Nesnášela jsem to. Stačilo pár dní, no, možná lépe řečeno měsíců, které však ve srovnání s celkem jsou jen zanedbatelnými momenty, které můj postoj dosti radikálně změnily. V očích většiny lidí blázen, s čepicí přes uši, zagumičkovanými klíči v kapse softshellky a v upnutých kalhotech, do kterých bych nidky neřekla, že se v nich budu ochotná zjevit mezi lidmi v parku. Na levé záp
ěstí sport-tester a hlavně botky se žlutou podrážkou, sami řídí, sami jedou. Při prvním nádechu mě mrazivý vzduch v nose skoro zapálí, opatrně seběhnu schody, kde se válí čerstvé centimerty prachové zimní únorové nadíky, a pohledem na hodinky vyrážím po zprvu kluzském chodníku a pak už bezpečněji po pěšince v parku. Cestou k rybníku potkávám pejskaře, kteří ve strachu, že mi jejich mazlíček zříží dráhu, ho raději chytají do náruče. Z pohledů kolemjdoucích lze dokonale přečíst, co si o mém sportování v mrazu myslí. Ještě že je neslyším, běžím totiž dál. Asi nemám potřebu otevřeně slyšet další poznámky na účet toho, jaký jsem cvok.. Podbíhám silnici a mířím dolů do Prokopáku. Konečně tu nikdo není, nikdo, kdo by pochybnými pohledy zpochybňoval normálnost mých zájmů. Člověk může myslet jen na to, jak dýchá při běhu do kopce, opatrně se musím vyhnout větvičkám a podél pole ramířím dozadu a pak seběhnu dalů k dalšímu rybníku. Sluníčko zapadá a obloha je pěkně červená. Nechci myslet na učení. Nechci myslet na nic, jen tak si běžet. A nebo vlastně ne, je fajn si jen tak popřemýšlet a vyčistiti si hlavu. Učení pak jde mnohem líp. Dělá mi to dobře, a tak chcci běžet. Stále dál a dál, nezastavit. Tělo k tomu nemusím dvakrát pobízet. Ve škole nebo doma v teplíčku je mu sice dob
ře, ale je to moje tělo, takže co se lenošení týče, nějaké je nutné, ale s mírou. Zkrátka moje tělo si o pohyb řekne. Hezky pravidelně. Občas mi to připomíná DDD. Jak máte vždycky na krabici třeba s müsli nebo na jogurtu. DDD v % - doporučená denní dávka. :) Ne, uznávám, že jsem extrém. Že jsem svým způsobem blázen. A že to možná budu mít v životě těžké. Možná už vlastně mám. Snad mám vysoké nároky, málo času a ...asi jsem opravdu "too fast.." Ale to by byl jiný příběh... Dneska jen seběhnu dolů a vyběhnu si nahoru svůj tréninkový kopeček. Venku na zahradě se stále suší prádlo. Jako vždycky, za každého počasí. Legrační. Okruh se začíná lámat a mířím zpátky. Sem tam potkám nějakého běžce, kývneme na pzdrav, beze slov víme své. A nebo jsme už ta zadýchaní, že nemáme slov? :) Je mi dobře. Bežela bych dál a dál. Připadá mi zvláštní, jak se můj postoj změnil. Je to skvělé. Je mi tak dobře. Jsem spokojená, naprosto mě to naplňuje. Jasně, endorfiny řeknete si. Jojo, ty asi také. Ale je v tom podle mého ještě víc... Tak notoricky známou hlášku má v podvědomí asi každý. Chlapec Forrest a Jenny slova: "Run Forrest! Run!" . Trochu jiná situace, uznávám, ale občas si na to vzpomenu - "A tak jsem utíkal..." - a běžím. Dál a dál a je mi dobře. Musím jít zítra zase běhat, už se těším! A mimochodem - já vím, jsem magor. A co jako, takových po světě běhá... :)
ěstí sport-tester a hlavně botky se žlutou podrážkou, sami řídí, sami jedou. Při prvním nádechu mě mrazivý vzduch v nose skoro zapálí, opatrně seběhnu schody, kde se válí čerstvé centimerty prachové zimní únorové nadíky, a pohledem na hodinky vyrážím po zprvu kluzském chodníku a pak už bezpečněji po pěšince v parku. Cestou k rybníku potkávám pejskaře, kteří ve strachu, že mi jejich mazlíček zříží dráhu, ho raději chytají do náruče. Z pohledů kolemjdoucích lze dokonale přečíst, co si o mém sportování v mrazu myslí. Ještě že je neslyším, běžím totiž dál. Asi nemám potřebu otevřeně slyšet další poznámky na účet toho, jaký jsem cvok.. Podbíhám silnici a mířím dolů do Prokopáku. Konečně tu nikdo není, nikdo, kdo by pochybnými pohledy zpochybňoval normálnost mých zájmů. Člověk může myslet jen na to, jak dýchá při běhu do kopce, opatrně se musím vyhnout větvičkám a podél pole ramířím dozadu a pak seběhnu dalů k dalšímu rybníku. Sluníčko zapadá a obloha je pěkně červená. Nechci myslet na učení. Nechci myslet na nic, jen tak si běžet. A nebo vlastně ne, je fajn si jen tak popřemýšlet a vyčistiti si hlavu. Učení pak jde mnohem líp. Dělá mi to dobře, a tak chcci běžet. Stále dál a dál, nezastavit. Tělo k tomu nemusím dvakrát pobízet. Ve škole nebo doma v teplíčku je mu sice dob
ře, ale je to moje tělo, takže co se lenošení týče, nějaké je nutné, ale s mírou. Zkrátka moje tělo si o pohyb řekne. Hezky pravidelně. Občas mi to připomíná DDD. Jak máte vždycky na krabici třeba s müsli nebo na jogurtu. DDD v % - doporučená denní dávka. :) Ne, uznávám, že jsem extrém. Že jsem svým způsobem blázen. A že to možná budu mít v životě těžké. Možná už vlastně mám. Snad mám vysoké nároky, málo času a ...asi jsem opravdu "too fast.." Ale to by byl jiný příběh... Dneska jen seběhnu dolů a vyběhnu si nahoru svůj tréninkový kopeček. Venku na zahradě se stále suší prádlo. Jako vždycky, za každého počasí. Legrační. Okruh se začíná lámat a mířím zpátky. Sem tam potkám nějakého běžce, kývneme na pzdrav, beze slov víme své. A nebo jsme už ta zadýchaní, že nemáme slov? :) Je mi dobře. Bežela bych dál a dál. Připadá mi zvláštní, jak se můj postoj změnil. Je to skvělé. Je mi tak dobře. Jsem spokojená, naprosto mě to naplňuje. Jasně, endorfiny řeknete si. Jojo, ty asi také. Ale je v tom podle mého ještě víc... Tak notoricky známou hlášku má v podvědomí asi každý. Chlapec Forrest a Jenny slova: "Run Forrest! Run!" . Trochu jiná situace, uznávám, ale občas si na to vzpomenu - "A tak jsem utíkal..." - a běžím. Dál a dál a je mi dobře. Musím jít zítra zase běhat, už se těším! A mimochodem - já vím, jsem magor. A co jako, takových po světě běhá... :)
Žádné komentáře:
Okomentovat