Destiva sobota

Nesnazte se v tomto clanku hledat nejakou hlubokou myslenku, zadna tam neni. Jen jsem se chtela podelit o ten pocit, kdy mi bylo dobre. Nic min, nic vic. Sedela jsem v jedne male kavarne na hlavni tride Mont Royal v Montrealu. Popijela jsem kafe s vanilkou a sledovala davy lidi prochazejici se tam a zpatky, nakukujici do vyloh obchodu, promotavajici se v lidskem bludisti. V jedne ruce destnik, v druhe tasky plne nove nakoupenych veci. Seda obloha se kabonila a kapky deste se rozpleskavaly na uz tak mokry chodnik. Ale idkyz bylo tak osklivo, ja zustala na vlne s nazvem "dobra nalada". Vsechen ten mumraj venku me necim nabijel. Ikdyz obloha smutkem plakala, me bylo zivo a veselo. Vzala jsem tuzku a papir a zacala psat. Radek po radku, o tom, jak je mi dobre, v mem novem zelenem tricku, v montrealske kavarne, s vonavym kafem. O tom vsem, co mi dlouho chybelo. O male utulne kavarne s drevenymi zidlemi a milou obsluhou. O panovi z velkym cernym destnikem, co prave prosel pred vylohou a mile se usmal. O obycejnych vecech, ktere nemaji zadny vyznam, zadnou pointu. Nejsou nijak zajimave, snad jen tim, ze jsou obycejne. Ale stejne pro me tahle chvile znamenala tolik. Bylo mi dobre. Asi tak jako kdyz zajdete za destiveho odpoledne do Dobre trafiky na horkou cokoladu. S tim rozdilem, ze pred tim stravite nejakych osm mesicu v sice roztomilem tichem, ale vesnickem domecku...