uz trochu prehnane, ale pohled na chodniky bez nedopalku cigaret byl docela fajn..:) Navstivily jsme samozrejme znamy Staley park, kde si nepripadate vubec jako ve meste, nevynechaly jsme Gastown s parnimi hodinami, Chinatown, popovezly jsme se do ctvrti Capilano v Severnim Vancouveru, dokonce i Sophie se zavratemi se prekonala a presla visuty Capilano suspension brigde vedouci pres kanon reky Capilano. Centrum vystridaly klidne rezidencni ctvrti s upravenymi domecky a zahradkami.Prozatim jsme zamavaly Vancouveru pri opousteni Horseshoe Bay, trajektem jsme mirily na Vancouver Island, cilova stanice Nanaimo. Odtud pak busem do Victorie, hlavniho mesta Britske Kolumbie. Vsemi doporucovane Butchart Gardens ve Victorii se vyplatily, stalo to za to, nespocet jarnich kvetinek, od tulipanu pres nadherne narcisky, hyacinty, rododendrony, ... Obloha modra, slunicko, vsechno vonelo, nerikam jen tak, ze to nemelo chybu! Vecer jsme okusily tajemstvi "floating house". Doslova domek na vode. Maji jich tam asi 30, rozdelene hezky do jednotlivych doku predstavujicich ulice, pri veceri se vam vino ve sklenicce obcas trochu zavlni, ale jinak bydleni neobvykle, utulne a roztomile. Sspecialni bydleni, specialni lide - potkaly jsme se s holkou, co se pred nedavnem vratila z expedice na Antarktide. Takove lidi se nepotkavaji kazdy den... Bylo to jako v pohadce, osviceny parlament a luxusni Empress hotel s pristavem vypadaly skoro nerealne. Z vyletu do Mount Douglas park nas uz cekal dalsi presun, trajekt zase zpet do Vancouveru. Z toho, co je pro turisty ve Vancouveru k videni nam zbyvala Broadway, 4th Avenue, Grenville Island s proslulym trzistem se snad uplne vsim, na co si vzpomenete. Projely jsme se mistnim skytrain, ktery bych nazvala spis jen train, jelikoz mi prijde jako obycejny vlak...A tresnicka na dortu z Vancouveru bylo opet doporucovane Akvarium. Delfini show, krmeni lachtanu, morske vydry, rybicky, koraly a morske potvurky prapodivnych tvaru, tropicky les s lenochodem a opickami, zaby, meduzy, zraloci a zelvy, bylo toho spousta. Jenze my nechaly Vancouver definitivne za zady, vhuru do hor! Minibus s pruvodcem, "jump on, jump off". Zastavka u vodopadu a pralesa se stromy porostlymi mechem, povidani o zeleznici napric Kanadou, projizdeni skrz Columbia mountains, stale bliza bliz nasemu cili - Banff, mestecku v centru Rockies. Ale 850 km neni jen tak, pauza byla u Shoeswap lake. Majitel hospody a pokoju byl vesely chlapik, po veceri nam zapnul horkou vyrivku, pujcil nam kola na prijizdku a navic, jake stesti, zrovna se vecer konal zivy koncert mistni kapely! Verte, ze neni nad zivy koncert v zapadakove! :) Jeste musim dodat k pujcenym kolum, vetsi hajtru jsem asi nikdy nevidela. Rezave, rozviklane, riditka se kinklala, pneumatiky zpuchrele, ale jelo to! Nejvetsim nedostatkem bylo, ze moje kolo nemelo brzdy. Takze jeste stesti, ze vsude byla plus minus rovinka, nebo aspon protikopec, kde zastavit. Dalsi den nase ceta pokracovala, dest se nahore v Rogers pass zmenil ve snih, zastavili jsme v turistickem centru, co bylo udelane spis jako muzeum, od modelu zeleznice (trans Canada railway), pres vycpane medvedy az po nahravky zvuku zvirat. Male Columbia mountains se zmenily ve velke Rockies. Narodni park Yoho (Yoho znamena Wow v domorodem jazyce) nam ukazal kanon reky Kickinghorse, Emerald lake, ktere je dokonce na seznamu UNESCO ale ktere bylo jaksi zamrzle a zasnezene jeste, takze jeho uchvatne modra barva nebyla zase tak uchvatne modra... Pri prejezdu do Alberty jsme posunuly hodinky o hodinu, jaka zmena, ze rozdil s CR jen 8 hodin! A vecer uz jsme pozorovaly srnky okolo hotelu v Banff. Sirokanske udoli s vysokou barierou zasnezenych stitu hor na oboustranach, reka klikatici se jako had v udoli, hezky pohled z Tunel mountain. Podel Bow river az k zasnezenym vodopadum, ktere bych osobne nazvala asi spis kaskadami, pusobivy pohled na Banff Sprig hotel, luxusni hotel a klenot mistniho lazenstvi hrde vykukujici mezi stromy. Termalnich a mineralnich pramenu jsme vyuzily hned vecer, kdy jsme se nalozily do velke horke lazne. Ranni pohled z okna na oblohu bez mracku mluvil za vsechno, jako by me vrcholky volaly. Jenze nic nebylo tak evidnetni, precjen vsude na trasach byla jeste spousta snehu a ledu, Mount Rundle jsem nakonec prohlasila prilis nebezpecnou pro vystup v techto jarnich mesicich, navic sama pri predstave setkani s chlupatym medou.. Vydala jsem se tedy podel Spray river, pak vyhlidkovo okruzni trasu kolem Tunel mountain. Ti, co videli fokty zkratka vi. Nadherne vyhledy, fotak byl v plne pohotovosti. Vazne... WOW! Bylo mi lito nechavat hory za zady, sjizdeli jsme busem udolim mezi stity hor smerem do Calgary. Hrebeny se vzdalovaly, ale ja mela uvnitr onen "wow pocit", moje laska k horam nikdy nezmizi. Pohled z okynka na placate plane Alberty, na jejichz horizontu byla stale zubata linie hor. A ja vedela, ze se tam chci jednou vratit! Posleni vecer nasi cesty, nocni Calgary, usinaly jsme plne planu, kam poslednich pul dne vyrazime, co navstivime.. Jenze to by vse bylo "moc v pohode". V domneni, ze letadlo nam leti "nekdy odpoledne, tak kolem treti..", jsme si daly rano hezky na cas. Vstavani v 8:50, sprcha, baleni, zadny stres. Bylo 9:40 kdyz jsem jen tak prohlasila "v kolik ze nam to leti?" a koukla do papiru s rezervaci. Nejdriv jsem mela pocit, ze se mi to zda. Bohuzel ne. Letadlo odletalo v 10:50! Tzn. za hodinu a deset minut. A my byly v hotelu, nezabaleny... Ale s plany, jak si zajdeme na snidani, jak navstivime tohle, jak pak dojdeme vyzvednout nase velke batohy v hotelove uschovne... Pak to slo raz na raz, naklusaly jse ma recepci, ti nam zavolali taxi a frcely jsme na letiste. Ale stale - ZANDY STRES! Jen mi to prislo vtipny, musela jsem se smat celou cestu na letiste. Bylo 10:20. Zbyvalo vyzvednout letenky. check-in zavazadla, projit kontrolou a pak uz jen koupit neco k jidlo a do letadla. Docela jsem vydechla s dosednutim na sedacku. "We did it!" Pomalu jsme se rozjizdeli, motory nabidaly na sile, runway se mihala v okynku a uz letime. Bylo mi trochu smutno, ze uz to konci. Ale do takoveho Vancouveru jsem se vazne zamilovala a slibila si, ze se tam jednou vratim! Bylo to uzasny! Skvely! Vratila jsem se nadsena! A zpet v Montrealu na letisti jsem se otocila na Sophie se diky, ze me takhle vzala s sebou. A nekde uvnitr jsem se otocila s diky ke vsem, co stoji za tim, ze jsem takhle vyrazila. Ne kazdy ma takovou moznost. Ja ji mela. Vazim si ji! A jak jinak by nase desetidenni putovani mohlo skoncit nez nasim zaverecnym - "WE DID IT!"

Nostalgie...

Jako male jsme se segrou sbiraly vsechny ozdobicky a dekorace ze vsech nasich snedenych zmrzlinovych poharu. Obcas se ted sama sebe ptam, jestli jsme chtely vic ten pohar nebo prave ony trpytive strapecky, papirove destnicky, plastova zviratka na zaveseni na okraj poharove misky a kdo vi, co jeste. Jenze v posledni dobe se mi zdalo, ze vsechny sofistikovane a neobvykle dekorace zmizely. Namisto nich byl v kazdem poharu zapichnuty barevny strapec doprovazeny oplatkou, kornoutkem, trubickou ci jinou sladkou vymozenosti. Coz je hezky, ale nenechava to ony suvenyry, veci do sbirky. Takovu susenku mnohem radsi zbastim nez ji schovavat a prevazet domu. Proto nam ve sbirce zustaly jen blyskave strapce, co se daly snadno zpichnout do helmy na kolo nebo jen tak do vlasu. A casem se stejne ona spejle zlomila a dekoraci byl konec. Mozna proto me slecna servirka, co prede me postavila onu ozdobenou sklenici koktejlu, vycarovala usmev na me tvari. Ne tak uplne kvuli koktejlu samotnemu, spis kvuli ruzovemu paraplicku zapichnutem v ovocne dekoraci. Mela jsem takovou vnitrni detskou radost. Vybavily se mi vsechny ty vzpominky a slzicky, co tekly pokazde, kdyz se destnicek rozbil a nefungoval. Pripada mi smesne a detinske, ze jsem si destnicek schovala a jeste ted lezi v pokoji na nocim stolku naporuseny, neporouchany. Jen mi pohled na ono ruzove paraplicko, opatrne otevreni "proti desti" a protaceni spejle-drzatka mezi prsty, caruje usmev na tvari. A pod destnikem ho dest nikdy nesmyje. Protoze vzpominky ani cas nevymaze...

Jen kratce jsem chtela vsem Vam, co sem chodi cist pravidelne nebo i jen tak, proste vsem, co jaksi oceni tech par radku, co sem jednou za cas vyventiluju, poprat krasny Velikonoce... Mejte se krasne, mejte se radi, uzivejte si jara a neprejezte se vajicek, ze?:)

Jo, a pri tom vsem ted omluvte jistou mezeru ve psani, vydavam se na "vylet" za taji druheho konce Kanady. Verte ale, ze po navratu budou me zapisy stat za to :)

Donekonecna prosim

Kouzelne tlacitko, ktere dovoli prehravat vasi oblibenou pisnicku stale a stale dokola. Bez prestavky, protoze se vam tak hrozne libi, mate pri ni tak skvelou naladu, ze proste nechcete, aby prestala. A klidne budete tancovat po byte, at si kazdy kdo chce, co chce mysli, vy jste ted stastni a jen tak si to nenechate vzit. Mozna vas ta pisnicka jednou omrzi, az zmacknete to tlacitko po stopadesate, ale tak co, ted chcete zpivat, tancovat a uzivat si to stesti dokud tu je...

Kdyby takove tlacitko v zivote bylo, asi bych ho ted mackala stale dokola. Bylo mi dobre. Mela jsem tu sve misto. Byla jsem pro ne Nekdo. Byla jsem pro nej Nekdo. A to, co predtim delalo rozdil mezi tim, jestli jsem tady nebo tam bylo najednou jakoby fuc, na moment se vyparilo. Patrila jsem sem. Mela jsem, ac treba jen na tu chvili, to, co mi tu doted tak chybelo. A byla jsem stastna. Jen skoda, ze takove tlacitko neexistuje... Ale zase na druhou stranu, mozna je to dobre, s nim by byl zivot prilis jednoduchy...:)

A predavam slovo do studia...

Jakobychom se chteli ujistit, ze jsme tu spravne jsme vsichni vzhledli nahoru na tycici se budovu, na niz se vyjimalo logo Radia-Canada. Tak jsme se s klidem ohlasili na recepci, odkud nas odeslali cekat do kafeterie. Vsichni se hned rozprchli kupovat kafe a ranni muffin, snad si chteli pripadat jako ti vsichi ostatni, co tu pracuji a ziji tak kazde rano. Vyzvedli nas dva mladi pruvodci v peclive upravenych uniformach Radia-Canada. Hned pote, co jsme se bludistem chodeb dostali do satny,kde jsme odlozili veci, prohlidka mohla zacit. Nakupili jsme se kolem velkeho modelu arealu Radia-Canada, kluci si hned urcili, ci je ci auto stojici na parkovisti. Rozlehl komplex s skladal z hlavni vysoke budovy (tower), do ktere jsme ani nemeli v planu se podivat, jedna se jen a pouze o kancelare zajistujici propagaci, reklamy, internetove vyhledavani, administrativu... Mensi budovy vpredu byly ateliery, malinke vzadu studia. Celkove ale vetsina arealu na modelu viet nebyla, protoze se nachazi pod zemi. Jednak otazka svetla, druhak mista a hlavne zvuku. Dokonce maji v parkingu takovy najezd do podzemi, kterym privazi bud extra velke kulisy a "naradicko, co neprojde dvermi", pruvodce nam jako prikladu uvadel nataceni, kdy potrebovali ziveho slona... A druhak je to tajna pasaz pro ty, co chteji uniknout vsem paparazzi, co cihaji pred hlavnim vchodem. Bludistem chodeb a eskalatoru jsem se zanorili do hlubin suterenu. Pred studiem, ktere ridi francouzske vysilani Radia-Canada po cele Kanade jsme se zastavili a koukali na ctyri zamestnance uvnitr jako na rybicky v akvariu. Tisice tlacitek a svetylek, co blikaly, spousta obrazovek s popisky, kde co v televizi bezi. Pohodova atmosfera, vsichni ctyri si povidali a osobne mi prislo ze tematem jejich konverzace je spis otazka co si daji k obedu nez nejake rizeni televize. Na druhou stranu pro me jako cloveka extremne netechnickeho to budilo jisty obdiv, ze jsou lidi, co se v te zmeti svetylek a mackatek a hybatek vyznaji. jako husy za sebou nebo jako deticky ve skolce po dvojickach jsme se propletali zmeti chodeb, jeste o patro niz do podzemi, az do koridoru, kde byla po obou stranach studia, pekne ocislovana, jedno vedle druheho. V kazdem z nich hezky v polovine plastove plexisklo, ktere delilo rezii od mistnosti od vlastniho mista deni. Vse propojene pres mikrofony a reproduktory. V rezii opet nezbytne pocitace a velka "DJovska" sluchatka a samozrejme opet zvukove masiny plne cudliku a mackatek. V mistnosti, kde sedeli ti, co mluvi to radia to zas az tak zajimave nebylo, stul s zidlemi a mikrofony se sluchatky. Steny z poroviteho plastu ci neceho podobneho, co absorbuje zvuk a nevytvari ozvenu, dokonce i vyloha ven na chodbu je pry zakrivena tak, aby se od ni zvukove vlny odrazely pod stul a nebyla ozvena. Jedina vec ktera tam na prvni pohled nemela prilis vyuziti byla televize. Udajne slouzi jako "okno". Mistni zemstnanci, co cely den pracuji v podzemi si prali okno, aby videli ven. Jenze v suterenu je to trochu problem. Tak jim nainstalovali televizi, ve ktere bezi zaznamy z kamer rozmistenych po Montrealu. A asi se citi jako by koukali z okna, nevim... Pri opousteni studia nas zaujal takovy maly kuchynsky koutek. Toastovac, kavovar, talirky.. Je fakt, ze ti, co musi byt nazivo v radiu v pet rano, asi nemaji uplne casu delat si doma snidani.. Do velkeho studia televize nas nepustili jen jsme opet koukali na rybicky v avariu. Velika mistnost zabrana z casti dlouhymi stoly plne pocitacu, z casti nekolika natacecimi plosinami. Vzhledem ktomu, ze nesleduji televizi, tak mi bylo trochu na nic vedet, ze tamhle se nataci tohle a takhle zase tamto... Ale i tak to bylo pusobive, vsechny ty kamery a osvetlovace, co visely nad kazdou plosinou. Navic, na jedne zdi bylo videt 80 malinkych obrazovek, 80 nejvic sledovanych stanic na svete. Bez zvuku, jen se na ne divaji a zajimave tema nebo situaci pak vyhledaji podrobneji na internetu. Zkratka takova inspirace ze sveta. Mirili jsme do atelieru, kde vyrabi kulisy a podobne vymozenosti na scenu. Jiz naaranzovane obyvaci pokoje nebo kuchyne, imitace stare knihovny. Nad kazdymi dvermi, co vedly z chodby byla takova elektronicka radka, jako mame my v metru, kdyz nam hlasi, ze vlak konci ve stanici Smichovske nadrazi. Jen s rozdilem, ze tady behalo "Ticho, probiha nataceni!". Jako mysky jsme prosli do velke mistnosti se spoustou regalu barev, drzaku na nejruznjsi vytvarne pomucky a velkych kyblu plnych sadry nebo samotu. Podel sten byla oprena spousta obrazu nebo kulis, nekde byly videt sochy velikosti. A uplne urostred pan zrovna vytvarel skvely design na podlahu, strikal lino barvou, pouzival podivny nastroj, ktery vyvavym pohybem pre sebou vzdy v pravy moment vyprsknul trochu barvy. Kdyz byl pan k nam zady, skoro to vypadalo, jako kdyz cura. Az na tu modrou barvu... Opustili jsme smrduly atelier a zanorili se do regalu s doplnky. Nespocetne mnozstvi telefonu snad ze vsech historickych epok, psaci stroje, sklenicky a jine nadobi, lampy, lustry, zapisniky, hracky, umele kvetiny ve vazach ci dokonce plastove ovoce vseho druhu. Vazne hodne pusobive, nejruznejsi "kraviny" na dokresleni perfektni atmosfery pred kamerou. A pak jeste jednou zpet do studia. Tentokrat do toho nejvetsiho, co tu maji. Behem tydne tu nataci 3 ruzna vysilani. A ze to neni malinke, musi to byt docela fuska rozmontovavat a smontovavat ruzne kusil ya dekory a to vsechno 3krat do tydne. Videli jsme plany, podle kterych to davaji dohromady a je to vazne neco! Jestli jsem nekdy povazovala instrukce nebo planky v navodech za slozite, tak to odvolavam. (ikdyz asi moc ne, v zasade navody a planky na sestavovani nectu, ostatne jak to mame my holky ve zvyku - metoda pokus-omyl...). Z prostorneho hlediste jsme koukali na nespocet svetel, halogenu, bliaktek a buhvi ceho jeste. Nektere jen "prirodni", jine s plastovou folii ruznych barev. Slozity system pruzin a tyci, samozrejme vysoce sofistikovany uz jen proto, aby se vse mohlo pohybovat nahodu dolu, presne jak osvetlovac natuka do ovladaciho panelu. (samozrejme se spoustou cudliku a pacek, obcas blikajici kontrolkou..). A stejne to celkove pusobi jako mensi prostor, nez kdyz se koukame na televizi. Jednak maji cerne zavesy, co zakryvaji onu zmet snur a elektrickych zasuvek a prodluzovacek a ktere tvori jakysi pocit nekonecna. Druhak je to otazka kamery s sirokym zaberem. Jen tak pro legraci nas pruvodce nechal hadat, kolik takova kamera, veliky stroj, co se pohyboval na koleckach po "podiu", stoji. Docela mi spadla brada pri oznameni ze je to asi 250 000 $. Jen si to vynasobte 15ti nebo 16ti a mete to v korunach. Zda se mi to jako slusny obnos penez. Navic, pro takove vysilani jich obvykle pouzivaji asi 12. Neni to uplne levna zalezitost, takove studio, hm? Ale minimalne je to pusobive. Zaludek se zacinal ozyvat, byla jedna hodina a my se vydali na zaslouzenou pauzu na obed. A hned po ni do atelier-studio. Misto, ktere tu maji presne pro skupiny jako jsme my. Opravdove studio, s rozdilem, ze rezie je v te same mistnosti, opravdove kamery, opravdove role, opravdove vysilani. Nekolik tydnu predem jsme si rozdelili role, kdo byde hlasatel, kdo reporter, kdo kameraman a tak. Ted jsme jen poslouchali pruvodce, jak vysvetluji, kdo kde co ma delat a pak uz klapka akce a natacime. Vsechno bylo tak, jak je to doopravdy. Koukala jsem do kamery a nervozne sledovala bezici text. Hlavne se nezakoktat, necist moc rychle a usmivat se, to neni nikdy na skodu, obzvlast pred kamerou, ze? Mela jsem predem domluvene s kamaradkou, co u pocitace otacela koleckem mysi a posouvala text ve vsech kamerach (vlastne ten text neni v kamere, jen se pres zrcadlo promita do kamery, tudiz jen ctete, ale zaroven koukate do kamery, neuzite se text nazpamet..), at neposouva moc rychle. Predali mi slovo a mikrofon, nadech a jedem. Neni narok na chyby, mame jen dva pokusy a zadne nanecisto. Wow, prvni role a prvni pokus bez chyby. V mezidobi cekame za scenou, koukame na televize rozmistene kolem a poslouchame ostatni. A pri prekecnuti se snazime smat jen potichu, aby nas smich nebyl natoceny taky... Jen v momente, kdy hlasatelce spadnul mikrofon a ona ho za primeho prenosu zacala lovit kdesi pod mikinou to bylo docela duseni smichy. Narozdil od meho druheho vystupu pri prvnim nataceni (mela jsem 2 role, obe pred kamerou). Predchazelo tomu video, ktere ale bylo uz predem zaregistrovane. Videla jsem svuj text, ale nevedela, kdy zacit cist. Proste mi zapomneli ukazat. A tak jsem cekala, cekala.. a pak uz to bylo dlouhe, tak jsem zacala cist. Uvidime, co z toho vzeslo. Ale do smichu mi nebylo. Stejne tak jako kdyz kluk, co mluvil prede mnou a predaval mi slovo nedorekl svou posledni vetu. Otocil se na me, pro naznaceni, ze teda uz mam mluvit, ale text stale nebyl posunuty, videla jsem jeho posledni vetu, ale to, co jsem rikala ja pak uz videt nebylo. jen jsem telepaticky hypnotizovala kamaradku, co posouvala text. Povedlo se, myslim, ze t mozna ani neni tolik poznat, ze tam nejaky zadrhel byl. Uz se tesim, az to DVD uvidim. Kazdopadne to bude skvela pamatka. A vazne jsme si to uzili, byla to sranda, zkusenost, zazitek. Hlavne teda druhe nataceni, to uz bylo relativne bez stresu, jen jsem si to uzivala. Vazne me to bavilo! Cas kvapil a nas cekala jeste posledni cast nasi mise Radio-Canada. Sli jsme na vysilani, sice ne primy prenos, natacelo se to na patek. Jen letmy pohled po sale naznacoval, o jake vysiani se bude jednat. Obecestvo tvorili babicky a dedeckove. Porad s trochou hudby a tance, s varenim a zahradnicenim. Takove ty porady, co bezi kolem poledne, presne urcene pro duchodce, co si s kafickem hovi u televize. Jiste pochopite, ze jako zanr nam to uplne nesedelo, nicmene jsme se rozvedeli jak pecovat o kvetinky, jak upect velikonocni pecivo, poslechli si zivou kapelu, poslechli si stupnici lenosti (na druhem miste: sprchovat se s kvetinami, abychom je nemuseli zalevat), pri pauze snedli ono upecene velikonocni pecivo, v tombole nekteri stastlivci vyhrali blok, deku nebo tasku, samozrejme s nazvem poradu - Pour le plaisir / Pro radost, at mame radkou pamatku. A pozor pozor, hlavni losovani probehne na konci tydne a muzete vyhrat VYSAVAC v cene 800$!!! ne, myslim, ze kdyz to clovek bral s rezervu, bylo to fajn. Videli jsme jak to probiha pri nataceni, napoveda na papirech, 4 kamery co se stridaji ve snimani, animator, co nas roztleskaval a nebo naopak tlumil, gestikulace, ze "uz zbyvaji jen 2 minuty"...

Byl to prima den, skvelej zazitek, jen jsme byli docela unaveni. Uz chapu, proc maji vsude automaty na kavu.. Ale stalo to za to, za sebe jsem si to vazne uzila! (jen jsem zvedava na to DVD s nasim zaregistrovanym vysilanim:)...)