Naucila jsem se zastavit!

Aby toho cestovani nebylo malo, vydaly jsme se do Ottawy, trochu obhlidnout hlavni mesto. Konecne nam totiz pralo pocasi, jak se tady s oblibou rika: ,,Konecne nebylo -75 ..." A navic, kdyz uz jsem byla ve viru cestovnich vikendu, tak jsem se chtela hezky drzet ve forme. (Kdyz uz tady ztracim svou volejbalovou formu, tak aspon nejakou formu si udrzovat musim, ze...)

Trihodinove klickovani silnickami mi nedelalo uplne dobre, ale ti, co maji zaludek, ktery prezil pyrenejske prusmyky, jsou s par zatackami mezi Mt. Tremblant a Montebello za vodou. Vlastne az do Gatineau byla cesta naprosto v poradku. Gatineau (Quebec) spojuje Ottawu (Ontario) rekla bych az mnoha mosty. Problem byl, ze Sophie chtela prejet po jednom konkretnim. A vzhledem k tomu, ze v aute nikdo jiny nebyl, jako kopilot jsem byla nominovana ja. Ti, kteri vedi, se ted asi pekne smeji. Ja a mapa, ze... Takl trochu kapitola sama pro sebe. Nebo aspon jsem si to doted myslela. Ukazalo se ale, ze na tom nejsem z daleka tak spatne. A navic, my, mestsky holky, se ve meste prece jen tak neztratime, ne? Verte nebo ne, dorazily jsme do prvniho hotelu. Byl to hotel, ktery driv slouzil jako vezeni. A pry to bylo posledni misto, kde se v Kanade veselo.. Kdyz jsme to ne internetu cetla, docela mi vysychalo v krku, ze budeme spat ve vezeni, ale podle fotek to vypadalo docela obstojne a navic, mohl by to byt zazitek. Ano, mohl by. Nebyl, protoze nebylo misto. Nastvalo me to nejen proto, ze jsem musela kopilotovat do jine casti Ottawy, ale taky proto, ze uz jsem byla osezana z auta a natesena na brusleni, a hlavne asi proto, ze jsem se tesila, ze pri pristim telefonatu s rodici budu moct rict: ,, ...no, jsem byla ve vezeni..." Ale nevadi, v dalsim hotelu meli bezva postele s bezva pruzinami, tak jsem si vynahradila skakaci deficit z detstvi.

Myslim, ze jsme musely vypadat skutecne jako turisti. Cestou na Canal Rideau, udajne nejvetsi venkovni kluziste na svete, se Sophie stihla zeptat asi 3 lidi, jestli jdeme spravne. (proste mi jen neverila, ale chtela to vyzehlit tim, ze se "chce jen ujistit"..) Canal Rideau je vlastne slepe rameno reky, ktere je v zime zamrzle a upravene jako kluziste. Po cele delce jsou rozmisteny schody, tudiz neni nutne zacit na zacatku, k dispozici jsou lavicky na prezuti, mistnost, kde muzete nechat sve boty. behem 7.8 km jednim smerem potkate asi 5 "stanovist" s obcerstvenim, zachody, pujcovnou brusli, brouseni brusli a tak podobne. Rika se, ze bez horke cokolady a tradicniho Beaver tail/Queue de castor - v prekladu bobri ocas (rozplacle testo ve tvaru bobriho ocasu, jeste za horka vyvalene ve skoricoven curku nebo s cokoladou, nebo s lentilkami nebo buhvi s cim jeste...) se to na kanalu neobejde. V zasade to byla pravda. Na kazde zastavce byl stanek, u ktereho stala dlouha fronta. Ikdyz bych rekla, ze horka cokolada nesla moc na odbyt, precejen nebyla extra zima. Nastesti.

Vybraly jsem si spravny vikend pro nasi navstevu Ottawy. Prave zacinala Winterlude/Bal de neige, rekneme neco jako slavnost, se kterou bylo spojeno pomerne dost aktivit ruzne kolem kanalu. Jednak to byla spousta ukazek, at uz gastronomicke ochutnavky, obrazy (na pilirich mostu byly vazne nefalsovane obrazy, docela jsem na to koukala), nebo ukazka indianskeho zivota - tee-pee, vyroba sneznic a sani, kozesiny, drevozpracovavani. Zbytek jsme navstivily az vecer. Zacinalo to nocni "Show svetel a hudby". Yukonska skupina UKIUK vytvorila neco jako film, tematicky se tykajici zimy, Yukonu a mistniho zivota, prislo mi, ze i lehce porovnavali zivot tady a kdesi v pustine. To vse bylo promitano na zed budovy, ktera vypadala jako muzeum. Jestli to skutecne bylo muzeum nevim. Nikde jsme to nenasly. Cela show byla doprovazena ohnostrojem a hudbou. Prislo mi to mile, libilo se mi to. Jen se mi obcas zdalo, ze si z mistniho zivota delaji srandu. Situace, kdy je -40, muz nestvane nemuze nastartovat auto, protoze je prilis kosa. A pak vesele psi sprezeni, zadne zabrany, zadna nafungujici baterie... Mozna se jim to pak zdalo moc kriticke, tak nasledovala scena se startovacimi kabely a nakonec tedy io auto uspesne nastartovano, ale stejne to na me pusobilo trochu jako: ,,Vy se tady s tim pachtite, to tam u nas je to pohodicka, zadny stres..." Predstaveni skoncilo a nasledoval koncert yukonske kapely. Ze zvedavosti jsme zustaly. Vetisna pisnicek byla v anglictine, jen obcas k tomu dodavali indianske zvuky, ktere dodavaly jakousi neobvyklost. Ikdyz se mi to libilo, byla jsem v zasade vdecna, ze Sophie uz chtela jit, zacinala me prepadat takova podivna nostalgie. Vzpominky z koncertu, s kamarady, prvni koncerty nasi skolni kapely, opet kamaradi. Byla to jedna z chvil, kdy jsem si uvedomila znovu, co vsechno mam tam daleko za louzi. Presunuly jsme se na vystavu soch z ledu. Na velkych hodinach bezel cas. Umelcum zbyvaly asi 3 hodiny na dokonceni dila. Pocasi jim ale moc nepralo. Bylo teplo, vzduch mi pripadal jako na jare, vitr byl teply, clovek by nerekl, ze je unor, 2 tydny po zatracenych mrazech. Videli jsme, jak sochy kapka po kapce taji a sochari jen zoufale behaji a zakryvaji, aby zachranily sve dilo. Byla krasna noc. rekla bych idealni na nocni vychazky. Vzdalovaly jsme se od kanalu a vystavy soch, hudba utichala. Ocitly jsme se pred budovou parlamentu. Krasne nasvicene, kanadska vlajka se hrde trepetala na spicce veze. Ohen ktery horel ve vode ve fontane pred budovou vypadal sice impozantne, ale smrad, ktery byl citit jen co jste se priblizili nic moc. Ulice byly tiche. Mesto. Nikdy bych nerekla, ze to muze byt takova atmosfera. Nikdy bych neverila, ze mi to bude chybet. Jako by me to nebijelo enegrii. Necitila jsem se vubec unavena. Jit do hotelu bylo to posledni, co se mi chtelo. Jen tak se toulat ulicemi, nocni Ottawou, zajit na pivo, jit tancovat, uzivat si. Muj vysneny plan ale ztroskotaval hned na nekolika faktech. Sophie byla unavena a chtelo se ji spat, z cehoz vyplyvalo vratit se do hotelu. Varianta, ze vyrazim sama byla nepripustna uz z toho duvodu, ze jsme mely jen jeden klic od pokoje. Dalsi vec byla, ze samotnou by me to jednak nebavilo a pak, precejen, sama v noci a navic v neznamem meste, nic moc. Vracely jsme se mlcky. Sophie zivala. Ja jsem premyslela, snila. Jake by to bylo skvele mit nekoho s kym bych mohla takhle vyrazit. Uzit si "nocni zivot normalnich osmnactiletych holek". Nikdo tu nebyl. Bylo mi to lito.
Nalada se mi ale zvedla jeste ten vecer. Jednak jsem opet otestovala pruziny v posteli, pustila si do usi oblibenou pisnicku a zacala psat. Bylo 23:30. Zaklapla jsem "bonzblocek". Byl to fajn den. Usinala jsem s usmevem.

Na snidani jsme sedely u stolu s mladym parem, on byl z Australie, ona z Chicaga. Hrozne mili, hodni, zvedavi, vyptavali se hlavne na muj rocni pobyt tady, co me potesilo, ze znali CR. Byla to prima snidane, nejen proto, ze jsem na zacatku mela hlad a pak uz ne, ale take proto, ze jsme si skvele popovidali. Mam rada takovehle seznamovani. S milymi lidmi. A tihle vazne byli, uz jen to, ze nam dali vizitku s tim, ze az budeme mit cestu do Toronta, at se ozveme, ze muzeme zustat u nich. Prislo mi to mile.

Bylo slunecno, nadherny den. Vyrazily jsme na prochazku tak trochu po pamatkach. Prosly jsem Bymarket se stanky s cepicemi, rukavicemi a samozrejme spoustou vyrobku z javoroveho sirupu, prohlidly jsme si baziliku Notre-Dame, videly jsme Galerii umeni, ambasady, parlament.. Zamirily jsme k Rideau Hall, mistu, kde sidli mistni zastupkyne bristke kralovny. Prosly jsme peknym parkem az k budove, kde nas ale zastavil "security guy". Zacal nas zahlcovat otazkami, pricemz ale vubec neposlouchal odpovedi. Ptal se, odkud jdeme. Machla jsem rukou smerem k vedlejsi brane. Neco zamrmlal a zeptal se znovu, odkud jdeme. Se slovy prisly jste odsud (machnul rukou opacnym smerem nez jsem ukazala) pokracoval otazkou, co tam delame. pak zacal zmatene volat vysilackou komusi od hlavni brany. Mezitim jsme se mu snazily vysvetlit, ze ale od hlavni brany neprichazime, ze jsme vesly dovnitr bocnim vchodem. Bylo to marne. Evidnetne jsme vypadaly podezdrele. Radsi jsme vyklidily prostor driv, nez nas zatknul nebo buhvi co. Presunuly jsem si uzit si jeste jednou brusleni na Canal Rideau, led byl mnohem mekci nez den predtim, na nekterych mistech dokonce zacinal tat. Ale bylo krasne. Ani se mi nechtelo domu, stravit 3 hodiny v aute. Pripadalo to v uvahu jen za podminky, ze si uziji slunecneho dne. Sopjie mela jiny nazor. A protoze ridic rozhoduje, odjizdely jsme uz ve dve odpoledne. Prisla mi to skoda tak pekneho odpoledne, ale jsou situace, kdy si stezovat nemuzu. Navic, nechtela jsem si ani zase tak stezovat, byla jsem rada, ze me sem vzala, byl to skvely vikend, uzila jsem si to. Jen tam bylo par veci, ktere branily k dokonale ruzove. Ale jako o tom tak zpetne uvazuji, ty tmave smouhy, ktere jaksi znecistovaly tu ruzovou byly castecne odstraneny skutecnosti, ze jsem se konecne naucila brzdit na bruslich. Ikdyz to zni trochu silene, v tomto smeru byla mise Ottawa splnena. Uz umim zastavit skoro jako profesionalni hokejista. Skoro...

Po vikendu v anglicke provincii jsem si opet uvedomila, ze vlastne je to mozna dobre, ze doslo k chybe pri umistovani do rodiny. Puvodne jsem mela byt v anglicke rodine, francouzske skole. Prijela jsem a zjistila, ze rodina je francouzska. Mohla jsem ji hned chtit zmenit, ale ted vim, ze jsem udelala dobre, ze jsem zustala. Jednak proto, ze doma anglicky stejne mluvime, vlastne jeden tyden ze dvou, proto, ze anglicitna kolem stejne je at uz ve veskere komunikaci s EF, s exchange kamarady, ci treba pri vyletech do bilingvniho Montrealu, Ottawy.. Ale pak proto, ze jsou na me hodni. Nikde neni psano, ze me musi brat na vylety. Nikdo nerekl, ze v programu je zahrnuty vikend v Ottawe, ktera je tri hodiny jizdy. Je to jen fakt, ze oni to chteji udelat. Chteji me vzit s sebou, abych videla. Jsou hodni. Jsem jim za to vdecna.