Nezlobim se, ze mame den volna...

Utery. Rano jako kazde jine. Budik zvoni v 7:35. Vstanu, snidam, pripravim si obed do skoly, obleknout, navrch skolni tricko a v 8:35 vyrazim do skoly. Cekam na stejne m miste jako obvykle. Co je ale neobvykle, ze cekam dlouho. Vse by nasvedcovalo tomu, ze autobus ma 10 minut zpozdeni. Tady neco nehraje. Kolemjedouci auto zastavi a pani se vykloni z okynka. Do haje rikam si, zase nekdo, kdo chce poradit cestu. Poslednim 2 lidem jsem moc nepomohla, tak jsem pochybovala i o teto pani. Ta se ale nepta na cestu. Ptala se me, jestli cekam na autobus. Trochu me tim vykolejila, ale prikyvnu, ze jo. Odpovi jen, ze dnes neni skola, ze na odpoledne hlasi namrzajici dest, tak neni skola. Usmeje se, zavre okynko a odfrci. Jen tak tak jsem stihla podekovat. Nebyt ji, asi bych tam jeste chvilku cekala... Vratila jsem se domu a uzila si bezva den bez skoly. Jen si rikam, ze budu muset sledovat ranni vysilani opravdu kazdy den, normalne koukam jen kdyz snezi nebo se deje neco neobvykleho, co by mohlo branit skolnim autobusum, aby vyjely do ulic sbirat decka. Dnes rano teplomer hlasil -10, zatazeno, ale nic neobvykleho. Ale stejne, zkratka tu plati, ze v Kanade nikdy nevis...