Uz?

Otevrela jsem slozku. Dva dokumenty. Nabidka seminaru na pristi rok a "navod k pouziti". Odpovedet do konce unora.

Bum! Prislo to tak najednou. Zaskocilo me to nepripravenou. Prohlizela jsem tabulku nabizenych predmetu, eliminovala me nepratele exaktni vedy a jaksi taksi dospela k neurcitemu zaveru s mnoha resenimi. Vaham. Sama sebe se ptam, co vlastne bude dal? Kudy se vydat? Kdesi v dalce blika svetylko, majak v mori, ale jak se k nemu dostat? Jakou cestu si vybrat? Tentokrat nemuzu vse uzavrit tim, ze mam jeste cas. Protoze ted ho nemam. Prisel cas rozhodnuti. Jen mi to vsechno nejak nedochazi. Uteklo to tak rychle. Jako by to bylo loni, kdy jsme vyrazeli jako mali a hrdi studenti primy A na seznamovaci kurz. Spolecnych osm let bylo pred nami. Vzhlizeli jsme k velkym oktavanum, kteri uz vi, kam v zivote chteji dojit. K tem, co jsou na skole nejstarsi. K tem, pro ktere je maturitni ples. K tem, co organizuji posledni zvoneni a pak travi svatak nad knihami, aby nasledne potvrdili, ze nemysli kolenem a ze nemaji v hlavu jen na to, aby jim neprselo do krku. Vzdycky mi to prislo dlouho. Osm let. Jeste casu. A najednou je to tady. Loni slo nepripoustet si, ze se to blizi, ted uz to nejde. Mozna to vypada, ze septima, rok od maturity, jeste se nas to netyka. Asi jsem pres tyhle ruzove bryle koukala do ted. Sundala jsem si je v momente, kde prisel onen vyber seminaru. Septima je sice fajn, neni to jeste maturitni rocnik, ale stejne, rozhodovani zacina tady, ikdyz se to muze zdat jeste za dlouho.

Nevim. Najednou si pripadam malinka na rozhodnuti. Co bych chtela? Toho je spousta. Ale kudy se pro to vydat? A existuje neco takoveho vubec. Ted neni cas na to vznaset se v oblacich, hezky obema nohama na zem. Realne moznosti, rozhodnuti. Stale si nedokazu pripustit, ze uz je to tady. Cas prece nemuze utikat tak rychle.
Obcas jsem si pripadala zmatene. Asi hlavne proto, ze nebyl clovek, se kterym bych si sedla a vsechno to probrala. Mozna jsem nepotrebovala nezbytne radu, jen to vsechno nekomu vysypat a udelat si poradek v tom, co vlastne chci, v tom, co je realne.
Hlasek v hlave mi napovidal. Je to Tvuj zivot. Rid si ho takovym smerem, jakym ty chces. Nechci, aby to znelo jako bych vse brala prehnane vazne. Jen jsem nemela tu moznost probrat vsechno s lidmi, kteri jsou na tom ted stejne. Jen jsem nemela moznost sednout si s rodici a prodebatovat vecer na toto tema. Jen jsem se rozhodovala v prostredi, kde okolni lide netusi, o cem me rozhodnuti je, nechapou, proc mi v hlave kazdy den zvoni pripominka "seminare". At ac to muze znit jakkoli smesne, vzala jsem vse do vlastnich rukou.

Je to jen zacatek. Jak tahle soutez skonci nevim. Pripadam si trochu ztracene v bludisti. Nastesti se zda, ze spravna cesta ven neni jen jedna. A od kazdych zmacenych dveri lze najit klic. Mozna budu muset jit oklikou, mozna to budu chtit vzdat. Treba to bude slepa ulicka a budu se muset vratit na rozcesti a zvolit jinou cestu. Ale ten majak v dalce bude stale blikat, udavat mi smer.

Naposledy jsem si precetla mail pro pana reditele s navolenymi seminari. Klikla jsem na odeslat. Jako by se pismena slova "odeslat" na chvilicku preskupila ve slovo "start". Soutez zacala, svaly jsou namasirovany a zavodnik se vydava na trat. Cekaji ho dalsi rozhodnuti, prekazky a kdo vi, co jeste. Neni to zavod na cas. Dulezite je dorazit do cile, pretrhnout bilou cilovou pasku s napisem "Muj cil".

Ikdyz je ten cil jeste trochu matny, ztracen v mlze, bludisti, rozbourenem mori, kde blikajici majak skyta spasu, nazvete si to, jak chcete, vykrocila jsem pravou nohou k jeho dosazeni.