Posledni mesic

Vzpominam si, jak jsem sedela s tuzkou a papirem a psala tisice radku o deseti mesicich, co se v te dobe zdaly nekonecne. A ted tu sedim, tukam jednu klavesu za druhou, jednu smutne, jednu vesele. Pamatuji si na vecer, kdy jsme tu slavili muj prvni mesic. Dnes kracim vstric k tomu poslednimu. Neuveritelne, ze? Mne se to tak aspon zda. Stojim tu na okraji, hlavne vykrocit pravou. Ohlednu se a chce se mi vratit zpatky. Nechce se mi odsud vzdalit. Mam to tu rada. A zaroven vim, ze neni na vyber, ze spravna cesta je rovne za nosem. Za to tak musi byt, ze je to tak spravne. Ze vsechno jednou zacina a vsechno jednou konci. Jenze kracet zvolna, pomalu nebo bezet, utikat co mi sily staci? Jedna cast by chtela tak a druha tak, jedna by se vratila a jedna by zustala. A pritim obe tvori celek, jedna bez druhe se neobejde, proto se nemuzou rozdelit. Jak tedy zit v obou svetech?

Neni to o tom, ze bych se domu netesila. Doma je doma. Vim, kde je me misto, kde konci vsechny poute, kde skonci i ma Canadian Experience, kde me cekaji ti, co se jim cely rok styskalo, ti, co cekaji, ti co se tesi... Jenze navrat do tehle krasy pro me znamena nejen to hezke a ruzove. Loucit se se vsemi, co mi tu pomohli, co me tu poznali, co me tu pochopili, co se stali casti meho zivota tady a co v nem zustanou navzdy. Neni to jen obycejne "bye et à la prochaine"... Kdy se vratim? Kdy se uvidime? A az se jednou vratim, stejne to uz nikdy nebude stejne. Dva svety, ktere jsou od sebe tak daleko. Dva svety spojene pres moji osobu. Tady nebo tam? Kde je uprostred? ne, nema cenu se ptat. Cas jde dal, zivot jde dal, i ja pujdu dal. Jen me mrzi, ze uz to konci. Ze je asi jen malo lidi, kteri chapou, jak mi ted je. Ze je mi lito, ze cas tak padi. Ze to tu mam rada. A hlavne ze vim, ze kdykoli se ohlednu, uvidim svoje kroky, svou cesticku, co jsem si tu proslapala. Nekdy me to stale poradne poskrabane nozky, jindy jsem behala bosky po mechu. Rok se oproti memu dosavadnimu zivotu zda jen jako maly ulomek. Pro pohledu na muj puntikovany hrnek si rikam, ze tenhle ulomek je urcite ze dna. Sice maly, ale nepostradatelny.

Mela bych byt optimista a nemluvit o UZ JEN jednom mesici, ale o JESTE jednom mesici. Jenze kdyz jste tady rok, mesic je tak kratka doba. Nejdriv si pripadate jako pericko, ktere se poklidne vznasi vzduchem. Prvni mesice se vase cesta nekonecne vlece. Pozdeji naberete jstou rychlost. pak se vse kolem zace mihat trochu rychleji, nez se vam libi, ale stale je vse v poradku. Jenze dneskem mam pocit, ze nekdo zapnul obrovksy fen. Rychlost se vymkla kontrole, uz se jen ritim dal a dal...

Pismenka na klavesnici se slevaji dohromady. Vsechno se mlzi. Stacilo zamrkat a vse je hned jasnejsi. Jen par velkych kulatych slz se pomalu vsakuje to cerveneho tricka. Ovecky beci - nesed tady jako hromadka nestesti. Je to tvuj posledni mesic tady tak si ho sakra uzij! Maji pravdu. Jen se jim to lehce rika. Hlavne kdyz kazda vase aktivita bude doprovazena slovy naposledy...

Obcas se sama sebe ptam, co je tezsi - stastna shledani nebo smutna louceni? Cekaji me obe. Ale az za mesic...