Víš, život je jako horská dráha. Jednou jsi dole a jednou nahoře. A uplně stejně to funguje ve vztazích. ,, Jojo, vztahy, to je děsný!" Tak nějak jsme to vždycky říkaly, ne? Nebo možná šílený, to bylo tehdy docela v módě. Je těžké být stále s ostatními za dobře. Možná to ani nejde a jednou za čas je prostě potřeba, aby to bouchlo a vyventilovala se veškerá špína, která to tam ucpává... Ale i přes to, že tohle všechno vím a že už nejsem úplně malé děcko, které se hned rozpláče, stejně tyhle "očistné procesy" nemám ráda. Ba bych skoro řekla, že je špatně snáším. Každý máme jiný strach. Na jednu stranu se za ten svůj trochu stydím, je jen velmi málo lidí, kteří ho znají. Na druhé straně se mi ale naopak zdá, že je to milé, bát se o ně. Vždyť je mám tak ráda, vždyť nás mají tak rádi, vždyť se mají tak rádi! Vždycky si vzpomenu na tu písničku: ,,Oni se maj někdy málem rádi, oni se maj rádi jako v mládí, všem těm rokům navzdory, vedou něžné hovory..." Vybaví se mi naše cesty, společně v autě. Uhánět míhající se krajinou a poněkolikáté poslouchat Skoumalovu kazetu Pro děti od pěti. Ale co, kdyby prase mělo křídla je věčné. Stejně tak jako Poštorenská kapela, viďte :) Někdy si říkám, že bych chtěla být stále prcek, malé dítě... A někdy si zase říkám, že jím stále ještě jsem...
Slova někdy bolí. Mnohdy léčí, ale umí i zranit. Určitě jsem někdy někomu ublížila. A je mi to líto. Třeba tomu někomu, kdo mi někdy ublížil, je to taky líto. Nevím, a nikdy asi nezjistím. Proč to ale všechno píšu? Asi proto, že se mě to dnes nějak dotklo. Asi jsem měla slabší chvilku. Nebo jí mám pro takovéhle věci vždycky. Bylo mi to líto. A teď tu sedím a lítost není s kým sdílet. Tak ji aspoň píšu. Strkám nos do cizích věcí? Vždyť tohle se mě snad týká, ne? Že pramálo změním? To je pravda. Pacičky vah se nám nějak rozkomýhaly. A tím, že se přidám sem nebo tam bych je akorát převažovala. To nechci. Znám pohodičku, rovnováhu, no stress and take it easy, ...
Nevím přesně, jak bych tenhle volný tok myšlenek, přirovnání a tíhy zakončila. Nechci se vám, milí, do toho míchat. Ani vás soudit nebo hodnotit, stejně budeme jednou stejní... Tak snad jen, važte slova, občas se mohou zarýt hlouběji do srdce než by bylo záhodno... Víte co se zpívá: ,,Není nutno, není nutno, ..." Jsem ráda že jste takoví, jací jste. Jste správní. Vážíme si vás. Jen občas pozor na krok vedle, není nic horšího, než když má dáma oko na punčoše od pánova podpatku a pán zaťapkanou špičku od dáminých střevíců, že tanečníci! :)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat