O tom, jak zchladit hlavu

Po dlouhé době mám dnes dobrou náladu. Je to prima. Najednou i nemožné zkrátka nějak jde a tak vůbec, člověk najde ztracený nadhled a pomyslný strop starostí, co se mu opírá o ramena, v horším případě se snaží vklínit hlau mezi klíční kosti a v nejhorším případě se navalí a docela zamáčně celé tělo. Přimlasknutí k podlaze povolí jen nejmenší záchvěvy konečků prstů, které, přiznejme si obejktivně, nejsou příliš dostatečnou silou na zbavení se tíživého krunýře. Vědomí, že čas nepočká a že je potřeba udělal tohle a tamto a že chci stihnout ještě támhleto, je kolikrát tím nejtěžším závažím. Jednou jsme šly takhle se Barunkou do školy a ona mě seznámila se svojí teorií. Je to asi jediná možná správná cesta k zeslabení váhy přítěži, která nad námi hozebně visí a klasá níž a níž s každým dalším odbitím hodin. Ale zpět k naší cestě do školy. Výsledkem naší několikaminutové debaty je "naše"věta : ,,Nedá se stihnout všechno." A když se s tímhle člověk smíří, je prakticky za vodou. Když ne, bude se honit a užírat a nestíhat a stresovat a snažit se stihnout co nejvíc. Ostatně tak jako to dělám já ..ale to je jen tím, že taková prostě jsem. Ráda mám plný svůj diář, i ikdyž kvůli tom utřeba nadávám. Zvykla jsem si na to a chybělo by mi to. Na opačné straně, občas propadám panice. Všechno se hroutí a jde do háje a protože momentálně je v mém okolí bohužel jen málo lidí, kteří vědí a kteří mě podrží, je to občas zkrátka těžké. Ale dnes mám dobrou náladu, nadhled a nemíním se nechat zavalit. Pravda, kolikrát bych jako pštros ráda strčila hlavu do písku a nic neviděla. Nebo možná spíš zchladit do sněhu než do horkého sypkého písku. Ovšem tyto nálady minulého týdne ze mě už snad vyprchaly. Snad zas začínám stoupat po sinusoidě nahoru. Vždyť ten hlásek, co mi v hlavě říkal:,,Koukej si tu hlavu zchladit!" teď spíš hlásí:,,Honem mě vytáhni, je tu zima a zamrzají mi součástky! A navíc, podívej, jak je ten život prima!" A to si vždycky řeknu, že na všechny, co na mě prdej se vyprdnu a začnu se zase usmívat. Jako dneska :)

Dnes už jdu spát, zítra máme matiku...

A hodinová ručička se posunula o kousek dopředu. Je půl dvanácté. Zítra píšu kompozici z matiky. Měla bych jít spát, čerstvému rozumu se třeba dostane lépe matematického osvícení. A nebo taky ne. Vlastně je to fuk, stejně brzo spát už dnes nepůjdu...
Stihla jsem toho za dnešek spoustu, ale jako by to stále nebylo dost při pohledu na seznam všeho, co ještě na své vykonání čeká. Jenže jak vyzrát na nepřemožitelného hráče - čas? Marně se mu stavět na odpor, člověk se s ním musí zkrátka sžít a naučit hospodařit. Těžko říct, jestli jsem v tom, co dělám efektivní. Od rána jsem kromě snídaně a oběda stihla být na sedm hodin ve škole, kde jsem tentokrát relativně dávala pozor, zavítala jsem do knihovny prečest regály s odbornou literaturou, vyvenčila jsem našeho horského psíka, byla jsem s dětmi bobovat, podařil se mi zklidnit čtrnáct neustále poměrně nahlas a ideálně přes sebe hvořící a navzájem se neposlouchající bandu našich špuntů, abych vysvětlila městečko Palermo, jehož výsledkem bylo to, že osud to stejně popletl, zvládla jsem se kouknout na zprávy (což je opravdu světlý bod dnešního dne!), dát si sestřiny palačinky (s meruňkouvou marmeládou d istambulského borce, viď?:)..) a konečně..naučit se na zítřejší písemku. Završeno dohodnutým bruslením, odpověďmi na maily a sjednaným voláním s Kanadou. Zítřejší vstávání bude peklo. A ráno bude venku třeba zase zima (už se moc těším na hory!) a i když mi půjde pára d pusy, bude mě hřát pocit radosti, že jsem se na to nevybodla a těhle pár řádků napsala. Vlastně ho hned přidám k dobru mému dnešnímu výčtu odškrtnutých událostí...
...když se na to zpětně dívám, stíhám toho vlastně docela dost, takže možná nejsem efektivní, ale pravděpodobně to tak aspoň vypadá :)
..tak dobrou!

S věnováním a s láskou

Chroupe popcorn, poslouchá u toho písničky z Pomády a žvaní s lakrosovými kamarády. Její stůl je o poznání uklizenější než ten můj, může si tam tedy, narozdíl ode mě, směle položit notýsek a ťukat do maličkých kláves, oči nalepené na obrazovce. Kudrnaté vlasy, u kterých při stříhání nevadí, že kadeřník občas šmikne vedle se jedno ráno navlní tak a jindy zas jinak, ale ona to prostě neřeší. Ke slečince má daleko, stejně má nejradši džíny a triko. A obyčejné kecky bude hájit, i když vlastně mají díru v podrážce. Nutno dodat, že je to zvědavec na entou - právě jsem byla terčem nedůveřivých pohledů a vyzvědačských otázek, prý co to na ní kuju? :) Však se to brzy dozví, hned zítra. Zítra, kromě toho, že je sobota, což je príma, je také 9.1. . Pro někoh jen obyčejné datum, stejné jako každé jiné v kalendáři. A pro jiné zase příležitost k tomu napsat první novoroční zápis, dokonce s věnováním :)

Už šestnáct, vlastně skoro sedmnáct let spolu vyrůstáme. V jednom pokoji, v jednom bytě. Je mi bližší než jakýkli jiný člověk. Pamatuji se, jak jsme si jako prcci spolu hrály, jak jsme spolu chodily z družiny domů, jak jsme se loučily před mým odjezdem. Všechno to tak letí... Z uvztekaného skrčka vyrostla dáma. Rok bez starší ségry jí podle mě dost prospěl. Pěkně nám prokoukla a postavila se na vlastní nohy. No jo, ti mladší sourozenci to mají vždycky jednodušší, ti starší toho za ně tolik obstarají..:) Ne, myslím to dobře. Přilétla jsem v létě a na letišti na mě čekala velká holka, která má mnohem víc jasno než tak, jak jsem jí znala, která má svoje zájmy a cíle, která když promluví, docela to i dává smysl :). Trochu nám vyrostla, vyspěla, změnila se. Flegmatik se v ní stále nepopře, možná právě kvůli tomu dojde sem tam k nějaké té slovní přestřelce, ale říkam si, co by to bylo za vztah bez nich?

Věřte mi, že když se vrátíte do před nějako udobou opuštěného světa, kde všechn neklape tak, jak se vám snilo a vám nezbyde se s tím zkrátka smířit, je skvělé mít takovou oporu. Možná si to ani neuvědomuje, ale je to člověk mě asi momentálně nejbližší. Občas řekne pěknou perlu a občas sice prudí, ale stále vždy dokáže vyčarovat úsměv na mé tváři, i když u bych házela flintu do žita. Jen její: "To zvládneš." nebo "To bude dobrý!" je kolikrát mocnější než cokoliv jiného a bohatě stačí na to, aby člověk skutečně zvedl hlavu a šel dál. Patří jí velký dík. I když už je v zásadě velká, možná je stále malá nějaké věci vidět a uvědomit si. Proto je radší chci říct, myslím, že není nad to, když někdo ocení to, co děláte. Takže díky, prcku :) !


Zdá se mi to jako bych jí včera psala známé sweet sixteen (no, a řekla bych, že to sweet docela sedělo, ne? :)..) A teď už je další rok pryč a mamé tu sedmnáctku. Tak nedávno bylo sedmnáct mě. Doteď byla přece "malá"... Říkám si, vzpamatuj se! Vždyť je jí sedmnáct! Ti starší to holt vidí stále zkresleně...





Každopádně, všechno nejlepší!!! Zasloužíš si to! :) Znám Tě jak svý boty, vím, že zelenina je sice supr, ale čokoláda je prostě čokoláda, že lakros je prostě "úplně nejvíc nejlepší", že po večerem žvaníš s Istambulem, že nosíš Břéťu pro štěstí na písemky, že seš chytrá a vtipná, ale dovedeš být i pěkně protivná. Jsi prostě "pěknej řízek", jak by řekli jiní... :)

A víš co, jaždej je nějakej...a ty jsi skvělá! A chtěla bych, abys taková zůstala. Občas mě pěkně prudíš, ale i přes to Tě mám fakt moc ráda!


Teď tu trsáš na I´m alive :) Vzpomínáš, jak jsme si pustily Starce na chmelu, a jak to dopadlo?..Nebo jak jsme prokecaly pět hodin na telefonu? Nebo jak... Nebo jak... Nebo jak... Je toho tolik.. Do háje, uvědomuješ si, jak moc spolu pečem a jak je to super?! Vážim si toho, hrozně moc! Sisters! :)


Víš, i když je ti teda těch 17, pro mě stále budeš prcek :) Ale ten, kterýho mám se srdce ráda!
Víš, dlouho jsem přemýšlela, co Ti dát, ale pak mě napadlo, že tohle je snad cennější...


Takže - ještě jednou všechno nej, prcku :)

Novoroční comeback :)

Tak jsem vyměnila diář 2009 za nový, na konci s desítkou, přiťukla si šampaňským a rozloučila se s dalším rokem, který je fuč. A mimo jiné jsem si vzpomněla na svůj blog, který tu od října vesela chátrá. Klikám na www.ahojterko.blogspot.com a pročítám posledních pár příspěvků. Říkám si, že je to škoda, že už sem nepíšu, že nemám čas na to, co se mi líbí, co mě baví a vůbec, co je docela prima. Takže - voilá - tu máme novoroční změnu :) Blog se opět probuzí k životu! Věřte, mám toho na srdci spoustu a času málo..takže některá témata budou už v určité směru neaktuální, ale berte to tak, že jsem o tom zkrátka chtěla napsat a neřeště to...

Takže ke "Canadian experience" se přidává i to "a tak dál", ketré vám poví, co se stalo potom ...:)

To je ale prasárna!

Pršelo, já šla jen v mikině, bez deštníku, bez kapuce. Někdo to nepochopí. Poslouchala jsem písničky z pohádky Lotrando a Zubejda. Někdo to nepochopí. Přicházely děti a vesele se mi vrhaly do náruče, až mě povalily a z původního sedu na schodech byl spíš leh. Rodiče se vyptávali, děti běhaly a zuřily kolem. Ideálně na mě mluvily jen dva, v horším případě tři a více zároveň. Někdo to nepochopí. Jít dobrovolně strávit nedělní odpoledne s 12ti prcky od 6ti d 8mi let. Někdo to nepochopí. Vymalovat/pomalovat klubovnu, i když jsme se nedovolaly panu správci. Někdo to nepochopí. Nechat děti prasácky patlat nejdřív po jedné stěně, pak po jedné a kousek, ještě kousek a ve výsledku vlastně soro po dvou stěnách. Mimozemšťan, ufo, kometa, vesmírná loď, klaun, čert, králíček, kytičky, parník, hejkal...a vše na žlutém pozadí. Škála barev, patlanice na zemi, barvy i mimo igelit, štětce od barvy, upatlané stoly a židle, děti v malířském a jejich ponožky plné naťapkaných barev. Někdo to nepochopí. Děti spokojené, rodiče spokojení, my spokojené. Někdo to nepochopí. Cestou domů zase pršelo. V barvou zakydaných kalhotech jsem šla zas jen v mikině, bez kapuce. Nabitá dětskou veselostí jsem míjela otrávené lidi s deštníky. Bylo to prima nedělní odpoledne. Někdo to nepochopí. A já mu t nemám za zlé. V určitém směru ho naprosto chápu. Mrzí mě to u těch, u nichž vím, že to vždycky chápali. Nebo u těch, co to sice chápou, ale jen se už zkrátka nezajímají. Ne, zítra se s veselým nedělním zážitkem asi s nikým nepodělím. O takové věci není zájem. Je mi to líto. Že to nikdo neocení, že už se nidko neptá. Že není s kým se o takovouhle radost dělit...

Když vám hoří dům...

Poslední zápis je z 8.srpna, něc přes dva měsíce. Hrůza!..Nebo možná spíš škoda. Chtěla bych to stíhal líp sem psát...je toho hodně, o čem by se psát dalo, jen to všechno skloubit dohromady..Mrzí mě, že některé myšlenky, nápady, úvahy, nebo jen obyčejné plky, co jen tiše prošly hlavou zleva doprava a uchem zase ven, že už jsou zapomenuty, neaktuální, nevhodné a hlavně možná teď už zase trochu jinak. Situace se mění každým okamžikem. Možná proto o ní ani není proč psát, že?..proč jednoduše nepočkat, až se nám to usadí a pak zhodnotit situaci? Ne, chtěla jsem psá t i její vývoj. Chtěla jsem to detailně napsat, vypsat se z toho, neztratit nadhled. Ale nepovedlo se... I tak tu ale teď sedím a popíjím dnes už třeti čaj, ze svého oblíbeného hrnkku, toho černo-bílého s kočičkami. Vedle mi leží otevřený diář. Na zítra na mě volá písemka z angličtiny. A já stejně radši budu psát tyhle řádky. O tom, jak je mi dobře. O tom, jak se mi občas stýská. O samotě a lítosti, o přátelství a o změně. O vítězství a o smíchu, o legraci a o pohodě. O slzách a snění, o vděku a síle, o těch, na kterých mi záleží, o těch, kterým na mně záleží. O tom, jak se pohled na svět může změnit, o tom, jaké to je, když člověk vyroste. O tom, jaká je to škoda, že to tak běží. O tom, jaké to je zastavit se a ohlédnout. O nekonečném rozhodování, o čase, o světě, o životě...
...je mi osmnáct, vlastně už skoro devatenáct. A stejně jsem se tehdy rozplakala jako malé děcko. Seděla jsem tiše, rozmazaný svět se mrknutím vždy na chvilku rozjasnil a z koutka oka se vykutálela slza. Začala dělat mapy po horké tváři, sjela až k bradě a pak skápla dolů a vsákla se do mikiny. Všechno se mi vymykalo z rukou. Neměla jsem kontrolu už absolutně nad ničím. Bylo toho moc. A možná se mi zaleskla slza na tváři nebo jsem jen byla podezdřele tiše, a nebo možná zkrátka po těch osmnácti letech ví. Jeho rad jsem si vždycky vážila. A ikdyž mě někdy štvaly, protože byly chytřejší než ty moje nebo zkrátka jen nepotvrzvaly můj názor, brala jsem si je k srdci, vyrostla jsem na nich a hlavně skoro vždycky fungovaly. Je to tak doteď a pravděpodobně ještě hezkou dobu to tak zůstane. Přišel a věděl, že je něco špatně. Na nic se zbytečně neptal, objal mě a s úsměvem prohlásil: ,,...ty nám asi stárneš..." Bylo mi dobře, bezpečně, potřebovala jsem takhle podržet. A chtěla jsem být zase malá, hopsat na jeho klíně. Bezstarostně, nevědět, neznat. Začal mi vyprávět...
...máš velký hořící dům. Je potřeba ho začít hasit. Jenže ty běháš stále kolem dokola, sem tam chrstneš hrneček vody na nejvíc žhnoucí místa, ale jinak se snažíš běhat dokola co nejrychleji. Chrst se, chrst tam, ale uvnitř v hloubi a hezyk od základů nám dům pomau prohořívá zevnitř. Riskuješ, že se ti zřítí. A jistě víš, že to chvilku trvá postavit takový dům. Takže místo toho obíhání radši začni hasit pořádně. Vyber si jednu stranu. Od někud se začtí musí. Že to hoří i jinde? Jo, tak si vyber to, kde to hoří nejakutněji. Tam to úplně uhas a postupně se přesunuj k dalším a dalším požárům...Nakonec už nebude hořet nikde a dům zůstane stát...
Líbí se mi tahle alegorie. Je taková moudrá. Stejně jako ten pán, co mi jí řekl. Také bych chtěla jednou být takhle moudrá. Předat dál to, co vím. Být pro druhé jistotou, co tu vždycky je, co pozná, kdy je ouvej...Jsem za to moc vděčná. Člověku to pak dodá sílu, vezme druhý den do jedné ruky onen seznam, který ještě posledně vypadal nevyřešitelně, do druhé ruky hasičák a začne hasit...

Kazdy zacatek je tezky

Tak konecne.. to je asi uplne nejlepsi zacatek... Sedim doma, u sebe na posteli s novou pohodlnou matraci, v pokoji se spoustou veci, ktere tu jen tak jsou, se svym stolem zavalenym spoustou veci, ktery kontrastuje se stolem me sestricky, ktera, ikdyz dnes odjela na soustredeni, tu po sobe zanechala stul krasne uklizeny. Jediny rozdil je ten sestrin notebook, do ktereho ted tukam tu trochu, co mi beha po mysli...(uceni cestiny a mileho pana Karla Capka, kteremu bych momentalne nejradeji rekla, proc toho ten tunta psal tolik, kdo se to ma ucit...) A pak to, ze jsem o rok strasi. Jinak je tu vsechno stejne. A uplne jine zaroven. jako by se vse vratilo naprosto do starych koleji, jen jsme o rok starsi, ale jedeme dal. jenze uvnitr je to jine, proste jsem jina. Jen tezko se to popisuje, o to hur, kdyz spousta lidi zadnou zmenu nevidi a nadsene se mi vrhaji kolem krku se slovy, jak me radi vidi a jakou maji radost, ze jsem se vuuuuubec nezmenila. Je o hezke. A je to prima. A asi mi nevadi, ze nevidi moji zmenu, dela mi radost videt jejich radost a zkratka jen byt s nimi. Vedet, ze oni mou spolecnost oceni, ze jsou radi, ze jsem zpatky. Ja jsem rada, ze je vidim, povypravime si a jdeme dal, jako bychom se nevideli jen delsi letni prazniny. Pak jsou tu jini, co tvrdi, ze se jim vratil nekdo rozumejsi a dospelejsi.. A dalsi posouzeni jsem zatim neslysela. Kazdopadne jak se vlastne citim ja? Zmenena, nabita, jina, rozumejsi, starsi, schopnejsi, samostatnejsi, odolnejsi, obohacena,... je to tezke posat vsechno, seznam by byl dlouhy a mozna ani tak bych nepopsala, jak se vlastne citim. Nejdulezitejsi pro me je, ze se citim stale z velke casti kanadska. A takova uz i zustanu. Chci zustat. Mozna si reknete, ze kdyz pisu po takove dobe po mem navratu, nebudu si to vsechno pamatovat. Naopak. Vsechno se rozlezelo a tohle jsou veci, na ktere se nezapomina. Ty uz budou zaryte v hlave navzdy. Je uzasne vitat se a objimat se s temi, po kterych se vam cely rok styskalo, kteri se na vas tesi a uprimne z nich vyzaruje nadseni, ze vas vidi. Je smutne loucit se emi, co udelali vas rok tak skvely, jako byl ten muj, a vedet, ze pristi setkani je s datem neznama. Ziti ve dvou svetech neni zalezitost jen poslednich mesicu v Kanade. Vlastne i ted jsem stale jednou nohou v Kanade. Ne ze by se mi doma nelibilo, jen jsem na cestovatelske vlne, zase bych nekam jela. Navic se mi po Kanade styska. Chybi mi lide, chybi mi jazyk, chybi mi to, co jsem tam brala za samozrejme a tady to neni. A nici me predstava te dalky...Obcas cloveka prepadne takova bezmoc. Jen tak z niceho nic se objevi a usidli se v hlave a ne a ne jit pryc. A cloveku se o tom treba ani nechce verejne mluvit, proc kazit naladu tem, co jsou tak statsni, ze jsem tady. Co by z toho bylo, stejne v nejblizsi dobe nikam nejedu... Mrzi me to. jela bych hned. Jenze to by to asi bylo moc jednoduche. Tak to na svete nechodi a hlavne to tak nechodi s experience jako je ta moje. Jeden clovek mi jednou rekl, ze odjezdem to nekonci. Taky si to myslim. Treba je to jen takovy zacatek, Zacatek neceho noveho. Tenhle rok me nabil neuveritelnym potencialem. Vystreli moji vesmirnou raketu vysoko a ta ted vesele stoupa vys a vys skrz mraky. Proto necham nazev sveho blogu stejny a klidne budu psat dal a dal prispevky, ktere se mozna kanady tykat nebudou. Treba na prvni pohled ne, ale v kazdem bude v hloubi neco. neco ze me a neco z meho kanadskeho ja. Neco z onoho potencialu z tohodle roku. A jednou se tam vracim. A vsechny navstivim...

Mohla bych o navratu psat dlouho. Ale koho to vsechno zajima, kdo by to cetl...A mimo jine, kdo by se s tim vsi mtukal?..to bych tu byla jeste dlouho...a stejne nenapsala vsechno, protoze neco se apsat neda, to musi clovek zazit. zazit a pak teprve pochopi. Zkusenosst je nesdelitelna. Ted uz ti vim...