At zije motivace!

Profesori se snazi, co jim sily staci, motivovat sve studenty. A to nejen slovy, ale i ciny. Pro ty, kteri maji dobre skolni vysledky nebo alespon "kladny pristup ke studiu", jsou organizovane akce.Jednou za ctvrtleti je naplnen autobus, ktery veze studenty misto skoly nekam za zabavou. Muze to byt den na lyzich, snidane v restauraci, kino, navsteva televizni show... Ted to bylo brusleni. Chvilku jsme bruslili, pak nam servirovali horkou cokoladu a dortiky, kluci hrali hokej, holky si hraly na krasobruslarky. Bylo to fajn. A ozhodne lepsi nez ekonomie a matika, ze? Jen doufam, ze to ostatni bude vazne motivovat, uz je kvuli tem, kdo tohle vsechno organizuji.

Vazne je mi 18, nekecam!

Jeste ze existuje neco jako youtube. Bylo mi dobre, uvelebila jsem se u pocitace, popijela u toho masalu a pri pomysleni, ze mam nasledujici tyden volno jsem proste nemohla byt ve spatne nalade, ze? A obcas se to tak sejde jedno s druhym a vyjde z toho jen potvrzeni, ze jsem jeste dite. V podstate jsem za to rada a vubec se nestydim za to, ze jsem si s radosti pustila Kdyz se zamiluje kun nebo Hlavne, ze jsme na vzduchu. Vzpominala jsem si, jak jsme vikend pred mym odjezdem takhle zpivaly se segrou. V aute, cestou z chalupy, pisnicky od Skoumala z kazety Pro deti od peti. Moucha Tse-tse a jiny, znaly jsme je nazpamet, vzdyt jsem na tehle hudbe vyrostly. A ze uz nam je o nejakych par let vic? Koho to zajima. Je to fajn zustat tak trochu jako dite. Mit rad pohadky, obcas si zazpivat pisnicky z Lotrandy a Zubejda. Ne porad, vsechno ma sve meze. Nekdy si rikam, ze z tohodle asi nikdy nevyrostu... Mozna mam na tahle leta moc hezkych vzpominek. Nevim, ale nelituju.

Ale proc o tom vsem pisu. Predstavte si, ze si takhle zpivam, cesky, ceske pisnicky, ale tady, v Kanade. A tvarim se naprosto spokojene, vesele si pobrukuju do rytmu. Jako by mi preskocilo... Jenze kazdy je nejaky. A kazdy ma svou slabou chvilku. Ja ji mam ted, momentalne s pisnickou Kdyz se nacancam :)...
Otocila jsem se na Sophie se slovy, ze si musi myslet, ze jsem se zblaznila... Usmala se a odpovedela jednou vetou. Vetou, ktera hovori za vse, ktera vystihuje situaci naprosto dokonale. Vetou, kterou proste nezapomenu.

I'M TRYING NOT TO JUDGE! :)

Slavna Praha

Prisla jsem domu a na stole lezely noviny. Ale ne ty lokalni, co mluvi o bezne kanadske peirferii, kde se momentalne nechazim. Byly to prave, nefalsovane a seriozni noviny. La Presse, nejctenejsi kazdodenni tisk. Divne. Normalne nikdo noviny nekupuje.
Pohodlne jsem se usadila do kresla a zacala cist. Tak po svem, jak ctu noviny vzdycky. Jen to, co me zaujme titulkem. toho dne toho moc nebylo, tuiz jsem se dostala do posledniho sesitu s nazvem "cestovani". Titulek jsem si radsi precetla dvakrat, jak jsem neverila svym ocim. Reportaz z Prahy! 48 hodin v Praze. Tipy na pamatky, ktere urcite nezmeskat, restaurace, kde si uzit ceske kuchyne... Prislo mi to legracni, ze tady, kde vetsina lidi netusi, kde Ceska republika je, se v novinach pise o Praze jako o uzasne destinaci vhodne pro vsechny milovniky pamatek. Zaroven jsem byla rada. Aspon se treba mistni vic vzdelaji a nebudou se podivne tazat, kdyz na jejich otazku, odkud jsem, odpovim ze z Cech...

Uz?

Otevrela jsem slozku. Dva dokumenty. Nabidka seminaru na pristi rok a "navod k pouziti". Odpovedet do konce unora.

Bum! Prislo to tak najednou. Zaskocilo me to nepripravenou. Prohlizela jsem tabulku nabizenych predmetu, eliminovala me nepratele exaktni vedy a jaksi taksi dospela k neurcitemu zaveru s mnoha resenimi. Vaham. Sama sebe se ptam, co vlastne bude dal? Kudy se vydat? Kdesi v dalce blika svetylko, majak v mori, ale jak se k nemu dostat? Jakou cestu si vybrat? Tentokrat nemuzu vse uzavrit tim, ze mam jeste cas. Protoze ted ho nemam. Prisel cas rozhodnuti. Jen mi to vsechno nejak nedochazi. Uteklo to tak rychle. Jako by to bylo loni, kdy jsme vyrazeli jako mali a hrdi studenti primy A na seznamovaci kurz. Spolecnych osm let bylo pred nami. Vzhlizeli jsme k velkym oktavanum, kteri uz vi, kam v zivote chteji dojit. K tem, co jsou na skole nejstarsi. K tem, pro ktere je maturitni ples. K tem, co organizuji posledni zvoneni a pak travi svatak nad knihami, aby nasledne potvrdili, ze nemysli kolenem a ze nemaji v hlavu jen na to, aby jim neprselo do krku. Vzdycky mi to prislo dlouho. Osm let. Jeste casu. A najednou je to tady. Loni slo nepripoustet si, ze se to blizi, ted uz to nejde. Mozna to vypada, ze septima, rok od maturity, jeste se nas to netyka. Asi jsem pres tyhle ruzove bryle koukala do ted. Sundala jsem si je v momente, kde prisel onen vyber seminaru. Septima je sice fajn, neni to jeste maturitni rocnik, ale stejne, rozhodovani zacina tady, ikdyz se to muze zdat jeste za dlouho.

Nevim. Najednou si pripadam malinka na rozhodnuti. Co bych chtela? Toho je spousta. Ale kudy se pro to vydat? A existuje neco takoveho vubec. Ted neni cas na to vznaset se v oblacich, hezky obema nohama na zem. Realne moznosti, rozhodnuti. Stale si nedokazu pripustit, ze uz je to tady. Cas prece nemuze utikat tak rychle.
Obcas jsem si pripadala zmatene. Asi hlavne proto, ze nebyl clovek, se kterym bych si sedla a vsechno to probrala. Mozna jsem nepotrebovala nezbytne radu, jen to vsechno nekomu vysypat a udelat si poradek v tom, co vlastne chci, v tom, co je realne.
Hlasek v hlave mi napovidal. Je to Tvuj zivot. Rid si ho takovym smerem, jakym ty chces. Nechci, aby to znelo jako bych vse brala prehnane vazne. Jen jsem nemela tu moznost probrat vsechno s lidmi, kteri jsou na tom ted stejne. Jen jsem nemela moznost sednout si s rodici a prodebatovat vecer na toto tema. Jen jsem se rozhodovala v prostredi, kde okolni lide netusi, o cem me rozhodnuti je, nechapou, proc mi v hlave kazdy den zvoni pripominka "seminare". At ac to muze znit jakkoli smesne, vzala jsem vse do vlastnich rukou.

Je to jen zacatek. Jak tahle soutez skonci nevim. Pripadam si trochu ztracene v bludisti. Nastesti se zda, ze spravna cesta ven neni jen jedna. A od kazdych zmacenych dveri lze najit klic. Mozna budu muset jit oklikou, mozna to budu chtit vzdat. Treba to bude slepa ulicka a budu se muset vratit na rozcesti a zvolit jinou cestu. Ale ten majak v dalce bude stale blikat, udavat mi smer.

Naposledy jsem si precetla mail pro pana reditele s navolenymi seminari. Klikla jsem na odeslat. Jako by se pismena slova "odeslat" na chvilicku preskupila ve slovo "start". Soutez zacala, svaly jsou namasirovany a zavodnik se vydava na trat. Cekaji ho dalsi rozhodnuti, prekazky a kdo vi, co jeste. Neni to zavod na cas. Dulezite je dorazit do cile, pretrhnout bilou cilovou pasku s napisem "Muj cil".

Ikdyz je ten cil jeste trochu matny, ztracen v mlze, bludisti, rozbourenem mori, kde blikajici majak skyta spasu, nazvete si to, jak chcete, vykrocila jsem pravou nohou k jeho dosazeni.

A cas plyne...

Uz je zase patek. Nechci, aby to vyznelo, ze nejsem rada, prece jen kazdy se po tydnu skoly tesi na vikend. A dnes mi patecni silenstvi prislo jeste o neco silenejsi vzdyt zitra je prece Valentyn! Dokonce jsme nemuseli mit ve skole uniformni seda nebo modra tricka...za podminky mit ruzove, cervene nebo bile. Puvodne to vypadalo jen na ta ruzova, ale nakonec, nastesti, byla pridana i cevena a bila. Ale proc tohle vlastne pisu. Jen si cim dal vic uvedomuji, jak se mi to tu krati. Jak cas leti. Mame unor a nedavno byly Vanoce. Je patek a nedavno bylo pondeli. Za 14 dni mame jarni prazdniny, pak jsou Velikonoce, kdyz vse dobre pujde tak v dubnu "velka cesta" na Vancouver, v kvetnu zajezd do New Yorku, konec roku, zaverecny ples a jedu domu. Asi bych o tom az tak nepremyslela, ale kdyz tento tyden dorazil dopis z centraly EF z Toronta ohledne organizovani dat odletu, nejak to na me dolehlo. Rikala jsem si, vzdyt je TEPRVE unor. Jeste mam cas. Kdyz se ale clovek zamysli, utece to jako voda. Na jednu stranu je to skoda, na druhou stranu nemuzu rict, ze se netesim na sve "stare zname". Nevim, mozna to nema cenu resit, uz jen proto, ze cas zkratka bezi. Nikdo a nic ho nikdy nezastavi...

Konecne!

Znate ten pocit, ze se na neco hrozne moc tesite. Nemuzete se dockat. A pak, z niceho nic, bum, nic nebude. Vas sen se zhroutil. Zklamani, smutek, nastvanost, vztek, bezmoc. Tak to presne bylo u me. Dostala jsem od jednoho profesora 2 DVD o lyzovani. Vitezne sjezdy roku Svetoveho poharu 2008 a treninky kanadskeho narodniho lyzarskeho tymu. Bylo to v utery, zrovn ajsem mela cas se na to vecer podivat. Jenze nic neni tak evidentni, jak se zda. Tentokrat selhala technika. Pro zmenu. Vim, ze nejsem technicky typ, ale tentokrat to vazne nebyla moje chyba. Byla jsem bezradna. A jeste ke vsemu, nikdo tady mi nedokazal poradit. Mrzelo me to. Nejvic asi fakt, ze jim to je tak trochu jedno. Pripadala jsem si beznadejne. vedela jsem, ze stat se tohle doma, nekdo mi s tim pomuze, poradi, vyresi. Tady nikdo takovy neprisel. Bylo mi to lito. Mozna vic nez to, ze jsem nevidela ona DVD.

Trvalo to asi 2 tydny nez prisel nekdo, kdo DVD prehravac zprovoznil. Vlastne uz ve ctvrtek byl zprovoznen. Jenze od te doby jsem se jeste nedostala k tomu, abych se rozvalila na pohovku a koukla se na obe DVD. Az dnes. Vazne jsem si to uzila. Lyzovani je bajecny sport, mam ho fakt moc rada. Ted jsem spokojena, ikdyz to trvalo dlouho, nakonec jsem obe DVD videla. Jsem za to rada. Jen jsem vam to chtela rict...

Nezlobim se, ze mame den volna...

Utery. Rano jako kazde jine. Budik zvoni v 7:35. Vstanu, snidam, pripravim si obed do skoly, obleknout, navrch skolni tricko a v 8:35 vyrazim do skoly. Cekam na stejne m miste jako obvykle. Co je ale neobvykle, ze cekam dlouho. Vse by nasvedcovalo tomu, ze autobus ma 10 minut zpozdeni. Tady neco nehraje. Kolemjedouci auto zastavi a pani se vykloni z okynka. Do haje rikam si, zase nekdo, kdo chce poradit cestu. Poslednim 2 lidem jsem moc nepomohla, tak jsem pochybovala i o teto pani. Ta se ale nepta na cestu. Ptala se me, jestli cekam na autobus. Trochu me tim vykolejila, ale prikyvnu, ze jo. Odpovi jen, ze dnes neni skola, ze na odpoledne hlasi namrzajici dest, tak neni skola. Usmeje se, zavre okynko a odfrci. Jen tak tak jsem stihla podekovat. Nebyt ji, asi bych tam jeste chvilku cekala... Vratila jsem se domu a uzila si bezva den bez skoly. Jen si rikam, ze budu muset sledovat ranni vysilani opravdu kazdy den, normalne koukam jen kdyz snezi nebo se deje neco neobvykleho, co by mohlo branit skolnim autobusum, aby vyjely do ulic sbirat decka. Dnes rano teplomer hlasil -10, zatazeno, ale nic neobvykleho. Ale stejne, zkratka tu plati, ze v Kanade nikdy nevis...