Uz mam i diplom!

V americkych filmech je to nedilna soucast high school zivota. Mozna o to vic me prekvapilo, ze jsem si pripadala jako v jednom z techto filmu, ikdyz vlastne na americke high school nejsem. Zkatka je to v Kanade dost podobne... S rozdilem, ze my jsme meli predavani diplomu k ukonceni skoly sice na konci roku, ale ponekud nelogicky po nem jeste nasledovalo par dni zkousek... ale tak detail..:)
No, a co rict o cele te udalosti, ne kterou se mnozi vystrojili skoro jako na ples, coz podle me na tech 15 minut pred oblecenim do cernych tog s cepicemi se strapeckem, co bimbal na strane, nemelo uplne cenu.. Nastrojeni vsichni uniformne v cernych, ne uplne pohodlnych habitech jsme se trochu vyparovali vedrem, coz ale samozrejme nemohlo zabranit foceni. Nejdriv se musel naaranzovat onen cepec a strapecek umistit hezky vlevo. A pak uz fotka s tebou, s tebou, spolecne, tady, tamhle, takhle... Kamaradka celekm vkusne prohlasila: ,,Hm, tak si myslim, ze dnes vecer kazdy dostaneme par mailu s tagem na facebook..'' Nebylo to poprve, co jsem mela na sobe togu (na zacatku roku jsme se fotily do alba a na maketu vyvesenou na chodbe ve skole), ale poprve jsem mela takovy podivny pocit. Ukoncovat stredni po jednom roce... A navic v Kanade... Bylo to takovy divny.. Navic uz ten skolni rok, jediny, co jsem tu stravila, jediny, za ktery mam ten diplom, uz je pryc.. Vsechno to uteklo tak rychle, ani to nedava smysl... Je to skoda, ze uz to konci... ale tom ted psat nechci..protoze bych se zase dostala do mych myslenek mezi dvema svety a to neni cilem tohoto clanku.... Takze pokracuju.. Po vyklikani poloviny pametove karty nastalo razeni podle abecedy. Vytvorit dlouheho 105ti clankoveho hada, hezky od A do Z. A pak uz jsem jen cekali na povely od vedeni. Kamaradka, co byla prvni v rade a prikladala nervozne ucho ke dverim, nakonec se ozvala ohlasena pisnicka, na kterou se dlouha zizala zacala kroutit dovnitr do salu. Volnym krokem ulickou, jako husy za sebou. Samozrejme, vecer se neobesel bez komentaru uvadecu panu profesoru, shrnuti celeho roku, pani reditelka mela proslov... A pak uz jsme po peticich podle abecedy (ano, opet jsem byla posledni, jako vzdycky...ale musi se to brat jako tresnicka na dortu:-D..) byli volani na podium. Dostali jsme diplom, pani reditelka nam prehodila strapecek na cepici na opacnou stranu - doprava, a pak jsme chvilku jen stali a uzivali si potlesk publika, ve kterem se blyskaly blesky fotoaparatu. Stala jsem tam, s diplomem, v plnem tleskajicim sale. Po roce. Po roce na francouzske skole. Po skolnim roce, ktery z akademickeho hlediska mi toho prilis nedal, ale ze vsech ostatnich hledisek to byl asi nejurodnejsi rok. Pres larvu v kukle, ktera proziva prvni dny samoty, vet plnych Quoi? Quoi? a pozadavku ''Mluvte pomalu'' jsem se dopracovala do stadia motyla. Letam si zvesela, povidam si s kym chci, jak dlouho chci, o cemkoli chci. Mam spoustu kamaradu, podnikam spoustu veci... V momente, kdy jsem stala nahore na podiu jsem nemohla jeste pravoplatne, nicmene ted uz klido muzu, rict - I did it! Kdyz si vzpominam, jak jsem se na zacatku strachovala francouzske skoly, jen se musim pousmat... Profesor francouzstiny mi pred odjezdem rikal, ze to urcite zvladnu. No, zase mel pravdu! Ale zpatky k predavani diplomu. Protoze jeste nez jsme opustili podium nasledoval ritual vyhazovani cepic. Hezky na pocitani - 3 2 1 go!...A cerne capky se strapecky se vznesly do vzduchu. Jako v americkem filmu! Nakonec probehla akce ''seber prvni capku, co uvidis'' a pak uz hura ven a svleknout z togy. Byli jsme uvareni! Venku na terase divadla probihalo jeste foceni, tentokrat s rodici, s kvetinami, co nekteri dostali... A to je konec. Dalsi zaziky do sbirky, dalsi vecina pamatku, jen to ma malou vadu - uz jsem stihla ztratit ten strapecek z me capky...