Jako princezna! Fakt!

Plesova horecka stoupala a stoupala. Cely rok, od uplneho zacatku jsme se tesili. Tak je ted trochu smutne, ze uz je po vsem. Clovek se rok tesi a pak behem jednoho vecera je po vsem. Ale zustaly vzpominky, co nebudou nikdy zapomenuty, zazitky, co jsou v me pameti zaryte dostatecne hluboko, aby tam zustali klidne navzdy! Byl to sice konec, ale ve velkem! Nezapomenutelnem!

A ted jak to vsechno bylo... Vyrazela jsem metrem od kamaradky, co me malovala a cesala. Nemuzu nezminit, ze je to profesionalni licitelka, coz bylo na mne docela poznat. WOW! Kdyz jsem se poprve videla v zrcadle, ucesana a namalovana, myslela jsem, ze to snad nejsem ja! Nikdy jsem nebyla tak krasna, pripadala jsem si jo princezna. A pritom jsem na sobe nemela vrstvu make-upu nebo tak, bylo to prirozeny, jen proste dokonaly! Ac to ted zni mozna trochu egoisicky nebo namyslene, vazne mi to sluselo! Cestou metrem a cestou do pristavu, kde kotvila nase plesova lod, jsem potkavala spoustu lidi, kteri se na me usmivali, vsimali si nebo jsem jen citila jejich pohled, jak si me prohlizi od hlavy az k pate. Obcas jsem se musela smat, jak je to obsurdni - clovek se hezky oblekne, nacese a namaluje a hnedka si ho vsichno vsimaji.. jak je ta spolecnost ovlivnitelna, konzumni, ..nevim..ale je to tak.. Od metra do pristavu to neni daleko, jen se ta vzdalenost ponekud prodlouzi, kdyz si vykracujete na podpatcich a navic trosku tempem, protoze mate lehky skluz. Nicmene vsechno jsem zvladla, a dorazila na nabrezi, kde kotvila nase plesova lod. Nastup uz zacal, tak jsem se jen zaradila do fronty. U mustku, co spojoval lod a pevninu cekali profesori, takova hlidka, co rozdavala papirky na koktejly a carkovala dochazku. Citila jsem jejich pohledy, jak si me prohlizi od hlavy k pate, usmali jsme se na sebe, ale pak uz jsem se musela soustredit na sestup schodu. Po prvnich krocich jsem pochopila, proc mi ten pekny cernoch v uniforme posadky lodi podava ruku - schody mely takove dirky, tudiz se muselo sestupovat velmi opatrne a nedoslapovat na podpatek. Ja jsem uspela, ale byly i slecny, co se saty nesaty svalily na zem. Cisnici se prochazeli v davu a nabizeli koktejl. Vsichni se vitali, obdivovali sve krasy, objimali se... Bylo to mile. Na co ale nezapomenu je privitani od me nej kamosky, co tu mam. ,,Tereza! Tobe to slusi! Tyjo, vypadas jako Rose z Titanicu! '' Prislo mi to legracni, tak jsem jen odpvedela, ze ale dnes neskocim :) Povidali jsme si, obdivovali se, koketovali a hlavne se fotili. Az do te doby nez nas zavolali dovnitr do jidelni kajuty. Bylo nas hodne, takze mezi predkrmem, jidlem a desertem jsem se vzdycky stihli jeste vyvetrat venku na palube, vyfotiti se s profesory, popovidat si, projit se, uzivat si.. Na venkovni palube to pozdeji zacal rozjizdet DJ, velka party mohla zacit. saty nesaty, podpatky nepodpatky. Vsichni tancovali. Jedna velka diskoteka, jedna velka party. Uzivali jsme si to! Slunicko mezitim zapadlo, romanticke cervanky vystridal osvetleny Montreal. Atmosfera byla vazne prima. Jen cas desne letel. Poprve, kdy jsem za cely vecer koukla na hodiny bylo 15 minut pred koncem. Posledni pisnicka a pak ono smutne louceni. Presouvali jsme se na after partym takze ja se jeste s vetsinou lidi neloucila, ale ti, co zvolili after party jinde se jinymi kamarady, s temi bylo louceni uz tady. Stejne tak jako s profesory. Bylo mi z toho smutno, mam je rada a vim, ze uz je nikdy neuvidim.. Nicmene vecer jeste nekoncil, presun ke kamaradovi na after party byl takovy moment utlumu vecera. Prevlekli jsme se, byla to rozhodne prijemna zmena vzit si balerinky misto bot na podpatku, co si budeme namlouvat. Zazitky z after party trochu preskocime, precejen nemusite vsichni vedet vsechno... Co ale musim zminit je muj odjezd z after party, asi nejdojemnejsi, nejsmutnejsi a moment, ktery nikdy nezapomenu, zustane zaryty v me pameti. S vetsinou kamaradu se jeste uvidim. Ale i tak, vedeli jsme, ze to vsechno konci. Za necele dva tydny letim pryc a kdo vi, kdy se zase sejdeme. Rozdala jsem vsem dopisy a zacala se loucit. Nakonec mi zbyl okruh tech nejblizsich. A... ne, nemam slov.. ani tehdy jsem nemela.. Slzy mi tekly po tvarich, neslo to zastavit, ikdyz mi bylo lito, ze se cela ta krasa, co mam na obliceji rozmaze. Vzala kytaru a zacala hrat. Zpivala mi Tears in heaven. V ocich byla pravda, uprimnost, smutek, diky... Staly jsme tam, vsechny ctyri a v hromadnem objeti si slibily, ze ja je prijedu navstivit a ze ony prijedou za mnou. Hrala pisnicku pro me, delal salta a jine akrobacie, pro me. Objala me a povida: ,, Nejezdi pryc! Budes mi chybet!'' Vedely jsme, ze to jinak nejde, ze to tak ma byt, ze nic nenadelame. A vedely jsme, ze na sebe nidky nezapomeneme. Ze tenhle vecer byl vyjimecny. Nasedla jsem do auta, ktere se pomalu rozdjizdelo. A Caro s kytarou bezela podel auta az do te doby, co nabralo rychlost. Ohledla jsem se, vystracila ruku s okynka a zamavala. Slzy mi tekly po tvarich. Bude se mi styskat. Hrozne moc. A na tenhle vecer nikdy nezapomenu! Nikdy!