Pára nad hrncem

Jsem unavená. V posledních dnech toho bylo nějak moc. Jako pevná zeď však úplnému vyčerpání stojí cestovní horečka a natěšenost na hory. Vidina bílého prašánku, široké prázné sjezdovky...hory a já.. Odpíchnout se a cítit, jak vítr šlehá do tváře. Nabírat rychlost a klopit lyže na hrany, držet je silou v oblouku a tlačit kolena do svahu... Nepopsatelná slast, nevyjádřitelná radost, nadšení. Horské štíty se tyčí jako hradba a mraky se inverzně válí v údolí. Panorama vypadá jako model. Jako bych koukala na ten obrázek z kalendáře. Neporušený, důstojný a mocný. A já, malý panáček z lega s hnědým kyblíkem na hlavě a žlutými tykadýlky, tam stojím a en se na to tiše dívám. Natáhnu ruku a chci se dotknout. Vše se ale rozplyne jako dým, zmizí jako pára nad hrncem.. Tak frčím dolů, abych se mohla z lanovky kochat aspoň tou dvojitou vlnovkou, co po mě na koberečku zbyla...