Poslední příčka žebříku?

První den do školky mě vedl taťka. Bydleli jsme ještě na Praze 10 a rodiče brzy ráno jezdili přes Prahu do práce. Pamatuji si to nenáviděné ranní vstávání, oblékání se do předem připravené hromádky oblečení a mžourání do světla u hrnečku čaje. A taky na rodičovský trik na jeho vychlazení - vždycky přelévali čaj z jednoho hrnku do druhého, dokud nebyl tak akorát na pití. Skoro by se mi chtěl napsat, že jsem tehdy kráčela s taťkou za ruku, ale nepamatuju si to, takže se vlastně neví a je dost dobře možné, že jsem jen tak hopkala kolem něj. Do školky se vešlo vrátky a pak se podél budovymuselo projít až k hlavnímu vchodu. Naše třída byla v druhém patře, na zdi jsme měli velkou makovou panenku a motýla Emanuela. Asi si nevzpmenu jakou značku jsem měla v šatně, i když v představách naší malou místnůstku, kde jsme se převlékali, vidím detailně. Za to vím, že první den jsem na sobě měla takové světle modro-bílé šatičky, nebo zástěrka to byla, nevím, ale měla jsem jí moc ráda, pamatuji si ji z fotek. Měla jsem tehdy krátké vlasy, sestřih tak trochu na kluka. Vzpomínky na třídu a první kontakt s ní, zbytkem dětí a milou paní učitelkou Vendulkou, kterou jsme měli všichni o mnoho radši než mladou učitelku Magdu, jsou v mé mysli poněkud matné. Zozjasňují se až když jako plačící děcko utíkám pryč ze třídy, pak pryč z budovy školky a vrhám se na taťku, který mezitím stihnul dojít skoro k brance. Nelíbilo se mi tam, nechtěla jsem tam zůstat a nechtěla jsem, aby taťka odešel. Museli jsme se vrátit a po čase jsem do školky chodila moc ráda. Ale vím, že taťka kvůli mě tehdy přišel pozdě do práce...
Měla jsem takovou tu klasickou zaklapávací aktovku, byla žlutá s fialovým víkem, na kterém byla Mrs. a Mr.Mickey Mouse a zvířátka, určitě zebra, jiné si nevybavím. Ale tašku mám stále kdesi u babičky, schovanou na památku. A v ní se zajisté najde i nějaká ta písanka nebo slabikář. Za pár let jejich hodnota ještě krapet stoupne. Byla jsem pyšná na to, že už jsem prvňák. Moc jsem se těšila a myslím, že jsem si připadala jako velká holka, jako velká ségra, která už jde do školy. Na cestu si nepamatuju. Věřím, že se tam mnohé změnilo, ale asi bych i tak stále do ZŠ Břečťanová trefila. Tehdy jsme stály v chumlu nedočkavých škvrňat, která se zajisté cítila velice důležitě, splu s mají největší kamarádkou Haničkou Janotovou. Připadalo nám hrozně legrační, že naše paní učitelka se jmenuje Komolá, řechtaly jsme se, že je to asi proto, že všechno vždycky zkomolí. A rodiče nás jen úsměvně krotily, ať to havně neříkáme před paní učitelkou. Strávila jsem na škole dva roky. Po druhé třídě jsme se stěhovali. Asi jsem tehdy ještě tak tragicky neprožívala změnu prostředí, kamarádů a vůbec, nejhorším zážitkem pro mě byla ztráta plyšového soba, kterého mi taťka přivezl z jednoho kongresu v Kodani. S Hankou jsme si hrdě předaly vizitky a s vzájemným ujišťováním se, že si budeme psát, jsme se rozloučily. Psaly jsme si, to nutné dodat. Po pěti letech jsme se i sešly a viděly, málem se nepoznaly, ale bylo to príma. Od té doby jsem o ní neslyšela. je to škoda, asi bych se s ní mohla spojit. V dnešním vitruálním světě přátel na facebooku to nebude problém...
Se ségrou jsme si dělaly legraci, že ZŠ Mládí, do které jsme nastupovaly už tady na Praze 5, je jen pro mladé. Ségra tehdy prvňáček, já jsem se opět cítila velká rozumná holka, ta starší ségra, co se o mladší sestřičku stará. Vždyť už jsem byla třeťák! A navíc na jazykovce! Měla jsem za sebou první síto - zkoušky na jazykovou školu. Pravděpodoběn pro mě tehdy představovaly určtý stres, každopádně ne však extra veliký, žádná újma ani vzpomínka se totiž v mé mysli nedochovala. Osudovými byly přijímačky v setkání s mou nejlepší kamarádkou Klárou. Moje cesta se s cestou této tmavovlásky, vedle které jsem si na zkouškách náhodou sedla do lavice, skřížila a vlastně doteď tak trochu skřížené jsou. Samozřejmě, že see jsemvšude hrd hlásala, že jsem na jazykovce, a čas plynul a já k tomu všemu dodávala, že už jsem páťák. Prvňáčky jsme nazývali "pcky" a "těmi malými", vždyť my jsme byli už ti "starší" a "ti, co už jsou páťáci". Na druho ustranu si pamatuji respekt vůči velkým deváťákům. Vždyť to byli "deváťáci"! Nikdo se je neodvážil předbíhat ve frontě na oběd a minmálně já se pamatuji na obdivné myšlenky typu "až budu takhle velká, až budu ta deváťačka..." Pátá třída ale opět zamíchala karty.
Když se na to ohlížím zpětně, bylo to neuvěřitelné štěstí a náhoda. Ale jsem za všechno opravdu moc ráda. Dozvěděla jsem se, že Klára chce dělat přijímačky na gymnázium Nad Alejí. Den zkoušek byl vlastně den volna, o nic nešlo, jde tam Klárka, tak proč ne? Asi tak jsem to tehdy brala. Měla jsem sice doma přípravné testy, občas jsem nějaký dělala, ale všeobecně jsem zkoušky brala dost na lehkou váhu. V matematice byla určitě úloha s králíky a slepicemi, jinak nevím. Neměla jsem po zkouškách dobrý pocit, byla jsem s mamkou u nich v eurestu na obědě a pak jí volala teta, že jsem přijatá. Tak jsme doma slavili. Ale podle mě jsem v té době asi příliš nechápala zavažnost mého úspěchu. Na osm let jsem od všelijakých změn školy měla pokoj. Byla jsem přijatá na gympl!
Celé prázdniny před primou jsem si dělala na jednu stranu legraci z toho, že jdu zase "do první", na druhé straně jsem však byla hrdá na to, že jdu na gympl. Připadala jsem si velká, rozumná. Což když člověk teď vidí davy cvrčků na chodbě, přijde mu až úsměvné, jaké sebevědomí jsem v té době v sobě měla. Osm let před sebou. Přišlo mi to dlouho. A i teď, když se řekne osm let, nezdá se mi to málo. O to neuvěřitelnjší je, že vše uteklo jako voda. Zbyly jen vzpomínky na seznamovací kurz a oťukávání nových spolužáků, na anglický kurz a fotbal s klukama a na zimní lyžák na Mísečkách, kde Lenka vyhodila pojistky na celé Jilemnické boudě, na tercii a Anglii, v kvartě na šanci a skvělý kolektiv, lyžák v Postalmu a zaseknutý fotbálek, jak jsme v sextě jeli Vltavu a Honza Cyhtil cvaknul Hanzlíka a pak jsme se cvakly my a zachraňoval nás pan ředitel, na septimu, kdy se ve třídě během absence mnohých kolektiv rozbil, ale já si mezitím užívala svou nezapmenutelnou Canadian experience. Pak přišly rozdílovky, ohromná motivace a úspěšný návrta do třídy, tentokrát do poslendího ročníku. Jsme v oktávě. Jsme tu už osm let. Teď jsme ti velcí oktaváni, co jsme k nim vždycky vzhlíželi. A sakra, vždyť já si vůbec nepřipadám taková, jak jsem ty velké oktavány vždy viděla. Snad jen ten stres z maturity? Když jdu po chodbě a prodírám se davem dětí, narozliším jestli je to sekunda nebo tercie. Vždycky jsme se cítili ukřivděně, že si to nidko nepamtuje, že to nepoznají. Teď to chápu. Připadám si už svým způsbem staře, když se podívám ve škole kolem sebe. Jsme ti nejstarší na škole. Ti, co tu osm let bojovali a teď se chytají na poslední gymnaziální souboj - maturitu. Přijde mi to až absurní, jak to uteklo. Nemá cenu se tím trápit, řešit to, zabývat se tím. Prostě čas letí. Teď už snad každý pochopí. Na jednu stranu mě to mrzí. Gympl jsou krásná léta. A vůbec, je to prima škola s dobrou úrovní, kde ač si člověk říká, že je to sebevětší blbost a že ji nidky nebude potřebovat, stejně učí a časem prohlédne do pojmů, kterými ho dřív zahlcovali rodiče jako příkré vysvětlení neustálého návalu stížností. Asi jsem pochopila tajemné slovo nikdy nevíš nebo známě sousloví "všeobecný rozhled". Ne, ač jsem si to tehdy vůbec neuvědomovala, tehdy, teď už můžu skoro použít slovo dávno, jsem udělala dobře, že jsem se dostala na tuhle školu. Možná jeden z nejůležitějších kroků v mém životě. Kdo ví. To ukáže čas.Maturita teď ťuká a konec se nanávratně blíží. Je to dobře i špatně. Všechno jednou končí a všechno jednou začíná a po osmi leteh mě třeba čeká něco nového, jiného. Těším se. Moc. Vážně. Ale nic to nemění na to, že mi onen stereotyp ranního vstávání, každodenní školy, přestávek a fronty na oběd a stresu ze zkoušení z češtiny a určitě hrzně moc dalšího, bude chybět..
Podala jsem obálku slečně za přepážkou. Vrátila mi podací lístek a mě v ten moment naskočilo snad jen takové to "vás osud byl zpečetěn". Těžko se věří tomu, že už nejsem v pozici "až si jednou budu podávat přihlášku na VŠ". Jó, to byly časy. svým způsobem měl z toho mrazilo v zádech, když jsem si uvědomila, že opravdu vyplňuji přihlášku na vysokou školu. Že opravud rozhoduji o svému budoucím životě. Že opravdu teď už je ten čas. Možná je to legrační říct, ale nepřipadám si jetě tak stará.. Nechci, aby to znělo negativně. Moc se na tu změnu těším, přichází asi tak akorát včas. Poznávat nové věci mě vždycky lákalo, takže tohle není výjimka. Jen se mi zkrátka zdá, jako by to přišlo tak nějak rychle. Za pár měsíců maturita, přihlášky odeslané, času málo a navíc neúprosně kvapí. Pocit návalu ze všech stran, nestíhání, stresu není nic moc. Skoro mě občas dohání k šílenství, beznaději, depce. Zdá se, že se to nedá stihnout. Moje životní tempo je, jak to tak nejkulantněji říct, zkrátka docela fast...ostatně k vánocům jsem shodou okolností dostala tričko s nápisem TOO FAST FOR LOVE...nevím, se současnými časovým ikapacitami začínám mít pocit, že to ježíšek docela vystihl...Říkám si, že maturitě se sice říká zkouška dospělosti, ale že mnohem větší zkouškou je pr mě to vše okolo. To vše předtím a kdo ví, možná i potom. Jak že se to zpívá - co tě nezabije, to tě posílí? :) No, to se teprve uvidím každopádně pan Caesar měl pravdu - alea iacta est! :)