To už je opravdu konec...

Co je doma, to se počítá. A držet v ruce "ten papír" bylo tudíž dost usrdcehřející pocit. Černé na bílém, a tak jsem si v odškrtla pomyslnou kolonku "maturita". Potřetí a naposledy jsme se sešli v Tereziánském sále, tam, kde jsme před osmi lety dostávali imatrikulační papír, na který dnes Lenka trefně zavzpomínala slovy: ,,To byl nějakej ten s rukou, ne?". Tam, kde jsme oficiálně ukončili naši povinnou školní docházku, už je to mu pěkné čtyři roky. A tehdy si člověk říkal, že je v půlce... teď se jen sama sebe ptám, jak se to tak stalo, že to uteklo tak rychle... Trocha nostalgie, pár vlídných slov, pár slov díků, radost dělat druhým radost. Ale tohle přece nemůže být konec. Ještě ne. Vždyť se uvidíme večer, viď? A pak? Kdo ví... Sedím doma a svým způsobem už je po všem. Dá se říct, že tohle je asi ten konec, ten opravdový, konečný. Na jednu stranu mě mrzí, že jsme se společně nerozloučili, nezařvali si "raz, dva, tři...ahoj". Nepřiťukli si na těch společných osm let. Konec vyzněl trochu do prázdna, každý podle svého. Ale vždyť co se tomu divíš? Ohlédni se jen na poslední rok, všech 31 lidí jsme nebyli kompaktní parta. Osm let je dlouhá doba a naše koule důsledkem různých vnitřních a vnějších vlivů začala mít trchu ostré hrany a proměňovat se tudíž v jakýsi nepravidelnoněkolikaúhelník. Takže hromadné loučení by bylo strojené, vím.. Ale co když jsme se v plném počtu takhle viděli naposledy? To se uvidí.. Ale všem přeji, ať se mají blaze, ať jejich vozíček hrká po jakékoli koleji, ať je to ta, kterou si vybrali, taková, kde se jim krajina líbí, ta, kterou oni sami chtějí jet. Tak ahoj...

Tak pravou Štěpánku!

,, Lidi, je konec!!! Máme to za sebou!!! "

Oujé! Teď už úplně chápu, jak se tehdy cítil. Nadšení a radost, které u nás všech čtyřech někde uvnitř explodovala, štěstí, euforie, ale také obrovská úleva. Ještě jsme se držely a důstojně, tiše stály v řadě, když pak předseda z velkých růžových desek pronášel verdikt. Povídám, není nad to se jmenovat Vrabcová, obzvlášť, když seznam je abecední a maturujete s Lucovou, Marečkovou a Pospíchalovou... Ale tak dělám, jako bych n to nebyla za te léta zvyklá, že... Každopádně na to, co se stalo potom nidky nezapomenu. Po formální gratulaci, blahopřáním a zejména Hanzlíkovu: ,,Hodně štěstí!" a jemu šibalskému úsměvu zpod vousů, začal nezřízený výbuch. Byly jsme jak ti hovada fotbalisti, když střelí gól, Jako my v Belgii, kdy jsme vyrovnaly na tie-break s místními Amigos. Jestli jste někdo chtěl vidět jednoznačně nefalšovaně upřímnou reakci, naprosto čistý, dětský gejzír nadšení, měli jste se přijít podívat. Ne, nemohla jsem tomu uvěřit. V totální euforii jsme se vyhrnuly na chodbu a začala mobil party. Nevěděla jsem, kdomu dřív zavlat. Do telefonu jsem se zalykala radostí, slyz štěstí se mi draly do očí. Jako malá, kdo by to byl řekl, že šlo o zkoušku dospělosti... (teda spíš nervů a náhody, ale tak každý tomu říká jinak...)
No, tak už to víte, odmaturovala jsem, skóre snad lépe dopadnout nemohlo, take jsem spokojená. První překážku jsem přeskočila, dokonce by se dalo říct, i s rezervou několika centimetrů. Škoda, že na té přístí překážce si těhle pár desítek čísel nebudu moct propůjčit. Tam se bude hodit víc nějaký ten náskok... Ale první překážka nespadla, to člověka nakopne! Jen hezky dál, po špičkách, s pravidelnou frenvencí a dobrý odraz před každou další překážkou!

Hehe, ale když s jen kouknu zpět, co všechno tomu předcházelo. Skoro se mi zdá, že víc než na samou přípravu Tour de France :) Už jen fakt, že můj poslendní příspěvek je někdy z konce dubna. Snad si nemyslíte, že jsem neměla o čem psát! Nebo žě bynebylo o čem psát! Ale nervíky pracovaly a každá minuta na studium dobrá. Ne, teď nechci vytvořit bublinu, že jsem se učila už někdy o dávna dávnoucího. Vždyť víme, jak to bylo - zpočátku v září: ,,Tyjo, letos maturujem, měli bysme se začít učit!" , pak září uteklo a vlastně celý podzim, psaly se seminárky a blížily se vánoce a další: ,, Tak o vánocích už se na to kouknu, fakt už s musím začít!" . Jenže všude spousta sněhu, na horách krásně... a hlavně Hanzlík už se v lenošce u krbu moc těšil na seminárky. Po vánocích tak trochu panika: ,,Už je leden a já nic neumim, musim si to začít zpracovávat aspoň.. už se fakzt začnu učit!" Zbývaly poslendí dva záchytné body - jarní prázdniny a velikonoce. Pak už začínal náběh do cílové rovinky. Poslední dny (týdny) bylo ve škole už jen ticho a klid před bouří. Chodili jsme tam sporadicky, profesoři byli milí, dávali nám rodičovské rady a povídali hlavně, ať se nebojíme, že všechno dobře dopadne. Jé, jak to zní pěkně, jako v nějaké dětské knížce. m, ale jen zní, ve skutečnosti už nervíky hezky pracovaly. A jako vždycky, opět šlo vše s přesností matematické křivky - sinusoidy. Jednou jsem měla pocit, že je to dobrý, že to zvladnu... (do háje nejsem přece blbá ne!?). A pak najednou rychlý skluz a všechno bylo v kýbli, prostě nebylo možné si zapamatovat tříslovná jména římských básníků nebo druhy stratifikačních systémů. Prostě se to do té hlavy nemohlo vejít! ...(a vešlo nakonec, i když doteď nechápu jak, a hlavně už mám opět pocit, že nic nevim a že jsem zase úplně dutá...)
Pak už to šlo ráz na ráz - poslední zvonění naznačovalo, že tentokrát už bez legrace, konec se blíží. tehdy před školou to na mě tak dolehlo, bylo mi z toho až úzko. Ruku do ohně na to, jak se na vejšku těším, ale tehdy mě sevřel smutek, že to tady končí. Gympl, osm let je fuč s rychlostí blesku. ,, A nic už nikdy nebude takové, jako loni..." Zase ta věčná slova. Jen tentokrát tíživější v jiných směrech. Po osmi letech stojíme před krokem do neznáma. Víme, že pošlápneme zase na zem, možná trochu tvdě zpočátku, ale to se rozchodí. Ale gympl, zlaté roky středoškolskéo života, budou už tím, co "bylo". Vím, že zážitků je nespočet, že ti lidé neumřeli, že se i tak budeme vídat. Jen trochu jinak, každý se rozjede svým vláčkem po své koleji. Všichni budeme hledat své štěstí, každý jinak, každý jinde, možná se rozjedeme do různých koutů světa a republiky, ale vzpomínky, to společné nám nidko nevezme. Jen teď doufám, že nejsem sama, komu tohle všechno bude chybět. Ač možná v sextě, kdo ví, asi i letos v září, bych klidně řekla, jak se těším, až vše skončí, teď, když už to skončilo, byla bych na jednu stranu radši, kdyby se čas zase vrátil zpátky. Na druhou stranu, jsem ráda, že už je konec, maturovat bych znovu nechtěla! A tak vůbec, čeká mě nový svět, takže mu kráčím vstříc. Je to potřeba, změna je život!
No, ale abyh dokončila líčení mé předzávodní přípravy... Babička volala již několikrát několik dní předem, aby se ujistila, kdy že ted opravdu přijedu a kdy že pro mě mají přijet autem k busu. No, nejprve jsem se kasala, že taškudonesu sama, ať nejezdí. Když mi ale málem svou tíhou uřízla ruku už doma v pokoji a to jsem ji nesla jen do předsíně, významně jsem změnila názor... Pokojík v podkroví s eproměnil v studijní doupě. Stěny se postupně zaplňovaly, stejně tak jako moje hlava, za pár dní jsem měla pocit, že jednou stranu dávám a druhou stranou zase něco leze ven. Vše šlo podle plánu, žádný skluz, ale jak se blížil víkend a tím i den D, o to méně věcí v hlavě bylo. Nebo aspoň se mi zdálo... Babička s dědou nezklamali, jejich pocit, že jakožto pilně studující musím neustále něco jíst, takže vařili, pekli, krmili, pobízeli... no znáte to, prarodiče. Vlastně už první den jsem dostala vynadáno, že jsem si nevzala 4 knedlíky :-D Jenže stres mi nějak zabíral místo i v žaludku... Zachraňovalo mě běhání. Jako Forest Gump. Prostě každý den se zníčit. Hned to do hlavy lezlo líp. Podkrkonošský vzduch dvakrát denně dělá zázraky, to mi věřte! Připadala jsem si jako spotřebák. Chodila jsem dolů hlavně na jídlo, najíst se a zas jít. Ale babi s dědou se strarali, bylo to milé. A v sobotu mi do papírů vlítnul Samuel, rodičové si nadšeně prohlíželi mé polepené stěny, a pak zase odcházeli, že mě nachají v klidu. Vstřícné gesto, díky za něj, musela jsem ještě v sobotu dojet plán. Nejhorší otázky... třeba básníci... uf, jak se mi ulevilo, když jsem na žlutém kolečku z pytlíčku vytáhl číslo 29 - Vývojové tendence světové poválečné tvorby. Ségra byla skvělá, četla pro mě Alenku v říši divů, schiza... Pak s babičkou upekly buchty a do jedné - mé šťastné buchty - mi zapekly tři skleněná prasátka, tak, co mám už několik let v penále..pro štěstí... V neděli mi ani müsli nejelo. Pocit, že nic neumim, ale zárověň pocit nesmyslnosti se něco učit, navíc nulové soustředění, apatie, stres... šílený! Ale pondělní ráno a den vůbec byl ještě větší psycho. O ZSV jsem si říkala, jak krásně tématické by bylo vytáhnout si otázku Náročné životní situace... Každopádně jsem ale měla číslo 4 - Schopnosti a dovednosti ovlivňující výkon člověka. takže krásný - usmálo se na mě štěstí... (nebo buchta? nebo Břéťa? nebo rozum v hrsti s pohlazenou srstí? nebo to, že jsem šla pravou?..)
Ráno jsem si připadala úplně dutá. Z francouzštiny, na kterou jsem šla první, jsem se nidky nějak nestresovala, ale nakonec jsem byla vyklepaná i z ní! Nechápu to.. ale otázka Prague, ma ville natale byla dobrá "volba"...a hned jak jsem začala mluvit, jako by ledové království kolem roztálo... Čas ubíhal hrzně zvláště a pokaždé jinak. Jednou hrozně rychle, ale čekání mezi předměty se zase děsně vleklo. První tři toázky jsem měla docela štěstí, čtvrtá to musela zákonitě teda vyvážit - Politics and gouvernment of the USA...no, vážně nic moc, navíc broader view jako masmédia v kontextu voleb...no, jako vyloženě moje silná parketa... Moc jsem se necítila na výkon na jedničku. Ale... tak profesoři to videli jinak no, zázraky se dějí :) Takže dobrý... Podpisy až na letišti :-D

Kdepak, jen velký dík všem co za mnou stáli. Od začátku až do posledních chvil (viď prcku :)..) Je skvělé ohlédnout se teď a uvědomit si, koli klidí a jak moc se přizpůsobovali a dělali vše pro to, abych byl v co největší pohodě, aby vše klaplo, aby byly vhodné rozptylové podmínky... Jo, byla jsem nerudná, protivná a v něčích očích asi trchu pernamentně nasraná, ale.. přežili jsme! Takže dobrý a hlavně díky. Dostala jsem báseň, tu jste si třeba už přečetli, předala jsem žezlo dál, štafeta putuje do další generace... Ale času dost, jen si chystejte prasátko - vsadit na tohodle koně by vám mohlo hodně vynést!!! :)

Nevím, jestli jsem víc ráda za to, že to mám za sebou a jak, nebo jestli mě těší jen to uspokojení vědět, že jsem nezklamala, že se za mě nemusí stydět, že ti, co na mě vsadili majlant, nejsou teď na mizině... Asi obojí... Ale hřeje mě pocit, že jsou na mě hrdí. Je to pro mě víc než ten papír se samýma "výborný"...

Žebřík k maturitě

Ač na konci u jména nebylo to malé céčko znamenající copyright, dostala jsem souhlas k publikaci takhle veřejně... No, čtěte sami a pochopíte, že jsem si to nemohla nechat pro sebe :)

Žebřík k maturitě


Do primy když nastoupila,
malá holka ještě byla.
Všechno vědět chtěla rychle,
četla učebnice, a i bichle. :)


A na lyžáku v sekundě?
Támhle! 1.družstvo, ta v modré bundě.
Nebyla jen s nejmladšími,
bavila se i se staršími. :)


A v tercii první lásky,
usměvavé, dobrné krásky.
Vyrazila do Anglie,
aby věděla, jak se tam čaj pije. :)


V kvartě, na Šanci, kolektiv se tmelil,
od prváků jen rok je dělil.
Vyměnili Langrovou
za hodnou ženu - Töpferovou. :)

V kvintě v Postalmu byla,
najvíc si to tam užila.
Fotbálek pořád jen hráli,
ještě se tomu dlouho smáli. :)

V sextě první semináře,
svačiny dávala kousnout Báře.
Na vodě v červnu na jezu
vyváděli, jak utržení z řetězu. :)

Septimu strávila v Kanadě
se Sophie na velké zahradě.
Elaine a Kanaďany tam poznala,
celá šťastná se nám po roce vrátila. :)

V srpnu rychle na rozdílovky:
,, Nepatřím vůbec mezi bábovky!..."
Byla to přece samozřejmost,
ale učení měla opravdu dost. :)

Do maturitního ročníku se úsěšně dostala,
mezi spolužáky své kamarády hledala.
Příprava na maturitu, zkoušení...
čekalo jí snad samé učení??? :)

Věnovala se dál i volejbalu,
předtančovala na plese ve Velkém sálu. (Lucerny)
Na zkoušku DELF se neučila
a nad certifikátem hravě zvítězila. :)

Poslední rok z "nedokončených" osmi,
takhle to přece skončit nesmí!!
Proto při posledním zvonění oslavovali
a se školou se hlasitě rozloučili. :)

Na svaťák do Paky odjela,
aby se tam učila.
(A babička jí krmila.)
Přípravu zvládla na pohodu,
v tom měla značnou výhodu. :)

Každý den chodila běhat -
učení musela na chvíli nechat.
Po stěnách otázky vylepovala si,
nevstávaly jí při tom hrůzou vlasy. :)

Prasátka pro štěstí do buchty zapekla,
aby jí maturita tychleji utekla.
Vzala si s sebou žirafáka,
že to dá, byla přece jasná páka!! :)

Fránina, ájina, ZSV, čeština,
to nám ta zkouška začíná!...
Teď přišel čas prokázat znalosti,
záleželo však na správnosti. :)

První otázku - Prahu - si "vybrala"
francouzsky mluvit neváhala.
K hodnocení Hruška přidal: ,, S hvězdičkou...",
takžeodcházela s jedničkou. :)

Základy společenských věd,
tak ty uměla hned!
Otázka psychologie a dovednosti
přivedla komisi k úplné spokojenosti. :)

Politika Spojených států a Bush,
maturita z angličtiny byla tu už.
Byla to "její" nejhorší otázka,
nakonec růžovým sadem procházka. :)

Završovala zkouškou z českého jazyka.
Kdo zná profesora Hanzlíka, naříká.
Velmi přísný na ně celá léta byl ,
úspěšnou maturitu všem tak zařídil. :)

Odcházela se samýma jedničkama,
dlouho nemohla tomu věřit sama.
Úleva, štěstí, radost a život šel dál,
utíkal, takže se člověk ani nenadál. :)
Uteklo to rychle, tech 8 let,
možná by vrátila pár let zpět.
Ale gymplu je konec, a tak zazvonil zvonec...

,,Teď jí čekaj jiný věci."
,, Jaký?"
,, No, vějška přeci!!! "

...pro Terku napsala její ségra Markéta (18.5.2010)

Nedělní ráno

Bylo brzo ráno, nebo teda aspoň na to, že byla neděle ráno... Venku bylo svěže, sice trochu chladno, ale sluníčko slibovalo svými vyhřátými paprsky krásný jarní den. Pravda, ze všeho nejvíc jsem se těšila na svého červeného kamaráda curaprox, co mi stojí v koupelně, ale musím si přiznat, že na to, že jsem spánku nedala víc než 3 hoďky, byla jsem ještě celkem fresh... Bylo prima jet v metru bez od sladkého lepivého salka upatlaných rukou, ale nutno říct, že o mnoho méně legrace. Když si zpětně vybavím, jak jsme vezly, sice na dvou, ale obou zalepených, talířích vezly náš výtvor v podobě palačinkového dortu, musím se ještě těď pousmát. S nerezovou miskou jako poklopem připomínající spíš pečené kuře než sladkou narozeninovou odměnu jsme udělaly sladké kaňky v metru, pobavili dva mladíky s plyšovým krokodýlem, co měl fialové Crocsy, no a pak konečně dorazily, samy dost sladké od odkapávajícího salka. Každopádně, abych se vrátila k tomu nedělnímu ráno, jaro bylo ve vzduchu. Žluté narcisky u nás v květinářství atmosféru jen podrthávaly. Skoro jsem si jednu koupila, jakou jsem měla jarní náladu. A pak mi to přišlo takové hloupé, tak jsem jen prošla kolem.. O pár metrů dál mě to rozhodnutí mrzelo, málem bych se vrátila, ale ne.. Říkám si, že třeba jednou mi tu narcisku někdo koupí. Přijde domů na nedělní snídani, venku bude jaro a sluníčko a mě na stole ve vázičce bude stát kytička... Jojo, pánové, máte to jednoduché, udělat nám, slečinkám, radost...

Žádný bílý cucek, přece dvojitá šroubovice!

Asi patnáct lidí, z nichž o hlubiny biologie jsou osvíceny asi tak dvěma jedincům, se nadrženě nahrnulo do novotou stále zářící genetické laboratoře, místnosti pýchy našeho ústavu. Během několika málo okamžiků se rozličné barevné modely značně zuniformizovaly do podoby bílých laboratorních plášťů, studenti zaujali pracovní pozice, a kdyby přišel fotograf, možná by mu podle fotky věřili, že jde o vědecké pracovníky. Avšak takovému kameramanovi nikoli. Obzvlášť když chlapci nadšeně testovali pružící jezdící židličky a dívky měly velké dilema, jakou velikost gumových rukavic zvolit. Jestli byla profesorka vyděšena levostí některých borců při zkušením nabírání objemů cvičnou pipetou, nedala to na sobě statečně moc znát. Na velké obrazovce na stěně nám promítali prezentaci s obrázkovými doplňky celé akce, která nás čeká, avšak pro mnohé z nás, obzvláště ty, kteří celý loňský rok nedávali pozor a písemky napsali v zásadě jen díky svému sousedovi, to byla trochu čínština. Nutno uznat, že je to ale prima, když tomu někdo rozumí. Na druhou stranu si člověk musí říct, že nemůže znát všechno, genialitu už nám vyčerpal Einstein... Konečně jsme přešli k činům, přesně podle návodu celá třída na 30 vteřin ztichla. Každý totiž žmoulal vnitřky svých tváří, okusoval sliznici a vytvářel sliny, které během následujících několika okamžiků mísil s destilovanou vodou. Vskutku báječný pohled na patnáct osůbek koncentrujících se na kousání vnitřku tváří. A pobaveníhodný hlavně ten, co následoval - celá třída si vyplachuje pusu, chlapci samozřejmě souteží, kdo kapalinuv ústech napění víc... Zlatým hřebem je přemísťování objemu tváří do popsané zkumavky. No, vskutku důstojný pohled! Pěnivá změť slin a vody vypadala samozřejmě velice vábně, další důvod k rozruchu ve třídě - každý chtěl prosadit, že jeho ústní prasárna je tou nej. Následující úkol se zdál být bezproblémový, jiné to bylo s inkubací na 10 minut. Když po uplynulém limitu začaly s minimálními časovými odchylkami pípat veškěré stopky umístěné u každého z pracovních ploch, propukl zmatek nejprve ve třídě, ale hlavně u vyndávání ohřátých zkumavek. Zbývalo už jen zalít až po okraj smradlavým ledovým alkoholem a pár minut nechat usadit. A byl tam. Bílý cucek, uznávám, zatočený do spirály, ale dvojitou šroubovici mi to připomínalo se zapojením trochy fantazie. Každý svůj bílý chomáček přenesl do malé lahvičky se šňůrkou a pak hrdě opouštěl laboratoř. S vlastní DNA na krku...

Den poté

Jak se to tak mohlo stát, že to tak rychle uteklo? Stále mi to nejde do hlavy. Ale včera ráno jsem měla jiné myšlenky, než hledání odpovědi na tule otázku. Abych pravdu řekla, měla jsem co dělat, abych se nepokecala jogurtem, jak se mi klepala ruka. Žaludek jsem měla sevřený, že už nic dalšího nepřijímá hlásil ještě před tím, než na jeho dno plesknul první kousek ananasu. Nutno říct, že jsem byla méně zelená než tehdy před rozdílovkama, ale i tak, nic moc, co vám budu povídat. Jsem na sebe zvědavá za těch pár týdnů.. (mimochodem, nějaký drahoušek od nás dnes prohlásil, že nám zbývá pouhopouhých 21 školních dní...je to divný pocit..) Světe div se, ale měla jsem na sobě sukni!...abych nezapomněla, tuhle story vám taky budu muset vylíčit, já a nákupy, to byla vždycky kapitpola sama pro sebe, ale oblečení na maturitu jsme sehnaly jako neuveřitelné schopné nákupčí :)..Každopádně už v autobuse začala přehlídka. Každý pojal "slušně oblečení" jinak, navíc každý snášel i ten stres po své. Někdo neklidně koukal z okna a jiným to bylo tak trochu buřt a jen se v zatáčkách komíhali držíce se tyče. Někteří na poslední chvíli studoavli přehled slohových útvarů, jiní se věnovali uspokojení stravovacích potřeb - jen jsem si říkla, že kdybych s dala snídani od Mc.Donalda, asi bych musela veškerou lehkost šetřenou na psaní vrazit do co nejlehčejšího a nejbleskurychlejšího přesunu na WC...ale tak každý podle svého, že... Ostatně to bylo dost vidět už v momentě, kdy si každy na lavici vyložil svou svačinku. Spousta lidí vsadilo na studentskou pečeť, se slovy "je přece studentská" si ne kostičku p kostičce, ale řádek po řádku, ládovali do pusy. Můj banán nebyl nijak originální, ale mandle v čokoládě se ukázaly jako lehce nepraktické hned poté, co začalo na lavici svítit sluníčko a protože na okně jaksi chaběl závěs, za chvíli jsem se neroztékala jen já, ale také čokoláda, pro kterou jsem marně hledala stín.
Témata nebyla nic moc. Nebo aspoň pro mě ne.. Hned při prvním mi docela zaskočilo, ve třídě nejprve zašumělo a pak mrtvě ztichlo. Každému bylo trochu jasné, že jestli pokračujeme takhle, jsme všichni v kýbli... Odborný referát s porovnáním současné filmové tvorby a ...(nevim, už si to přesně nepamatuje..) na téma Může být film dnes i něčím jiným než jen komerční zábavou, ve mně budil představu asi jako kdybych chtěla po Samovi, aby mi nakreslil beránka... Druhé téma byla esej - přínosy a nevýhody demokracie na Napoleonův citát: "Kdo chce lidem vládnout, nesmí se obracet na jejich dobré vlastnosti, ale na jejich chyby." nebyl k zahození, ale počkáme si na další, že.. Opět citát, tentokrát o d Josepha Conrada:" Být ženou není lehký úděl, neustále se střetává s muži." Poněkud feministické, což pro nás, kteří na tohle moc nehrajeme, moc není. Dobré ale bylo, že se jednalo o volný slohový útvar (po eseji a referátu docela milé zjištění - wow, možná to i napíšu!). Poseldním tématem byl mystifikační výklad na téma Příspěvek do semináře Járy Cimrmana. Já se za znalce a milovníka cimrmanovství moc nepočítám (teda spíš vůbec) a pojem mystifikační výklad mě asi dostatečně mystifikoval na to, aby bylo jasné, že toto téma rozhodně ve výberu neobstojí. No, nebudu se vykecávat, nakonec to "vyhrálo" třetí téma - dámský citát a úvaha. Pravda, čekala jsem, že pan ředitel vybere lépe. Ale nedalo se nic dělat, budeme vařit z vody... Konec konců, když se na to zpětně dívám, uvařila jsem. Co, to už je otázka. Znám se, čárka tady a tady a nakonec naní ani tady ani tady, ale je tam... Ale udělala jsem, co jsem mohla, teď už to má v rukou pan profesor. Důležité je, že jsem to stihla, že to má snad trochu nápad a že už to zkrátka je napsané. Svým způsobem úleva..ale nutno dodat, že an to pravé uf si ještě nějako utu dobu počkáme...

V předvečer

Začalo to již příchodem domů, kdy jsem asi půl hodiny seděla na posteli a čuměla do blba(odpusťte mi ten výraz, ale jinak to nejde). Najednou to člověku všechno tak dojde. Že už se těch osm let chýlí ke konci, že už není září, kdy jsem si říkali, jak se budeme učit a jak to o vánocích už "budeme umět". A o vánocích jsme jako další deadline dávali jarní prázdniny, kdy už se "teda fakt budeme učit". Jenže i ty už jsou passé a co si budem nalhávat, i ty psoeldní velikonoce jsou fuč a je to v kýbli... :) Ne, hlavně neztrácet hlavu, ta by mohla za těch pár dní značně chybět. Respektive vlastně už zítra. Vzpomínám si, jak vždycky ve 3.patře na lavici stála cedulka "nerušit, maturity!" Dalo by se říct, že člověk tomu nepřikládá přílišnou pozornost...až do té doby, než se ho to začne týkat. Občas, tedy poslední dobou poměrně často, si říkám, jak to je vlstně možné, že to všechno uteklo tak rychle? Nerozumím tomu. Najednou jsem si balila do tašky pravidla českého pravopisu a vybírala svou "šťastnou propisku". Svádí to ke zlehčování, jen když prolistuji historii na svém blogu, kolik jso toho napsala, zdá se i absurdní, že zrovna já se tak nervuji kvůli 4 stránkám textu. Směšné, ale pravdivé. Ano, na jednu stranu nejde o nic. Vždyť k maturitě mě připustí i s pětkou. Ale ne, já to takhle asi neumím. Minimálně bude vše mnhem víc v pohodě, když už s písemkou budu za vodou, takže proč si komplikovat život? (..který už tak sám o sobě není místy procházka růžovým sadem ale spíš pořádně píchavé roští..) Ba ne, držme se faktu, že na kiksy v písmených projevech jsou tu jiní. Zbývá jen doufat v dobré téma a nápad. Jak facka, viďte. No, taky se mi zdá :-D.. Takže se na to půjdu vyspat. Ráno vstanu a podle odstínu zelené ve své tváři zvolím vhodnou věc k ranní konzumaci. Pak nějakou energii sbalenou na cesty, rozum do hrsti, první, druhá, třetí, čtvrtá stránka a ... Uf, už aby to bylo za mnou... :) Další otázka však je, jak moc si člověk pomůže, ono vás ta představa, že za nějakých 40 dní už máte vše umět, moc nezahřeje... Ale jak to říkám furt, hlavně neztratit nadhled, že? ...možná proto teď teda šmoulinka vaří makarony, Yasmin přijede v červnu, Sam chrápe na posteli, ségra pije kir, ... a já jsem zkrátka zas o něčo starší, než se člověk naděje, sedí vykuleně na posteli a ťuká plky plky do notýsku, vyvěšuje si je jako cenné zápisky na blog, kde si je možná někdo přečte, nebo také ne a budu to zase já, kdo jednou bude vzpomínat... Na to, jak mi bylo v převečer maturitní písemky...